Daleký sever

Ahoj, tak už jsme zpátky z výletu. Jak já se dnes těším do své postele. Byli jsme na cestách 5 dní, 4 noci,  tak poslouchejte, co se nám všechno podařilo vidět a zažít.

Vyrazili jsme autem bez stanu, jen úplně na lehko, do oblasti, které se tady říká Far North a ta se nachází v Northlands na Severním ostrově Nového Zélandu, jak název napovídá na severu. Vedlejším efektem výletu bylo otestovat před naší velkou cestou na Jižní ostrov (asi na 6 týdnů v březnu) jak budeme schopni bydlet v autě, shánět místo na spaní, kde si koupit jídlo a sehnat vodu. Povím vám tedy i tom.

Ráno 26.12. jsme nepřetržitě se hádajíc o množství věcí, které si s sebou budeme brát, vyrazili po silnici číslo 1 na sever. Celou cestu na 270km vzdálený severozápadní mys Cape Reinga se bylo na co koukat. Krajina se nám měnila před očima, jak jsme projížděli mezi nekonečnými pastvinami, kopci a lesy. Poslední část, asi 100 km je poměrně úzký kopcovitý výběžek, kde je často vidět moře na obou stranách, tedy jak Tasmánské moře na západě, tak Tichý oceán na východě. A to se do zeleně pastvin a lesů najednou přidá modř moře a pak šedá, bílá a zlatavá barva nekonečných pláží. Kameny v krajině a skalky jsou černé a šedé a terénní zlomy díky sopečnému původu podloží červené. Je to opravdu skvělá podívaná. Co chvíli jsme zastavili a kochali se pohledem do krajiny. Mají to tady na to na Zélandu zařízené na kochání dobře. Každou chvíli je tady parkovišťátko se stolkem a lavicí a nějakými naučnými cedulemi, kde se krásně kochá.

Brzy odpoledne jsme dorazili na konec silnice, kde bylo větší parkoviště s nápisem Cape Reinga, byli jsme na místě. Trochu mě poděsilo množství lidí a dokonce dva autobusy s čínskými turisty. My jsme však nasadili pohorky a už jsme scházeli po stezce dolů k pláži cestičkou, kde nikdo nebyl, dokonce nám všichni brzy zmizeli z očí, ani jsme nemohli věřit, že po deseti minutách chůze budeme samotní v nádherné krajině, mořem voňavé a sluncem prozářené. Co chvíli jsme se museli zastavit a s úžasem pozorovat veliké o skály tříštící se vlny. Na fotce je jen 10% toho, jak to tam opravdu vypadalo.

Dole na pláži jsme se vykoupali, omyli sladkou vodou z potoka a vyrazili zpátky nahoru. Pak jsme se zašli podívat tam, kam všichni, tedy k majáku a na kopec nad samotným mysem. Za chvíli jsme zase byli na stezce sami, tentokrát na stezce vedoucí na druhou stranu mysu, na tu Tichomořskou. Opět jsme byli v zátoce jen my dva, tedy vlastně tři, když započítám i kormorána, co se naší přítomností vůbec nedal vyrušovat a důkladně si na pláži čistil peří.

Pak jsme se vrátili k autu, přeparkovali na parkoviště číslo 2, kde tou dobou nikdo nebyl. Důkladně jsme prostudovali cedule a usoudili, že tady asi můžeme spát. Nadšeně jsme si tedy připravili auto na spaní, usalašili se a pak už zašlo sluníčko a jako když otočí vypínačem, měli jsme v autě asi 100 komárů. Po dvou hodinách úporného zabíjení jsme se pro jistotu namazali repelentem a znovu pokusili spát. Ne, nešlo to, když se člověk totiž namaže repelentem a snaží se mít u toho zavřená okýnka, tak je v autě na udušení a navíc bylo po slunném dni auto pěkně rozehřáté. Padala již ostrá slova, když jsem na mikro škvírku pootevřel okýnka ... za hodinu bylo auto plné komárů, nedalo se dýchat a 10 cm, které chybí na délku kufru, abychom si mohli natáhnout nohy učinilo z našeho prvního autového nocování noc hrůzy. Ne, nevzdáme se bez boje, usoudili jsme v 0530 ráno, kdy nám už byla pro změnu zima, vycházelo slunce a vařili jsme si ranní čaj po probdělé noci. Neustoupíme, z chyb se poučíme a další noc budeme spát zase v autě.

Den byl krásný, slunný a my jsme vyrazili pěšky do zátoky Pandora. Bylo to asi 2 hodiny nádherných výhledů tam a zase 2 hodiny zpátky i s mytím v potoce. Na konci stezky bylo místo na přenocování s chemickým záchodem, vodou a přístřeškem v zátoce, kde nikdo nebyl. Smutně jsme jej pozorovali a vzpomínali na horor předešlé noci.

Potom jsme navštívili další zátoku s kempem a pláží Spirits Bay. Odpoledne jsme vyrazili na západní pobřeží na místo, na kterém jsou obří pískové duny. Bylo to vážně působivé, jako poušť, jen tam byla řeka, okolo zelený les a na konci oceán, v dálce pastviny plné ovcí a krav. Opravdu velmi zvláštní a krásné místo.

Duny se tady rozkládají na územý asi 7km čtverečných a jsou vysoké 100m a víc, takže žádní drobečci. Provozuje se tady sand boarding. Celková scenérie a nečekaná podívaná nás úplně pohltila. Využili jsme toho, že máme skvělý vůz s pohonem všech čtyř kol a dojeli řekou až na pobřeží. Tam se lámaly veliké vlny a vůbec to tam bylo velmi divoké. Uvařili jsme si špagety z plechovky (veliký fujtajksl) a vyrazili přenocovat na parkoviště u hlavní silnice.

Nebudu zabíhat do detailů druhé noci, protože se od první lišila jen v tom, že jsme byli už hodně unavení, tak jsme spali i několik přes bzučení komárů a ráno nás v 6 probudil ranger, který po 10 minutách vyjednávání slevil z 200 dolarové pokuty za nepovolené kempování na kempový poplatek 6 dolarů na osobu a vysvětlil nám jeho výklad cedule o kempování v národním parku.

Třetí den jsme si řekli, že bude odpočinkový. Tak jsme pomalu směřovali autem na jih. Zastavili jsme se v táboře, kde pracovali dobyvatelé Kauri gum, tedy pryskyřice ze stromů Damoroňů. Na tomto, podobně jako na jiných místech Severního ostrova je totiž pohřbený Damoroní les starý 50 a hlouběji i 150 tisíc let. Přistěhovalci tady dobývali ze země pryskyřici těchto pradávných stromů, která se používala na výrobu leštidel, laků a později i linolea. Stromy tady jsou pohřbeny v zemi a stále se jedná o dřevo, tedy živé buňky, staré 150 tisíc let. Podobně zvláštní jako sahat na takto staré dřevo, je držet v ruce pryskyřici, ve které je komár z lesa před 150 tisíci lety, nebo ještěrka a nebo spoustu jiných věcí. Je to taková obdoba jantaru z Blatského moře, jen u jantaru se jedná o desítky milionů let a o plně fosilizovanou pryskyřici. Starší pryskyřice se nazývá Novozélandský kopál, což už je asi známější než Kaurigum, jak tady tomu říkají místní.

Pro mě je víc fascinující pohled na ty ohromné, několik tisíc let staré, velikány v lese a těch jsme tady viděli dnes spoustu. Ale to předbíhám. Po návštěvě muzea jsme se vydali zase na západní pobřeží, kde se stále táhla od Mysu Cape Reinga 90-mile beach, tedy pláž dlouhá 90 mil. Je to krásné a divoké místo. Podle přílivu a odlivu je pláž široká několik desítek až stovek metrů, je písečná a jsou na na ní ty správné servfovací vlny. Voda je ale docela studená, což správné surfaře odradit nemůže ... nejsme nesprávní surfaři. Po pláži se jezdí autem, platí tam stejná pravidla, jako na silnici i když si dovedete představit, že mnozí majitelé 4x4 jsou po příjezdu na nekonečnou pláž jako utržení ze řetězu a chtějí si svých benzínových kamarádů řádně užít. My si náš vůz šetříme, aby nás ještě pořádně povozil, tak jsme se drandění po pláži vzdali a byli jsme se jen projít pěšky.

Pro nocování jsme tentokrát vybrali pečlivě místo, které bylo mimo národní park, okýnka nechali zavřená a konečně, i když rozlámaní, jsme se vyspali. Celou noc lilo. Ráno jsme posnídali opravdu hnusné párky a  zamířili dále na jih. Rozhodli jsme se, že místo turisticky navštěvované Bay of Islands pojedeme po opačném, tedy západním pobřeží, které bylo v knížce popsané, jako nejméně rozvinutá část Severního ostrova. A dobře jsme udělali. Z větší části prašné cesty vedly překrásnou krajinou kopců, lesů, zátok a pastvin, vesnice převážně Maurské a obyvatelstvo milé. Tak jsme projeli několik údolí kolem hluboké zátoky Hokianga. Nakonec jsme přepluli trajektem přes zátoku do Rewerewe a odtud dorazili na noc do lesa a parku jménem Puketi Forest.

Na závěr jsme spali venku pod širým nebem a co myslíte, no ano, vyspali jsme se do růžova, komáři si nás nevšímali, déšť počkal až na rána a tak jsme vyspalí a po dvouhodiné procházce Damaroňovým lesem odjížděli zpátky na loď nadšeni.

Tak, teď už jsme na lodi, Pája vyprala a já dospsal a těším se na postel, ono spaní v posteli má své nesporné výhody a biftek s brabmorem k obědu ze zásob v naší lodní lednici taky. 

Takže na závěr bych to shrnul takto. Sever severního ostrova je opravdu moc krásný, je tady krásná krajina, krásné pláže, lesy, ptactvo. Jídlo v hospodách je tady hrozně drahé a docela mizerné kvality (hamburgr, kvality cca 25kč tady je za 180kč a v této relaci je skoro všechno jídlo). Obvyklé potraviny běžně používané v čechách na výletech jsou v podstatě nepoživatelné. Kempy jsou tady některé krásné a klidné a levné a jiné drahé, přelidněné, asi jako u nás. Spát měsíc v autě je blbost, bereme si stan.

No a co nás čeká dál ... zítra oslava Silvestra, potom týden nějakých dodělávek na lodi a po 10.1.  vyplouváme nejspíš na Great Barier Island a pak do Aucklandu, kde by se k nám měl na konci ledna přidat David Exner.

Zdravím srdečně do Čech,

za celou posádku lodě i auta, Petr

Jsme na severu ...

Ozyvame se z dalekeho severu na Novem Zelandu. Jsme treti den na cestach po severnim ostrove. A je to tady uzasne. Poprve po trech dnech mame signal na mobilu.

Jeste dnes a zitra se budeme toulat a zitra vecer bychom meli byt na lodi a ja se uprimne tesim na svou postel .... auto je super, ale jsem jako by me nekdo zbil a pak ty komari ... Ovsem ty krasy, co jsme videli, to stoji za stilance i rozlamana zada, to vam povim. Clanek napisi a poslu na silvestra.

Domu zdravim,

Petr

Zlatá neděle - Agatis Australis

ahoj domů!

naposledy jsem psal o našem výletě na stříbrnou neděli, no  dnes navážu dnešním výletem o neděli zlaté. Nejprve se však v rychlosti zmíním o tom, co jsme dělali přes týden. Podařilo se dokončit výměnu kotevního vrátku a vnitřních vantů (jedny z ocelových lan držících po stranách stěžeň). Dále jsem absolvoval místní technickou s autem a v rámci šetření vyměnil v autě olej a filtry. No prostě samé technické záležitosti.

Ve městě se stále kolem vánoc nic neděje, žádná výzdoba, žádné stromečky ... je tady hezké léto a pohoda. U nás na lodi je to ale jinak. Ne tedy ve smyslu pohody, ale vánoce tady řádí.  Pája jako velká milovnice vánoc napekla cukroví (rohlíčky jsem už snědl) a pokouší se udržovat vánoční výzdobu salónu i když to vysloveně kazí čerstvé sytě žluté kaly, které jsme koupili na trhu.

Kromě toho všeho jsem minulý týden načal další desetiletí ve svém životě .... oslava byla důstojná. 

Nyní , ale k výletu. I o zlaté neděli jsme vyrazili na západní pobřeží Severního ostrova a tentokrát jsme si jako cíl vybrali Národní park Waipoua Forest. Jak název napovídá, je to les. Jenže to není jen tak nějaký les, ale les deštný a hlavně les, kde jsou stovky a dokonce i tisíce let staré stromy, kterým se tady říká Kauri. 

Nene, na fotce Pája nastojí u stromu Kauri, ale u "obyčejného" kapradí. Kauri, latinsky Agatis Australis, česky Damaroň je ohromný strom dožívající se několika tisíc let, dorůstají 60 a více metrů s průměrem kmenu hodně přes 2 metry. Jsou to prastaré stromy, které jsou rozšířené v rovníkové oblasti, tento konkrétní druh je jen na severním ostrově Nového Zélandu. My jsme autem sjeli z velké cesty a dojeli jsme na vyhlídku nad lesem. Odtud jsme pak šli pěšky asi hodinu tímto překrásným lesem k informačnímu středisku a pak zase hodinu zpátky k vyhlídce. Nemohli jsme se vynadívat na damaroně na veliké kapradí, na všelijaké rostli, stromy, lišejníky .... prostě na les v původní podobě. On se takový les liší od těch, které známe dnes hlavně k tom, že je neskutečně druhově rozmanitý. Samozřejmě deštný les snad ještě víc než jiné. Nevím proč, ale měl jsem vždycky děštné lesy spojené s tropickým horkem, tak mi přišlo dneska divné, že je 15 stupňů a musím mít zimní čepici. 

Zpátky k Agatis Australis. Nejznámější a také velice úžasný je největší z těchto stromů - Tane Mahuta - pán lesa. Jeho stáří se odhaduje na 1250-2500 let, obvod jeho kmene je 13,7 metrů a výška přes 50 metrů. Je vážně veliký. Maurové k němu mají příběh. Tane je synem matky Země a otce nebes. Všechny stromy a ptáci v lese jsou jeho dětmi. Objímá kořeny matku Zemi a ruce vztahuje k otci, k nebesům, no kdo chcete, tak si to najděte. Každopádně bylo velkou ctí stát v přítomnosti živého stvoření, které tady žije tak dlouho. Jinde bylo ještě zvláštnější se podobného velikána dotknout a představit si se zavřenýma očima, jak to tady vypadalo, když byl ještě celý Zéland pokrytý podobným lesem a lidé tady ještě nebyli.

Cestou zpátky jsme se zastavili ještě na bláži Bluff a u jezera Taharoa. Obě to byla krásná, malebná místa. To posuďte sami, až se podíváte na fotky.

Už usínám, tak budu končit, do fotek jsem přidal fotky z dnešního výletu do samostnatného albumu a do Whanagrei jsem přidal pár hezkých fotek z parku a trhu.

Zdravíme do zimy!

Petr a Pája

Jak žijeme a nedělní výlet k Tasmánskému moři

Zdravíme po stříbrné neděli domů do Čech.

Tady se Vánoce opravdu nijak zvlášť neprojevují a tak ani nemáme vánoční stresy a nervujeme se jen kvůli sobě navzájem. Minulý týden nám trvalo přesně 3 dny, abychom byli zapojeni zpátky v matrixu. Máme auto, Internet v mobilu a místní telefonní čísla, takže jsme online i když nechceme. Koupě auta byla úplně neskutečně snadná, rychlá a auto je perfektní za málo peněz. Koupili jsme ho v dražbě, zaplatili kartou, jako nákup v obchoďáku, převod udělali u kasy a za hodinu jsme odjížděli ve svém autě, paráda ... kéž by to tady tak bylo i s ostatními věcmi. Například zastrčit prodlužovačku do zásuvky tady vyžaduje inspekci prodlužovací šňůry, kterou provede za 20 dolarů pán na druhé straně města. Museli jsme podepsat, že se jedná pouze o dočasné připojení a když nebudeme na lodi, tak bude odpojená. Pokud bychom chtěli mít připojenou loď jako všude jinde po celém světě, tak by to stálo půl den celkové revize lodě a 145 dolarů. S plynem to je ještě větší opruz, ten nám nenaplní vůbec a musíme si koupit jejich lahve s jejich šroubením a regulátorem atd. No jak říkám, převod auta tady vyřídíte na poště, povinné ručení tady není povinné, ale prodlužovačku musíte mít zrevidovanou.

Ostatní věci jdou vcelku podle plánu. Podařilo se nám objednat nový vrátek, ve středu ho budou montovat a stejně tak ve středu budou vyměňovat vnitřní vanty (ocelová lana ukovující stěžeň) a už se pracuje i na drobných opravách ráhna atd.

V sobotu ráno jsme šli nadšeně na trh místních zemědělců a nakoupili spoustu zeleniny, ovoce a také proslulé místní hovězí a musím říct, že bylo skvělé a už není. Kromě jiného jsme svedli bitvu o poslední "German bread" s naším kamarádem a sousedem Marcusem. Nakonec to byla remíza a chleba jsme si rozdělili napůl.

Když už jsme zaopatřili ten skvělý a levný vůz Subaru GT, tak jsme hned v neděli vyrazili na výlet. Rozhodli jsme se podívat na druhou stranu ostrova, na západní pobřeží, tedy k Tasmánskému moři. Je to jen 50km a navíc jsme cestou mohli koukat na malebnou a často se měnící krajinu vnitrozemí.

Pláž Baylays Beach u města Dargaville byla úžasná. Divoká přírodní pláž široká snad 300 metrů, kde se lámaly daleko daleko od pobřeží a pak až k pláži vlny obávaného Tasmánského moře. Pláž vedla od nekonečna do nekonečna. Byla tak široká, že po ní jezdila auta a když už nikoho neviděla, tak lidi co vezla zastavili, vyndali stolečky a židličky a picknikové košíky a všelicos podobné a dělali si tam hezký den. Někdo serfoval, někdo se honil se psi nebo za dětmi, svítilo slunce, od oceánu vanul příjemný chladný vánek a ve vzduchu bylo cítit moře a někde trochu močuvka prosakující z polí vysoko na útesech nad pláží. Pláž směrem do vnitrozemí končila barevnými pískovcovými útesy s jasně ohraničenými vrtstvami ve kterých by i začínající geolog snadno přečetl počet bouří na suchu  na moři stejně jako by popsal podobu vegetace v kopcích za útesy. Já jsem neodolal a v tom ledovém moři se alespoň smočil. Bylo to nanejvýš příjemné popzdravení se s tím divokým oceánem.

Zpátky jsme to vzali prodlužkou přes kopce a cestou i necestou se vrátili zelenou zemědělskou krajinou zpátky do Whangarei a Maríny. Tam se konala rozlučková party na katamaránu La Medianoche s těmi, jež letí na Vánoce domů a s námi, kteří nikam neletí a místo kapra budou mít 24. k večeři tuňáka.

Dnes jsme pokračovali v práci na lodi a bohužel s autem a mobili přibyly i nějaké nové výdaje a povinnosti jako servis, aktivace a jiná cizí slova. Teď je tady už večer, je tady klid a ticho a my půjdeme spát, abychom ráno mohli brzy vstát a zase pracovat.

Ze Zélandu zdraví posádka PERLY.

Whangarei, jak jsme sem připluli

Ano, ta Česká vlajka nad kanceláří maríny Whangarei je od nás a nese jméno naší lodě. Jsme na to patřičně pyšní. Myslím, že jsem dlužen doplnit včerejší krátkou zprávu o našem doplutí o nějaké pikantní detaily. 

Dopředu  musím říct, že jsme měli zase jednou štěstí, které zvítězilo nad naší, zejména mojí, blbostí a prozřetelnost stála při nás.

Poslední noc před doplutím na Zéland byla poněkud krušná. Již třetí den jsme motorovali a navíc ve 3 ráno se rozfoukal vítr proti nám, hned potom se udělaly krátké a strmé vlny jako na Jadranu, proud se obrátil proti nám a my jsme se protloukali vlnami kupředu na plné otáčky motoru ani ne 3 uzly. Zvlášť ve 3 ráno vás to trochu uvádí do deprese. Naštvaně jsem pořád přepočítával tam a zpátky, v kolik jsme vůbec schopni dorazit, abych to nahlásil rádiem při vstupu do Novozélandských teritoriálních vod. Čas pomalu plynul, po východu slunce se vítr uklidnil a my jsme opět nabrali normální rychlost a mířili do Whangarei. Ale já už jsem spát nešel.

Celou dobu se bylo na co dívat. Krásná krajina pobřeží ostrovů i samotného Zélandu, hory, útesy. Na moři nespočet mořských ptáků, které jsme ještě neviděli, delfíni a lovící ryby. Svítilo sluníčko a alespoň trochu hřálo v jinak ledovém větru.

K celnímu molu v Maríně Marden Cove jsme dorazili úplně přesně, jak jsme nahlásili, tedy v 1400. Tady musí lodě hlásit dopředu 48 hodin svůj příjezd na Zéland, pak rádiem a 2 hodiny před příjezdem znovu. Celnici a pracovnice zemědělské kontroly přišli neprosto přesně ve dvě. PErfektní. Byli milý, ale striktní, velice profesionální. V 1530 jsme byli procleni a odráželi jsme od mola. Marína kam jsme měli namířeno je totiž jestě 15NM proti proudu řeky. A tady začíná dobrodružství. 

Jak to tak bývá, technika nefunguje, když ji člověk potřebuje. Tak se nám stalo, že nám zmizely naprosto nepochopitelně některé mapy z ploteru zrovna když jsme připlouvali do Whangarei a samozřejmě právě ty podrobné mapy přístavu a řeky. Inu dobrá, není problém, mám je i na počítači a na ipadu. No a tak když jsme vyplouvali na řeku liboval jsem si, jakej jsem já velkej námořník, že přece nejezdím podle ploteru, ale značení na vodě. Postupně jsme kličkovali značeným kanálem proti proudu, bylo zrovna 2 hodiny po začátku odlivu, tak nám to moc rychle nešlo, protože byl pěkně silný proud proti nám. Z maríny nám na radiové volání nikdo neodpovídal.

Podle návodu jsme si zavolali na Bridge Control a nechali specielně pro nás zvednout most. A tam jsem si poprvé všiml, že hloubka v kanálu zásadně popklesla a pod mostem už jsme měli jen 2,5m, přitom náš ponor je 2,1. Projeli jsme, most se zavřel, řeka se zúžila hloubkoměr chvílemi ukazoval 2.0 i 1.9  a tak jen silou vůle jsme tlačili loď hnědou vodou proti silnému proudu a každou chvíli čekali, že zůstaneme stát nasedlí na dno.

Pořád jsem si říkal, že je to divné, vždyť mě na nic z maríny neupozornili, jsou tam naši kamarádi s podobným ponorem, tak co je sakra špatně ... no ano, špatně jsem se podíval do mapy a nezvětšil jsem si poznámku napsanou na jednom místě daleko na řece, kde bylo, že maximální ponor při odlivu je 1.3m.

Se štěstím jsme připluli do maríny, která byla plná. Bylo 7 a nikdo neodpovídal, ale koukáme, že zrovna za našimi kamarády je jediné volné místo, tak jsme přirazili k pontonu, vyvázali se a byli hrozně rádi, že jsme tady.

Včera nad nám bděli všichni svatí. Nejenom, že kdybychom se jen o půl hodiny opozdili, tak jsme zůstali stát zaboření někde v bahně, ale i to místo, kde jsme se vyvázali bylo volné proto, že tam je betonový blok, který je při odlivu 1,5 m po hladinou. Z maríny nám řekli, že je asi 20cm za naší zádí.  Dneska jsme se tedy posunuli dopředu a andělé si mohou dát pohov, protože teď chvíli nikam nepoplujeme.

Město Whangarei, které nám je teď na měsíc domovem je hezké, klidné, pomalé ... a tak i my pomalu objevujeme jeho krásu a snažíme se naladit na jeho rytmus. Je to taková kombinace Rakouské krajiny a pořádku s Anglickou a Americkou architekturou a skandinávskými parky a nábřežím řeky plnými designových sedátek, hřišť, výtvarných děl a popisů historie. Město žije tiše, myslím, že se mi to docela líbí, ale nejspíš tady bude po čase trochu nuda.

My jsme náš první den strávili zařizováním formalit v maríně, průzkumem možností nákupu auta a začali jsme shánět nový kotevní vrátek a vůbec něco dělat.

 

Je tady docela zima, tedy alespoň večer a přes den, když nesvítí sluníčko. Když nepočítán rýmu, tak se mi to líbí i když i já jsem včera zapnul na hodinu topení, než jsme šli spát.

Mějte se tedy doma hezky,

Zdravíme vás z Whangarei,

Petr a Pája i s rýmou

JSME TADY!!!!

Jsme na Zelandu! Stojime uz procleni v mestske marine Whangarei .... pribehy az zitra, jdeme na biftek, pivo, panaka a za kamaradama a do postele :-). Vsechny vas zdravime domu!

Petr a Paja z Perly!

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Fotka ze včerejška ...

Posílám fotku se včerejší oblohou, abyste viděli, že si nevymýšlím.

Dnes jsme pokračovali na motor, teď nám začalo foukat ze západu, tak jsme hned vytáhli plachtu a s motorem plujeme mezi 5-6 uzly.

Dopoledne, tedy v 9 kolem nás těsně proletěl letoun novozélandské armády a v zápětí nás vyzkoušel z toho, co jsme jim poslali dopředu emailem. Protože jsme si všechno dobře pamatovali, tak nám popřáli šťastnou plavbu. Pája z toho byla celá vykulená, já jsem to popravdě čekal, protože jsem z doslechu věděl, že Zéland a Austrálie si svoje vody velmi dobře chrání.

Jinak se nic nedělo, je čím dál větší zima, ale svítilo hezky sluníčko, tak bylo fajn.

Pája dnes pekla a už se těšíme zítra na Zéland.

Z velkého modrého zdraví Petr

Krajina oceanu

.. velke vlneni z Tasmanskeho more skutecne prislo. Nicmene diky absenci vetru prislo v podobe ohromnych velice dlouhych oceanskych vln, ktere vytvari krajinu kopcu a udoli podobnych tem v podhuri Sumavy. Je to opravdu fascinujici pohled na neustale menici se okoli. Navecer se k tomu jeste pridala protrhana oblacnost po prechudu fronty a tak jsme mohli pozorovat v chladnem vecernim vzduchu neuveritelne barevne promeny zapadni oblohy a jeji zrcadleni v hladine oceanu. Obloha menila barvy od zlute po rudou a pozdeji ruzovou, oranzovou temne modrou jeste dlouho potom, co slunecni kotouc zmizel cely za horizontem.

Cele odpoledne kolem nasi lode krouzi nekolik burnaku a predvadeji nam sve neuveritelne letecke kousky, kdy krouzi okolo, kopiruji hladinu, od spicek kridel je od ni deli jen nekolik centimetru a za celou dobu ani jednou namavnou kridly. Zvlneny ocean je pokresleny morskymi proudy, jako by nam dopredu ukazoval krivky a zakruty tetovani Maorskych obyvatel Noveho Zelandu. V mori pak je videt vselijaky plankton v podobe hadicek, krabicek, koulicek, malych meduz a roztodivnych pruhlednych stvoreni. V noci jsou to prave oni, kdo rozehraji kolem nasi lode neskutecne svetelne divaldo, kteremu se nevyrovna zadny ohnostroj nebo lasorova show. Pri jasne obloze mate pocit, ze plujeme morem hvezd, ktere jsou nad vami, pod vami a vsude kolem. Ja si osobne pripadam jako kdyz mi bylo treba pet let, ja jsem se zavrenyma ocima poslouchal, jak mi mamka citavala pohadky a byl jsem v te pohadce, jako kdyz jsem na tajemnem korabu plujicim nocni oblohou. Ve dne zase po hladine pluji mechyrovky, zvlastni stvoreni s dlouhymi zahavymi vlakny ve vode a na hladine s malym plochym mechyrkem, ktery slouzi jako plachta a umoznuje mechyrovkam pohyb na tisice kilometru dlouhych poutich. Obcas vyskoci letajici ryba ... a jinak jen nekonecna modra pustina.

Jsme v tuto chvili uz jen asi 40 hodin od Noveho Zelandu, takze uz jed necele dva dny plavby. Zitra budeme muset projit lod a odevzdat oceanu "zakazane" ovoce a jine potraviny, co nam tady jeste zbyly a v utery kolem obeda bychom meli prirazit k celnimu molu ve Whangarei.

Z Ticheho oceanu 170NM od brehu Noveho Zelandu zdravi

Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Do dnes na plachty, ode dneska na motor

.. znatelne se nam tady ochladilo, jsme vic uvnitr nez venku. Dneska v poledne jsme dosahli brazdy nizkeho tlaku a s tim ztratili na zbytek cesty vitr. Ceka nas 3 dny motorovani. Ale v techto vodach jizne od 30 stupne na nic cekat nebudeme a sec nam motor bude stacit poplujeme k cili. V tuto chvili to mame 313NM, to jest 2,5 - 3 dny, takze bychom do Whangarei meli dorazit 10.12. kolem poledne, jak jsme byli nahlasili Novozelandskym uradum.

S motorem to nejak ubyha pomaleji. Vic cteme, mene mluvime, uz se tesime az tam budeme. I kdyz na dosavadni prubeh plavby si vubec stezovat nemusime, naopak. Dnes jsme na klidne hladine videli velike stado delfinu. Skakali do vzduchu. Byli pomerne mali a bali se nas, takze kdyz jsme se priblizili, tak pluli na druhou stranu.

Jak je u nas, co orkan?

Z Ticheho oceanu, ktery je dnes opravdu tichy zdravy

Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Veseleho Mikulase z vychodni polokoule

Ackoliv Barbory bylo vcera, dnes je Jitky a Mikulase zitra, tak dnes chodi u nas Mikulas, certi a andele a deti od Barborky dostavaji do ponozky uhli nebo pomerence. I my se tedy pripojujeme k detske veselici Mikulasske a zakousneme si ne pomeranc ale banan a cibuli, protoze to je jedine co nam tu zbylo.

V Mikulassky podvecer (popravde uz odpoledne) jsme slavne prekrocili 180 stupen delky, tedy teoretickou datovou linii a hlavne jsme se tak vratili po roce na nasi domovskou vychodni polokouli. Pripili jsme si sobe tedy navzajem na zdravi, jako i vam vsem doma.

Behem poslednich 24 hodin se zde nic vyznamneho nestalo, plujeme stale rychle kupredu a do cile nam zbyva 580NM. Zitra budeme aktualizovat nas plan, protoze jsme ponekud rychlejsi, nez jsme doufali. Pocasi vypada i nadale slibne, alespon v tom smeru, ze nam nehrozi zadne vyraznejsi katastrofy.

Z paluby Perly zdravi cert a Mikulas (podle zbytku posadky andel a cert ci jine Mikulasske kombinace ...).

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Minerva se s nami rozloucila tunakem

jen co se nam prid smocila v otevrenem oceanu a zad jeste byla v prulivu laguny, tak se nam minutu potom, co jsme nahodili chytil nadherny zlutoploutvy tunak. Museli jsme zapnout druhou lednici, abychom to meli kam dat. Muj odhad alespon 8kg. Nemame vahu, tak to odhaduju podle kyble s vodou, ktery ma 10l.

Jinak se nam pluje zatim velice dobre, vlny jsou prijatelne presto, ze jsou ze strany, plujeme velmi rychle na zadobocni vitr. Pres noc to trochu prifoukne a asi se i zvetsi vlny, ale stale by nas nemelo cekat nic neprijemneho.

Venku se prave setmelo, je fakt tma bez mesice a hvezd, jen cerno. Dnes je tusim nov. To nemam moc rad, i kdyz na druhou stranu kdyz je takova tma, tak je skvele videt svetelkujici plankton, co je az carovne krasne.

Zdravime do chladnych Cech,

Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Zitra rano vyplouvame na Novy Zeland

po tydnu na Minerva reefu se zitra rano vydame na obavanou preplavbu na Novy Zeland. Mame namireno do Whangarei na sevrnim ostrove. Nekolik poslednich dnu tady docela fouka a ponekud to houpe. Kotva ale drzi uplne skvele a nepustila nas ani o centimetr. V pondeli rano odjely dve lode a meli jsme do dneska reef jen a jen pro sebe. Trochu strasidelne na jednu stranu. Vcera jsme cely den pracovali na lodi a odpoledne si cetli, ani jsme nebyli ve vode. Dneska jsme to ale napravili a byli jsme se pri odlivu projit na utesu a pak snorchlovali nedaleko lode. Jsou tady bezkonkurencne nejvetsi tropicke ryby, co jsme videli za celou nasi cestu.

Zitra rano vyplujeme, jestli se nam tedy podari vytahnout kotvu, jenz je zahrabana pekne hluboko v pisku. Predpoved od profesionalniho meteorologa Boba je dobra, osatni zdroje se take shoduji, ze by melo byt prijatelne, tak snad to tak bude. Trochu nas strasi jen rozsahla tlakova nize na jihu Zelandu, ale ta by mela zustat dole a my bychom meli mit primerene podminky.

Zitra uz vam budeme psat z divokeho oceanu s pridi otocenou nekompromisne na jih,

neohrozena posadka z Perly.

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Vrak Coomonder na Minerva Reefu

V noci přišla očekávaná teplá fronta a přinesla nám opravdu vydatné srážky. Pršelo celou noc a tak máme pitné vody co hrdlo ráčí a sprachovat se můžeme 2x denně. Zejména Pája je tímto stavem věcí velice nadšena.

Já jsem potěšen hlavně faunou zdejší laguny. Všechno tady je veliké. Corálový útes je tady uvnitř trochu mrtvý, ale zato ryby tady jsou ohromných velikostí. Samozřejmě kromě focení a obdivování jsme si i dnes jednoho Wrasse zastřelili k jídlo, bylo z něj kari.

Včera a dnes jsme se byli podívat na vrak lodě Coomonder roztroušené v malé hloubce po útesu. Příď, záď a propeler leží roztroušeny asi na 100 metrech. Je to dobré memento, abychom nezapomněli, že nedávno i dnes lodě končí na útesech jako je Minerva. Letos např. ztroskotal na nezmapovaném útesu někde mezi Tongou a Fiji veliký moderní katamarán. Ani v papírových, ani v elektronických mapách útes nebyl. My jsme třeba ve skupině Vava'u objevili celý ostrov, který na mapě nebyl. Není to vždy chyba kartografů, tato oblast tichomoří je velice tektonicky aktivní, takže tady prostě občas nějaký ostrov vysoptí nebo se naopak propadne.

Já věřím, že nás žádné objevy v tomto směru nečekají. Co se týká společenského života tady na oceánském odpočívadle, tak ani ten nezanedbáváme. Včera jsme měli návštěvu posádky z La Medianoche, ty jsme pozvali, no dnes jsme měli nezvanou návštěvu jednoho katamaránu, který zakotvil tak, že jeho záď byla asi 15 metrů od naší přídě. Zdvořile jsem je upozornil, že je tady přece hodně místa, kde se dá kotvit, ne jenom to, kde kotvíme my a ani pro ně, ani pro nás 15 metrů není bezpečná vzdálenost. Odkotvili a přepluli na druhý konec laguny. Tak jsem byl zase jednou za prudiče a trochu mě to na mě mrzelo, jenže taky rád spím klidně a to bych asi nespal ....

Tak zatím z North Minerva Reef zdraví,

posádka Perly

Lovecké úspěchy posledních dvou dnů

... víte, že jsem pacifista a lovím jen pro jídlo, ale nemohu se nepochlubit loveckými úspěchy ze včerejška a z dnešního šnorchlování. Včera jsme Chytili krásnou Mahi Mahi, to jsem už psal, měla 120cm a zase byla mooooc dobrá. Dnes jsme byli šnorchlovat tady v laguně. Musím říct, že je to tady vážně neuvěřitelné. Všechny tropické ryby, které známe a viděli jsme na naší cestě jsou tady nejméně 3 x větší. Neudržel jsem se a propadl lovecké vášni, když jsem viděl nádhernou velkou sweetlip během prohlížení vraku kousek od naší lodě. Půl hodiny jsme si hráli na schovávanou, ale nakonec jsem vyhrál a filety jsou už v lednici. Papouščí ryby tady jsou tak obrovské a je jich tady tolik. Z těch je vynikající syrová ryba s kokosovým mlékem a citrónem. To budeme mít zítra ... no hlady tady rozhodně neumřeme ...

Pro změnu nám přestal fungovat odsolovač, který jsme zapnuli po 4 měsící, kdy byl podle návodu zakonzervován, takže budeme mít opět o práci postaráno.

Z Minerva Reefu zdravíme do ČR,

Petr a Pája

Prave jsme zakotvili na North Minerva Reef

.. to vam tedy musim rict, to je ale zvlastni pocit kotvit uprostred oceanu na 11m pisku. Nejblizsi pevnina je asi 200NM. Vsude okolo je ocean. North Minerva Reef je kruhovy utes s jednim vjezdem. Nad vodu vystupuje jen mala cast utesu pri odlivu. Laguna je 10-20m hluboka s dobre drzicim piskem, fakt zvlastni, jak jsem rekl.

Cesta sem nam ubehla rychle. Bohuzel jsme museli 27 hodin motorovat, abychom sem dorazili driv, nez tepla fronta s destem a prehankami. I tak jsme ale hezky plachtili, kdyz foukalo pres 15kt. Dnes jsme chytili slusnou 120cm velkou doradu neboli mahi mahi. Mrazak je zase plny a do Zelandu se budeme mit dobre. V lagune krome nas kotvi jeste dve plachetnice, katamaran s nasimi kamarady La Medianoche a pak jeste jedna plachetnice.

Z Tongy jsme si krome suvenyru a zazitku odvezli take nejakou virozu, tak nas oba boli hlava, no snad to rychle prejde, abychom se mohli vrhnout do laguny za lobstery, rybami a za potapenim. Moc se tesium, pry to tady je opravdu skvele.

Dnes pujdeme brzy spat, abychom dohnali dve probdene noci.

Z prostredka sireho oceanu zdravi posadka Perly.

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

V pondeli po obede odplouvame z Tonga

Ahoj domu. Tak co, uz se u nas za vylohami nakupnich cener take roji Santa Clausove?

Jdeme predevcirem v 32 stupnich do mesta, ja se vam podivam do vylohy a ... hruza vybafla tam na me horda Santa Clausu z Ciny, k tomu umelohmotne jehlicnany nepochybne puvodem take z Ciny, blikatka, ozdoby .... no proste kompletni armada pripravena vytahat z penezenek co jen pujde. Zakryl jsem si oci a prachal smerem pryc ... jenze kdyz oci otevru, tak ziram na plne ozdobeny, veliky vanocni strom Digicel, ktery stoji hned vedle kokosovce palmy na namesti vedle trznice ... ne, nelze uprchnout, Santa Claus je globalni, stejne jako Gingle bells, ktere si prozpevuje cerne Tonzske ditko ukazujic pritom prstikem na sluncem zality Vanocni strom. Kde je Jezisek, jehoz narozeni se na Vanoce oslavuje? Snad u nas doma, alespon v betlemech.

Nastesti na North Minerva Reefu je velice nepravdepodobne, ze bychom se setkali se soby, Santou nebo stromkem Digicel. Oni tam totiz zadne stromy nejsou, je to kruhovy utes uprostred oceanu s prumerem asi 6km. Utes vystupuje nad hladinu jen nekde a jen pri odlivu, jinak je to kotveni uprostred Velkeho Modreho. Minerva Reef, lezi priblezne 250NM jizapadne od Tonga Tapu, vice mene na ceste z Tongy na Novy Zeland. Bude to nase zastavka pred samotnou obavanou plavbou na Zeland. Dovedete si predstavit, jaky tam musi byt zivot pod vodou ... moc se tesime. Radi bychom zustali alespon tyden, pak vyplujeme na jih.

Na pocasi pro plavbu na Zeland jsme si najali profesionalniho meteorologa z Noveho Zelandu. Nemeli bychom tedy vjet do nejakeho velmi spatneho pocasi ... Pro cestu na Minervu nam predpovida spis slabsi vitr, zejmena zitra. Ve stredu odpoledne bychom meli kotvit. Nas vratek bohuzel nezmenil nazor, tak nas ceka zitra asi pekny opruz s vytahovanim kotvy, no uvidime. Ve ctvrtek bude pres Minervu prechazet tepla fronta, co znamena, ze asi trochu zmokneme, nemelo by to vsak predstavovat vyraznejsi rizika silneho vetru.

Drzte nam tedy palce, koukejte na mapku na webu, jak pribyvaji lodicky a kotvicky a take, sledujte blog urcite budeme posilat z Minerva Reefu zpravodajstvi.

Zdravime domu!

Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Tonga … konečně

Konečně jsem se dostal k článku o Tonze. To vám povím, to jsem to tedy opravdu polední dva týdny flákal. No snad pro mě budete mít pochopení, měli jsme tady od 8.11. návštěvu a nějak jsem jednoduše nebyl schopný se večer přinutit ke psaní. Ne, že by nebylo o čem psát, o zážitky nebyla nouze. Zkusím tedy alespoň souhrn toho, co jsme společně s Martine, Pavlou a Liborem zažili a jaká je vůbec Tonga z pohledu námořního turisty.

Myslím, že poslední příspěvek byl z Nieafu na Vava'u před příletem našich přátel.  S nimi jsme se pak podle plánu přesouvali postupně až na jih Tonžského Království k hlavnímu ostrovu Tongatapu. Jak si asi pamatujete, tak nás zlobí vrátek na kotvu, tedy zařízení, kterým se vytahuje kotva z vody. V Nieafu se na to koukali odborníci a bohužel potvrdili, co jsem si myslel, převodová skříň je poškozená a prý se to nedá opravit, jen vyměnit. Nový díl jde z civilizace měsíc, takže nezbývá než to nějak se štěstím přežít na Zéland, kde koupíme nový vrátek, tentokrát větší, jaký měl správně na lodi naší velikosti být od začátku. Když totiž ten náš stávající začne zlobit, tak to znamená, že musíme kotevní řetěz tahat ručně a to je neskutečná dřina až bych řekl, že v jednom resp. ve dvou to nejde. Pro teď se mi podařilo to nějak přesvědčit, aby to většinou fungovalo a tak jsme 14 dní kotvení zvládli bez ručního tahání řetězu.

Když se na mole u Aquaium cafe objevil Martin s Pavlou a Liborem a já viděl množství zavazadel, které vezou, tak se mi trochu podlomila kolena. Martin mě ovšem klidným hlasem uklidňoval, že to je jen jeden kufr s potápěčským vybavením, v druhém  je hvězdářský dalekohled a třetí jsou věci pro nás, takže svých věcí mají vlastně málo. Jako vždycky se to do lodě nějak vsáklo. Martin neztrácel čas a ještě týž noc jel fotit jižní oblohu kamsi za město a my ostatní jsme se snažili spát i přes obrovské horko, které v Nieafu bylo. 

Další ráno jsme dokoupili zásoby a alespoň na den jsme vypluli do jeskyně a do zátoky Port Maurelle. Večer jsme jeli zpátky na bójku do Nieafu. Další den jsme vrátili ráno auto a opustili město. Vypravili jsme se k ostrovu Vakaeitu, abychom naší nové posádce ukázali útes Coral Gardens. Rozhodli jsme se tentokrát přeplavat útes během přílivu a povím vám rovnou, že to bylo dobrodružné. Tedy hlavně já jsem měl strach, aby nás lámající se vlny neomlátily o korály. Všichni to nakonec ve zdraví zvládli tam i zpět. Oddychl jsem si, když jsme byli zase u lodě. Pak jsme se posunuli i s Perlou k dalšímu ostrůvku Langito'o, kde byla kromě krásného šnorchlování i romantická pláž i s malými útesovými žraloky. 

Na noc jsme si vzali bójku u vedlejšího ostrova Lape. Druhý den ráno byla uskutečněna výprava do malé vesnice na ostrově s velmi přátelskými domorodci. Kromě banánů jsme dostali při návštěvě místní školy dvě ryby. Ty jsme po polynézsku upekli na pláži a jedli rukama z kokosových listů, což se posádce velmi líbilo a mě také. Další zastávka pak byla na jihu Vava'u u malého neobydleného ostrůvku Fonua'one'one. To byla naprosto zásadní hrubá kýčovitá romantika. Malý ostrůvek s palmami, bílou pláží a nespočtem mořských ptáků se dal obejít za 20 minut. Na korálech u pláže bylo moc pěkné šnorchlování a konečně jsme se vydali na lov s harpunami. Moc velký úlověk to pravda nebyl, tak jsme na ohni kromě dvou zastřelených akvarijních rybek na pláži opékali hlavně kuře.

Zůstali jsme dva dny a třetí ráno se vypravili na střední skupinu Tonžských ostrovů - Ha'apai. Po cestě jsme měli zase jednou štěstí a ulovili jsme docela slušnou dorádu. Především Martin byl z úlovku nadšen a dokola opakoval bude carpacio, bude carpacio. To nebylo, byl tatarák, fishtek, fish burgery a později kari.  Asi ve 4 odpoledne jsme dopluli za značného houpání na sever Ha'apai. Tako skupina se skládá převážně z plochých zalesněných ostrovů a nespočetného množství mělčin a útesů. A tak se nám konečně podařilo "ztroskotat". Při manévrování mezi korálovými hlavami u ostrova Ha'ano jsme do jedné z nich narazili. Naštěstí jsme na korál nenasedli, rychlost byla skoro byla 0kt a celý incident má za následek jen deseti centimetrový škrábanec a sezdřenou barvu na spodní hraně kýlu. Později, když jsme si už útesy kolem lodě prohlíželi pod vodou, tak mi bylo jasné, že jsme vlastně museli mít štěstí. S Martinem jsem tady udělali konečně první ponor. Nějak se mi nechtělo moc potápět, zatím tady bylo mnohem lepší šnorchlovat. Jak se postupně zlepšují moje možnosti s nádechovým potápěním, tak si to víc užívám bez přístroje.

Po zastávce u ostrova Ha'ano nás čekala návštěva hlavní vesnice skupiny - Pangai. Zde bylo zapotřebí odbít  byrokratické formality, naplnit lahve na potápění a posádka nadšeně a divoce klikala v Mariners Cafe na své elektronické miláčky připojené na Internet. 

Zdrželi jsme se jen do druhého dne a rychle překotvili o 10NM jižně k ostrovu Ha'afeva. Kotviště bylo mezi útesy a ostrovem, na písku a hned za zádí jsme měli hezký korálový útes s pěknými rybami. Propadl jsem lovecké vášni. Mezitím co posádka byla za nadmíru přátelskými domorodci, jsem nastřílel několik ryb k večeři. Mé snažení ukončil až excitovaný útesový žralok. Na possion cru to ale stačilo. Na Ha'afai to bylo zajímavé. Byli jsme pozváni na lo, tedy jídlo připravené podobně jako na Samoa na žhavých kamenech (umu).  Nakonec jsme měli dvě a to druhé jsme si dali k večeři na lodi. Návštěva vesnice, příprava umu, rodiny Paea i kostelů byla plná různých zážitků a překvapení. Trochu to přesahuje tento článek, tak snad jen, že tam bylo hodně Kaloňů (létající lišek, podobných netopýrům s rozpětím křídel až 1,7m). Také tam byli velicí pavouci. Měli elektrárnu na naftu, která byla puštěna 4 hodiny denně. To stačilo, aby se namrazili ledničky, chvíli se svítilo a koukalo na DVD.  Kromě vesnice jsme se také byli podívat se šnorchlama na vrak na protějším útesu. Byla to malá nákladní loď, částečně jí vystupovala záď nad hladinu. Příď byla částečně porostlá korálem, jinak byla ale loď zachovalá, trup stále držel pohromadě. Odhadovali jsme, že tam je nejvýše 10let.

Dostali jsme zase ovoce a další ráno přepluli zase o kousek jižněji mezi ostrovy Nomuka a Nomuka Iki. U toho menšího leží na pláži další vrak, tentokrát rybářská laminátová loď. Ostrůvek je neobydlený, tedy jsou na něm jen krávy. Odtud nás čekala už jen přeplavba do Nuku Alofa. Tu jsme zvládli bez problému další den. 

Posádka ještě ve městě nakoupila před odletem suvenýry. My jsme zase obsolvovali úřední formality a dnes máme již natankováno, nakoupeno a jsme odhlášeni a jako ilegálové čekáme na počasí, abychom mohli vyplout na Minerva Reef a Nový Zéland. Nenudíme se, dnes jsme se ráno probudili, velmi silně foukalo a koukám, že jsme otočeni zádí k ostrovu, hloubka 3,5m, obloha černá, pak začalo lít. Vítr se během chvíle otočil o 180 stupňů. Jak někteří tuší, tak když začnete tahat kotvu na opačnou stranu, tak ji vyseknete a pak ji vláčíte. No a když ji vláčíte směrem k ostrovu, tak se neplánovaně můžete podívat i s lodí na pláž. Vraků jsem tady napočítal 8 jen těch, co koukají nad hladinu. Když jsme chtěli zkrátit řetěz, tak co myslíte, že na to náš vrátek? No jasně, nefungoval ... s lehkými nervy jsme to nějak zvládli, jen jsem radši zůstal na lodi a Pája jela do města sama.

Dnes večer bychom měli (budu-li moc opustit loď) na nějaké představení a jídlo na souš. Už jsem začal komunikovat s Meteorologem a vypadá to, že bychom možná mohli odplout v neděli nebo v pondělí.

Tak jo, zatím vás zdravím domů,

Petr

 

Tady jsem nastřílel další ryby, takže posádka si mohla užívat ryb dosyta. 

Z Vava'u pred odjezdem na Ha'apai

to jsem se zase dlouho neozval,ze? Mame tady totiz uz par dni navstevu a tak jsem se k psani nedostal. A ne, ze by nebylo o cem psat. Ted jsou ale 4 hodiny rano a ja jsem vzhuru proto, ze musime drzet kotevni hlidku, Jsme totiz na kotve u maleho neobydleneho a neskutecne kycove malebneho ostruvku Fonua'one'one na jihu skupiny Vava'u. Bydli tady jenom mnoho morskych ptaku a a stejne tak mnoho krabu, jinak nikdo. Posunuli jsme se na jih, protoze se chystame preplout do stredni skupiny ostrovu Ha'apai a to nastane asi pozitri.

Od posledniho prispevku jsme se snazili opravit vratek, ale dozvedeli jsme se, ze opravit nejde. Presto jsem se o opravu snazil a ted to momentalne spis funguje nez nefunguje. Bohuzel je to, jak jsem si myslel - odesla prevodovka. Rad bych mel silnejsi vratek s vetsi prevodovkou a tak nas na Zelandu ceka nakup noveho vratku a vymena.

V patek priletel Martin tax se segrou a svargem. Je to docela dobrodruzna sranda. Martin byl fotit hvezdna mracna, byli jsme snorchlovat na utesech, kde se nam s Pajou libilo, no a ted se chystame na jih.

Trochu se nam tady komplikuje pocasi, presto zustavam optimista a doufam, ze se nikde pobliz neobjevi nejaky tajfun, zvlast kdyz jsem cetl o hruzach ted na Filipinach a v Cine.

Jsme zase bez Internetu, takze jen na nasi satelitni adrese.

Z nocni Tongy zdravi posadka Perly.

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Jsme předčasně v Nieafu kvůli rozbitému vrátku

Zdravím domů. Posledních několik dnů jsme byli zase víc pod vodou než na lodi. Narazili jsme totiž na překrásný útes mezi dvěma ostrůvky a nemohli jsme se utrhnout. Navíc tam za námi přijeli naši známí ze Suwarrowu a tak jsme společně šnorchlovali a potápěli se. Podle Petera, který byl 4 roky profesionálním potápěčem v Austrálii a viděl přes 1000NM bariérového útesu, to je útes právě podobný Velkému bariérovému. Myslím, že jestli už budou fotky na webu, tak to nepotřebuje další komentář.

Dnes jsme měli v plánu přesun na jiné místo. Jenže, když jsme začali zvedat kotvu, tak vrátek začal vydávat divné zvuky, vyhazovat jistič a nakonec jsme to museli vzdát a vytáhnout kotvu ručně. Peter mi pomáhal a i tak to byla pěkná dřina. Místo na další ostrůvek jsme se vydali zpátky do města. Jsme teď na bójce a celé odpoledne jsem se vrtal ve vrátku. Moc jsem toho nevyřešil, ale přišel jsem na to, že se nám asi podařilo někde ve Francouzské Polynésii ohnout mírně hřídel a tak se to občas nějak vzpříčí. Je to tady neřešitelné, budu to muset nechat opravit a možná koupit nový vrátek až na Zélandu. Teď to zrovna funguje, tak se uvidí. Tady jsou na mnoha místech bójky, tak to není zase takový průšvih, jen na Minerva reefu si to moc neumím představit.

Za dva dny tady budeme mít zase plno. Přilétá na dva týdny Martin se ségrou a švagrem. Myslím, že jim budeme mít co ukázat. Měli bychom se společně s nimi přesunout přes Haapai na jih do Tongatapu. Jiak je to tady i trochu psycho, protože jachtaři tady stále dokola řeší počasí, kdy plout, pak už řada z nich odplula, většina i doplula a ta pak znervózňuje ty, co jsou ještě tady v tropech. My ale odsud odplulejem až na konci listopadu a snad budeme mít štěstí a nezastihne nás tady žádná tropická bouře.

Z Nieafu zdraví posádka Perly.

Objevujeme Vava'u

.. z Nieafu, hlavniho mesta Vava'u, jsme vcera zmizeli. Kdyz jsme rano jeste jeli na clunu nakoupit na trh, tak zrovna priplouvali Peter s Ilonou z Offshore Haven. Neslo to jinak nez abychom se stavili alespon na kavu. Ale hned potom jsme vyrazili ven na krasna kotviste Vavau ... je to tady pekne, velice malebne az romanticke, jenom tech plachetnic jako v Chorvatsku.

Prvni jsme vyzkouseli Port Maurelle. Moc pekne kotviste, ale plne. Jeli jsme na pruzkum nedalekeho utesu clunem. Utesy tady jsou misty pekne, malo ryb a hodne moc nemocneho a nebo uplne mrtveho koralu. To jsme ale vedeli. Vecer jsme se jeste byli podivat na jeskyni kousek od kotviste. To bylo moc hezke a dnes jsme se tam vratili nafotit to a samozrejme si tam zasnorchlovat. Jsou tam netopyri, ale ne ti velici Kaloni Tonzsti, ale jini ovocni, velci jako ti u nas.

Dnes jsme podnikli velkou, narocnou a ponekud neuspesnou vypravu na dve potapeci mista. Zmenil se vitr a s nim i smer vln a tak to tam bylo trochu divoke a jediny ponor byl k zaseknute kotve clunu. Dobra viditelnost, ale utes bez zivota. Cestou jsme videli asi 1nm od nas nekolik velryb, takze stale tady nejake jsou, to je dobra zprava.

Kdyz se po nasem navratu kotiste v Port Maurelle promenilo ve Vaclavak {8 lodi), tak jsme zvedli kotvu a vyrazili jinak. Po dlouhem a beznadejnem hledani jsme zakotvili u ostrova Vaikaeitu, kde uz stalo dalsich 5 lodi. Mame tady vytipovanych nekolik lokalit na potapeni, tak zitra se na to vrhneme, snad neco uvidime.

Zatim takto v rychlosti z Vavau zdravi Petr a Paja.

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Včerejší úlovek ...

Tak tohle jsme včera chytili kousek před Vava'u. Konečně! 1,35m, asi 15kg. Máme plný mrazák i lednici. A mimochodem, podařilo se mi nahrát zbylé fotky ze Samoa a nějaké fotky z Tongy.

\

Jsme na Vavau a vypada to tady moc pekne

dnes jsme slavne, jak jinak, dopluli na dalsi skupinu ostrovu Kralovstvi Tonga - Vava'u. Zatim jsme se jen vyvazali na bojku, zasli na breh na kratkou prochazku a Internet. Je to tady mnohem vic rozvinute nez na Niatoputapu. Kdyz jsme vlouvali dovnitr sousostrovi, tak jsme opravdu zasli ned tim, jak je to tady krasne.

Dopoledne jsme konecne ulovili rybu. 1.35m dlouhou doradu, odhadem 15kg. Spolecnymi silami jsme ji udolali, Paja se projevila jako velky lovec, kdyz me povzbuzovala z poza stolu "proste ji sem jebni", to vite nervy jsou pri lovu na pochodu. Nejvetsi ryba, kterou jsme kdy vytahli. Pekne nam poklidila kokpit, ale nakonec jsme ji udolali pomoci slivovice, kterou ji Paja sikovne nalila do kreli. Mame plny mrazak, lednici i bricha :-). Vynikajici tahle Mahi Mahi, zitra dame na web fotky.

Velryby, ktere sem migruji az z Gronska, aby zde porodili mlade, tady uz nejsou, pred dvema tydny zacaly mizet, skoda, bylo jich tady pry vsude nepocitane. Stejne jako veryby jsou uz pryc i nasi kamaradi, jenom nepluli do Gronska, ale na Zeland nebo na Fiji. Tak mi bylo smutno, ze se s nekterymi asi hned tak neuvidime.

To by pro dnesek stacilo.

Zdravime do Cech,

Z Nieafu na Vava'u zdravi Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Nedele v kralovstvi Tonga, odplouvame na Vavau

Dny tady ubihaji rychle a to i kdyz mistni jsou zpomaleni. My jsme popmerne dost casu travili na lodi, uklizeli, delali drobne opravy. Vcera jsme se jen kratce navecer prosli vesnici. Palangi, to je jmeno pro belochy, stejne jako na Samoa a to jsme my. Pubertakum pro smich, mensi deti se uz osmelili a krome pozdravu by hned pridaji loly (bombon). Snazime se mistnim detem spis vnucovat bloky, tuzky a omalovanky, ale myslim, ze z toho dvakrat nadsene nejsou.

Sie, mistni urednici, se kterou jsme byli trochu vic v kontaktu, jsme donesli batoh plny ruznych veci, ktere by se ji mohly hodit. Nad nekterymi opravdu jasala, ale naoplatku nam dala misto ovoce plnou tasku cocky a fazoli od jinych jachtaru s tim, ze to pro ni je moc slozite varit. Nebyli jsme schopni ji vysvetli, ze toho mame plnou lod a ze to opravdu maximalne muzeme nekomu dat, nedala se. Pripadalo mi to jako u telekomunikacniho operatora, ti take davaji cloveku neco, co si neobjednal a nepotrebuje. Alespon jsme se s ni domluvili, ze nas vezme dnes do kostela ...

Bylo pul desate, kdyz jsme dorazili k domu Sii, presne jako bylo domluveno. Vsechno sedelo, jenom dum byl prazdny, nakladacek pryc. Tak jsme chvili bloumali okolo a pak jsme si vsimli jineho nakladaku s lidmi, ktery byl na ceste kousek nad domem. Sli jsme se tam podivat. Vsichni byli nastrojeni, holky nacesane, nadhera. Starsi pan se nas zeptal, kam jedeme, tak jsme mu povedeli, ze jsme meli jet se Siou a on neco rekl Tonzsky a uz jsme nasedali. Devcata nam hned udelala misto a tak jsme jeli na korbe nakladaku s krasne ustrojenymi Tonzany az do Rimsko-katolickeho kostela ve vedlejsi vesnici. Cestou pristupovali dalsi a dalsi, takze kdyz nakladacek zastavoval, tak byla korba uplne plna.

No patrne znate muj postoj ke katolickym msim ... ale tahle na Niuatoputapu byla opravdu uzasna. Kostel, tedy spis stodola, byla uplne plna. Vic jak polovinu casu cely kostel prekrasne zpival a nebylo to jen tak nejake zpivani, 2,3,4 hlasne s prekrasnymi soly. Uplne z toho sel mraz po zadech. Cela mse probehla tak dustojne jak v nejvetsi evropske katedrale, zaroven to vsak hlavne diky nadhernemu zpevu nebylo chladne formalni. Kazani bylo dlouhe a my jsme mu bohuzel nerozumeli. Katolici mi byli ale sympaticti jeste pred kostelem tim, ze po tsunami 2009 byli i tady jedni z mala, kdo mistnim oprvadu pomohl a pritom po nic nepozaduje nekrestanske prispevky. I tady maji pomerne velmi mnoho ruznych krestanskych cirky a k nim i kostelu. Den predtim jsme potkali ve vesnici dva mlade mormony.

Jenze Niuatoputapu, zrejme i cela Tonga a asi zapadni tichomori je mistem velikych rozporu. Takze mi nebylo jasne, jak zaroven muze krasna Tonzska maminka nadherne zpivat, laskyplne drzet male miminko a v tu samou chvili trestat sve dalsi tri male syny ranami hrbetem ruky do obliceje ... to jsem si vsiml i na Samoa, ze tam deti maji sice vetsinu casu uplnou volnost, ale kdyz zabreci nebo neco provedou dostanou bez milosti nekolik ran do hlavy. Tady, stejne jako na Samoa, to je ale uplne bezne a deti se tomu ani nedivy.

Nebo jina zvlastnost, pro prichoziho z Evropy rekneme neobvykla. Kdyz jsme predevcirem prisli k Sie na navstevu, zrovna se vecerelo, ani se neptala a uz jsme meli na taliri taro a rybu, stejne jako ostatni clenove rodiny. Ji se tady rukama a ruce se tady nemyji pred jidlem, ale po jidle, stejne jako na Samoa. No a pak jsme si povidali, jak ziji, co jedi jak to delaji s prasaty, ktera behaji vsude po vesnici a tak. Celou dobu okolo nas pobihala roztomila stenatka. Sia rika, no to jsou vsechno stenatka tehle fenky ... my je krmime a pak je snime, maji dobre maso ... Paja to vubec nepochopila, musel jsem ji to zopakovat trikrat a pak se jeste musela zeptat znovu a Sia ji bez mrknuti zopakovala, no ano, maji skvele maso. Takze tady se psi pestuji na maso spolecne s prasaty, to je co? Krome toho jedi ryby, taro, jamy, banany, chlebovnik, mango, papaju ... a to je zvolna skoro vsechno. Pripravuji umu (na zhavych kamenech), podobne jako jinde v Polynesii. Kdyz Sia dostala od jachtaru cocku, tak prohlasila, ze to je moc slozite a zdlouhave a na to nema cas ... no neni v tom logiky ani co by se za nehet veslo, kdybyste videli, jak pracne je pripravit taro. Spis se jedna o nejaky podvedomy odpor ke vsemu, co nejedi odjakziva a nemaji za domem na zahrade.

Dnes byla nedele, a tady je primo zakonem zakazane v nedeli pracovat a tak se rano pripravi umu, pak se jde do kostela, pak rodina do pozdniho odpoledne spolecne ji a pak se spolecne spi doma az do pondelka. Takze jsme dnes od nikoho nedostali ani kokos, protoze v nedeli se nesmi do dzungle a nesmi se lezt na palmy a vubec nic delat. My jsme sli odpoledne do dzungle a prosli jsme az na druhou stranu ostrova, kde byla nekonecka plaz. Byla prekrasna s bilym piskem a ohromnym mnozstvim musli a taky petek, sklenenych lahvi, provazu, bojek a ruznych plastovych ulomku nebo i drahych funkcnich GPS radioboji na solarni clanky. Proste vseho, co lide zamerne nebo omylem nahazi do oceanu. Protoze tam bylo nekonecno krasnym musli, tak mame, diky Paji zalibe ve sbirani cehokoliv, opet Perlu alespon o tri kila tezsi.

Zitra rano si vyzvedneme slibene kokosy a vyplujeme na Vavau. To je odstud asi 160NM na jih, meli bychom tam tady dorazit za nejakych 24-30 hodin v utery kolem obeda. Je to tady uz mnohem komlikovanejsi s pocasim, tak doufam, ze nas neceka prilis velke trapeni, protoze kazdeho pul dne vypada predpoved jinak.

Napiste nekdo, jak to dopadlo doma s volbama, mejte se zatim u nas hezky,

Z Tongy zdravi Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Niuatoputapu, jak jsme se 4 dny přihlašovali do království

Teprve dnes, tedy čtvrtý den po tom, co naše kotva dopadla do písku laguny u ostrova Niuatoputapu, jsme konečně oficielně procleni do Království Tonga. Zároveň jsme si už i vyřídili papíry, abychom mohli v pondělí ráno přeplout jižně do skupiny ostrovů Vava'u ... a to je myslím správná chvíle si něco o Království Tonga říct.

Tonga se rozkládá na ostrovech seskupený do 4 skupin. Nejsevernější a nejodlehlejší a nejméně rozvinutá je skupina Niues, tam právě kotvíme, jsou to vlastně tři sopečné izolované ostrovy. 150NM jižně je jachtami nejvyhledávanější skupina Vava'u. Tam je tolik kotvišť, že ani nemají jména, jen čísla a skutečně v pilotech najdete věty jako "trojka má dobré dno, šestka není krytá z východu" apod. hrůza, tedy asi to tam bude hezké, ale množství jachet a očíslovaná kotviště jsou odpudivá. Navíc tam teď čekají všechny jachty na počasí, aby mohli přeplout na Zéland, je tam draho apod. Pak jsou korálové ostrůvky a ostrovy ve skupině Ha'apai. Tam se těším na potápění a rybaření, no a úplně jižně je hlavní ostrov Tongatapu s hlavním městem Nukualofa.

Tonga je království, podle literatury poslední království Pacifiku a pyšnící se tím, že nebylo nikdy kolonizováno. Tonžané byli velkými bojovníky a pořádali časté výpady na okolní ostrovy. Kapitána Cooka nesnědli jen dílem náhody. K tomu se ale dostanu jindy.

Na Niuatoputapu sme připluli ze Samoa 22.10.2013. Připluli jsme odpoledne. V zátoce uvnitř laguny byly dvě malé plachetnice a katamarán, který hned druhý den ráno odplul. Rozhodně se nám už nikam nechtělo, tak jsme si udělali jídlo, sedli si a odpočívali. Na člunu k nám připlul jachtař z jedné z plachetnic a dal nám základní informace, jak to tady probíhá. Poděkovali jsme a abychom učinili povinnostem za dost, tak jsme se dvakrát pokusili zavolat přes rádio místní celníky, ale bez odpovědi. Tak jsme šli v klidu spát. Druhý den se za námi objevila krásná 72 stop dlouhá plachetnice Katharsis II s Polskou posádkou, kterou jsme potkali už na Samoa. A na rádiu jsme zaslechli poprvé Saiu, která nás přivítala na Tonze a řekla nám, že dnes je státní svátek a proto nás proclí až další den. Nevadí, řekli jsme si, alesoň půjdeme šnorchlovat a uděláme si pohodu. Malé plachetnice odpluli, poláci byli akční a hned vyrazili na ponor na vnější útes a my jsme se pokusili o šnorchlovací výlet. Nestálo to ale za nic, tak jsme zbytek dne byli na Perle. Další den ráno jsme čekali a čekali, občas zkusili VHF a pak už jsme se dočkat nemohli, tak jsme se vypravili na souš hledat zdejší úředníky. Celá vesnice, všichni obyvatelé i zvířata byli úplně totálně zpomalení, ještě trochu a život by jim už běžel pozpátku. Ptali jsme se hned u prvního domu, kde najdeme celníky, chvíli trvalo, než mladý pár pochopil, co chceme a pak nám bez váhání nabídli, že nás svezou. Zavezli nás asi 3 km a nic nechtěli, poděkovali jsme a šli do prostřední budky, kde seděla bodrá Saia za stolem plným papírů, ještě další žena a několik dětí a jedna sepice. Saia nás hezky přivítala a velmi pomalu nám sdělila, že se snažila říct té druhé lodi (Polákům), že máme počkat na lodi, kam dorazí všichni úředníci nás proclít. Bylo půl desáté a prý jeden z nich má teď od 10 schůzi a pak že přijdou. Dobrá, tak ano, tak my tedy počkáme na lodi pravili jsme a tentokrát pěšky došli na loď. Přitom jsme koukali na všudypřítomná volně pobíhající prasata a prasátka, psi a štěňátka, koně a hříbátka .... Počet prasat značně převyšuje počet obyvatel Niuatoputapu (těch je asi 900).

Trio teletabies (jak jsme těmto úředníkům začali říkat) na nás pískalo z mola až o půl druhé .. schůze se asi protáhla do oběda. Chtěli, abychom pro ně dojeli člunem, nemají ani vysílačku. Ok, už když nastupovali do člunu bez toho, aniž mi nějak kloudně odpověděli na pozdrav, ihned obsadili první příčku hitparády největších úředních tydýtů cesty kolem světa. Na lodi své prvenství potvrdili, když za celou dobu řekli jen fill this, fill this, fill this... já vím, dopluje sem za rok jen asi 100 lodí, ale i to je dost na to, aby byli schopni alespoň základní komunikace. Když jsem opět asi 10 x vyplnil stále stejné informace do různě pojmenovaných formulářů, tak jsem teletabies naložil a odvezl Polákům. Z vyprávění později jsme se dozvěděli, že u Poláků to mělo podobný průběh. No ale to nebylo všechno. Bylo půl čtvrté a my jsme ještě měli jít zaplatit a to vyžadovalo návštěvu banky a ta byla 30 minut daleko a zavírala ve čtyři. Takže jsme se hravě přehoupli do dneška, kdy jsme v 11 hodin proces přihlašování zakončili.

Poláci nás včera pozvali na jejich krásnou loď a tak jsme s nimi povečeřeli a dlouho si pak povídali o jejich expedicích do Arktidy a Antarktidy a vůbec. Moc fajn lidi, majitel a skipper lodě byl bývalý vydavatel a asi velmi úspěšný. Jako bychom se nemohli rozloučit a jako bychom s Poláky měli mít pokaždé vzrušení. O půl jedné, když jsme už tvrdě spali nás probudí bouchání do lodě a křičení, Peter, Peter, potřebujeme pomoc. Zmateně jsem vylezl z kajuty, a Vojtech mi hned řekl, že jim uplaval člun a potřebují abychom jim pro něj jeli. Všechno dopadlo dobře a i přes mělčiny jsme člun dostihli. Měli hrozné štěstí, že si toho všimli hned, co odplaval, takže ho našli a nezkončil na útesu nebo ještě hůř na Fiji. Jak se Vojtěch dostal k nám na loď? Doplaval, v noci, po tmě, proti větru a vlnám, statečný muž to je.

Po proceduře proclívání jsem v duchu toto místo odsoudil, že se to fakt nedá a chci pryč .. proti místním v "práci" jsou i čeští puberřáci efektivní pracanti. Dnes večer nám Saia volala, ať k ní zajedeme, že pro nás má banány. Přišli jsme, jen jsme se pozdravili, tak nám automaticky donesla talíř s večeří (taro a rybky), celá rodina se postupně najedla. Všichni najednou fungovali normálně a my jsme se dozvěděli, že to tady po tsunami v 2009 nemají vůbec jednoduché a najednou se těším se na zítra, až k ní půjdeme, až se dozvíme zase víc a možná, když bude mít čas, tak nás vezme na výlet, ukáže jak se tady suší pandanus a jak se z něj pletou deky. To je vlastně jediná ekonomická aktivita tady na ostrově. Pája zase zajásala, když so dozvěděla, že Saia vyráběla šperky a myslím, že se tím budou společně zaobírat. A tak jsem si musel opravit mínění.

To by snad bylo pro teď všechno, půjdeme spát. Odplouvat budeme velmi pravděpodobně v pondělí ráno.

Z Perly zdraví,

Petr a Pája

Návštěva u Zdeňka a Zdeňky, Umu

Jsme tady třetí den a s proclením na Tongu místní úředníci nespěchají ... tak se alespoň mohu vrátit na Samou a napsat vám o návštěvě u Zdeňka a Zdeňky. Jak jste si jako pravidelní čtenáři jistě již přečetli, tak jsme na jižním pobřeží ve vesnici Saleapanga narazili na Český pár - Zdeňka a Zdeňku. Navštívili jsme je krátce během naší cesty po ostrově, pak se u nás Zdeněk zastavil na lodi, když byl v Apia na úřadech a byli jsme pozváni o víkendu k nim.

A my jsme samozřejmě toto pozvání tuze rádi přijali a strávili u nich dva dny plné povídání, návštěvy jejich přátel a hlavně vesnice, kde je Zdeněk náčelníkem. Ale popořádku. V pátek jsme se vypravili na autobus do Saleapangy. Ráno jsme úspěšně našli autobusové nádraží. Já jsem se vydal odhlásit nás na Imigrační, celníky a kapitanát a pája šla zjišťovat, kdy nám pojede autobus a odkud. Já jsem po 4 hodinách a několika zbytečných cestách do města a čekání front a vyplňování formulářů dokola a dokola byl hotov už v 1. Paní v kanceláři kapitanátu mi řekla, že volal Zdeněk, že máme radši jet poledním autobusem, protože poslední autobus bude plný. No ale, to jaksi nevyšlo. Autobusy na Samoa mají jen velmi volný jízdní řád a Faa Samoa znamená, že místní tak nějak vědí zhruba odkud a kdy autobus pojede ale vědí to jen ti, kteří autobusem jezdí a ti co ne, tak vás pošlou z jednoho konce na druhý, nikdy neřeknou nevím, vždycky řeknou něco ... málokdy to ale je použitelná informace. Když už děláte třetí kolečko po autobusovém nádraží, tak se vzdáte, přidáte se k ostatním a koukáte a čekáte. Pája absolvovala tohle během dopoledne. No a tak jsme se ve dvě rychle pobalili a vyrazili na autobusák, prý to má jet ve 3 a pak poslední v 5.

Ve 14:20 jsme se dostali ke skoro normálně vyhlížejícímu autobusu, který jel jinam než jsme potřebovali a po anketě, kdy soubor respondentů byl určitě víc jak 20, jsme dospěli k tomu, že náš autobus už jel a asi nejspíš budeme muset počkat na poslední, co jede v 5. Asi jsme vypadali nesmírně bezradně, protože před námi zaparkovala dodávka, kde byla rodina s 50kg mouky, rýže, cukru, dětmi, rodiči ... zeptali se nás, kam jedeme a my jsme znovu zopakovali náš příběh. Řekli nám, že jsou z vesnice, která je tři vesnice od Saleapanga a že náš autobus by měl jet v 5. Po chvíli na nás zavolali znovu, jestli chceme, tak nás tam hodí, protože jim bylo líto, že bychom tam museli dlouho čekat. Rádi a s díky jsme nastoupili do mikrobusu a zapadli mezi rodinné příslušníky a mouku. Byli moc fajn, hodili nás až ke Zdeňkovi a Zdeňce před barák, nic nechtěli. A navíc jeli krásnou cestou, a my jsme tak mohli obdivovat nádherná zelená údolí, výhledy a povídat si s nimi, jak se jim žije. Přišla řeč i na naši víru. Svorně jsme odsouhlasili, že jsme křesťané a tak bylo všechno v nejlepším pořádku.

Zdeňka nám nachystala pokoj jako v hotelu, navíc tam příjemně foukal vítr od moře, jaká pohoda proti výhni v Apia. Cítili jsme se u nic jako doma. Dokonce psi nás už vítali, když jsme na ně promluvili česky. Pejsci byli vůbec kapitola sama pro sebe. Mají 3 své krásné psi, pak u nich je téměř pořád jeden od sousedů a navíc se teď starali o dvě malinká roztomilá stěňátka, která našli na pozemku. Bělásek a Hnědáček se jmenovala a to víte Pája měla pořád nějaké v náručí. Je to nutnost, kvůli prasatům i místním nenechavcům, kteří by jim plundrovali zahradu. Večer už jsme si jen povídali, Zdeněk vařil. Zdeňkův život by byl na pěkně tlustou knihu. Neuvěřitelné, co všechno se vejde do jednoho života. Třeba jak prchal v 68 z republiky, kdy unikl státní policii o fous a sám sebe zamontoval nad motorový prostor Ikarusu s výletníky do Vídně. Nebo jak byl v australské armádě, nebo jak už se Zdeňkou jezdili kempovat, nebo jak společně provozovali velké zahradnictví a také jak přežili Tsunami a cyklónu na Samoa. Oni staví Českou restauraci a bungalovy. Musejí se potýkat s kde jakou nepřízní a přesto jsou tak optimističtí a veselí a moc fajn. Doufáme, že se k nim ještě podíváme. Apropo, budou potřebovat českého šéfkuchaře, kdyby měl někdo zájem :-)

V sobotu nás vzali do nového resortu Hideaway, který na pobřeží staví pár z Nového Zélandu. Je to tedy investice ve velkém, tuším 26 bungalovů, vše moc krásné, bazén, restaurace. Opět moc milý lidé. Znovu jsme se potkali s Carol a Jackem z Texasu, kteří mají v horách stromové domy. Nicméně pro nás snad nejzajímavější byla nedělní návštěva u rodiny Sanaleho. jeli jsme hned ráno, abychom viděli, jak se připravuje tradiční nedělní jídlo pro celou rodinu Umu. Už jsme viděli jednou jeho přípravu v turistickém centru v Apia, ale tady to bylo nefalšovaně autentické. Na tomhle pokrmu a způsobu přípravy, který je stejný po stovky let je nejlepší to, že tam není ani jedna jediná věc, kterou by každý Samoánec neměl na zahradě a v moři. Ani jedna věc během přípravy není z našeho umělohmotného, kovového a porcelánového světa, jen a jen listy, taro, banány, žhavé kameny, kokosové mléko ... Jídlo je to velmi chutné a vydatné. Je to taro, kokosové mléko s cibulí zabalené do listů tara a chlebovníku, banány a ryba nebo prase nebo jiný kousek masa. Příprava se děje tak, že se ráno rozdělá oheň, oškrabe se taro, udělají se takové koule z listů tara, kam se nalije kokosové mléko s cibulí. A pak se to celé zabalí do listu chlebovníku. Oloupou se banány. Když jsou kameny rozpálené, tak se rozhrnou, dá se na ně taro, koule, banány a hlava tuňáka nebo jiné maso a všechno se přikryje banánovými listy a nechá dusit necelou hodinu. Výsledek je vynikající pokrm, hlavně ty koule s kokosovým mlékem, ty mi chutnali. George nám ještě udělal typickou Polynézskou syrovou rybu v kokosovém mléce (poisson cru). V Polynésii se jí rukama. Nám ale naši porci připravili do košíku čerstvě upleteného z kokosových listů a dali jsme si až doma u Zdeňka a Zdeňky.



Odpoledne nás Zdeněk a Zdeňka zavezli zpátky do Apia a vzali jsme s sebou na výlet ještě náčelníka Sanaleho a George s rodinou, abychom jim na oplátku ukázali naši loď. Bylo to fajn a myslím, že to ocenili. Jen neradi jsme se se všemi loučili a do teď na ně stále myslíme a povídáme si o nich.

Nás už čekal v pondělí odjezd a tak jsme měli spoustu práce. Do toho nám stále lilo, tak to bylo trochu náročné. No, ale odpluli jsme a teď tu sedíme už v království Tonga a čekáme na proclení ...

O tom zase v jiném článku :-)

Petr a Pája

Uz kotvime v Kralovstvi Tonzskem

Jen den a kousek nam trvala preplavba na Tongu, tedy na nejsevernejsi ostrovy Niuatoputapu (hovorove mezi jachtari New Potato). Pripluli jsme v 1600 mistniho casu a kotvime spolecne se tremi dalsimi lodemi v Niuatoputapu Harbor, tedy v zatoce asi 3 km od mestecka.

Zije tady v jedne vesnici asi jen 600 obyvatel a je to velice odlehle misto. Zitra se pujdeme proclit a oficielne prihlasit na Tongu. Musim rict, ze je to tady opravdu moc hezke, nedaleko je monumentalni sopka podobna Stromboli ve Stredozemnim mori. Po brehu behaji deti, psi a prasata a ve vode laguny lovi sitemi nekolik rybaru, moc malebne.

Tak zitra napiseme, jak to tady jde na sousi.

Domu zdravi z Tongy posadka Perly

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Internet nefunguje, vyrazime na Tongu

Zdravime domu,

prave jsme dokoncili pripravy, abychom mohli odplout na Tongu. Nas plan je v tuto chvili dosahnout Niutoputapu, to je nesevernejsi ostrov, odtud budeme pozdeji pokracovat na Vavau. Pocasi tady zacina byt trochu divoke, napr. ted prisel priserny lijak a tak musime pockat, abychom vubec vypluli.

Vikendova navsteva u Zdenka a Zdenky byla uzasna, o tom ale napisu jindy i s fotkami. Bohuzel ani jim ani pozdeji tady nefunguje jako naschval Internet, takze jsme opet jenom na nasi satelitni adrese a nemuzeme poslat posledni fotky. Dalsi Internet bude bohuzel az na Vavau, to bude asi za tyden.

Tak se mejte pekne ozveme se z Tongy.

Posadka Perly

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Samoa - ostrov Savaii, muzea na v Apia

... od Zdeňka a Zdeňky z Saleapaga jsme se vrátili na loď až ve dvě ráno. Hned jsme šli spát, protože nás čekalo vstávání v 5, abychom stihli zaplacený trajekt na Savaii, druhý ostrov Samoa. Ráno jsme vstali jen neochotně, ale sbalili jsme se a už jsme uháněli na západ ostrova do Fuailoloo, odkud jezdí trajekt. Bylo pondělí a byl státní svátek. trochu jsem trnul, jestli někde natankujeme, ale nakonec se podařilo natankovat a k trajektu jsme dorazili včas.

Savaii je třetím největším ostrovem Polynésie, po Zélandu a Hawai. Na rozdíl od těch dvou jmenovaných je Savaii jen málo obydlený, celý pokrytý deštným lesem a poměrně málo rozvinutý.  Obyvatelstvo je soustředěno jen kolem cesty, které ostrov lemuje podél pobřeží a pak několika málo vesnic v horách nedaleko od pobřeží. Vypravili jsme hledat, kde vyrábějí místní tapa (obrázky na lýku), které sloužilo jako oblečení, dekorace, prostě místo tkanin. Nějak jsme podcenili to, že tapa je to anglicky, polynésky, ale ne Samojky, takže jsme se jednoduše nedomluvili, protože nikdo nevěděl, co tapa je. Místo toho jsme ale navštívili blowholes, díry v sopečném pobřeží, kde voda vystřikuje do výšky několika desítek metrů, viděli několik dalších vodopádů a prohlídli si mnoho vesnic s tradičními otevřenými domy Fale. Dále jsme viděli lava flows, kde v letech 1905-1911 zalila láva ohromné území včetně několika vesnic. 

Nakonec jsme se přesunuli na severní pobřeží do Manase, kde jsme se ubytovali na pláži ve Fale. Ubytování bylo s večeří i snídaní a byli jsme tam samotní. Odpoledne jsme ještě využili našeho 4x4 a vyjeli na horu Matavanu, což byla sopka, která zalila ono pobřeží u Mauga a Saleula. Vysoko v horách pod vrcholem jsme dojeli k malému domu, začalo lít tropickým způsobem, tak jsme se otočili, že půjdeme do auta a zpátky. Už jsme odjížděli a volá a jde za námi divous z chaloupky. Došel k nám, představil se a pak praví, že můžeme až nahoru a že vstup je 20tala na osobu (asi 200 kč). Zasekl jsem se, že jen proto, že on tam je, tak mu nebudu platit 400kč. Poděkovali jsme a řekli, že ne, že nepůjdeme, odešel a vyrazili jsme zpátky. Dole jsme se dozvěděli, že to vymyslela vesnice a že nahoře je výhled na kráter sopky a propast v místech sopouchu. Tak mi nakonec bylo líto, že jsme tam nešli, ale 400kč mi přišlo fakt uhozené.

Vrátili jsme se dolů do vesnice, nejedli jsme se a šli spát. Za noc přišel několikrát tropický liják, ale kupodivu na nás v otevřeném Fale nepršelo a vyspali jsme se dobře. Druhý den po snídani jsme jeli zpátky na trajekt a vzali jsme to výletně zkratkou přes hory. Cesta to byla delší o to však horší, vedla ale tropickým lesem v horách a tak jsme byli jak u vytržení. Tropický les je něco fascinujícího. Na Savaii je to neproniknutelná džungle s vysokými stromy a hustý neprostupným podrostem. Po hodině a půl jsme byli zpátky na silnici. Zamířili jsme na trh a pak už na přeplněný trajekt, který nás dovezl zpět do Apia. Museli byste vidět, jak se dá cestovat jak úsporně lze vměstnat auta na trajekt. Všichni bílí turisté nebyli za chvíli po vyplutí bílí ale zelení a já jsem byl zase jednou rád, že bydlím na lodi a není mi špatně, když to trochu, možná i trochu víc houpe.

Večer jsme vrátili auto a šli na další taneční vystoupení. Bylo opět zajímavé. Na Samoa je hlavním turistickým tanečním tahákem fire-knife dance, nebo-li ohňový tanec nožů. No, tady to není jako u nás a myslím, že protagonisté si často způsobí ošklivé popáleniny. Většinou to je opravdu obdivuhodné, ale zvlášť u jednoho tance jsem si jistý, že si dotyčný tanečním opravdu ošklivě popalil zadek, když nám předváděl tanec, kde nakonec oheň uhasil tak, že se na něj posadil a udusil ho listy své sukně. Výraz jeho obličeje mi přišel poněkud plný nehrané bolesti.

Oni tady na Samoa jsou totiž chlapy dost tvrďáci a nesmí přiznat žádnou bolest. Významní mužové, Matai si nachávají dělat tetování tradičním způsobem. To pokrývá tělo od půlky zad po kolena. Provádí se starými tetovacími nástroji a je velmi bolestivé. Tetování se provádí po dobu 5-7 dnů 5-12 hodin denně. Tetování je záznam historie vesnice a v dávných časech to byl jediný způsob, kterým Samoánci zaznamenávali svou historii. Vysvětlovali nám, že tetování musí podstoupit touto formou muži proto, aby prokázali, že jsou stateční a vydrží bolest. Dnes jsme to viděli naživo a musím říct, že je to drastické. Také nám prozradili, že jsou lidé, kteří při tom zemřou, nejčastěji na kombinaci infekce, ztráty krve a dehydrataci. 

Včera jsme navštívili dvě muzea - Muzeum Samoa a pak muzeum a dům Roberta Luise Stevensona (Ostrov pokladů). Oboje bylo zajímavé. To první zejména tím, že jeden ze šéfů v muzeu nám byl shopen přečíst symboly na tapa, které jsme si koupili a rozhovor s ním byl velmi zajímavý. Druhé bylo také zajímavé. Samoánci milují Stevensona, který zde několik let žil před svou smrtí a je zde pochovám. Napsal zde snad 60 knih. Dům je velmi zachovalý a stejně jako dům jsou nádherné rozlehlé zahrady a deštný les na ohromném pozemku. V muzeu měli dokonce i český překlad Ostrova pokladů, myslím, že mám jeden přesně takový doma.

No a dnes jsme hned ráno konečně vyrazili brzy do města a shlédli pochod policistů městem a slavnostní vztyčení vlajky před parlamentem. To dělají každý všední den. Abyste to ocenili, musíte vědět, že mužové zákona, stejně jako všichni vlivní muži nosí místo kalhot sukni a především své poslání, službu vlasti i pochodování berou naprosto vážně. Dnes na vztyčování vlajky navázala ještě propagační akce ministerstva zemědělství - průvod alegorických vozů, kde bylo mnoho živých zvířat a reprezentovali hlavní cíle zemědělské politiky formou pochopitelnou prostému vesnickému obyvatelstvu a, jak nám později informoval Feagai ma Alii Zdeněk, financovaných ze Australskými a Novozélandskými fondy pro zahraniční rozvoj. 

Potom jsme šli na ukázku tradičních prvků Samojské kultury a života a to bylo fajn, shlédli jsme mnoho tanců, ukázku rozdělávání ohně, přípravy tradičních pokrmů na žhavých kamenech pod banánovými listy, pletení z kokosových listů atd. fakt to bylo super a jídlo bylo skvělé (taro, koksové mléko s chlebovníkovými listy a tuňák), všechno zcela přírodní (talíře z listů, misky z kokosů a dřeva, odpad žádný).

Na oběd u nás byl Zdeněk a zítra pojedeme k nim, zůstaneme do soboty. V neděli se sbalíme a v pondělí nejspíš brzy ráno vyrazíme dál směrem na Tonga.