Molesworth, neplánovaná návštěva

Těsně před Blenheimem jsme odbočili do vnitrozemí směrem do dlouhého údolí řeky Awatere. Měli jsme benzín na 300km, tedy s dostatečnou rezervou na cestu do 100km vzdáleného kempu na hranicích farmy Molesworth. Neměli jsme moc představu, co nás čeká, tušili jsme, že by to mohlo být hezké místo uprostřed dvou horských masívů. Za půl hodiny jsme sjeli na prašnou cestu, farmy postupně mizely a řídly a výhledy na horské velikány se zasněženými vrcholy se střídaly s výhledy na řeku Awatere a strmé skalní stěny lemující její řečiště. Svítilo nám slunce, bylo teplo a skvělá viditelnost. Prašná cesta šplhala do kopců a pak zase v zatáčkách klesala k řece. Co chvíli jsme užaslí zastavovali a fotili hory. 

Za dvě hodiny drncání jsme projeli sedlem a dostali do krásného uzavřeného údolí a také na území farmy Molesworth. Ta je největší farmou na Novém Zélandu. Hospodařit se na tomto území začalo v druhé polovině 19 století, nicméně Maorové obývali tyto hory již před 600 lety. Farma má rozlohu téměř 181 tisíc hektarů, to je jako Stewartův ostrov. Nadmořská výška se pohybuje od 549 do 2100m. V současné době se na farmě pěstují převážně masná plemena Angus a Hereford, kterých tam je kolem 10.000 kusů. Farma patří státu a hospodaří na ní nájemce z velké části tradičním způsobem, tedy s pomocí koní a psů. 

První noc jsme spali nedaleko samotného statku. Kromě nás byl v kempu ještě správce, jeden karavan a motorka. V noci mrzlo a ráno byl stan pokrytý ledem a jinovatkou. Užil jsem si ráno, kdy chvilku potom, co se slunce přehouplo přes kopec se udělalo teplo a krásně. Po zvážení naší benzínové situace (naše Subaru má, jak se ukázalo, v terénu poněkud jinou spotřebu, než na silnici) jsme se rozhodli, povzbuzeni motorkářem i rangerem, dál do hor směrem na Hanmer Springs. To bylo asi 86km po prašné cestě. I když jsme měli trochu obavy, že nám dojde benzín, tak jsme si cestu užívali. I s pěším výletem na horu Chisholm jsme do Hanmer Springs dojeli, natankovali a rychle se vydali zpátky do hor, tentokrát po cestě směrem na St. Arnaud, tedy po cestě vyhrazené pro auta 4x4. 

Asi v třetině cesty je kemp u jezera Tennyson. Tam to nejenom bylo nádherné, ale spali jsme tam samotní, koupali se v řece a jezeře a kdyby tam nebyly sandflies a agresivní čmeláci bylo by to úplně bez chyby. I s nimi jsme si to užili a vůbec se nám nechtělo zpátky. Ještě jednou jsme promysleli možnosti našeho vozu a rozhodli se pro jistotu jet zpátky do Hanmeru a pak dál pokračovat po asfaltové silnici. Naše Subaru je sice skvělý vůz se stálým náhonem na všechny čtyři kola, ale my máme GT verzi se sníženým podvozkem a to by nemuselo dál na St. Arnoud vyjít.

Bylo to tam tak hezké a opuštěné, lidí málo, dalo se tam chodit, jezdit na kole, motorce nebo muškařit. Byl jsem hrozně rád, že jsme tam náhodou zajeli a vlastně můžeme poděkovat Ichbinům, že byli tak hluční a vyhnali nás mimo hlavní cestu.

Fotky jsou v albumu Molesworth, je to jen malý zlomek toho, co jsme nafotili. Dnes už budeme zpět na Severním ostrově a hned se vydáme nejkratší cestou do 800km vzdáleného Whangarei. To nám bude trvat dva nebo 3 dny a po cestě se ozveme.

Na severu právě přechází další cyklóna, tak máme zprávy z Whangarei, že tam foukalo přes 50 uzlů ve městě ... Perla je prý v pořádku. Na meteomapě to vypadalo ošklivě. 

Z trajektu do Wellingtonu zdraví,

Petr

Z Bluffu přes Dunedin do Christchurch a Kiakoury

Sedím teď u jezera v horách, jsme tady jenom my. Dnes byl tak krásný den, svítilo slunce. Na kopcích okolo je tu tam sníh. Včera večer nám poprvé opravdu mrzlo, stan byl úplně zmrzlý, pokrytý vrstvou jinovatky a zmrzlých kapiček večerní rosy. Ráno jsem vstal ještě než se slunce prodralo do údolí. Měl jsem na sobě skoro všechno, co tady mám a čekal na první paprsky. A jen co se slunce přehouplo přes horu, tak mi bylo teplo a dokonce jsem se před odjezdem ještě vykoupal v říčce. A kde to vlastně teď jsme? v Molesworth station, uprostřed hor na jihu Marlborough, tedy v severní části South Island.

No my jsme sem vlastně utekli od masového turismu východního pobřeží. Poslední  dvě noci před Christchurch a pak na pobřeží nedaleko letoviska Kiakoura byly neklidné. DOC kemp na hezkém místě, ale u dětského metodistického tábora. Děti šli spát v deset a vstávali až v 7, zato Ichbini v druhém kempu, jak říkáme mladým německým cestovatelům přestali hulákat vedle našeho stanu až ve dvanáct a to potom, co jsem musel být za prudiče a požádal je, jestli by přece jenom nemohli trochu tišeji, abychom se vyspali. K mému překvapení vstávali s chrchláním a prvním cigaretou už v o půl sedmé ... Takže jsem se zahleděl do mapy a vybral DOC kemp daleko, daleko od hlavní silnice a tak jsme objevili oblast velikou jako Stewartův ostrov, kde skoro nikdo není a je to tady opravdu. Díky Ichbini.

Myslím, že bych se měl vrátit k tomu, jak jsme se sem dostali a co jsme kde zažili. Poslední zprávu jsem posílal z Bluffu po našem návratu ze Stewartova ostrova. Sbalili jsme se rychle a ještě večer vyrazili do Invercargillu, protože nám zavolali naši známí z lodě Oda, že jsou právě v tam. Objednali jsme si pokoj a večer strávili vyprávěním, co jsme zažili. Tentokrát jsme byli za Ichbini my, protože jsme si povídali také nahlas a ztišilo nás až bouchání na stěnu z vedlejšího pokoje.  Nějak jsme si neuvědomili, že sádrokartonové stěny nemají zrovna nejlepší zvukověizolační vlastnosti.

Další den ráno jsme vyrazili podél jižního pobřeží na východ. Měli jsme v plánu zastavit na několika místech, kde měli být lvouni a tučňáci. Našli jsme lvouny a lvoun, neboli lachtan hřívnatý je fakt veliký. je to takový přerostlý bobr, zkrátka medvědobobr. Naposledy jsme s lachtany téměř dva týdny žili na Galapágách, jenže tihle hřívnatí jsou snad dvakrát tak velcí. Samo místo, kde jsme je viděli bylo hezké, maják divoká pláž, útesy. Jen byla hrozná zima, vítr a každou chvíli Novozélandsky pršelo. Tak jsme za tohoto počasí pokračovali dál. Než jsme dojeli až do Dunedinu, kde jsme se ubytovali v pokojíku v kempu na polostroově Otago,  jsme ještě stihli zastavit na místě, kde je zkamenělý les a maje štěstí, viděli jsme i jednoho tučňáka žlutookého.

DUNEDIN

Další den jsme se původně na hodinku zastavili v Dunedinu. Zaparkovali jsme auto a cestou do informačního centra jsme šli kolem zvláštně dostavěné neogotické anglikánské katedrály. Na první pohled mě to město přišlo nezajímavé, šedé. No ale jak to tak bývá, tak když člověk nemá žádná očekávání, tak ho ledasco příjemně překvapí. Ůplně neplánovaně jsme se zašli podívat do Anglikánské katedrály. Sama katedrála byla z konce devatenáctého století a ne úplně vkusně nově dostavěná část až z roku 1971. Chvilku po nás tam přišel mladý pán, sednul si za ohromné varhany, nebo spíš do nich a hodinu nádherně hrál. Dozvěděli jsme se, že to je jeden z předních světových interpretů varhanní hudby a zdejší varhany s 3500 píšťalami jsou údajně nejlepší varhany na jižní polokouli. Bylo to velmi působivé, to vám povím. A najednou celý Dunedin přestal být šedivý a najdou se mi tam líbilo, třeba nádraží, které vypadalo jako zámek, nebo řada historických budov a kaváren a ulice plné mladých lidí. Zůstali jsme nakonec 5 hodin. 

Balvany v Moeraki

Z Dunedinu jsme se tedy vydali na sever směrem na letovisko Kaikoura. Silnice lemuje v podstatě pobřeží, tak jsme udělali několik zastávek na plážích.Jedna ze zastávek byla v Moeraki, kde je pláž na níž se povalují veliké velmi pravidelně kulaté balvany. Dočetl jsem se na informačních tabulích, že balvany jsou na plážích časté a nejsou výjimečné. Balvany v Moeraki mají však velké rozměry a zcela sférický tvar. Jsou vymývány mořskou vodou z jílovité půdy, jak postupně dochácí k erozi pobřeží. Tam vznikly před 25-35 mil. let. Balvany jsou slepence jejichž jádrem je zpravidla nějaká fosílie (mušle nebo kosterní pozůstatek). V jednom z balvanů byla nalezena celá dinosauří kostra. Když se balvan dostane na pláž, tak se za nějakou dobu vlivem povětrnostních vlivů rozpadne na několik částí. Balvany na pláži jsou mimořádně fotogenické, jenomže jsou také velkou atrakcí, takže všude kolem nich pobíhalo s foťáky v ruce několik autobusů asiatů a několik desítek aut s jinými turisty, tak jsem to vzdal. Přespali jsme v DOC kempu u řeky.

Christchurch - město zničené zemětřesením

Christchurch jsem chtěl vidět, protože je to město, které bylo před dvěma lety zničeno zemětřesením. Nemám si to teď jak ověřit, ale někde nám říkali, že mělo asi 367.000 obyvatel v roce 2011, z nichž několik desítek tisíc muselo město po katastrofě opustit. Zemětřesení jsou tady běžná, tohle bylo ale velké a vlastně to byla dvě velká zemětřesení po sobě a teprve to druhé způsobilo městu zkázu. Bylo to zajímavé, ale hrozně smutné. Po dvou letech od zemětřesení je centrum města stále z větší části uzavřené a probíhají zde demoliční práce. 80% budov v centru bylo poškozeno natolik, že buďto spadli nebo musí být strženy. Existuje řada plánů na záchranu některých historických staveb. Všude jsou tam veliké jeřáby, buldozery, všude dělníci. Christchurch má druhé největší mezinárodní letiště na Zélandu, takže se život a příliv turistů úplně nezastavil. V centru se postupně a velmi pomalu vrací někteří podnikatelé, byla obnovena ulice, kde je několik restaurací a kaváren a jezdí historická tramvaj. Jenže, když už se nějaký turista zdrží, tak si fotí trosky centra a nebo polozbořenou katedrálu. Bylo mi tam smutno a úzko a uvědomoval jsem si, jak zranitelná a pomíjivá jsou naše města. Ještě, že Česká kotlina je klidné místo.

Lachtani Forsterovi a Kaikoura

Se smutkem v duši po návštěvě Christchurche jsme vyrazili znovu na sever. Před námi ležela oblast, kde se vyskytují běžně lachtani a Kaikoura, turistické letovisko vyhledávané jednak pro langusty, rybaření, tak zejména pro pozorování velryb, delfínů a lachtanů. Pozorování probíhá masově turistickým způsobem z lodí, kajaků, vrtulníků, letadel, prostě jak to jde. Místní agentury nabízí slevu 15%, když velryby nebudou. Ale všimli jste si, říkám lachtani, předtím sem psal také o lachtanech a určitě jsem psal i o tuleních. Jenže tady přichází naprosté zmatení jehož jsem se stal obětí i já. Jak se liší Fur Seal, Sea lion, lachtan, tuleň, lvoun nebo jakého čerta? No na první pohled málo a navíc zde dochází k naprostému zmatku v anglickém názvosloví. Obecně Sea lion je lachtan a seal je tuleň. To jsou co do kategorizace dvě odlišné čeledi, každá s mnoha druhy a poddruhy. Tak a teď zmatek nastává, když zjistíme, že Fur seal je lachtan a druh Lachtan Forsterův a New Zealand Seal Lion je Lachtan hřívnatý, neboli také lvoun. Takže kdykoliv jsem do teď mluvil o tuleních, měl jsem na mysli Lachtana Foresterova a když jsem mluvil o lachtanech, tak jsem měl na mysli Lachtana hřívnatého.  Fur Seal má odstávající uši, protáhlejší tlamu a vypadá spíš jako krtkomyšolachtan, zatímco lvoun je má uši téměř neviditelné a vypadá jako medvědobobr nebo jen jako bobrolachtan. Jinak lachtanů a nakonec i tuleňů je mnoho druhů, které se od sebe liší velikostí, hustotou a barvou srsti atd. Haha, jste už také zmatení?

Sea lion, lachtan hřívnatý neboli lvoun

Fur seal, Lachtan Forsterův

Tuleně si najděte na webu :-) Toho jsme tady totiž neviděli.

Fotky jsou na webu a najdete je v albumu Bluff to Kaikoura a Molesworth pak ve stejnojmenném albu.

O Moleswoth v dalším článku.

Zdravím domů

Z Kaikoura

Jsme na poloostrově Kaikoura na východním pobřeží. Byli jsme tady pozorovat lachtany, delfíny a cestou sem i tučňáky. Všechno jsme viděli, jen je to tady poněkud masově turistické. Máme ještě 3 dny do odjezdu nazpět na North Island. Po částečně probdělé noci v přeplněném kempu jsme se rozhodli ještě zajet na den do divočiny, konkrétně do DOC kempu v horách asi 150 severozápadně od Kiakoura.

Tak asi zase nebudeme na signálu a já doufám, že napíši článek o našich zážitcích z východního pobřeží. Nebylo toho málo. Catlins, města Dunedid a zemětřesením zničené Christchurch. A pak o tuleních a latchtanech a lvounech.

Tak zatím a 14 budou nové články.

Z Kiakoura zdraví,

Petr

Steward Island - 5 dní na kotvě Zélandu

4 noci a 5 dní jsme byli na Stewartově ostrově - Rakiura, který leží jižně od břehů South Island. Je to 3 největší ostrov Zélandu. Podle Maorské legendy o Mauim je Rakiura kotevním kamenem jeho kánoe (South Island) ze které ulovil a vytáhl z oceánu Velkou rybu (North Island). No ono je to teď na Zélandu tak, že všechny názvy jsou tady jak v angličtině, tak v Maorštině a myslím, že se v tomto revivalu maorského jazyka ztrácejí jak bílý Novozélanďané, tak maoři. Další nápisy budou v čínštině.



Stewartův ostrov je velký asi 1600km2. Jeho podnebí je velmi vlhké. Když byla předpověď jasno, tak to znamenalo, že bude pršet je občas a nebo mrholit. Na ostrově je jedno městečko a celkem několik stovek obyvatel a o něco méně turistů. Ostrov od pevniny odděluje mělká a bouřlivá úžina Foveaux. Pravidelné spojení je jak letecky trajektem a je jak do Bluffu, tak do většího Invercargillu.



Co je tak zvláštního na Stewartově ostrově, že ho i přes jeho neustále deštivé počasí a všudypřítomné bláto navštěvuje mnoho tisíc turistů po celý rok? Odpověď je taková, že hlavním důvodem je velká populace hnědého ptáka Kiwi, kterého je možné vidět dokonce i přes den a dalších ptačích endemitů dále odlehlost ostrova, divoká příroda, je to jediný subantarktický ostrov se skvělou dostupností, kdy trajekt jezdí 2 x denně a letadla létají přes úžinu mnohokrát denně. Na ostrově najdete jak zajímavé turistické atrakce, výlety, jeden Great walk, tak i úplnou odlehlost na severním, a jižním okruhu turistických stezek. Já jsem si první den kladl otázku, proč se tady ti lidé v zimě, neustálém dešti plahočí po bahnitých stezkách mnoho dní v promočených botách. Proč spí v chatkách se společnou ložnicí a malou místností s kamny, kde to smrdí potem po mnoha dnech pochodu a vždycky se najde jeden člověk, který chrápe, teče tam jen studená voda a než si promočení zatopíte, tak si musíte nasekat dřevo. Po 4 dnech tam v divočině tomu rozumím a hned bych jel znovu, ale vysvětlit vám to neumím.





Jak to tedy s námi bylo? Z Invercargillu jsme se přesunuli do Bluffu odkud jezdí trajekt. Ten jsme si zajistili dopředu. Bluff je trochu konec světa. Neutěšené a větrné město, ne úplně dobrý přístav, kde většina lidí nosí jen holinky a chodí stále přikrčení kvůli větru. V tomto Bluffu jsme se ubytovali v jediném fungujícím hotelu. Paní majitelka byla velmi fajn dáma, dala nám dobré rady pro výlet, nabídla nám, že si můžeme u nich nechat auto. Byli jsme rádi, že nemusíme v krásných 3 stupních a vichřici spát ve stanu. Ráno jsme posnídali, sbalili si batohy, nasadili pohorky a vyrazili na trajekt. Když jsem den předtím viděl úžinu, tak mi bylo jasné, že plavba bude dobrodružná. Zkušeně jsem sobě i Páje naordinoval Kinedryl a když jsme vypluli, byl jsem rád, že jsem to udělal. Vlny ve vjezdu do přístavu byly 3 metry vysoké a v podstatě kolmé. Obdivoval jsem, jak skvěle kapitán vedl motorový vysokorychlostní katamarán pro 200 lidí vlnami kupředu. I přesto několik lidí nestačilo vyměňovat pytlíky na zvracení.




Nemohl jsem se dočkat, až uvidím prvního Albatrose. Tenhle mořský obr je největším létajícím zástupcem ptačí říše, rozpětí jeho křídel je až 3,7m, létat dovede rychlostí až 100km/h. Vyskytuje se právě jižně od 40 stupně jižní šířky i když podniká výlety až skoro k rovníku. První Albatrosi zakroužili nad lodí když jsme vplouvali do Halfmoon Bay. A jsou vážně obrovští. Za chvíli jsme vystupovali v Obanu. V informačním centru nám rychle vysvětlili, že naše smělé plány nejsou reálné. Nechtěl jsem jít po turisticky nejnavštěvovanějším Rakiura tracku, ale chtěl jsem se dostat na druhou stranu ostrova do méně navštěvované zátoky Mason Bay. Nakoupili jsme instantní jídla a došli objednat vodní taxi, aby nás dovezlo po řece až k chatce Fresh water Hut. Tam jsme přespali a další den jsme se vypravili do 15 km vzdálené Mason Bay. Tam jsme byli dvě noci a pak jsme zase šli zpátky do Fresh Water Hut a vodním taxíkem zpátky.



Potkali jsme spoustu zajímavých lidí, jako mladou holčinu Pepper z Tibetu, partu Němců, co chodili po ostrově víc jak 10 dní, potomka jediného starousedlíka z Mason Bay, starší Novozélanďany, kteří s dvacetikilovými batohy byli také na desetidenní cestě atd. Viděli jsme nádherná divoká místa, slyšeli ticho lesa a dunění moře. No podívejte se na fotky. Pája, stejně jako všichni ostatní, kteří se vydali na na stezky do divočiny, viděla kiwáka. Já jediný jsem ho neviděl, tak tam musím asi jet někdy znovu. Sušili jsme se u kamen a mě bylo dobře, jak mě tam bylo dobře. Čtyři dny stačili na to, abych odvykl lidem a hovoru. Většina těch, co chodí po těchto místech mluví méně a nějak tišeji než třeba lidé v kavárně v Obanu. Myslím, že to ticho mi bude ještě dlouho znít duši a já si ho tam nechám znít společně s vůní manuka keřů a chladným mrholením.



Před návratem do Bluffu jsme stihli ještě zajet na 3 hodinky na ostrůvek Ulva a prochodit ho křížem krážem. Tam lze pozorovat mnoho druhů novozélandských ptáků.

Fotky jsou už na webu, asi jich tam je víc, než by bylo zdravé, ale nemohl jsem si vybrat.

Zdravím už z Dunedinu,

Petr

Jsme zpatky v Obanu

Prave sedime na kave a snidani v Obanu. Vecer napisi clanek o nasem vyletu do divociny.

Petr

Jsme ma Stewartove ostrove

Mame v planu prejet pomoci water taxi na reku Rakeieta a pak pokracovat na Mason Bay. Lod zpatky nam jede v sobotu v 1530. Do te doby budeme mimo signaly. 
Z jizniho more zdravi Pete

Bluff - přístav na konci světa

z Miford sound a Fjordlands jsme se přesunuli na jih. Z našich plánovaných vycházek a poznávání Southlands trochu sešlo, protože se přihnala studená fronta. Včera jsme poprvé, od té doby, co jsme na cestách, jeli v Invercargillu do hotelu. Musím přiznat, že to mělo své kladné stránky, jako třeba horkou vanu a skutečnou postel, nebo to, že tam nebyly sandfies. 

Ještě předtím jsme ale stihli navštívit jeskyni Clifden u městečka Tuatapere. A tady ty jeskyně, to není jako u nás, se světlem a zábradlím a vstupným, kdepak, tady je to to jen díra do země a pak uvnitř jsou odrazky podle kterých se člověk, nespeleolog může orientovat. Hodinu a půl nám trval výlet do útrob země. Viděli jsme krásné krasové útvary, stalaktity, stalagmiti a také fosforeskující Novolzélandské jeskynní červy. Na konci jeskynního komplexu jsme narazili na jezýrko, které nám neumožnilo pokračovat dál. Když si člověk zakryl na některých místech čelovku, tak se kolem něj rozhostila tma a ticho, jaké nahoře na zemi není. Ve tmě se pak najednou postupně objevili malinká světýlka jako hvězdy a postupně jich přibývalo a bylo to všude jako hvězdné nebe. A ticho tam bylo takové, že člověk slyšel, jak mu tluče srdce a proudí v žilách krev. 

U jeskyně, tedy spíš v jeskyni jsme potkali další dva mladé čechy. Já jsem bohužel přišel na to, že jsem někde v restauraci nechal pouzdro se všemi kartami do foťáku a kabely a serepetičkami k ipadu, tak se mnou pak až do večera nebyla řeč.

Z hotelu jsem měl radost, tak jsem chtěl koupit láhev vína na večer a ejhle v Invercargillu se alkohol prodává jen v Liquere shopech, kde měli v neděli večer zavříno, tak jsme pili džus. Pája zvládla vyprat prádlo a tak jsme dnes ráno odjížděli připraveni na výpravu na Steward Island. Ještě v Invercargill jsme si zarezervovali loď, která nás zítra převeze přes úžinu Foveaux. Když jsem se dnes koukal z vyhlídky, tak si myslím, že to bude značně houpat.

Jawa v muzeu v Invercargill

Předpověď na zítra a další 3 dny je sluníčko za mráčkem, což zní mnohem lépe než dnešní sněžení. Chceme zůstat 4 dny, do soboty. Rádi bychom prošli na druhou stranu ostrova a zkusili vystopovat ptáky Kiwáky. Tu jsou symbolem Nového Zélandu a jsou takovými posly daleké historie, nelétaví ptáci, příbuzní ptáka Moa.  Měli bychom také vidět Albatrosy, kteří mají rozpětí křídel až 3,7m. Viděli jsme jich řadu vycpaných v muzeích a už tam budí svou velikostí respekt. Kromě Albatrosů bychom měli vidět několik druhů tučnáků, lvouny, tuleně a lachtany.

Trajekt nám jede v 9:30 a cesta by měla trvat jen hodinu, tak nám držte palce, ať nám není moc špatně.

Petr

Milford sound

To co tady vidím a zažívám poslední dva dny je pro blog příliš osobní :-) Tak  se podívejte alespoň na fotky v albu Fjordlands.

Z Te Annou na cestě dál na jih zdraví

Petr

Rychlozpráva z Queenstownu, ledovce a jezera

píši narychlo z Queenstownu. Právě jsme sem dorazili a jsme zcela pohlceni městem. Poslední tři dny jsem se k psaní nedostal pro příliš mnoho silných zážitků a nebo přílišnou únavu.

Takže od poslední zprávy jsme stihli vidět město Hokianga, oba ledovce na západní straně Southern Alps, byli jsme v deštných lesích, procházeli se v horách, stihli jsme kempovat a koupat se u dvou nádherných jezer a přesunout se z Westland do Fjordlands, tedy na zápraží země fjordů, sem do Quennstown.

Ledovce Franz Joseph Glecier a Fox Glacier byly oba velkým záčitkem a také silným impulsem k přemýšlení o měnící se přírodě a turistickém ruchu. 

Jak jsme se postupně přesouvali dál na jich a do nitra velehor, tak se dramatičnost a divokost krajiny stupňovala. Včera jsme nocovali v horách u překrásného jezera Hawea a fakt nepřeháním, když řeknu, že to bylo kouzelné místo. Seděl jsem tam tak při západu slunce, koukal se na rozeklané hory a průzračnou ledovou vodu, nemohl jsem mluvit chtělo se mi brečet, jak mě to dojímalo. Těžké je to popsat, jeto jako kdybych se stal na chvíli součástí toho obrazu, jako kdybych s tou krásou splynul.

Podívejte se na fotky, které právě kopíruji do alba Westland. Nevím, jestli je stihnu popsat ještě dnes. Ta jezera jsou ta u kterých jsme spali. Ledovce jsou první Joseph a druhý Fox. Asi milionkrát krásnější je to vidět, cítit a být uprostěd, koupat se v ledové vodě a cítit vítr na tváři. I ty štípance od sandflies bolí najednou krásně  .... teď už mě to nezadržitelně táhne dolů, kde ubude lidí a kde se možná dotkeme skutečně přírody a divočiny. Reálná je teď i možnost, že se vypravíme na několik dní na Stewartův ostrov, nejmenší a nejjižnější obydlený ostrov Zélandu. To je ale ještě kousek před námi, uvidíme co nám umožní počasí pod 40 stupněm jižní šířky. Ještě před Southland chceme navštívit jediný autem dostupný fjord - Milford Sound. To nám bude trva asi tři dny.

Zdravím domů,

Petr

Westlland, v podhůří Jižních Alp

posunuli jsme se kousek na jih a dnes nocujeme u jezera Kaniere. Už jsou odsud vidět zasněžené vrcholy Jižních Alp. Po cestě z Tasman Abel jsme projížděli nádhernou hornatou krajinou, učiněný hobitín. Také se tady Hobit natáčel. 

My jsme občas zastavili na kávu nebo oběd. Celou dobu nám svítilo sluníčko a bylo hezky. Na noc jsme si vybrali DOC kemp u řeky nedaleko Graymouth. Úplně náhodou jsme u pumpy potkali na kamarády z lodě Supermolli, kteří se vracejí už na severní ostrov. Ti nám dali několik tipů a také nás varovali, že na nás čekají kromě hezkých míst i hejna sandflies. Tyhle sandflies nebo tady také blackflies jsou malé bodavé mušky, které zanechávají nepříjemné boláky svědící několik dní nebo i týdnů. Zatím jsme se s nimi vyrovnávali dobře, repelent s DEET funguje. 

Jenže to jsme netušili, že už hned další večer si to s nimi budeme moc vyzkoušet naplno. Přijeli jsme do DOC kempu u zlatonosné řeky v krásné scenérii místního lesa. Jen co jsme otevřeli dveře od auta, vyhrnuly se na nás mušky a hned jsme inkasovali několik bolestivých štípanců. S nadavání a ohánějíc se po nich jsme postavili v rychlosti stan, oblékli se a nastříkali ruce repelentem. Jenže tahle proklatá stvoření byla jiná třída než doposud. Bez milosti se nám vrhali do obličeje, který jsme si natírat DEETem nechtěli. Co vám budu povídat akce zkončila tak, že jsme seděi ve stanu, místo pořádné večeře žvýkali chleba a mrkev a debatovali, jak to sakra dělají jiní lidé, kteří zůstali venku ...

V noci lilo, podlážkou poškozenou právě od repelentu s DEETem nám dovnitř teklo jen trochu. V noci, když mě svědily štípance v obličeji, venku se chechtali zhulení mladí němci a byla mi zima a chtělo se mi na záchod, kam jsem kvůli zimě a muškám opravdu nechtěl, jsem uvažoval, co je z těhle věcí nejhorší .... bohužel mi z toho nejhůř vycházejí mladí němci. Je jich tady jako sandflies, od přirození jsou hluční a DEET na ně nefunguje.

Ráno bylo líp. Mušek bylo méně, němci spali a i když pršelo, udělali jsme si velkou snídani, pak sbalili mokrý stan a za sluníčka vyráželi dál na jih. Jak jedeme na jih, krajina se mění. Mění se i domy. Dlouhou dobu jsem přemýšlel, čím jsou jiné, proč mi přijdou nějak známější. No ano, mají komíny, to je ono, tady už mají domy komíny, protože je tady už chladněji, v zimě už i mrzne. 

Dorazili jsme do města Graymouth. To je staré hornické město, které prožívalo své zlaté časy v době těžby zlata. Ještě o kus dál je město Hokitika. To je mnohem útulnější a hlavně tady kvete obchod se zeleným kamanem, nefritem. Maorové z něj vyráběli šperky a hlavně byl nositelem životní energie - manu. Kameny v rodinách měli jména, dědili se a čím starší byly, tím více měli many. V Hokitika se dnes vyrábějí šperky  s tradičními maorskými i moderními motivy všech možných velikostí. Kromě novozélandského Jade a greenstonu se používají nefrity z Ásie, Kanady, Austrálie a mnoha dalších míst. Ten novozélandský je tady ale ceněný nejvíce.

Z Hokitika jsme se vydali na krátký výlet do nedaleké hluboké rokle. Jenže, když jsme se chtěli kochat, tak se na nás vrhly ty proklaté sandflies. Ani se nedalo nic pořádně vyfotit, protože jak se člověk zastavil, už kolem něj bylo černo špípacích much.

Spali jsme u jezera Kaniere. Cesta vedla nádherným původním lesem a kolem dokola byly vidět Jižní Alpy. Bylo velmi chladno, vítr a o to méně much. Moc se mi tam líbilo.

Teď se právě nacházíme v Arturově sedle vysoko v Alpách. Jeli jsme se m na doporučení, abychom viděli zdejší scenérii a horského papouška. Je to endemit na Jižním ostrově, v přírodě jich je už jen 5000. Je velmi inteligentní, takže je schopen krást turistům zavazadla z auta a vůbec dělat různé kousky. Jednoho jsme skutečně viděli na odpočívadle na vyhlídce, ale moc dlouho se nezdržel.

Dnes zamíříme konečně pod ledebvce a zítra, kdy má být hezké počasí bychom chtěli navštívit oba velké ledovce na této straně Alp.

Z South Apls zdraví Petr

Marlborough a Abel Tasman

uteklo zase několik dní, kdy jsme bez Internetu, bez GSM signálu, zato na krásných místech. Navštívili jsme dvě oblasti. Fjordy v Marlborough a národní park Abel Tasman v Tasmánských horách.

Marlborough sounds, jak se fjordy na severu South Island jmenují je území rozdrobené do tisíce zátok v několika klikatých fjordech. Geologicky toto území vzniklo působením ledovců a postupným propadáním do oceánu až se hluboká údolí hor zalila vodou a vznikly klikaté hluboké zátoky. Hlavní turistickou atrakcí je chození po hřebeni kopců nad zátokami, kdy nejznámější z nich je Queen Elizabeth sound a stezka nad ní. 

Pohledy na klikaté zátoky a nekonečné kopce na obou stranách stezky jsou skutečně překrásné. Zvlášť působivý pohled se naskytne, když v některých zátokách zůstane mlha a koukají jen kopce a tu a tam se ukáže hladká modrozelená hladina moře. Prošli jsme asi 20km nejznámější stezky, která celá měří přes 70km. Potkali jsme dva krajany a strávili s nimi příjemný večer v kempu u lahve vína. Ti byli statečnější a s těžkými batohy šli celou trasu. Také jsme špatně spali, protože v kempu, kromě kempařů bydleli i velmi hluční vačnatci a divoké prehistorické drzé slepice.

Potom jsme se vydali o 200km západně a trochu na sever, kde se mezi Tasmánskými horami a Golden Bay rozkládá národní park Abel Tasman. Průvodce praví, že se jedná o nejmalebnější národní park na Novém Zélandu a po druhém dni tady musím říct, že to tady je moc hezké. Byli jsme na procházce v lese a ubytovaní jsme v DOC kempu u pláže. To, co dělá tento park tak malebným je kontrast zlatých až červených pláží s modří moře, sytou zelení deštného lesa, bílou, světle žlutou a šedou barvou skal a bílou, šlehačkovou barvou nízké oblačnosti. Voda je tady průzračně čistá a řekněme, no osvěžující. Je to také nejslunečnější a možná i nejteplejší místo Zélandu. Měli jsme zatím štěstí na počasí, máme slunečno a teplo, tak se fajn spí a koupat do moře se chodí i Pája.

Zítra, tedy v sobotu vyrážíme konečně na jih. Asi dva dny nám bude trvat než se dostaneme do Jižnějších Alp, kdy se chceme podívat na místní ledovec Franze Josefa a pak budeme pokračovat dále na jih do Fjordlands a Southland.

Zdravíme domů,

Petr a Pája

PS: Na web se mi podařilo nahrát fotky.

Jsme v Pictonu na Jižním ostrově

včera jsme přepluli na South Island. Vyplouvali jsme z Wellingtonu, kde jsme zašli do Muzea. Bylo to jedno z nejhezčích muzeí, kde jsem byl. Prošli jsme Maorskou a Pacifickou část, přírodu Nového Zélandu a proběhli sbírku výtvarného umění. Našli jsme obrazy Václava Vytlačila a Lindauera.

V 5 odpoledne jsme vyplouvali trajektem na Jižní ostrov. Je to jen 3 hodiny přes Cookovu úžinu. Měli jsme krásné počasí takže jsme se mohli kochat fjordem královny Ellizabeth v zapadajícím slunci. 

Přespali jsme zase v DOC kempu, kam jsme dojeli až pozdě večer. Dnes si dáváme přestávku, jsme v Pictonu. Právě se mi podařilo vybít baterku v autě, už je asi špatná, takže budu muset jít koupit novou.

Zatím se mějte,

Petr a Pája