Z Vanua Balavu jsme pluli také na západ. Po odletu Františka, kterého jsme vyložili ve vesnici Daliconi na malé, malinké polní letiště jsme se rozhodli plout zpátky do úžiny Somosomo, abychom se společně s klukama mohli potápět znovu na útesu Rainbow reef. Nenalezli jsme nikde během naší pouti po Fidži nic, co by se vůbec blížilo kráse těchto útesů u ostrova Taveuni. Navíc, jsme rádi znovu viděli Julie se kterou jsme se potápěli v červnu s Pájou.
Plavba byla klidná a rychlá. Hned při proplouvání pasem jsme k nezměrné radosti kluků opět ulovili tuňáka a španělskou makrelu a později pak ještě dorádu. Pája byla zase spokojená, že se mrazák naplnil k prasknutí a já jsem byl rád, že budu mít karbanátky.
Potom, co jsme dopluli k Taveuni a zakotvili před Nakia resortem na stejném místě, jako před dvěma měsíci. Dojeli jsme pozdravit Julie a pak se již nedalo nic dělat a pod vedením našeho lodního protvianťáka jsme se vypravili do Somosomo na nákup. Já jsem byl v Somosomo poprvé a po době strávené na Kadavu a Lau jsem si připadal jak ve velkoměstě. Obchody, benzínka, restaurace ... všechno tam bylo. Hlavně tam bylo hodně lidí, dokonce už i nějaké domestikovaní palangi - bílé huby. K Pájině spokojenosti jsme nakoupili potraviny a ke spokojenosti kluků benzín a mohli jsme vyrazit zpátky na loď. My jsme se vydali po silnici pěšky a kluci s proviantem člunem. Taveuni, jak jsem už psal, je zahradou Fidži. Je tam velmi úrodná půda a hlavně dostatek dešťových přeháněk. I tentokrát nebylo na západním pobřeží nouze o déšť.
Hlavním důvodem naší zastávky bylo potápění. Ještě odpoledne jsme si udělali s Jonym kondiční ponor, aby si zopakoval, bublání a na druhý den jsme se domluvili s Julie ráno na ponoru. Celé potápěcí centrum Taveuni ocean sport fungovalo po Julie vedením opět naprosto skvěle. Měli v resortu dost hostů i potápěčů, přesto nám věnovali veškerou péči a cítili jsme se tam jako mezi přáteli. Ponory na Rainbow reefu patří mezi komplikovanější kvůli silným proudům, proto jsem byl rád, že se můžeme potápět s nimi. Zrovna jsme měli štěstí a byl správný čas se vypravit na zdejší nejproslulejší lokalitu - The great white wall. je to hluboký ponor v silném proudu, ale odměnou je neskutečné scenérie bílých měkkých korálů na stěně padající do 200m a pak nádhera lávových tunelů, kterými se člověk na samotnou stěnu dostane. Tento ponor jsem absolvoval s Pájou, přece jen je to víc jak 30 metrů a Jony se rok nepotápěl. Druhý, mělký ponor na Annies bomie jsme už šli s Jonym. Byl jsem rád, že mu mohu ukázat nádheru měkkých korálů, nekonečně ryb. Jony je na ty senzace v podobě žraloků a tak, ale tohle ocení, až se bude někdy v budoucnu koukat na fotky.
Druhý den jsme se s Julie vypravili všichni 4, Jony šel první ponor tentokrát s Pájou a já jsem šel se Samíkem šnorchlovat. Na těchto vnějších bohatých útesech to je vždycky zajímavé. pro kluky bylo však nejméně stejně důležité jako potápění ježdění na rychlé silném člunu potápěcího centra. Užili jsme si to tedy všichni. Já jsem šel na druhý ponor s Pájou. Nemohu se vynadívat a nabažit se nádhery, která tady pod vodou je.
Čas se nám ale krátil, tak jsme se s Julie rozloučili, jen na hodinku se zastavili pozdravit Jacka Fischera do Viani Bay a s napnutými plachtami namířili do hlavního města Vanua Levu - Savusavu. Já vím, že s těmi místními názvy je to hrozné, přesto, určitě si vzpomínáte, že Savusavu bylo místo, kam jsme zamířili při plavbě ze Zélandu a tam jsme se poprvé vstoupili na půdu Fidži. tehdy mi jedna ulice s dvěma obchody, malým trhem a několika čínskými smíšenými zbožími připadala jako vesnička. Teď to bylo ale velkoměsto s autobusy, taxíky. Vybojovali jsme si bójku v maríně a hned se autobusem vydali na opačnou stranu ostrova do největšího města - Labasi [lambasi]. Dvě a půl hodiny se autobus prodírá klikatými silničkami do kopců a zase dolů. Výhledy do rozeklaných údolí zarostlých deštným tropickým lesem jsou dech beroucí.
O samotné Labase jsem už psal, je to vlastně jedna dlouhá zaprášená ulice a vůbec je to tam podobné Indii víc než Fidži. Labasa je také centrem zpracování cukrové třtiny. V centru města je cukrovar, kampaň právě běžela v plné proudu, tak si dovede představit, jak to tam vypadá. Ovšem cestovatelský zážitek autobusem, autobusové nádraží a trh jsou jistě velkými cestovatelskými zážitky.
Jednu z věcí, na niž jsem už několikrát při psaní narazil jsem si znovu mohl při cestě do Labasi uvědomit. Je to Čínská přítomnost v Tichomoří. Ne není to žádná xenofobie. Jenom se značnou obavou a úzkostí sleduji v celém tichomoří, jakým způsobem Čína exportuje své občany, svou kulturu a vliv a na druhou stranu získává práva na rybolov, těžbu dřeva a nerostů. Děje se to asi takhle. V méně rozvinutých státech, jako jsou Šalamounovy ostrovy, nebo Tonga přijdou Číňané přímo za náčelníky vesnice, postaví mu krásný dům, dovezou cigarety, případně alkohol a žádají "jen" krátkodobé právo na long line fishing nebo těžbu dřeva. Pak bezohledně získaný zdroj vytěží a naprosto zdevastují. Po jejich dvouletém působení je jen mrtvé moře, korodující půda zbavená lesního porostu, olejem a ropnými látkami zničené vodní zdroje, zničená půda. To je hrozné pro danou komunitu, či ostrov, ale v plošném měřítku je vlastně ještě více devastující "státní" verze tohoto působení. To je zase nějak takhle. Čína nabídne kromě standardních úplatků lídrům země ještě projekty. Nejčastěji jsou to výstavba silnice, výstavba nějakých jiných stavebních děl, výstavba nemocnice nebo prostě financování. Na financování této výstavby poskytne Čína úvěry a zadluží zemi. Zemička, která nemá zpravidla žádnou skutečnou tvorbu hodnoty a vývoz splácí tyto dluhy opět jen právy na rybolov, těžbu dřeva, nerostů a kvótami na trvalé pobyty Čínských občanů. A teď ty Čínské projekty. Na stavbu silnic Čína dodá odborníky, těžkou mechanizaci a zaměstná nějaké místní lidi. Silnice jsou tak nekvalitní, že jejich životnost se počítá spíš na měsíce než na roky, vlastně nejsou často potřeba a nikdo neřeší, kde se vezmou prostředky na jejich údržbu. Větší část prostředků se vrací do Číny, navíc se tím exportuje řada Čínských výrobků a do cílové země odejde řada Číňanů. Evropa během kolonizace v 17, 18 a 19 století postupovala mnohem bezohledněji a s lidskými právy si hlavu nelámala, Čína to dělá velmi chytře, ale důsledky si myslím, že budou obdobné. Zničení životního prostředí, narušení rovnováhy v čerpání přírodních zdrojů a v neposlední řadě poškození nebo zánik kultury původního obyvatelstva. Když jsem viděl množství těch šílených nekvalitních věcí v obchodech a rezavějící těžkou mechanizaci u cest, tak mi přišlo, že Čína všechny ty věci vyrábí záměrně nekvalitní, aby mohla vyrábět další a další. Je mi trapně, že takhle nezasvěceně a neodborně se pouštím do úvah nad takhle složitou věcí, ale rozsah této Čínské "spolupráce" je v Tichomoří obrovský a když jsem viděl ty Čínské bagry, buldozery, válce a samotné Číňany na cestě do Labasi, tak mi nedá, než o tom několik řádek nenapsat.
Druhý den se mi nepodařilo získat od imigračního úřadu potřebný dopis na cestu zpátky na Fidži z Čech. Velmi prostorově výrazný úřednice mě po deseti minutách udolala byrokratickými a jinak nelogickými argumenty, tak jsem rezignovaně odešel. Je to dopis, který praví, že nemusím mít zpáteční letenku, až poletím na Fidži, protože odjedu na své lodi. Nestačí dokumenty od lodi, ani dokumenty z imigračního a celního proclení lodi, kde jsem uveden jako kapitán, odpovědná osoba, master, crew, majitel, na Fidži musí být separátní dopis, který obsahuje tytéž informace. No abych vás nenapínal na druhý pokus, již vybaven všemi možnými i nemožnými dokumenty a s trochou štěstí jsem tento dokument zajistil teď před odletem Lautoce, přístavu na západní straně Viti Levu, tedy největšího ostrova, nedaleko místa, kde zůstala Perla a Pája.
Ze Savusavu jsme odplouvali opět na plné plachty směrem na zajímavý ostrov Makogai ve střední skupině Lomaviti a hlavně po cestě na Viti Levu. Ano, pozorný a fotografickou pamětí nadaný čtenář si i tady řekne: "tady také byli" a musím říct, má pravdu. I v tomto případě jsem chtěl, aby kluci viděli Gaint Clam shells, tedy Zévu obrovskou, které tady v místním národním parku mají a které se tady snaží rozmnožovat. Jsou vážně ohromné. V minulých zprávách najdete článek, který jsem tomuto zajímavému ostrovu, jeho historii, leprosáriu a zévám věnoval. Byli jsme tady dva dny, potápěli jsme se tady trochu s Jonym i se Samem. Když jsme ten třetí den ráno odplouvali, byli v laguně nejméně 3 keporkaci. Ukázali nám představení jako z filmu. I přes značný respekt, který vůči jejich velikosti mám, jsem vždycky nadšený, že je vidím. Teď na Fidži začíná období dvou měsíců, kdy jich bud možné vidět hodně, táhnou z teplých tropických vod na jižní pastviny u Antarktidy. Až se vrátím, tak doufám, že jich uvidíme víc a snad se bude možné s nimi setkat i pod vodou.
Z Makogai jsme se vydali, stejně jako minule kolem severního pobřeží největšího ostrova Viti Levu. tentokrát jsme měli už cestu proplutou, tak jsme mohli plout i za tmy. O půlnoci jsme už spouštěli kotvu nedaleko přístavu Lautoka v zátoce Saweni bay. Je to dobré kotviště, byl klid, tak jsme spali dlouho. Další den byla neděle, tu jsme strávili návštěvou Vuda Point maríny, zajišťováním plynu a přípravou na návštěvu Lautoky další den.
Všechno bylo zařízeno a zbylo nám už jen doplout na ostrov Malolo, který leží 12NM jihozápadně od Lautoky. Tohle místo, kde se nachází 3 resorty, mnoho pláží, marína a kdoví kolik atrakcí si vybrala vlastně Pája, aby měla během těch 3 týdnů, co budu pryč co dělat. Pravdou je, že nám tuto marínu doporučilo i několik jachtařů a mnoho z nich tady tráví celé měsíce. Já jsem rád, že tam je několik lidí, které Páje budou v případě nějakého problému s lodí pomoc.
Tak a teď jsem se dostal až k naší cestě domů. Přesně řečeno, já a kluci letíme domů a já se budu vracet za tři týdny zpátky na Fidži. Pája zůstala na lodi v Maríně Musket Cove na ostrově Malolo. Z Ostrova Malolo jsme jeli trajektem do port Denerau, dále autobusem na letiště v Nadi a pak už to znáte. Já jsem nyní plný očekávání, jak na mě bude působit moje vlast po dvou letech života na lodi v tropech. Jak budu vnímat společnost, vztahy a dění u nás. Začátek byl velmi příjemný, noc strávená v Hyatt hotelu v Soulu, vynikající večeře a snídaně a luxus tohoto hotelu na účet letecké společnosti mi připoměl ty příjemnější výdobytky rozvinutých zemí.
Teď už sedíme v letadle ČSA s českým personálem a to už zase úplně příjemná změna není, tedy ne po dobrosrdečném Fidži a usměvavých pohledných Korejských letuškách, ale zůstanu optimistou :-)
Z výšek v oblacích zdravím
Petr
Začátek
