Jsme ve Viaduct Maríně v centru Aucklandu - aktualizové

Včera jsem posílal jen krátkou zprávu, tak nyní chci poslat kromě fotografie také nějaké Informace.

Včera jsme tedy hned od samého rána telefonovali do marín. Zkrátím všechno na to, že nakonec nám našli místo v samém centru Aucklandu v nejprestižnější maríně, která je domovem Volvo Race lodí a Americas Cup a pak spousty mega giga jachet a plachetnic a závodních speciálů atd. Bydlíme tedy dva dny na superprestižní adrese hned pod Námořním Muzeem. 

Byly projít městem a večer jsme navštívili maďarský pár, který se tady na 5 let zasekl. Vzali nás do města, na procházku a povyprávěli jejich příběh. Byl na velice příjemný večer a Auckland, byť veliké a rušné město se mi líbí.

Dnes přiletí David a my se chystáme jít na vyhlídku na Aucklandskou věž. Zítra nejspíš půjdeme do Muzea a pak odjedeme.

Zdravím domů,

Petr

Jsme ve Viaduct Marine v centru Aucklandu

Neslavný příjezd do Aucklandu, něco o Novozélandských jachtařích

Jsme uvnitř Aucklandského přístavu. K našemu velkému překvapení jsme nesehnali v celém Aucklandu ani jedno jediné místo v maríně. Jenom Westhaven marina, kam jsme měli namířeno má 1400 stání a k tomu navíc 400 pilonových  a 40 mooringů a okolo je další 5 marín. Obvolali jsme všechny a nic, ani jedno.

Pravda je, že je dnes státní svátek (to jsme se dozvěděli v sobotu) a tady snad všichni, kdo mohou, podle množství mayday volání i ti co nemohou, vzali lodě a lodičky a vyrazili závodit. Jeli se tady závody klasických plachetnic, závodních plachetnic, malých plachetnic snad všech možných tříd. Absolutní nářez. Jenže není to jak regaty, které jsem viděl v Chorvatsku. Dneska tady fouká 25-35 uzlů, nikdo neměl méně než plné plachty a náklon 30 stupňů, na zadní a zadoboční kurzy měli všichni spinakry a genakry. Viděli jsme několik plachetnic na boku, roztrhané plachty ... O Novozélanďanech se říká, že jsou skvělý jachtaři. Jsou vyhledávaní do posádek závodních plachetnic po celém světě. Je tady stejně jachet jako obyvatel. Ale na mě je tohle asi už moc.

V noci jsme kotvili v uzavřené zátoce Isling Bay mezi dvěma ostrovy a podle doporučení pilota. Kotvilo tam s námi další tak sto jachet, motoráků a plachetnic. Vítr se měl v noci stočit. Zátoka nás měla chránit dobře, až na jeden směr ... hádejte odkud foukalo, no ano, právě z tohoto směru. Zakotvili jsme trochu stranou, abychom měli dost místa. Dno bylo bahnité, pro jistotu jsme dali 45 metrů řetězu na hloubce 6 metrů. Ve tři ráno alarm, nechtěl jsem věřit vlastním očím, jeli jsme jako bez kotvy. Nebyli jsme jediní. V zimě, větru a rozespalí jsme překotvili, vyzkoušeli, znovu nastavili alarm. Kotva držela dobře. Ráno snídáme, to už se ze zátoky začali hromadně hrnout lodě. Ani jsme nedopili kafe a alarm se ozval zase. No tak to jsem už nechápal vůbec. Takže jsme hned nastartovali a začali vytahovat kotvu. Foukalo v nárazech kolem 30 a řetěz mi vyskočil z kolejnice. Dát ho tam zpátky vyžadovalo hodně nadávání. Ale povedlo se nám to. Už jsme vážně docela sehraní, Pája je za kormidlem a já tahám kotvu, normálně je to úplně bez problémů, jenže když táhnete kotvu a driftujete na břeh a fouká přes dvacet uzlů, tak loď nejde vůbec držet ve směru a navíc máte oprávněně pocit nedostatku času.

Pak jsme se vydali do Aucklandu a cestou začali obvolávat maríny. Mezitím (stálé fouká 25-35) nás na plachty a ostrý předoboční vítr předjíždí kdejaká bárka nakloněná úplně na bok a zuřivě měnící směr podle poryvů. Jak vjíždíme do přístavu, tak vidíme, že právě odstartovali několikatery závody. My jedeme na silně zrefovanou genu a nebo motor a Kiwi jachtaři se řítí v chumlu s plným oplachtěním, spinakery, genakery ... 

Projeli jsme až do centra, tam jsme dokončili volání do všech marín a rozhodli se najít nějaké místo na kotvení. Našli jsme, zakotvili a držíme. Pozoroval jsem zbytek dne dění na vodě. Tady prostě znají jen plné plachty, na míň se nejezdí. Většina lodí byla na hranici spinoutu a nebyli to jen závodníci, byli to zkrátka všichni, i víkendoví jachtaři. Uklidňuji sám sebe, že jsme přeci jenom připluli po vlastní ose až z Evropy, ale stejně, jsou to husťáci. Jenže kromě pozorování plachetnic všech velikostí letících pod plnými plachtami se z rádia neustále ozývá nouzové volání, od motoráků, od kajakářů, člunů. Tolik mayday, co jsem slyšel za poslední 3 dny jsem neslyšel za celou dobu svého jachtaření včetně kurzů na rádio. Všichni tady komunikují naprosto předpisově, to musím říct, mám se ještě co učit. Včera mě po celém dni nouzových volání dorazilo večerní volání coastguard ohledně spadlého vrtulníku. Potom jsem už rádio ztišil na minimum a šel spát.

Pája dnes chytla už nerva, když pochopila, že procházka po rušných ulicích velkoměsta se definitivně mění v celodenní poslouchání větru v lanoví. Jaká romantika, namítal jsem nevhodně. Po chvíli z toho šla radši uklízet. Já jsem zaujal polohu ležícího střelce s dalekohledem. Probudilo mě až ječení lidí na těsně kolem zádi projíždějícím rychločlunu. Musel jsem si jít dát rum.

Vítr má v noci povolit, pumpa je asi půl míle od nás a zítra, až budou všichni v práci a v kancelářích, tak obvoláme maríny znovu a určitě seženeme stání a pak půjdeme do muzea a večer na návštěvu na loď Rotoman.

Z Aucklandu zdraví poněkud unavená, přesto optimisticky naladěná posádka Perly

Petr a Pája

Před vjezdem do Aucklandu, horké prameny, delfíni a přeplavba

Perla dnes kotví po celodení plabě 4,5NM před vjezdem do Aucklandského přístavu. To si necháme na zítra. Dnes nám zase pro změnu na jihu přechází velká tlaková níže, takže se dnes změnilo odpoledne počasí, prší, viditelnost je snad jen dva kilometry a to bychom z toho slavného příjezdu nic neměli.

Průliv Man O' War do Port Fitzroy

Tak kotvíme u ostrůvku Motutapu v Islington Bay s asi 100 dalšími jachtami ... k tomu se později ještě vrátím. Rád bych vám však zmínil dvě věci, které se ještě týkají Velkého Bariérového ostrova.

Delfíni ve Smokehouse Bay

První jsou delfíni. Už dvakrát jsem vám psal, jak navečer do zátoky Smokehouse Bay připluli tři delfíni. Teď už vím, že to byli delfíni skákaví. Jsou velcí, šedí, světlé mají jen břicho. Když tam byli podruhé, tak jsem šel za nimi do vody. Byl jsem u lodě a čekal, jestli připlují. Viděl jsem den předtím, jak byli kolem dvou potápěčů. Ale za mnou něpřipluli, byli blízko, ale ke mě nešli. každopádně byli velicí, 2,5-3M a byli ladní a krásní. A také byli velice hraví. Hlavní důvod jejich návštěvy v zátoce, jak se mi zdálo, bylo to, aby si mohli hrát před plujícími loděmi. Každou loď a člun, který plul zátokou okamžitě zaregistrovali a hnali se k němu, aby si mohli zaplavat v příďové vlně. Pak se pomalu vrátili mezi lodě a okukovali je z bezprostřední blízkosti. Dlouhou dobu strávili u sousedů. Ti měli děti, které výskali, když je viděli a delfínům se to asi nějak líbilo, tak byli u nich skoro dvacet minut, vynořivali se, zanořovali. Tihle lidí měli také malého psa, který zase naopak pozoroval delfíny. Fotky za moc nestojí, bylo už šero.

Zátoka Whangaparapara

Druhá věc, ke keteré bych se vrátil je výlet ze zátoky Whangaparapara k termálním pramenům. Už jsem se o tom zmínil včera, nicméně se k tomu musím vrátit. Zátoka Whangaparapara a přilehlá vesnička je malá a malebná. Před sto lety to však bylo významné industriální centrum. Byla zde velká pila na zpracování Kaori, velrybářská stanice a docela velký přístav zajišťující dopravu dřeva až z Poloostrova Coromandel a z Aucklandu. Dnes najdete jen zbytky průmyslových budov v lese a na okraji zátoky sem, tam zbytky docků. Celá zátoka je dnes klidná a tichá. Je tady malý kemp a je to výchozí místo několika turistických tras. Jedna z nich vede až k mokřadům na západní straně ostrova a k okraji bývalého kráteru, kde teče krásný potok, bystřina, jako mnohde jinde, jen tahle bystřina má vodu teplou 30-45 stupňů. Na rozdíl od všech podobných míst, kde byly termální prameny spoutány do lázní a vstup je tam za poplatek, tady jste uprostřed lesa a kdyby tam nebyla cedule a lavička, tak by vás ani nenapadlo do toho potoka lézt. Tedy pouze, pokud byste se chtěli osvěžit, ale jak byste byli překvapení, že je voda docela horká. No ano, trochu je to cítit sírou, ale jinak to vypadá jako každý jiný potok v horách.

Horké prameny

Po koupeli jsme došli zpátky ke člunu. Ten opět plaval daleko od břehu, protože byl odliv, když jsme odcházeli a příliv, když jsme přišli zpátky. Dojeli jsme na loď a připravili všechno na dnešní odjezd. Dnešní přejezd byl asi 45NM. Foukal zadoboční vítr do 20 uzlů, tak jsme první půlku pluli na genu a druhou, kdy vítr trochu polevil jsme vytáhli genaker. Musíme teď kormidlovat, protože se nám stále odpojuje gyrokompas a díky tomu nemůžeme používat autopilota. Nevadí nám to, kormidluji vlastně rád, jen když prší, tak bych byl radši uvnitř. Budu se na to muset podívat, občas je fajn mít jedny "ruce" navíc. Po cestě jsme viděli zase delfíny, tentokrát to byli delfíni obecní. Ti jsou menší a jsou to ti s výraznou kresbou na boku, no vypadají jako z dětských omalovánek. Hráli si kolem lodě docela dlouho, takže jsme si jich užili.

Delfíni obecní na cestě do Aucklandu

Jak jsme se přiblížili k Aucklandu, tak prudce vzrostl počet jachet na moři. Jak motorových, tak hlavně plachetnic. Ono totiž na NZ je stejně registrovaných jachet, jako obyvatel. Takže každý tady jachtaří. Skoro by to svádělo k tomu, že je to jako v Chorvatsku (a odpust mi Jadrane, vím kde jsem s tím vším plachtěním začínal), ale je tu přece jen velký rozdíl. Většina lodí v Chorvatsku je charterových a jezdí na ně v sezóně party na týden či na dva, hlavně motorují, kotví v maríně, večer hulákají a pijou jako duhy. Tady jsou téměř výhradně majitelské lodě a na nich jeden, dva lidi nebo rodina. V zátokách je ticho, všichni plachtí, když to jen trochu jde, většinou nepoužívají motor na člun, ale pádlují a člověk o nikom neví. Přesto jsme tolika jachtám odvykli a jsme z toho rozladění, když je zátoka planá. Za tu dobu v jižních mořích mi přišlo, že když někde byly víc jak tři lodě, tak tam bylo narváno. Už teď se těším zase ven , kde budeme samotní.

Auckland  v mracích

Před námi je ovšem zítra Auckland. Tři dny budeme ve městě, než dorazí David. Budeme kotvit v centru města, máme už teď domluveny nějaké návštevy, chceme do muzea a Pája po obchodech a já něco málo zařídit kolem lodě.

Zdravím

Whangaparapara

Dnes stručně. Včera jsme přepluli více na jih Beriérového ostrova do hloboké, fjordu podobné, zátoky Whangaparara. Bylo to jen 12 NM podél členitého pobřeží. Polovinu jsme pluli na vítr. Pobřeží je tady kouzelné, krásné zátoky, malebná zákoutí, kameny, ostrůvky ....

Noc byla klidná, možná trochu houpací. Dnes jsme vyrazili na výlet pěšky k horkým pramenům na kraji starého sopečného kráteru. Byla to opět procházka nadherným lesem a měnící se krajinou s výhledy do hor i na zátoky. Horké potoky, vonící sírou by skvělé a koupel příjemná.

Pak jsme si na lodi uvařili a připravili všechno na přeplavbu do Aucklandu. Vyrážíme zítra brzy po ránu, abychom měli ještě trochu větru.

Zítra snad konečně zase nepíši víc a přidám nějaké fotky.

Zdravím domů,

Petr

Cyklóna je pryč, je zase krásně

včerejší večer a noc byla ještě rušná, venku na moři muselo být peklo a v některých zátokách okolo asi taky. Viděli jsme jak se na druhém konci Port Fitzroy zvedá vodní tříšť do výšky několika metrů a i na délce jedné míle se udělali metr a půl velké vlny. Tady ve Smokehouse Bay bylo taky veselo. Mnoho lodí, které zakotvili blízko břehu na místech, kde není bahno driftovali zátokou a vítr je hnal i s kotvou jako list po hladině. Jakmile se dostali ze závětří kopce i bez plachet měli náklon nejméně 20 stupňů. Viděšení Kiwíci (tak sami sobě říkají Novozélanďané) vytahovali kotvy a zkoušeli najít lepší místo. My jsme zatovili, na stejném místě jako jsme už jednou kotvili. Sice tady je větší hloubka a občas se sem prodere poryv, ale kotva drží skvěle. A taky držela. 

Nebyly tady jenom malé lodě, byly tady také třeba dva skoro stometrové Clippery. Oba kotvily snad čtyřikrát během odpoledne a večera.

Tlak stoupal rychle, nyní už je 1013

V deset večer se vítr začal uklidňovat, poryvy byly slabší, kratší a přicházely méně často a my jsme si dali horkou sprchu a šli jsme spát. Ráno jsme se probudili do krásného dne, obloha modrá, a vítr vanul příjemně, jako kdyby se nic bylo nedělo. Clippery už tady nebyly, dávno drancovali někde oceán.

Tenhle Oyster a pak ještě jedna superjachta s vrtulníkem se tady dnes objevili

Dnešní den jsme si užívali. Já jsem byl šnorchlovat, nasbíral jsem krásné velké mušle, budeme je mít zítra k obědu. Prozkoumali jsme zázemí zátoky. Mají tady jachtařům k dispozici malý domeček s kamny, bojlerem na dřevo a vanou, velké ohniště a udírnu, rovněž k dispozici. 

Popelnice v Port Fitzroy

Odpadky tady třídí a kontejnery mají na vodě na takovém voru v jedné zátoce. No a teď navečer, když jsme byli ještě nasbírat jiné mušle na pláži, tak jsme se snad hodinu koukali na tři veliké delfíny, kteří tady proplouvají mezi loděmi a každý člun a loď, co tady pluje doprovázejí. Jsou tady snad už tři hodiny. Plavali úplně těsně u nás, když jsme byli na člunu. Jsou velicí, musím se teprve podívat, kteří to jsou, v každém připadě jsou krásní.

Krásný večer ve Smokehouse Bay

Snad poprvé, od té doby, co jsme na Zélandu jsme se teď věčer posadili veknu, koukali na západ slunce a delfíny a je hory a lodě ... je tady krásně.

Zdravíme domů,

Petr

Líčení událostí od 20. do 21. ledna, aneb jak přežít ex-cyklónu

Začínám psát tento příspěvek ve chvíli, kdy se venku znovu zvedá vítr potom, co přes nás přešlo "oko" bouře. Zatím jsme zvládli všechno dobře, ztráty jsou jen malé, ale o dobrodružné vložky nouze nebyla. Pokusím se vám vylíčit sled událostí od včerejšího rána do dnešního oběda, jak jsme je prožívali tady na Perle.

Teorie ukládá v případě silného větru zakotvit v dobře chráněné zátoce s dnem, které dobře drží kotvu, dlouhým řetězem, odstranit z paluby létající předměty a pak se uchýlit do podpalubí k horkému čaji a čekat, až všechno přejde. Ano, tak tuto část přípravy jsme zvládli dobře. Mnohokrát jsem si prohlížel meteo předpověď, modely větru a promlouval s místními. Zvolil jsem za naše útočiště zátoku chráněnou ze všech stran odkud měl vítr foukat. Jediný směr odkud nebyla chráněná byl jihovýchod. 

Zátoka Nagle Cove je malebná, večer před bouří

Připluli jsme večer před bouří, v zátoce byly dvě plachetnice a tři motoráky a dva domy. Zakotvili jsme tak, abychom hlavní kotvu měli zaseklou ze směru odkud měl být nejsilnější vítr. Držela dobře. Navíc jsme vyvezli na člunu druhou kotvu s 10 metry řetězu a 50 metry lana a položili ji tak, aby nás držela v případě, že by vítr foukal  z východu, kde se zátoka mírně otevírá a nebyli bychom tak dobře chráněni ... pro jistotu a taky podle knížek a teorie. Večer jsme šli spát a já jsem byl zcela spokojený. V zátoce téměř nefoukalo, pohoda.

Ráno, 20.1., první den bouře jsme se probudili do zamračeného dne, obloha byla zahalena těžkými mraky a foukal vítr trochu z východu, v nárazech jen do 20 uzlů. Mírnou nervozitu mi způsobil vlastník jedné ze dvou kotvících plachetnic, když se nejednou sebral a odplul. Zkontroloval jsem nová meteorologická data a řekl si, jsme tady dobře.

Pondělí, zvedá se vítr

Pak začalo pomalu pršet. Ještě jsem se jel podívat na člunu kolem zátoky, kam by se eventuelně dalo přejet, kdyby bylo zle. I s altenrativními kotviši jsem byl spokojený, navíc jsem vymyslel, jak naložit s druhou kotvou v případě, že bychom museli odplout. Protože ono ji ručně vytahovat ... víte ona váží s tím řetězem skoro 55kg a to teda není vůbec žádná paráda ji vytahovat ze 14 metrů hloubky. Takže jsem vymyslel, že vytáhnu lano jak to půjde a na konec uvážu fendr a pak se pro ni vrátíme, až bude po všem. Ona ta druhá kotva mi dělala vůbec spoustu starostí, protože jsem si tak říkal, že se mi určitě zamotá s tou hlavní kotvou a pak tu je ještě možnost, že se mi zamotá do propeleru ... no prostě jsem na ni musel dost myslet.

Člun jsem uvázal za loď, vytáhl nádrž, ale motor jsem tam nechal pro případ, že bychom, musel řešit něco s kotvou. V tu dobu už foukal slušný výchoďák s poryvy 25 a víc. Složili jsme i sprayhood, abychom měli co nejmenší odpor a zalezli dovnitř. Stále jsem čekal, kdy se vítr stočí podle předpovědi na sever ... místo toho ale jen zesiloval a stočil se na východo-jiho-východ. Znovu jsem kontroloval počasí, ale prostě to neodpovídalo . Podle modelu to měl být maximálně severovýchod, podle předpovědi easterlies tending to northeast. No, ti jsou totiž jak Delfská věštírna, napíší to tak, že mají vždycky pravdu. Takže foukal jihovýchod stabilně 25-30, nárazy 35-47, jedna a půl míle volného prostoru už stačilo na to, aby se udělaly metrové vlnky. Kotvy ale držely krásně ... tedy až na to, že se provaz druhé kotvy pomalu, ale jistě namotával na řetěz hlavní kotvy. No fajn, to se spraví, hned jak se to stočí na sever.

Když foukalo už skoro hodinu 35, tak jsem šel zkontrolovat kotvy znovu, držely, žádný problém. Já jsem se taky musel držet. Když jsem šel zpátky, říkám si, ten člun hrozně na těch vlnách skáče, asi bychom měli motor uklidit nebo to nějak převázat na krátko. Za pět minut Pája vykoukne a křičí člun je vzhůru nohama. Shit, jak se tady v angicky mluvících zemích říká. Takže jsme vyběhli do toho vodorovného deště a větru 80km/h začali obracet 100kg člun s motorem. Kupodivu se nám to za deset minut podařilo a ani jeden z nás nespadl do vody. Rychle jsme motor vytáhli na loď a podle toho, co jsem si pamatoval, jsem ho hned pořádně opláchl sladkou vodou. Déšť pršel horizontálně a najednou se protrhla obloha a objevila se neskutečná duha hned kousek od lodě. Koukal jsem se na to a napadlo mě, že příroda má i v těchto chvílích cit pro estetiku a taky pro humor, bylo to krásné, jako podání ruky nebo jako příslib, že všechno bude zase fajn.

Kontrola kotvy, fouká 30-35

Krása bouře, vátr víc jak 40 uzlů.

Zadal jsem do googlu "how to repair submerged outboard" ... rychle přečetl návody a začal zachraňovat náš motor. Akorát, když jsem dokončil všechny kroky, to už byla venku tma, tak najednou ticho, vítr ustal ... konečně se stočil na sever a my jsme se ocitli schovaní za masou hor ostrova. Jaká to úleva. ve vzduchu se vznášela voda, malinké kapičky se poletovali bezcílně všemi směry. Ve světle čelovky to bylo jako sníh. Vynesl jsem motor nahoru, připojil nádrž ... šlunk a motor se se škytnutím rozběhl. Nechali jsme ho chvilku běžet, aby se promazali válce a pak jsme ho odnesly uschnout dolů do lodě. 

Záchrana utopeného motoru

Bylo jasné, že bezvětří nebude dlouhé. Rozhodli jsme se rozmotat kotvy, druhou vytáhnout a nechat tam jen hlavní. To se nám povedlo a zrovna, když jsme pustili zpátky všechem řetěz, přišel první náraz větru a zase prší vodorovně. Upravuju ještě provaz, kterým se jistí kotva a když to dodělám, koukám do tmy a plave tam něco na vodě. Křičím na Páju, "máme přivázaný člun?", "jasně, je tady", povídá,  ... vítr najednou utichá, tak skáču do našeho člunu a jedním pádlem pádluju jako o závod ke člunu, je prázdný, musel se uvolnit od mola u domu na břehu, když se otočil vítr, zaháknu ho a pádluju zpátky. Příroda, jako by mi chtěla dát šanci, v okamžiku, kdy jsem se chytil lodě, bác, vítr byl zpátky. Přivázali jsme tedy oba čluny těsně k lodi, uklidili palubu a za chvilku seděli v salónu i s benzínem smrdícím, ale funkčním motorem.

Přes noc už foukalo "jen" do 35 uzlů, ale hlavně od pevniny, takže žádné vlny. Přesto jsme drželi hlídky, koukali střídavě do tmy a na ploter.  Usnul jsem až k ránu, když vítr polevil. V osm jsme slyšeli hlasy, to majitel člunu přijel s kamarádem. Jak ten byl rád, vnutil nám dvě lahve vína. Krátce jsme si vyměnili názory na další vývoj počasí a naskrz mokrý jsem zalezl zpátky do lodě. Barometr jesně ukazoval, že jsme blízko středu bouře, vítr se uklidnil a my jsme věděli, že teď máme hodinu na to, abychom se usídlili v zátoce chráněné z jihozápadu, protože, to bude vítr, který bude foukat, až se střed bouře dostane na jih od nás. Za chvíli jsme pluli do už vyzkoušené Smokehause  Bay, kde jsme kotvili při jihozápadním větru před několika dny.

Tlak 992hPa, přeplouváme na jiné kotviště

Postupně se ze všech zátok v okolí, jak mouchy na lejno, stahovali do Smokehause Bay jachty. Rychle obsazovaly svá oblíbená místa. Vyjasnilo se a vykouklo slunce. Místní jachtaři jsou na tohle všechno asi zvyklí. "Oko" bouře, tedy hodinu hezkého počasí, využili kromě překotvení také ke koupáni, sběru mušlí, návštěvě kamárádů apod. My jsme byli rádi, že kotvíme, udělali jsme si pozdní snídani, chvíli poseděli a poklidili loď. Vítr na sebe nenechal dlouho čekat, zase fučí, ale není to už takové, jako předtím, tady jsme dobře schovaní. Předpověď říká, že venku na moři, tedy kousek od nás fouká 45 s nárazy 65 uzlů ... jsem rád, že tady.

"Oko" cyklóny

Tolik tedy z první části naší první ex-cyklóny June, druhá část už by měla být kratší, bohužel intezivnější, ale večer bude vítr slábnout a zítra zmizí i oblačnost a bude zase krásně.

Pozdravujeme domů,

Posádka Perly

Výlet na horu Hobson a příprava na cyklónu June

Dnes bylo od rána krásně, sluníčko, teplo, skvělá příležitost pro pěší výlet. Vybrali jsme si vysoký cíl, vlastně nejvyšší horu ostrova, 627m vysouký Hobson.  

 

Zátoka Kaiarara, ráno

Jem s vypětím všech sil jsme se vypravili z lodě. Člun jsme nechali na pláži Bush a vybaveni pohorkami a svačinou se vrhli do kopce. Skvěle upravená pěšina, vedoucí asi 7 km docela slušného do kopce z kopce nás dovedla k první atrakci výletu - přehradě Kaori Dam, která sloužila společně s ostatními přehradami k dopravě ohromných kmenů Kaori z hor k moři. Tato konrétkí je nejzachovalejší a největší na Novém Zélandu. 

Kaori Dam

Pak jsme pokračovali dále nahoru až na tu horu. Celá stezka vedla opět překrásným Damaroňovým lesem. Všude voněli Tea Tree (manuka), řvali cikády a stínili nám ohromné stromové kapradiny, palmy  a tea tree tvořící prostřední patro lesa po korunami damaroňů, černých borovic a vysokých Tea Tree stromů a mnoha, mnoha dalších, které neumím jmenovat. Jít takovým lesem, už jsem to psal mnohokrát, je prostě tak skvělé, všechny ty zvláštní stromy a rostliny, ty vůně, člověk se cítí zrovna jako pohlecen tou zelení. K tomu ještě nesmím zapomenout na zvuky. Tady to jsou především cikády, které fakt řvou, ale také nespočet ptactva, které naopak nádherně zpívá. Občas se podaří nějakého opeřence vidět a to pak člověk může přiřadit hlas k podobě a má z toho radost, tedy do chvíle, než to zapomene.

Mt. Hobson Track

Dnes byla cesta zajímavá i díky kamenům, skalám a půdě. Měnila často během výstupu a bylo mi úplně líto, že jsem nedával ve škole víc pozor a neumím z těch různě barevných kamenů a hlíny a usazenin a vrstvení vyčíst co se tady dávno dělo. Muselo toho být hodně.

Vrstvení hornin pod Mt. Hobson

Poslední část výstupu

Poslední část cesty byly už jen schody. Několik set výškových metrů schodů. Nohy mám z nich ještě teď dřevěné. Výhled, které na nás na vrcholu čekal však stál za námahu. Výhled 360 stupňů na celý ostrov, na ostrovy okolo a kdyby bylo jasno, tak až do Aucklandu. Tak jsme se posadili na tom místě a hodinu jedli a kochali se a fotili, pak se zase kochali a znovu fotili a vůbec jsme se nemohli té krásy nabažit. Fotky to jen chabě umí zachytit, co vidí člověk okem.

Výhled na západ směrem na Auckland a zátoku Kaiarara s Perlou

Pak jsme se vydali dolů, ale jinou cestou. Schody tam byli taky, ale po cestě ještě Chalupa pro turisty, Hut. To tady mají na mnoha stezkách, Patří to k místní vybavenosti. Je to jednoduchá chalupa s dvěma velkými místnostmi na přespání a jendou místností, kde se dá uvařit, záchod venku. Jednoduché a naprosto funční. A ten úžasný výhled.  Peníze (asi 250kč na osobu za noc) se hodí v připravené obálce do schránky v chatě. Úplně mě mrzelo, že tam nemůžeme přespat a taky mě to navnadilo na náš výlet na Jižní ostrov.

Mt. Heale Hut

Vysutý most na South Fork Track

Po návratu z výletu jsme dojeli na člunu nakoupit do jediného obchodu na této straně ostrova do Port Fitzroy a hned potom zvedli kotvu a vydali se na kotviště, kde bychom měli být lépe chráněni před silnými větry cyklónu, který bude přecházet v úterý. Ale už zítra má neskutečně lít a foukat silný vítr. Teď už to je vlastně jen tlaková níže po cyklóně June. Vítr už klesl na pouhých 50 uzlů a má zeslabit jen na 40. No je to naše první tropická bouře, takže jsme na ni zvědaví a snažili jsme se připravit, jak jen umíme. Překotvili jsme do zátoky, která by nás měla chránit před větry ze všech možných stran. Zátoka má ploché a písčité dno, to se naší kotvě líbí. Kromě hlavní kotvy s 60 metry řetězu jsme spustili i druhou kotvu v úhlu asi 90 stupňů. Je to naše záložní CQR kotva s 10m řetězu a dali jsme 40m lana. S dvěma kotvami bychom měli vydržet snad cokoliv. Navíc jsme na palubě všechno uklidili, složili jsme biminy a máme všechno připravené tak, abychom mohli sundat i sprayhood, když to bude potřeba. 

Nagle Cove, kde hodláme přečkat přechod níže

Jsou tady s námi dvě plachetnice a asi tři motoráky. Navečer se obloha začala pomalu zatahovat až úplně ztemněla, když zároveň zapadlo sluníčko. Je po krátce po úplňku, mělo by být světlo, ale je úplná tma. Špatné počasí bude trvat až do středy, nejhorší bude úterý. Tak nám držte palce. My jsme dobře připraveni, máme zásobu knih na čtení, plnou lednici, takže si uděláme pohodu, než se to přežene.

Do Čech zdraví,

Petr a Pája

Kotvení po čtvrté, tentokrát v noci

když jsem včera poslal na blog příspěvěk, kde jsem popisoval anabáze s kotvením tady na Bariérovém ostrově, tak jsem netušil, že za hodinu, když už bude sluníčko dávno za obzorem, začneme vláčet kotvu a budeme muset překotvit jinam.

Vítr, přesně, jak bylo v předpovědi večer zesílil na 30 uzlů a dral se už i do zátoky, kde jsme stáli. A tak se naše milá kotva rozhodla nedržet a my jsme už byli o kus dál, než bychom chtěli a zádí naráželi na vyvazovací bóji. Mohli jsme znovu zakotvit mezi lodě, nebo se vyvázat na bóji, podobně, jako jiná loď a nebo překotvit jinam. Ačkoliv poslední varianta znamenala proplout úžinou 2NM proti větru 30-40uzlů, bylo jediné, co dávalo smysl. Na bójích, které si předtím neprohlédnu se nevyvazuji a kotvit v téhle malé zátoce znovu mezi loděmi a bójkami nemělo cenu, nemohli bychom dát dostatek řetězu a za chvili bychom byl, tam, kde jsme byli teď. Za značného nadávání jsme tedy vytáhli kotvu, přepluli proti tomu příšernému větru až k zátoce, kde kotvilo schovaných asi 60 lodí. Vítr tam skoro nefoukal, kouzlo, jen občas krátký poryv a v rozporu s naším pilotem se nám kotva okamžitě chytla v bahnitém dně. Měli jsme dost prostoru vypustit 60 metrů řetězu a v jít v klidu spát. Byl jsem rád, že jsme to udělali a vlastně to je dobrá příprava na přicházející cyklónu June, která má dorazit v pondělí a řádit do středy. Zatím je tam vítr kolem 60 uzlů, měl by před Zélandem zeslábnout na 30-40.

Dnes byl ovšem od rána krásný den, nebo modré bez mráčku, vítr zeslábl na 10 uzlů a tak jsme ráno udělali průzkum řeky v zátoce Wairahi, pak ještě zajeli do zátoky vedle a navštívili farmu produkující Tea Tree olejíčky a hlavně vysoce ceněný Manuka (Tea Tree) med. Manuka je to po Maorsky. Koupili jsme si med, vyšli na kopec a popovídali jsme si s farmářem a dokonce jsme si podrbali jeho domácí thajské prase.

Potom jsme vytáhli kotvu a plachtu a změnili zátoku. Tady jsme potkali naše známé na lodi Aldo. Naposledy jsme se s nimi viděli na Markézách. Opět nás převezli, protože potom, co jim začal zlobit motor, tak ho vyndali a jsou plují bez motoru, jen se člunem. Když jsme připlouvali, tak zrovna ručně vytahovali kotvu, že překotví na bójku. Hned, jak jsme zakotvili a najedli se, tak jsme seděli na Aldu s pivem. A pivo dalo pivo, najednou byl večer a to je teď a my jdeme spát. 

Zítra chceme vylézt na místní nejvyšší kopec a pak už asi zkusíme najít to správné místo, kde přečkat June.

Tak se zatím doma mějte,

Petr a Pája 

Přeplavba na Great Barier Island a přechod fronty

Počasí na včerejšek ukazovalo jediné okno, které by nám až do středy příštího týdne umožňovalo přeplout na Great Barier Island. Tak jsme v 6 ráno vyrazili.

Tenhle ostrov je společně se zátokou ostrovů takovou jachtařskou atrakcí číslo 1. Je to proto, že tady je dostatek bezpečných kotvišť, nespočet krásných zátok a hezké stezky na ostrově na chození. Navíc, tento ostrov leží asi 40NM od břehů severního ostrova a tak už tady je čistá voda a spousta života pod vodou. Tolik průvodce a já nejprve popíšu naši včerejší, 70NM dlouhou přeplavbu, která měla i jisté dobrodružné prvky. Tady na Zélandu je počasí už poměrně nestálé a umí tady z jihu přicházet brázdy nízkého tlaku následovné studenou frontou s ledovým vzduchem z Jižního oceánu a také sem umí dorazit tropická níže (předstupeň cyklóny) z tropických oblastí korálového moře. A tyhle věci se umí rychle vystřídat. Takže, podobně jako v severní Evropě, je potřeba každý den sledovat počasí, aby člověk nevyplul do sluníčka a nedouplouval v bouři a několikametrových vlnách. 

Takhle vypadá přechod fronty na NZ, z 1024 na 1010 během 10 hodin.

Teď tady zrovna právě nastala přesně výše popsaná situace. My jsme věděli, že musíme vyplout brzy, abychom se na Velký Bariérový ostrov dostali před příchodem silného větru. A také jsme věděli, že to nebude úplně možné a že budeme doplouvat již s 20 - 25uzly z boku. Tak jsme vyrazili do bezvětří, 6 hodin na motor, pak se ukázal vítr, postupně zesiloval a s ním se budovalo i moře. Tomu to tady nedá velkou práci, protože tady všude tečou silné proudy a jakmile foukne proti proudu, tak se zvednou strmé vlny velice rychle. Dopluli jsme akorát, vlny už měli kolem 2 metrů a foukalo v nárazech skoro 30kt. Po sedmé hodině jsme vplouvali do ústí soustavy zátok kryté menší ostrovem, kam vlny nemohou. Úžasné místo a jak my jsme byli rádi, že jsme tady. Za námi asi 5nm jsme viděli ještě jednu plachetnici, bylo mi jich úplně líto, že se ještě musí hodinu trápit. 

Přiblížení k Great Barier Island

Během cesty jsme měli zase jednou štěstí a chytili jsme slušného Bonita, viděli jsme zase nějaké tučňáky a dokonce jsem viděl na otevřené oceánu žraloka modrého nebo dlouhoploutvého, to pán otevřených oceánů a vyznačuje se tím, že opravdu nemá strach. Tenhle byl půl metru od lodě, vůbec nevypadal, že spěchá a odhaduji, že měl 2,5-3m. Byla velmi dobře vidět jeho štíhlá silueta, tmavě modrý trup a zakulacená hřbetní i ocasní ploutev. Pomalu zaplul do vlny a zmizel, v tu chvíli jsem na focení ani nepomyslel, protože kormidlování v kolmých vlnách bylo výzvou i pro mě, natož pro autopilota.

Vjezd do oblasti , kde právě kotvíme je opravdu  velkolepý, docela vysoké skály a kopce z obou stran se sbíhají a na konci už je jenom úzký průjezd do vnitřní části Port Fitzroy. Port Fitzroy je ze západu chráněn ostrovem Kaikoura a vnitřní část je tvořena hlubokými, úzkými zátokami po celém obvodu. Každá ze zátok je trochu jiná, jiné dno, chrání před jinými větry.  My jsme měli původně namířeno do nejhlubší zátoky Rarohara Bay, ale vítr si tam našel cestu a 20 s nárazy 27 na nás bylo trochu moc. Tak jsme zamířili vedle do podobné zátoky, ale tam to bylo skoro stejné. Nakonec jsme na noc zůstaly naproti v mělké, ale správně otočené zátoce, kde skoro nefoukalo. Bohužel byť dobré dno, zátoka měla přes dvacet metrů hloubky. Ona teorie o kotvení je teorie a praxe je praxe. Většinou se snažíme kotvit tak, abychom mli dostatek místa a pokud možno dáváme 5 x hloubku, jenže na dvaceti metrech to nejde. Tak jsme tam dali celých 60 metrů, co máme, drželo to skvěle ale bohužel kolem bylo dost lodí, takže o dostatku místa nešlo mluvit. 

Východ slunce v Port Fitzroy

Vůbec tedy je fakt na můj vkus lodí příliš a tady konkrétně jsou kromě plachetnic i motoráky a ty se většinou točí trochu jinak, takže je s nimi potíž. Přes noc jsme drželi dobře, ráno jsme něco málo udělali na lodi, obloha byla stejně zatažená a když jsme si nachystali člun, že pojedeme na malý výlet otočil se najednou vítr o 180, zesílil na 20 a než se kotva znovu zasekla, tak jsme byli skoro na břehu na druhé straně zátoky. No ještě, že jsme nikam nejeli, zvedli jsme kotvu a zamířili, stejně jako všechny ostatní lodě do jiné zátoky. 

Takhle to vypadalo odpoledne

Když jsme kotvili z různých důvodu už potřetí byl můj badatelský klid prolomen, až příliš živě se mi vybavil pocit bezmoci, který jsem prožíval V Chaguramas na Trinidadu, kde jsem nemohl zakotvit ani na podesáté. Teď kotvíme také ne zcela ideálně, ale držíme a do nikoho nevrážíme, tedy snad a do teď. 

Les nad Port Fitzroy

Dokonce jsme byli na procházce na břehu u vodopádu. To mi spravilo náladu. Tady člověk ujde 5-10 minut a bez ohledu na množství lodí, stanů nebo aut je najednou sám uprostřed opravdového původního lesa a bez sebemenších známek civilizace, kromě skvěle udržované stezky. Les je úplně pokaždé jiný a pokaždé tak krásný. Vodopád byl malý, ale hezký. Za hodinu vycházky jsme potkali 0 lidí, skělé. Teď jsme už zpátky na lodi a Pája připravuje k večeři Passion Cru (syrová ryba s kokosovým mlékem a citrónem) ze včerejšího tuňáka.

Sashimi a Passion Cru

Mějte se doma hezky,

Z Port Fitzroy zdraví posádka Perly.

Zátoka Whangamumu, velrybářská stanice

Dopoldne jsme přepluli na zadní vítr ještě 12nm severně a na oběd už byla kotva na dně v zátoce Whangamumu těsně pod proslulou zátokou ostrovů.  Připadá mi, že každý den kotvíme na krásnějším místě. Whangamumu je neobydlená, poměrně hluboká a malá zátoka. Vjezd do ní je lemován docela vysokými kopci, teprve po chvíli se otevře kruhová zátoka s řadou plážiček a útesů. Hladina je tady skoro úplně klidná, chybí málo, aby to tady vypadalo jako fjord.

Zbytky velrybářské stanice

Na jedné pláži jsou pozůstatky velrybářské stanice z počátku 20. století. Bylo pro mě až nepříjemné se koukat na fotky a číst, jak tady probíhal téměř průmyslový lov velryb. Velryby sem každoročně vplouvali na cestě z tropů do Antarktidy. Tato zátoka pro ně byla jako odpočívadlo a také jako bufet, protože byla a je velmi bohatá na zooplankton. Když velryby vpluly dovnitř, tak jim velrybáři přehradili úzké ústí do zátoky ocelovou sítí do které velryby nahnali a pak je harpunovali. Přímo v zátoce probíhalo zpracování velrybího tuku. Ulovili takto až 50 velryb ročně. Nejsem zarytý odpůrce rybolovu, sám používám k lovu harpunu, ale nějak mi tenhle způsob drancování přišel výrazně odpudivý. Je asi dobře, že tady ruiny jsou i včetně popisků a dobových fotografií, vede to k zamyšlení nad drancováním přírody.

Zátoka Whnagamumu a za ní pobřeží směrem na jih

Po prozkoumání stanice jsme se vydali podél vodopádu nahoru, kde jsme našli tůň i s výhledem na zátoku. Dali jsme si sladkou a ledovou koupel a při sušení na sluníčku jsme se kochali výhledy. Pak stezkou vyšplhali ještě na vyšší kopec s ještě hezčí vyhlídkou a tam jsme opravdu užasli, jak nádherné pobřeží kolem dokola je. Dovedete si představit, že fotka je jen chabým vyobrazením toho, co jsme viděli.

Kormoráni

Jediné o čem tady přemýšlím je to, že jsme odvykli zátokám, kde je víc jak jedna nebo dvě lodě a tak nám tady přijde, že tu je plno. Na rozdíl od Jadranu jsou tady ale výhradně jachtaři, kteří tady jsou na lodi v jednom nebo ve dvou, jsou úplně tiší a člověk o nich vlastně neví. Všichni respektují druhé, na člunu jezdí pomalu, když vůbec používají motor. Téměř všichni rybaří, z lodě, z kajaků ze člunů. Přijde mi, že je otázkou osobní cti vytáhnout alespoň jednu rybu k večeři. Jediné, co je v zítoce slyšet jsou hadající se racci a rybáci.

Později odpoledne jsem neodolal, navlékl se do neoprénu a vyrazil se šnorchlem do ledové vody. Hned, co jsem strčil hlavu pod vodu, tak na mě koukal veliký kanic a s ním několik dalších větších ryb. Neměl jsem harpunu, tak zůstalo u focení. Fotky ale za nic nestojí, voda je plná planktonu a tak je viditelnost opravdu špatná. Překvapilo mě, že jsem tady v té ledové vodě viděl některé druhy tropických ryb, filefish, triggerfish a další. Chaluhy se mi libí, člověk má až závrať, jak se mu hýbe celé dno.

Bohaté vody na živiny jsou na focení špatné

Teď už máme všechno připravené, abychom se zítra přesunuli na Great Barier Island. Vypadá to, že v pátek se zhorší počasí. Tropická tlaková níže, které se blíží k Zélandu ze severu by měla dorazit v pondělí nebo úterý. Mezitím, ale bude pěkná zima, protože se pro změnu z jižních moří v pátek přižene fronta a za ní velmi studený vzduch. To ale budeme už bezpečně kotvit v Port Fitzroy.

Doufám, že se nám zítra povede něco chytit, protože mrazáky se povážlivě vyprázdnily.

Z Whangamumu zdraví za posádku Perly,

Petr