Kapitální doráda, už jsme u Dravuni

Dnes ráno jsme zvedli kotvu a na motor vykličkovali ze zátoky u města Vunisea. Zamířili jsme na sever k ostrovu Dravuni. Chceme tady navštívit místo, kde lze plavat s mantami. Dnes jsme si řekli, že budeme rybařit, takže jsme už v laguně vypustili obě šnůry. Bylo krásné dopoledne, moře klidné a mírný vítr vál proti nám. Pozorovali jsme, jak hladinu čas od času prorazí hejno lítacích ryb, ale neviděli jsme žádné ptáky signalizující tuňáky nebo velké dorády. Až po dvou hodinách jsme 300 metrů před lodí uviděli  skákat tuňáky z vody a brzy už nad nimi kroužili buřňáci a vrhali se střemhlav do vody, aby se také přiživili na hostině. Obkroužili jsme hejno, ale naše šňůry zůstaly prázdné. V dálce jsme viděli opět kulohlavce a delfíny, už potřetí za tu dobu, co tady kluci jsou. Naposledy, když jsme pluli sem dolů na Kadavu, tak jsme měli stádo delfínů s mladými a velké stádo kulohlavců přímo u lodi. To byl nádherný pohled.

O půl hodiny později, stále pozorujíc moře, najednou hladinou prolétlo kousek za lodí několik létajících ryb a za okamžik potom vidíme, jak se vzdula hladina před velkou  nádhernou modrofialovou dorádou, úplně jsme strnuli. Všimne si naší návnady? V dalším okamžiku se napnula levá šňůra k prasknutí. Na lodi zavládla okamžitě panika, kterou jsem naštěstí rychle zvládl díky svému neochvějnému badatelskému klidu a silnému hlasu. Ubrat otáčky motoru, stáhnout druhou šňůru, podat hák a už jsme táhli dorádu k lodi. Plula až podezřele klidně a skákat a vyvádět začala až těsně u lodi. Dorády jsou obrovští bojovníci, kolikrát se nám vytrhla když už jsme ji měli skoro v lednici a kolik německých zatáček jsme kvůli tomu volali. Začnou vyskakovat a třást hlavou, vždyť bojují o život. Jsou přitom překrásně bledě modré s fialovými prsními ploutvemi a vztyčenou hřbetní ploutví. Je to nádherný živočich a důstojný soupeř. Tentokrát se ale z háčku neutrhla a hned, jak se uklidnila, tak jsem ji hák vrazil přímo do srdce, jak se ukázalo později. Jen proto nám neudělala z kokpitu kůlničku na dříví. I tak jsme ji museli držet vší silou, abychom ji nakonec udolali. 

Kluci mají splněnou tedy velkou rybu, měří 135cm, váhu nemáme, ale držet jsme ji museli oběma rukama. Vyfiletovali jsme ji, část hned snědli jako sashimi, část jako steaky, kus máme v lednici na zítra, polévka je ještě na sporáku a mrazák zase úplně plný. Myslíte, že to bylo všechno? Ne, ne, v průlivu do laguny nám ještě zabrala španělská makrela, tu vytáhl Sam sám a hned po příjezdu jsme ji dovezli rodině, co bydlí na břehu, byli rádi.

Místo, kam jsme dopluli je opravdu nádherné. Vesnice upravená, všude se suší pandanus na výrobu rohoží, krásná bílá pláž kolem celého ostrova, voda překrásně čistá a kousek za lodí máme krásný korálový útes plný ryb. Zítra jdeme dopoledne do kostela, kam nás pozvala rodina náčelníka, kde jsme prezentovali Sevusevu.

Zdravíme domů,

posádka rybářské plachetnice Perla.

Na Kadavu až na druhý pokus, rybaření a šnorchlování

poslední zprávu jsem psal z Viti Levu před výpravou na řeku. Naše výprava dopadla nadmíru dobře. Nejenom, že se nám podařilo proplout spletí mangrovů až k cíli, ale tam jsme našli ohromnou pláž se skvělými vlnami. Kluci tam vydrželi dvě hodiny lítat a vozit se ve vlnách a dalo mi to chvíli přesvědčování, abychom stihli odjet včas a odliv nás donesl zpátky na loď.

Ráno jsme sbalili člun, připravili loď a v 0930 jsme proplouvali pasem. Předpověď byla 8-12kt. Když jsme vypluli, tak to souhlasilo, souhlasilo to ale jen hodinu  pak začalo foukat postupně 25 proti, zvedly se vlny a my jsme nejprve zrefovali a za dalších 20 minut už mířili zpátky tam, odkud jsme dopoledne vypluli. Zakotvili jsme na stejném místě, odkud jsme dopoledne vypluli. Znovu jsme hodili člun na vodu a vyrazili šnorchlovat do pasu. Našli jsme pouze písek, bláto a vodu ve které toho nebylo moc vidět. Ten den se nám prostě nedařilo. Měla přecházet mělká brázda nízkého tlaku, jenže se někde zdržela a přišla až v podvečer. Ve čtyři odpoledne se otočil vítr,  nám se už ale nechtělo vyrážet do tmy a tak jsme se vyspali a vyrazili brzy ráno, za světla a směrem na Bequa. Před Bequa jsme se rozhodli natáhnout plavbu až  na Kadavu. Vytipovali jsme si otevřené kotviště na závětrné straně ostrova, kam bude možné vplout za tmy. Perla zrovna nevyniká plavbou proti větru, takže jsme se zatnutými zuby na předobok dopluli ke břehům Kadavu, kde vítr ustal a my jsme bez problému zakotvili v písku zátoky s překrásnou scenérií. 

To ale předbíhám, to jsme viděli až ráno. Hned jsme se šli podívat pod vodu. Voda byla naprosto čistá, jak na otevřeném oceánu, byl jsem úplně unešený. Ůtes u břehu byl živý, plný ryb, byl to vlastně vnější útes, jen tam byl naprostý klid, žádné vlny, žádný vítr, paráda. Po šnorchlování jsme se vydali do dvě hodiny vzdálené zátoky u správního střediska skupiny Kadavu, Vunisea. Proplutí nezmapovaným útesem na kotviště byl středně velký horor. Ještě, že máme dopředný sonar, zvlášť, když sluníčko nespolupracuje, jako teď. Zvládli jsme to a zakotvili nedaleko od městečka, bezpečně, opět na písku. Scenérie je tady opravdu krásná. Na břehu jsme našli několik obchodů, velmi improvizovanou benzinovou pumpu. Říkají tomu tady Government Station, kousek vedle je vesnice. Ptali jsme se, jestli musíme někde prezentovat Sevusevu, ale bylo nám řečeno, že ne, tak šetříme kawu až do vesnice na severu. 

Včera ráno, když jsme se chystali na šnorchlování, tak u nás zastavil velký člun a v něm místní policista. S úsměvem na rtech nás zdravil Bula, vylodil se u nás a během velmi přátelského rozhovoru si opsal naše pasy, povzbudil nás k rybaření a odjel za svými povinostmi jinam. Šnorchlování tady je docela zajímavé, prozkoumali jsme útesy blízko lodě i u krásné pláže, kterou jsme objevili za rohem. Jako všude to tady je dost vylovené, přesto jsme dnes i včera měli ryby, co jsme si přes den nalovili. Jednu si ulovil harpunou i Jony. Na pláži jsme si pak natrhali papáju a kokosy, na malém trhu si nakoupili trochu zeleniny a dali si nanuka. Večer jsme byli dost unavení, takže stále chodíme spát osmé.

 

Zítra se chystáme odjet na sever Kadavu skupiny, kde na nás čekají manty a návstěva vesnice. Začíná se nám rýsovat počasí na plavbu na Lau na příští středu. To by nám trochu zkrátilo pobyt tady, ale Lau je jednozněčná priorita.

To je snad vše, snad kromě toho, že po mé osobní neodborné údržbě spojky nám prokluzuje zpátečka, ještě, že ji zase tak nepotřebujeme, opravíme to, až se vrátíme zpátky do maríny, nebo až někde budou mít svěrák.

Z Perly zdraví kapitán i posádka :-)

Odjezd z Vuda Point, Robinson Crusoe Island

Ve Vuda Point Maríně jsme se už dlouho nezdrželi. Večer toho dne, kdy přiletěli kluci jsme šli do baru na večeři a zkontrolovat, že vyvěsili českou vlajku z Perly na správném místě. K dobrému jídlu nám hrála živá hudba. Tady je opravdu každý muzikant, každý kluk hraje skvěle na kytaru a zpívá. 

Kluci byli dost unavení, takže brzy po jídle šli dokončit odpoledne započatou těžkou práci s regenerací a vydrželo jim to až do rána. My jsme poseděli před cestou do postelí ještě s posádkou La Medianoche. Ti jsou další lodí, která míří na západ a se kterou se uvidíme až ... až někdy za dlouho.

Úzký kanál z Vuda Point

Další den ráno jsme dotankovali, zaplatili a o půl desáté jsme vyplouvali úzkým kanálem ven z maríny. Za sebou jsme nechávali i Pavla s lodí Ukulele, kterého jsme potkali ve Vuda a je dalším zajímavým Čechem, na kterého jsme během naší plavby, daleko od domova narazili. Ten zase pro změnu v 68 odešel z Vlasti a zakotvil v Jižní Africe. Dnes se plaví se svou lodí, kterou si sám postavil v Jižní Africe již mnoho let světovými oceány. Vypadá to, že se s ním ještě setkáme tady na Fiji a tak si vyprávění o něm nechám na později.

Po cestě jsme měli štěstí a chytli jsme krásnou Španělskou makrelu, Waloo

My jsme zamířili ven z laguny a proti větru a vlnám jsme se probojovali až do Likuri Harbor a zakotvili u ostrova s resortem. Jsou tady velmi přátelští k jachtařům a navíc jsme měli možnost večer shlédnout jednu z nejlepších tanečních show na Fiji a kluci mohli ochutnat Tichomořskou kuchyni. Taneční vystoupení, chození po žhavých kamenech a zvlášť pak ohňový tanec byly velmi působivé. Byl to průřez tradičními tanci celého Tichomoří a úplně mě to přeneslo zpátky do Polynésie ... tamním dívčím tancům se fakt nic nevyrovná :-) Zato tradiční Fidžijský ohňový tanec, to byl tedy nášup. Snad tucet tanečníků metalo kozelce v rytmu bubnů s hořícími pochodněmi. Pot jim stékal po vypracovaných tělech a ohně pochodní se míhaly tak rychle, že jejich člověk už vnímal už jenom ohnivá kola a elipsy opisované točícími se pochodněmi. 

Do postelí jsme šli v deset a byly jsme všichni zmoženi. Dnes máme naplánovaný dobrodružný výlet po řece až do další zátoky. je to dost daleko mangrovovým porostem a tak uvidíme, jestli se nám tam nakonec podaří dojet.

Jestli nám vyjde počasí, tak bychom se zítra vypravili na skupinu Kadavu. Tam na nás čeká potápění v pasech s velikými kanici a manty.

Zdravím z Viti Levu,

Petr a posádka.

Kluci uz jsou zabydleni

Ahoj!

Tak kluci uz jsou zabydleni na lodi a ted oba usnuli nez jsme stihli dodelat obed. Dnes maji volno, jestli se vzbudi, tak je po jidle vyzenu do bazenu a vecer budeme mit veceri v baru. A zitra uz to zacne ... radi bychom vypluli z mariny a dostali se na jizni pobrezi Vitu Levi.

Zastávka na Makogai - Gaint Clam shells a Sevusevu

Po proplutí úžinou Somosomo jsme na noc pluli před Cousteau resort. Kotviště jsme znali, bylo těsně před úplňkem, tak nám nedělalo problém kotvit po tmě. Po klidné noci jsme nastartovali traktor a vyrazili dál. Jako cíl pro další noc a den bez větru jsme si vybrali Makogai.

Makogai je státem vlastněný malý ostrov s jednou vesnicí a chovnou stanicí ministerstva rybolovu. Hostorie ostrova je bohatá. Po dobách, kdy zde byly bavlnové plantáže byl ostrov prodán zpět státu a v roce 1911 zde bylo zřízeno sanatorium a nemocnice pro nemocné leprou. Léčili se tady lidé z celého západního tichomoří. Poslední pacienti odstud odjeli v roce 1969.  Během 58 let provozu zde bylo vyléčeno 2500 lidí a asi 1300 z 1800, kteří zde zemřeli jsou pohřbeni na zdejším hřbitově uprostřed džungle. Jednotlivé národnosti zde měli svá oddělení a úplně mimo bylo ubytování pro personál. Tím se dosáhlo útlumu šíření nákazy a vysoké efektivity při léčbě.

Dnes již zbytky rozpadajících se budov pohltila z větší části džungle. Jednu zachovalejší část celého komplexu využívá ministerstvo rybolovu pro kanceláře, zázemí a ubytování zaměstnanců a jejich rodin. Na ostrově se dnes totiž nachází stanice, kde jsou pěstovány  Zévy obrovské, které byly tady na Fiji a na mnoha místech Tichomoří v podstatě vyhubeny. Zéva Obrovská, Tridacna Giga, je největším žijícím mlžem. Dorůstá až 1,2m a váhy až 200kg. Ty, co jsme tady viděli, byly přes metr velké. Pozorovali jsme je i jinde Tichém oceánu, ale nikdy jsme neviděli tak velké a právě Tridacna Giga, většinou to byly jejich menší příbuzné. Nejvíce jich bylo v lagunách neobydlených nebo málo obydlených atolů. Nejčastěji byly zarostlé v útesech a někdy jen přirostlé na dně. Zéva je zajímavá tím, že žádní dva jedinci nemají stejné zbarvení. Tridacna Giga patří mezi kriticky ohrožené druhy, mnohde zcela vymizela. Zévy mají zásadní úlohu při ochraně korálových útesů. Taková dospělá Zéva je za den schopna přefiltrovat vodu v objemu plavecké bazénu. A mimo jiné tak hubí mikroskopické zárodky hvězdice Crown of Thorns, které jsou zhoubou korálových útesů. 

V Dalice Bay už 20 let v bazénech pěstují Zévy obrovské, které sem byly původně dovezeny z Australského Velkého bariérového útesu. Nejprve odchytávají zárodky, pak je nasazují na betonové desky a již mírně odrostlé, několik centimetrů velké a dva roky staré je vysazují do oceánu pod ochranná pletiva. Když dorostou po 3-4 letech dostatečné velikosti, jsou vysazeny do mořských rezervací po celém Fiji. V Dalice Bay, kde jsme kotvili mají několik desítek 15-20 let starých zév, které jsou přes metr velké. Šnorchlovat mezi nimi bylo naprosto úžazné. Kromě Zévy mají na stanici ještě program pro odchov želv. Většina bariérového útesu kolem laguny je rezervací. Měli jsme ohromné štěstí na počasí, takže jsme mohli na člunu ven na útes a do pasu a přes 3 hodiny jsme mohli obdivovat nekonečné korálové útesy s nesčetným množstvím ryb a tvrdých korálů. Horečná aktivita obyvatelů útesu pod zcela nezvykle klidnou hladinou byla až neuvěřitelná.

Včera na stanici dorazila asi desítka studentů střední školy v Ovalou. Pro ně a pro nás místní uspořádali představení, děti v tradičních krojích tancovaly, dospělí zpívali a hráli a pak se pila kawa. Kameli, šéf stanice, s námi celý večer rozmlouval o svém projektu, o Fidži a o Evropě a Česku. On, i ostatní měli mnoho otázek, podobně jako jsme měli i my. Děti z vesnice nás úplně zajaly, pomáhali nám se člunem, učili nás Fidžijsky a skoro brečely, když jsme pozdě večer odjížděli, hlavně jedenáctiletá Anie, ta nás nechtěla pustit na loď. Museli jsme slíbit, že se zkusíme znovu zastavit. 

Včera jsme také poprvé prezentovali Sevusevu. O co jde? No to je velmi starý Fidžijský zvyk. Když poprvé připlujete nebo přijdete do vesnice, tak musíte vzít 300-500g k tomuto účelu zakoupené kawy a vyhledat šéfa vesnice nebo jím pověřenou osobu a prezentovat tuto kawu společně s vysvětlením odkud přicházíte, jak dlouho zůstanete, co chcete dělat. Když náčelník přijme vaše Sevusevu, tak vás dlouhou řečí v rodném jazyce přivítá, svolí, abyste směli dělat, co chcete a přijme vás do vesnice. Vždy se najde někdo, kdo vám souhrn řečeného přeloží. Ještě než odejdete, tak se nějakou tichou poštou celá vesnice dozví, že jste prezentovali Sevusevu a všichni udělají cokoliv, abyste se cítili dobře. Ne, nikdo vás neobtěžuje, ale každý pozdraví a libovolné přání, jako jestli si můžete vzít vodu nebo ovoce je předem splněno. Můžete ke komukoliv na návštěvu, kamkoliv přijdete, dostanete najíst, jako byste patřili do rodiny. Pokud o to člověk v rámci Sevusevu požádá, tak může rybařit, potápět se, prostě cokoliv. Náčelník také od té chvíle ručí za to, že se vám nic nestane, jste pod jeho ochranou a všichni to dobře vědí. A oni věří a mnoha svědectvími vám to doloží, že náčelník má velkou duchovní moc, např., když se mu nekdo protiví a poruší jeho příkazy, tak jednoduše brzy umře. Po Sevusevu obvykle následuje pozvání mezi starší k pití kawy. Zároveň však nikoho nikterak neurazí, když odmítnete, nebo se připojíte jen na chvíli.

Dnes ráno se zvedl jižní vítr a tak jsme zvedli kotvu už v sedm a plujeme k Vitu Levi, do Nadi. Budeme tam nejpozději 17.6., abychom se připravili na přílet kluků. 

Domů zdraví,

Petr

Rybářské úspěchy včerejška

Včera byl den hojnosti. Během jednoho dne jsme chytili 4 tuňáky, jednoho žlutoploutvého a tři bonita a metrovou baracudu černoocasou, jak jí tady říkají, já myslím, že se jedná o great baracuda. A pustili jsme ji, protože my baracudu nejíme, mívají často ciguateru.

Mrazák je úplně plný a od včerejška jíme jen sashimi :-)

Nakonec jsme na noc zakotvili před Cousteau resortem a pokračujeme dnes na motor na Makogai, kde je rezervace. Zůstaneme do soboty ráno, kdy budeme na příznivý vítr pokračovat do Nadi.

Z Perly zdraví, 

přejedený kapitám.

Ostrov Rabi, Banabanové a manty

po skvělém večeru s Julie a jejími přáteli, kdy jsme mimo jiné také poprvé zkusili kawu, jsme zdvihli kotvu a vyrazili k ostrovu Rabi [Rambi], kde jsme chtěli najít místo, kde se shromažďují manty, aby se nechali očistit od parazitů v místních čistících stanicích.

Zakotvili jsme podle rady před vesnicí Tabiang. Než se ale pustím do vyprávění našich zážitků, tak udělám malou odbočku do historie ostrova Rabi a hlavně jeho obyvatel. Rabi [Rambi] totiž darovala Britská koruna na konci druhé světové války obyvatelům Ocean Island, ostrova ve skupině Gilbert Islands, dnešní Mikronésii. Tihle obyvatelé jsou Banabanové a jejich původní domov Ocean Island byl bohatým ložiskem fosfátů. jejich těžba a druhá světové válka natolik zhoršili jejich životní podmínky, že výměnou za další těžbu vyjednali nejenom to, že dostanou Rabi, ale dále jim Británie na tomto ostrově postavila velmi moderní střední školu, základní infrastrukturu a Banabanové dále drží těžební práva a vlastnická práva na Ocean Island.

A tak Banabanové po přestěhování na Rabi Island získali od začátku samosprávu svých věcí a z těžby jim plynuly stále slušné zisky až do 80 let, kdy se těžba utlumila a později byla ukončena. Tak několik generací Banabanů žilo bezstarostný život, jídlo a ovoce a ryby nakupovali a na práci si najímali Fidžijce. Jednu věc ale úplně nepodcenili a to bylo vzdělávání. Když zisky z Ocean Island přestaly chodit, Banabanové se museli rychle znovu naučit pěstovat zeleninu a ovoce a rybařit, aby přežili. Mnoho příležitostí pro výdělek ostrov neposkytuje, přesto se jim nedaří špatně a rozhodně si neztěžují. Velmi zajímavé bylo vidět, jak si 3000 lidí udržuje nadále svůj původní jazyk a kromě něj se učí anglicky, Fidžijsky a Hindu.

Když jsme tedy později odpoledne dorazili na břeh, abychom se představili a řekli ostrovanům, co tady děláme, tak jsme oslovili rybáře, kteří se sítí pokoušeli nachytat sardinky a když se jim to podařilo, tak s cistrónem rybky rovnou na pláži jedli. Rychle se o nás postarali a dostali jsme průvodce Areti - učitelku z mateřské školy. Ta nás dovedla za Tamara, která byla hlavou vesnice. Ta si vyslechla co nás do vesnice vede. Když jsme řekli, že bychom kromě mant, také rádi užívali pláž a chodit do vesnice, tak, koukajíc někam do země vedle nás řekla, že chtějí za osobu 5 dolarů, abychom mohli používat pláž. Odvětili jsme, že jsme sem přijeli protože nám jeden z lidí, kteří tady stavěli školku místo doporučil a ona úplně pookřála a řekla nám, že nic platit nemusíme a jsme vítáni, můžeme všude, kam chceme a starat se o nás bude Areti. Měl jsem z toho pocit, že se jí úplně ulevilo, že od nás nic nemusí vybírat. Zjevně na to přišel nějaký místní chytrák a našeptávač a jí samotné se to moc nelíbilo.

Od té chvíle se o nás Areti začala opravdu starat. Další den se totiž vypravila do hlavní vesnice a tam informovala o našem příjezdu místního policistu. Ten jí ofocielně pověřil naší ochranou s tím, že pokud by se nám cokolik stalo, nebo by se na nás někdo jen křivě podíval, tak má ho má neprodleně informovat. Tou dobou o nás už věděla celá vesnice. Odpoledne jsme se s Areti sešli ve školce, ukázala nám, co všechno a jak dělá s dětmi a musím říct, že tato malá vesnická školka byla podobná našim a před Areti jsem musel v duchu smeknout, protože všechno zvládala v podstatě sama. Školka byla dobře vybavená a přitom  byly všude vidět kreativní výtvory ze všeho možného, co se dalo najít okolo na pláži a v lese. 

Přinesli jsme nějaké drobnosti pro děti a dohodli se, že nazítří přijdeme na benefiční večer pro studenty místní střední školy, kteří se snaží posbírat peníze na školní výlet do Suvy. 

V noci jsme spali špatně. Kotvili jsme totiž na velké hloubce a přitom velmi blízko útesu u pláže. V noci totiž mnohokrát hodně pršelo a jinak stabilní vítr se stáčel a dočasně zesiloval. Ráno jsme ale vstali a vyrazili najít manty. Nejprve to vypadalo trochu beznadějně, ale chvíli potom, co jsme vlezli do vody se za námi objevila ohromná 4m velká černá manta. Čištění provádí většinou malí pyskouni, někdy další rybky. Jsou i čistící stanice pro ostatní ryby, tam pracují třeba krevety. Tenhle obr se nebál, rybičky ji čistily, jak jen mohli a manta se pomalu přiblížila až téměř na dosah ruky. Nyní jsem dobře věděl, že její pohled do mých očí není jen tak. Julie, bioložka z Taveuni nám vyprávěla, že tady měli vědce zkoumající manty a ti jim říkali, že manta je schopna zamapatovat si konkrétního člověka a rozeznává ho podle jeho kresby očí. Dal jsem si záležet, aby jsme se vzájemně podívali do očí a mohla si mě dobře zapamatovat. Během půl hodiny jsme viděli postupně ještě další 3 manty, všechny úctihodných rozměrů.

Cestou zpět jsem se opět pokoušel neúspěšně rybařit a alespoň jsem si při tom prohlédl skoro celý útes podél pobřeží u vesnice, když už jsem nic nechytil. Občas byla horší viditelnost, útesy byly však vetšínou  zdravé a krásné.

Následoval výlet do vesnice. Šly jsme se jen tak projít a po cestě jsme hned obdrželi dvě pozvání do rodin. Přijali jsme jedno a za hodinu jsme seděli u kawy a poslouchali velmi zajímavé vyprávění o Banabanské historii. Tady se všude sedí na zemi na rohožích. Domy jsou jednoduché a čisté, kuchyň a záchod většinou mimo dům. Tady měli kuchyň jako součást domu.

Já jsem ještě nepsal o kawě. To je místní sociální droga, něco jako u nás pivo. Jedná se o rozdrcený kořen jistého pepřovníku. Rozdrcená kawa se rozmíchá ve vodě a pak se pije z jedné misky z jednoho kokosového kalíšku. Vypadá to trochu jako voda z blátivé kaluže a nezasvěcený piják kawy by řekl, že to i stejně chutná. Banabanové nejsou Fidžijci a tak kawu nepijí tak obřadně jako oni. takže o kawovém ceremonilálu budu psát, až budeme zpátky na Fidži. Účinky kawy jsou takové, že se svalstvo uvolňuje a mysl zbystří. Pokud se to nepřežene, tak je kawa údajně skvělé antidepresivum a pijáci na rozdíl od pijáků alkoholu nejsou agresivní. Má první dvě zkušenosti s kawou byly dobré, dobrá nálada, uvolnění a druhý den člověk necítí nic a jemu fajn.

Rozloučili jsme se se svými hostiteli a vydali se na pozvání Areti na benefiční večer studentů místní střední školy. Bylo o čem jiném, než o kawě. Napůl organizovaná diskotéka a pití kawy. Výtěžek šel právě ve prospěch školního výletu do hlavního města. Byli jsme velkou atrakcí a nemohli jsme sedět ani jeden tanec. Vypili jsme dalších mnoho kalíšků kawy a tančili a tančili. Večer byl ukončen v jedenáct hodin modlitbou za nás, naši loď, studenty, výlet do Suvy a vesnici. To jsme už byli domluveni na neděli ráno do kostela.

V neděli zuřivě foukalo, hlavně přes noc, takže jsme se už poněkolikáté tak úplně nevyspali. Ráno jsme vzdali výlet do katolického kostela ve vedlejší vesnici a radši zůstali v Tabiangu, lodi nablízku.  Sborový mnohohlasý zpěv  v Methodistickém kostele byl nádherný, samotná mše poněkud formální. Po mši se nás opět ujala Areti a zavedla nás na krátkou návštěvu střední školy. Tam jsme se seznámili s bývalým náčelníkem Banabanů a dozvěděli se další a další podrobnosti z historie tohoto malého národa a taky o problémech, kterým nyní čelí. Na střední školu jsem zůstal koukat s otevřenou pusou. Ohromný komplex budov a hřišť, všechno skvěle upravené, čisto. Koukal jsem s úžasem na nemalou knihovnu a třídy, nástěnky. Teatu nám ukázal na svém ipadu několik projektů, kterým se nyní věnuje, jako zavedení výroby panenského kokosového oleje, který vyrábějí ženy a prodává se pak na trhu v Suvě, kdy cílem je umožnit ženám se aktivně podílet na příjmech v rodině. Další zajímavý projekt byly písečné filtry na pitnou vodu. Zase jsem se nestačil divit, jak chytře to měl Teatu vymyšlené a jak užitečné to bylo. Cílem projektu bylo zlepšit na ostrově dostupnými prostředky kvalitu pitné vody. S instalací začali právě u škol a na některých místech ve vesnicích. Filtr se sestával ze dvou středních barelů na 200l vody. Jeden z nich byl naplněný na dně kameny a pak jemným pískem a pískem z pláže. Samospádem voda protékala filtrem a v druhé barelu už byla zásoba čisté pitné vody. Princip filtru je takový, že ve vrchní vrstvě hrubého písku se vytvoří asi 10-20cm silná vrstva, kde jsou bakterie, které pak zachycují další a do spodní vrstvy už protéká jen čistá voda. Říkal nám, že po roce provozu neměli už ani jeden případ otravy kontaminovanou vodou nebo jiné střevní komplikace. Teď by rád tyto filtry postupně rozšířil na veřejných místech po ostrově a chybí mu jen sponzor pro nákup prázdných barelů. Dobrý a užitečný projekt. 

Po cestě ze školi nás Areti zatíhla do jednoho domu, kde žil starší pár. Tenhle pár byl ve vesnici známí tím, že starou metodou z Gilbertových ostrovů vyráběl sladký sirup z mízy kokosové palmy. Na Gilbertových ostrovech to používali na slazení, cukr neznali. Tak jsme se dozvěděli o dalším produktu z kokosové palmy. Opatrně se naříznou a sváže několik mladých listů a na konec se zavěsí lahev, do které odkapává sladký nektar. Ten se dá přímo pít a nebo se svaří a vznikne zlatohnědá medu podobná viskózní tekutina, která chutná jako pampeliškový med. Tím se pak sladí.

Loučení s Areti a vesnicí bylo docela těžké. Vybaveni kokosy, papájou, kokosovým olejem a syrupem jsem odjížděli na Perlu. S mnoha lidmi jsme si vyměnili emailovou adresu a mnoho z nich nám opakovalo, že nyní už nejsme návštěvníci, ale rodina a že až příště přijedeme, tak můžeme do domu bez klepání. Jiní nám ukazovali, který dům si můžeme vzít a bydlet v něm apod. Jak říkám, bylo to těžké a dojemné, A to jsme tady byli jen 4 dny.

Počasí nás trochu zradilo a místo na severní pobřeží Vanua Levi jsme dopluli jen na druhý konec Rabi a zakotvili v překrásné zátoce, dobře chráněné proti silnému větru. Na bílé pláži je jen jen několik slaměných domečků a pohostinost obyvatel nemá opět mezí. Tady jsou opravdu velmi chudí, ale i to málo, co mají se s vámi okamžitě a nezištně dělí. Tak i tady jsme během hodinové návštěvy na souši dostali alespoň kokosy a papáju a Pája dostala ohromnou mušli "elephant ear shell" i se švábem, kterého jsme odeslali na oceán. 

Prozkoumali jsme zdejší útesy a je to tady opět velmi hezké. Převážně tvrdé korály, ale zato mnoha a mnoha druhů. Rybky převážně malé a větší vemi obezřetné, takže i tady můj lov zkončil nezdarem. Už mám pocit, že bych tu harpunu měl dát někomu, kdo je schopen jí použít.

Zítra už má být počasí dobré a my se vydáme nejkratší cestou směrem na Viti Levi, kde máme za týden a kousek vyzvedávat kluky.

Z Albert Cove na Rabi zdraví

Petr.

Datová linie, Taveuni a vodopády

.... v podělí, potom, co jsme se naposledy ohlédli za Jackem v lodičce na reefu jsme zamířili od Rainbow reefu na ostrov Taveuni. Úžina Somosomo, která odděluje Taveuni není známá jen svým překrásným útesem, ale také tím, že jí prochází datová linie, tedy 180 poledník dělící zem na západní a východní polokouli. Datová linie je to proto, že na tomto poledníku se přičítá nebo odčítá celý den, ne jen jedna hodina. No naštěstí moudří vládci Fidži zachovali pro celé Fidži jeden čas UTC+12 a jiný datum má až Samoa.

Včera jsem si četl zprávy z domova, nezbývá mi, než si postesknout, že naši nemoudří vládci, politici by si určitě rozdělení času nenechali ujít a určitě by zřídili speciální komisi pro datovou linii, která by určitě dospěla k tomu, jak vytunelovat pár miliard na rozdílných datech a zavedla by různá data třeba někde kousek za Prahou. Ještě, že je ta linie tady.

Když byste byli v Greenwichi v Londýně, tak byste stáli přesně naproti nám. My jsme se tedy přesunuli na Taveuni, na západní země koule a zakotvili jsme před spřáteleným dive centrem Taveuni Ocean Sports. Po cestě jsme chytili tuňáčka, tak jsme měli sashimi a dnes karbenátky. TOS to je tocentrum, se kterým jsme se potápěli minulý týden. Přivítali nás všichni velmi přátelsky, nabídli nám, že můžeme používat jejich zázemí, sprchy, malý přístav pro náš člun, kdy se nám zachce a po hodince povídání nás majitelka centra, oceánožko-biloložka Julie pozvala na večeři s jejími přáteli do resortu Nakia, který vybudovali její rodiče. Na večeři jdeme dnes, joj, jak se těším, hlavně na povídání o potápění a podnikání na Fidži. Já vím, jsem nadšený, ale víte, ona nám tady ta naše rodina a kamarádi chybí a tak, když na nás je někdo milý a vezme nás na návštěvu do své rodiny a mezi své kamarády, tak si toho moc vážím.

 Včera lilo, tak moc lilo, že jsme měli zase člun plný vody skoro po okraj. Pak pršelo i ráno. Přesto jsme si řekli, nejsme přece z cukru, pojedeme se podívat na vodopády. Jeli jsme, jak jinak, než místním autobusem. Poslouchali jsme den předtím trochu kolenem, takže jsme si nezapamatovali, kdy nám autobus přesně jede a tak jsme na tropickém dešti čekali o hodinu déle. Autobus jel, kdy měl a o hodinu a čtvrt později jsme vystupovali před zhrouceným mostem ve vesnici Tavoro, který ztrhla v noci voda. Ale nevadilo to, bylo to už jen kousek a pěšky se to přejít dalo. Tři  vodopády jsou součástí přírodního parku Bauma, který kromě vodopádů zahrnuje také útesy, deštný les na severovýchodním pobřeží. Noc před naší příjezdem pršelo hodně a tak všechny řeky byly plné vody. Když jsme po cestě najednou bez znatelného zpomalení vjeli do brodu přes jednu slušně rozvodněnou řeku, tak mi proběhli hlavou novinové titulky Autobus stržen rozvodněnou řekou. Ztuhla mi krev v žilách. Místní jen spustili plachtu přes otevřené boky autobusu, aby na ně nestříkala voda a byli úplně klidní. Autobus hravě projel 30-40 cm řeky a pokračoval po blátivé nezpevněné cestě dál až do Tavoro. Zpátky už jsem se skoro nebál.

Měli jsme na výlet jen dvě hodiny. Poslední autobus zpátky totiž jel ve dvě. Hned jak jsme vystoupili vrhla se na nás s vrtěním ocasu hezká mladá fenka. Asi znala palangi a po dvou kouscích roti byla naše. Dělala nám doprovod celou cestu až vysoko ke třetímu vodopádu. Všechny vodopády, ale nejvíc ten třetí, byly opravdu impozantní. Mělo to jen jednu vadu, skoro jsme jak cestu tam tak hlavně zpátky běželi. Autobus měl tentokrát Indického řidiče a ten moc nespěchal. Stihli jsme si tak chvíli povídat s místními na zastávce a pozorovat klidný, ospalý život ve vesnici. Tavoro má 60 domů a velkou školu. Škola byla jako úl, děti byly venku na hřišti a hráli všechno možné a nejvíc ragby. Ragby jsou tady, jako u nás fotbal.

Cesta autobusem tam i zpátky byla pro mě nejméně stejný zážitek jako vodopády. Říkal jsem si stále, jak jen je možné, že tyhle staré autobusy stále jezdí a jak to, že se nerozpadnou na těch hrbolatých blátivých cestách. Indický řidič s citem chirurga hledal velikou řadící pákou rychlosti, mohli jsme počítat zuby v převodovce, než mu to tam skočilo. Jednička tam skoro nešla, dvojka, trojka dobrý a čtyčka vyžadovala cit a když jsme přejeli větší hrbol, asi jednou až dvakrát za minutu, vyskočila a znovu vrrrrr, vrrr, cvak, byla tam na chvíli zpátky. Vůbec ho to nijak nevzrušovalo. Při tom všem řazení a drncání stačil ještě jíst a dolévat za jízdy vodu do chladiče.

Lidé jsou tady neuvěřitelně přátelští. Ale není to na oko nebo ze slušnosti, je to opravdu. Skoro každý vás pozdraví, usměje se, pak stačí jen pár vět a jste pozvaní na čaj.

Dnes jela Pája do městečka a já mailuji a dělám resty, třeba píši články a dělám fotky, abyste měli co číst.

Vypadá to, že jsem dohnal jsem čas, tak se mějte doma hezky,

Z Taveuni zdraví,

Petr

Vinai Bay, rybaření a nedělní kostel s Jackem

zase jsem pozadu s psaním, tak to dnes doženu. Poslední článek byl z pátku, kdy jsme se byli potápět a pak s Jackem Fischerem na krátké procházce po ostrově.

Než se pustím do vyprávění o neděli, tak se krátce vrátím k našim posledním dvěma sobotním ponorům. Byl to ponor na proslulé White wall a pak ještě jeden ponor u Annies Bommie. White wall má jméno po sněhobílých měkkých korálech, které se ale rozvinují jen někdy a my jsme ji v plné kráse bohužel neviděli. Ponor to byl ale zajímavý. Nejprve jsme se podél horní vnitřní strany útesu dostali k jeskyni jejíž vstup je v hloubce 12m a druhá strana pak ústí přímo na stěnu v hloubce 27m. Samotný útes pak kolmo padá do hloubky 200m. Celé to bylo velice působivé. Neměli jsme úplně štěstí na sluníčko, tak dole ve 30 metrech nebylo skoro světlo a fotky bohužel za moc nestojí. Ponor končí opět na vrchní straně útesu, kde převládají tvrdé korály. Na stěně jsme nakonec vlastně nebyli moc dlouho, protože byl tak silný proud, že jsme kolem ní v podstatě proletěli

Druhý ponor, Annies Bommie, byl mělký a jednoduchý ponor, který jsme si velice užili. Jen tak pomalinku jsme se posouvali kolem veliké korálové hlavy a měli spoustu času prohlížet si útes překypující životem. Tisíce a tisíce rybek měly napilno, Měkké korály chytaly plankton, rozvinuté v plné kráse, klauni obhospodařovali své bílé a růžové sasanky. Nádhera.

A kluci z potápěcího centra nám mezi ponory udělali ještě moc milý výlet na pláž v klidné malebné zátoce. Takže jsme se vrátili velmi spokojení.

Na odpoledne jsem byl domluvený s Jackem na rybaření. Přehodili jsme na jeho aluminiový člun náš motor a vyrazili na útes rybařit. Celou cestu mi ten chlapík vyprávěl neuvěřitelné příběhy. Je dobrý vypravěč a zažil toho hodně, takže povídání bylo mnoho. Rybaření bylo úspěšné, chytili jsme velikého Travellye (podívejte se na český název, já teď nejsem na netu) je to dravá ryba a byla moc dobrá. Druhou rybu, kterou jsme chytili byl zubatý Rainbow runner, rovněž vynikající ryba a podle Jacka ne příliš často se jí podaří chytit. Když už jsem u výčtu rybářských úspěchů, tak ještě přidám malého tuňáka - Bonito, kterého jsme chytili při přeplavbě na Taveuni v pondělí.

Na loď jsme se vrátili za tmy. Hned na místě jsme se rozdělili napůl, odřízl jsem si z každé ryby fillet a zbytek vzal Jack domů, aby z toho jeho žena připravila jídlo na nedělní oběd v kostele. Se spokojenými bříšky plnými ryb jsme šli spát. Ráno jsme se vymydlili ustrojili a vyrazili s Jackem a Sophie na bohoslužbu do nedaleké zátoky s několika domy. Bohoslužba se konala pod malým přístřeškem. Hodně zpívání a modliteb a kázání ve Fidžijčině a velmi dojemné přivítání, nás dvou palangi (běloši). Bylo to vážně moc milé. Zůstali jsme na společný oběd po bohoslužbě, dostali nejlepší jídlo, dokonce jako první i před staršími a pastorem, který byl prokazatelně nejen duchovním šéfem vesnice. Byla to velká pocta. jedlo se několik druhů tara a kasavy, kari, ryba vařená a pečená, kokosová omáčka.  Starší vesnice zvlášť, ženy zvlášť a děti pobíhaly všude mezi. Jídlo bylo na výsost dobré, ale ještě lepší byl čas strávený s těmi zbožnými lidmi a možnost se dozvědět o nich všechno možné. Nejvíce času zabralo vysvětlování, kdo je čí příbuzný a ze které vesnice nebo zátoky přišel a které všechny děti jsou té nebo oné rodiny. Kromě toho jsme se dozvěděli, že místní malý křesťanský sbor před dvěma lety vznikl po oddělení od Metodistické církve, která žádala od svých členů nekřesťanské peníze. V zátoce jsou jen 4 rodiny a obživu zajišťují muži buďto tak, že pěstují hlavně kawu a nebo rybaří a prodávají úlovky resortům nebo přímo pracují pro resorty třeba jako kapitáni potápěčských lodí. 

Přejedení jsme se rozloučili a dopravili se na loď. Odpoledne nás ještě na cestě zpátky domů navštívil Jack a Sophie, připravili jsme pro ně pár věcí, mouku, cukr, čaj a kafe. Byli naprosto nadšení. Než přijeli, tak jsem ještě opravil jeden ze dvou Jackových mooringů, který nějaký jachtař zničil, když na něj špatně uvázal loď. Bylo ještě mnoho Jackových příběhů, třeba jak ho Bůh osvobodil z vězení, jak jejich představený pastor léčí nemocné, jak ho uzdravil strýc, když si sedl na jedovatou hvězdici, jak někteří provozují vudu .... a taky jak se jim na Fidži žije ...

Fidži je velice spirituální místo, to musím říct. Jestli je pravda jen desetina toho, co Jack vyprávěl a není důvod mu jeho zážitky nevěřit, tak je to místo plné záhad a střetů dobrý a zlých duchovních sil, křesťanství, islámu a černé magie. Ostatně, vždyť právě tady na jednom z Fidžijských ostrovů je vesnice známá svými rituály, kdy muži chodí po rozžhavených kamenech.

V pondělí jsme dostali od Jacka zásoby veškerého možného ovoce, navařenou kasavu, kterou jsem si zamiloval, po obědě se rozloučili, dostali všemožná požehnání a vyrazili přes úžinu Somosomo na Taveuni .... ale to už nechám na další článek, aby toho na vás nebylo hodně.