Narozeninová oslava v Malaka

Z Lakemby jsme odplouvali v deset hodin večer. Déšť a vítr téměř ustal a tak nezbylo než pomocí brumly, tedy nešeho motoru vrčet kupředu. Bez obtíží jsme propluli mezi rozličnými útesy a menšími ostrovy severní části skupiny Lau. Za slunce východu jsme už proplouvali kolem jižního okraje útesu obepínajícího lagunu Vanua Balavu.

Přeplavba byla hladká a já, kapitán jsem rozdělil služby posádce tak, že jsem vše mohl sledovat z útrob spacáku a to pouze jedním okem. I kluci měli vlastní službu, Jony večer a Sam ráno od 5. Jeho motivace byla jasná - rybaření. Tentokrát se však štěstěna obrátila k mladému rybáři zády a když zabrala nějaká obří ryba, tak se 90kg vlasec napjal a pak břink, jako, když praskne struna na kytaře a ryba, vlasec i návnada nenávratně zmizely v oceánu. Později ve vesnici nám ukazovali ryby, co nalovili a když jsem viděl ty metr osmdesát dlouhé španělské makrely, bylo zřejmé, že tady jsou opravdu veliké ryby.

Rozhodli jsme se jet nejprve do Vesnice Dalicony. Tato vesnice leží na západním pobřeží Vanua Balavu (dlouhého ostrova). Důvodem naší návštěvy bylo však to, že jsme potřebovali prezentovat zdejšímu Torro ni koro (správci vecnice, nebo starostovi) a náčelníkovi Sevusevu a požádat o povolení kotvit, šnorchlovat a rybařit v zátoce ostrovů. To je rozsáhlá oblast, vlastně celá severní část Vanua Balavu plná malebných zátok, zákoutí a houbových ostrůvků, která právě této vesnici patří.

Jak už to tak bývá, nezůstalo pouze u toho. Druhý den lilo jako z konve a tak jsme se vypravili na dobrodružný výlet do hlavního města na opačné, tedy východní straně ostrova. Město je možná zavádějící, jedná se o osadu, které se tady říká vládní stanice, což není ve zdejším chápání vesnice ani město. Najdete tam molo pro velké zásobovací lodě, dva obchody, pekárnu, poštu, nemocnici a střední školu. Ráno jsme vstaly brzy, já a Pája jsme se vypravili pěšky do vedlejší vesnice Malaka, odkud pak už jede nákladáček přestavěný na autobus až do Lomaloma. Kluci, ti jeli člunem a Franta zůstal na lodi jako hlídka. Sotva jsme si nazuli na pláži boty, tak potkáme rybáře s těmi obrovitými rybami a ti nám nabídli, že nás svezou. Tak tedy Joseph se svým malým synem nás dovezl do své vesnice Malaka, kde jsme se potkali s klukama a tam nás hned všechny představil rodině. Jeho manželka s námi pak cestovala do Lomaloma nakoupit suroviny na dort pro svou dceru, jež následující den slavila své šestnáctileté narozeniny. Chvíli jsme si povídali a následovalo pozvání na oslavu.

K hlavním událostem ve vesnici patří oslava šestnáctých a jednadvacátých narozenin, svatba a pohřeb. Aniž jsme to předem tušili, byli jsme pozváni na jednu z nejdůležitějších oslav v rodině. Na druhý den jsme se dopoledne vypravili do Daliconi pro vodu a zajistit si dopravu do Malaka. Joe, co nám dělal průvodce v Dalicony byl překvapený, že jsme pozváni do Malaka na tak důležitou oslavu a hned se ujal své funkce a zorganizoval nám dopravu a svůj osobní doprovod, jakož i prezentování Sevusevu v Malaka. Před samotnou oslavou jsme tedy museli donést kavu, prezentovat Sevusevu a popít s místními chlapy kavu. Obřad prezentování Sevusevu byl velmi tradiční, přesto se místo z kava mísy pilo z uříznuté bójky a šlo podle všeho především o to získat další kavu :-). Po Sevusevu a několika mističkách kavy jsme byli pozváni do domu oslavenkyně. Dostali jsme místo v čele slavnostní tabule vedle oslavenkyně. Ta již seděla oblečena ve svátečním tapa ("látka" tvořená z lýka vybraných stromů, pomalovaná tradičními vzory. Tapa je běžné v celém tichomoří), vyzdobená květinami a moc jí to slušelo. Stoly tady nenajdete, sedí se na zemi na pandanusových rohožích a na ubrusech, rovněž na zemi je rozmístěno jídlo. Tentokrát byla hostina zvlášť bohatá, ryby byly připraveny na mnohý způsob z nichž nejtradičnější je zemní pec zde nazývaná lovo. Tento způsob přípravy jsme viděli také v celém tichomoří. Když jsme se dostavili a byli osazeni k tabuli, tak zástupce rodiny sedící vedle mladé oslavenkyně se pomodlil, přivítal rodinu a pak zvlášť nás hosty z daleké Evropy. Pak pronesl velmi obřadně dlouhou řeč, přečetl z bible žalm. Její sestřenice zapálila na dortu 16 svíček, Sulueti je sfoukla, všichni zatleskali, pán pokynul a Sulueti rozkrojila dort. Poté byli hosté pobídnuti k jídlu "kana, kana" a začalo se jíst. Všechno bylo vynikající, obří španělské makrely připravené v lovo, smažené malé baracudy, další dva druhy ryb, které neznám, nechyběla kokonda, tedy tradiční syrová ryba (tady papouščí ryba) s citrónem a kokosovým mlékem, příohou byla kasava, taro a yamy a jako zákusek se podával vařený velký banán a nakonec dort. Přejedl jsem se až hanba, nemohu si nikdy pomoc, všechno mi chutná a nechci přijít o možnost všechno ochutnat. Kluci, ti nejvíce ocenili dort a Franta feferonky. Po jídle ženy rychle sklidily nádobí, mnohokrát jsme se vyfotili se Sulueti a pozvali ji i s rodičemi druhý den ráno na Perlu.

Sulueti s rodičemi a malým bratrem skutečně ráno dorazili. Byli jsme rádi, že jsme jim alespoň mohli ukázat yate a Pája jim dala nějaké oblečení po děti. Dostali jsme snad 30 kg vážící trs banánů a spoustu kokososů na pití. Rozloučili jsme se, zvedli kotvu a vypluli do tolik vychvalované zátoky ostrovů ....

Příště o stovkách houbovitých ostrůvků a nádherném kotvišti ve fjordu zátoky ostrovů,

za posádku Perly Petr.

Rychlo zprava

Jsme na Vanua Balavu u vesnice Daliconi v Bay of Islands. Nejak nas trapi pocasi, vcera strasne cely den prselo, snad se to behem dnesniho odpoledne a zitrka zlepsi.

Vsichni jsou v poradku, mistni jsou jako vsude fajn. Dnes jsme pozvani na oslavu narozenin dcery rybare z vedlejsi vesnice a zitra se chceme posunout severne od vesnice do krasneho Bay of Islands.

S datovym pripojenim je to nanestesti bida, vcera jsme byli v hlavni vesnici, koupili kredit, ale Internet tady nam nefunguje, tak jenom pres satelit.

Vsichni zdravi, napisi brzo vic, alespon clanek, kdyz nemohu nahrat fotky.

Petr

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Sevusevu ve vesnici bývalého prezidenta

dnešní příspěvek začnu ještě na Matuku o němž jsem psal naposledy. A vůbec připravte se na delší čtení, protože se toho stalo hodně a ještě víc než se toho stalo je toho, co bych vám rád napsal. Naše návštěva z ČR, Franta Voldán už je na lodi a mimo jiné nám přivezl krásný dárek - dva díly knihy pana Miloslava Stingla "Ostrovy krásy, lásky a lidojedů". Už po prvních několika stránkách mi bylo jasné, že náš letmý dotek Tichomoří nenechává neklidné jen nás. Kniha je pro mě ještě zajímavější tím, že téměř všechna místa o kterých pan Stingl poutavě píše jsme navštívili nebo o nich alespoň nad mapou snily. Zkusím tedy vám zprostředkovat naše zážitky z ostrovů Lidojedů, dnešního Fidži.

Naše návštěva z vesnice Yaroi, kterou jsme chtěli povozit na Perle v úterý , nepřijela. Hodně foukalo a pršelo. No jednoduše se víc než předpověď místního "wethermana" naplnil náš pocit, že vaří z vody a předpověď viděl naposledy před měsícem. Ve středu se už Vatu připravoval na cestu do Suva, kde bude až do konce srpna. Příprava asi 10 vesničanů na cestu lodí do Suva byla vůbec zajímavá a poněkud odlišná, než by našinec čekal. Docela konvenční byla příprava kopry v pytlech, která se v Suva prodá a pandanusových matrací připravených pro stejný účel, ale náklad zeleniny, mrazáku plného ryb a živých prasat, které jednotlivé rodiny posílali svým příbuzným do Suvy se už za běžná zavazadla považovat úplně nedá. A tak mezitím, co u stromu před Vatuovým domem byla hromada pytlů a uvázaný kňour, tak se Vatu ve čtvrtek dopoledne nalodil na Perlu a my jsme vytáhli plné plachty a vypluli z průlivu ven z laguny.

Foukal mírný vítr a na moři byly malé vlny. Perla, která miluje slabý boční vítr kličkovala klidně pod Vatuovým vedením na západ od Matuku a za hodinu zase zpátky. Během plavby jsme chytili velkou dorádu a obrovskou baracudu (Great Baracuda). Kluci byli zcela nadšení a Vatu také. Nabídl jsem Vatuovi, že mu Baracudu necháme, protože my bychom ji kvůli ciguateře (otravě) stejně nejedli a pak jsem začal čistit dorádu. Vatu mě pozoroval, jak jsem vyřízl filety a byl rád, že mu necháme hlavu, která je pro Fidžijce nejlepší částí ryby a pak se stejně divil, že jsem odkrojil kůži, která je prý nejlepší hned po hlavě. Tak mi došlo, že když jsem všude dostával k jídlu hlavu ryby, tak to byla vlastně pocta. Oči se jí syrové .... Ve tři odpoledne odvážel spokojeného Vatua do vesnice a my jsme měli radost, že se mu výlet líbil a navíc jsme mu mohli dát něco pro změnu zase my, když on a jeho rodina se o nás starala celou dobu.

Večer pro nás znovu přijel, udělali opět hostinu na rozloučení a po večeři jsme si dali s Vatuem kavu a pak nás Vatu zase odvezl na svém velkém člunu zpátky na Perlu. V pátek bylo skoro bezvětří a to jsme využili na šnorchlování na vnějším útesu a v průlivu do laguny. Později během víkendu jsme tam byli ještě dvakrát. Z Jonyho už je opravdový lovec, střelil velikého korálového kanice, tedy nejchutnější rybu, kterou lze na útesu ulovit. Vnějíší útes je opravdu krásný, plný života, barev a pohybu. Viděli jsme několik želv, krásnou "Napoleon Fish" - pyskouna obrovského, jednoho útesového žraloka a pak nepřeberné množství korálových ryb. V průlivu byly ohromné několik desítek metrů vysoké korálové hlavy, které pod vodou vytvářely krajinu soutěsek, jeskyní, proláklin a kanálů. Byly tam ukryté ryby a stěny byly pokryté mnoha druhy tvrdých korálů. Moc hezké, vydrželi jsme několik hodin hodiny.

Nákladní loď připlula dopoledne a od té chvíle bylo na mole živo, nakládalo se a vykládalo. Odpoledne jsme mávali Vatuovi a dalším, kteří opouštěli Matuku a bylo nám smutno. V sobotu jsme na člunu navštívili vesnici Yaroi, ale bez Vatua tam bylo smutno. Kluci se nacpali koláček od Vatuovi mamky, dali jsme si čaj a jeli jsme zpátky. V neděli jsme šli do kostela po kostele na oběd s Tupou, ředitelkou zdejší školy u Vatoových rodičů. Bylo to zase skvělé, jen kluci se nějak upejpali a cpali se hlavně zákusky. Já jsem si pochutnal na několika druzích ryb, polévce a vůbec.

V pondělí jsme se už začali chystat k odjezdu, natrhali si pomeranče, navštívili vesnici Loma, kde nás zásobili zeleninou a banány. Jonymu nabídl Chico, náčelník vesnice Loma, že jestli zůstane v Loma, že mu dají dům, seženou manželky, dají mu půdu a budou mu na ní hospodařit, no nevím, k čemu by jim byl patnáctiletý palangi (běloch) a jak to tedy mysleli vážně, ale v den našeho odjezdu nám lidé přinášeli tu zeleninu a ovoce, každý něco, a přáli nám štastnou cestu a říkali naviděnou a to určitě vážně mysleli.

V úterý večer jsme ještě byli pozvaní od Tupou na večeři na rozloučenou. Zase jsme byli u Vatuových rodičů, bylo to milé a taky smutné loučení. Noe, manžel Tupou nás odvezl na loď, bylo hrozné počasí, tedy alespoň u vesnice Yaroi, chudák, celý se namočil ve velkých vlnách, když šel pro loď. Ve středu, těsně před odjezdem nás ještě dojeli navštívit z nemocnice Yaroi a dovezli nějaké věci pro nemocnici v Lakemba, abychom to sem dovezli. Normálně by to museli nejprve poslat do Suva a pak by to teprve dorazilo do Lakemba a to by mohlo trvat také víc jak dva měsíce. Rádi jsme jim pomohli. Aseri, otec Vatua navíc zavolal sem na Lakembu svým příbuzným, aby se o nás po příjezdu na Lakembu postarali.

Přeplavba proběhla hladce. Po cestě jsme chytili hned dva žlutoploutvé tuňáky najednou a na lodi zavládly tuňákové hody trvající s menšími přestávkami doteď. Ráno v osm jsme dopluli ke břehům Lakemby a zakotvili jsme na nepříliš chráněném kotvišti u letní rezidence zesnulého prezidenta a premiéra Fidži Ratumara. Na Ratumarou založené střední škole učí pan Bola, který se stal naším průvodcem na Lakemba a právě on je bratrancem Vatua. Našli jsme ho snadno, škola je jen 10 minut od pláže. Bola už nás čekal. A Franta? Ten na nás po dlouhé cestě z Čech také čekal, pro změnu na pláži.

Druhý den jsme v doprovodu Bola vyrazili na Sevusevu do rezidence bývalého prezidenta v jeho vesnici Tubou. Od jeho smrti výkon funkce náčelníka skupiny Lau vykonává v zastoupení jeho syn Elaia, mluvčí náčelníka. Právě jemu jsme prezentovali sevusevu. Po Sevusevu jsme si prohlédli skromný sortiment dvou obchodů, doručili do nemocnice zásilku z Matuku a koupili benzín. Brzy odpoledne už jsme si užívali bílou pláž u letního domu, pojídali kokosy a měli pohodu.

Možná si pamatujete, že jsme měli problém s motorem, přesněji prokluzovala nám spojka. Nejprve dozadu a pak i dopředu tak nezbylo, než se pokusit co nedříve to opravit. Potřebovali jsme k tomu velký svěrák. Ten na Matuku neměli. Ratumara střední má jako jeden z oborů Automotiv engeneering ... takže jeden svěrák jsme nakonec našli. Pak už stačilo odhodlání a trocha České improvizace a podařilo se mi to snad opravit. Zdrsnil jsem kluzné plochy a poupravil matku, kterou mi nejspíš na Zélandu špatně zpracovali a tím se změnila vůle ve spojce a začalo to prokluzovat. Nejspíš nás stejně v dohledné době bude čekat výměna některých dílů, ale pro teď to je funkční.

Pak přišla neděle a to je den, kdy se na Fidži chodí do kostela. My jsme byli domluveni s Bolou a tak jsme v devět dorazili ke škole a aniž jsme to tušili, tak nám ujel utobus do vesnice, kde se konala bohoslužba. Trochu se nám pokazilo počasí, pršelo, foukalo do zátoky a tak Jony zůstal na lodi. Myslím, že se ani moc neobětoval. My ostatní jsme si vzali sulu (místní pánské sukně) a vyrazili do deště. Bola je hodný, ale time nanagement zrovna není jeho silná stránka. Nakonec to dopadlo tak, že jsme vyrazili i přes déšť pěšky. Teprve po 45 minutách nás nabral jiný náklaďáček. Když jsme dorazili na místo, tak jsme se dozvěděli, že dnes se jedná o spojenou bohoslužbu všech křesťanských denominací na ostrově. Co vám budu povídat, bylo tam opravdu plno a kromě samotné bohoslužby se předváděli tradiční tance. Sam hrdinsky bojoval sám se sebou, aby to celé vydržel. Pak následoval společný oběd, na nějž jsme byli jako obvykle pozváni. Podávalo se opět ,mnoho různých pokrmů a mezi nimi také želvy, jejichž lov je na Fidži zakázaný pod vysokou pokutou, což asi pro vládnoucí klan naplatí. Želvy jsou zde pochoutkou a tradiční součástí kuchyně, to víme, ale že bude součástí oběda pro 200 lidí, to jsem nečekal. No želvám život už nikdo nevrátí, tak jsme je alespoň ochutnali. Želví maso chutná jako něco mezi kuřecím a vepřovým a vůbec se nedivím, že ostrovanům neodolatelně chutná. Na našem postoji k zabíjení želv se ale ani ochutnáním nic nemění, želvy se zabíjet nemají.

Pak nás už čekala drkotavá cesta domů dolem dokola celého ostrova. Byli jsme unavení a rádi, že jsme doma. Dnes v pondělí, jsme se rozloučili a ještě dopoledne odpluli z houpavého kotviště najít nějaké lepší před cestou na Vanua Balavu, kam poplujeme přes noc.

Uff, to je skoro všechno ... doufáme, že se zlepší počasí, přestane pršet a začnou foukat pasáty. Vanua Balavu je rozsáhlá laguna s mnoha ostrovy, kotvišti, zátokami. Všichni jachtaři toto místo opěvují a my se chystáme se tam pobýt dva týdny do Frantova odjezdu.

Snad už tam konečně bude signál Vodafonu, abychom mohli poslat fotky a články i s fotkami.

Do té doby z Lakemba zdraví,

posádka Perly a já, kapitán.

Matuku o bojovnících, kostele a vesnici Yaroi

Kde mám začít? Jsme tady jen týden a když si prohlížím fotky zdá se to být mnohem déle. Začnu od začátku - proč jsme vůbec zastavili na ostrově Matuku. Snažíme se vybírat si místa, která jsou trochu mimo hlavní cesty. O Matuku jsme našli jen dvě krátké zmínky a sice, že je tady chráněná zátoka, jednou měsíčně spojení s hlavním ostrovem Fidži - Viti Levu, přátelské vesnice, dobré šnorchlování a ostrov navštíví ročně jen několik jachet a to je asi všechno. Tak jsme si prohlédli pořádně satelitní fotky na Google Earth a rozhodli se po Kadavu udělat první zastávku ve skupině Lau právě na Matuku. Tento rok jsme byli třetí lodí, která na tomto krásném místě zastavila.

Plavba sem byla rychlá, foukalo z boku, jen 10-15 uzlů a to má Perla nejraději. Pluli jsme tedy mnohem rychleji, než bylo v plánu a k matuku jsme dorazili už krátce po půlnoci. Do rána jsme museli driftovat na závětrné straně ostrova, protože mapa byla nepoužitelná a bez denního světla jsme se do průlivu v útesu a pak do bludiště mělčin a útesů v zátoce nechtěli pouštět. Když se rozednilo, tak jsme zamířili do pasu, propluli snadno do laguny a pak s použitím satelitních snímků prokličkovali až na kotviště před vesnicí Loma (nebo také podle místních Lomaviti). Na fotce je hluboká a dobře chráněná zátoka vidět.

Trochu nás při příjezdu zklamalo, že jsme v jiné zátoce viděli kotvit katamarán, ale netušili jsme, že jsme i s ním teprve třetí loď, která tady letos je. Krátce potom, co jsme zakotvili u nás zastavil velký laminátový člun naložený pandánem. Mladý muž, který člun řídil nás pozdravil, představil se jako Vatu a řekl nás, že je z hlavní vesnice a že se po obědě zastaví a řekne nám co a jak. Souhlasili jsme. K obědu jsme si dali naše oblíbené tuňáčí karbanátky, z tuňáka, co jsme chytli večer předtím a čekali na Vatua. Ten přijel přesně jak řekl (poprvé a naposledy). Vatu nám vysvětlil, že hlavní vesnice je asi dvě míle a tamní náčelník je velký náčelník celého Matuku. Bylo jasné, že Sevusevu musíme prezentovat tam. Přijali jsme rádi jeho nabídku, že nás vezme na svém velkém člunu a vyrazili do vesnice. Sevusevu bylo krátké, dostali jsme svolení k rybaření, pohybu po vesnici a vůbec čemukoliv. Vatu se od první chvíle stal našim průvodcem a to jsme ještě v tobě ani netušili o koho jde.

Po Sevusevu následovala procházka po vesnici v doprovodu Vatua, první kroky nás vedly do nemocnice. No ano, čtete to dobře, do nemocnice. Ve vesnici mají skvěle vedenou nemocnici, v té době bez pacientů. mají tam ambulanci, 6 lůžek, dvě oddělená a místnost pro příbuzné, když je pacient z jiné vesnice. Nemocnici vede paní doktorka ze Suva a k ruce jí je manželský pár. Nemocnici zbudoval kdysi náčelník Matuku, který byl mimo jiné doktor a od té doby tam stojí. Péče je pro obyvatele ostrova a jeho návštěvníky zdarma, provoz hradí stát s přispěním vesnice. Všude bylo naprosto čisto, všechno v perfektním pořádku. Nemocnice organizuje dvakrát týdně volejbalové utkání a jednou týdně osvětu a vzdělávání ve škole. Jo zapomněl jsem dodat, že ve vesnici žije asi 70 lidí a na celém ostrově to bude odhadem 300-500.

Další zastávka byla ve škole. Škola je pro prvních 8 tříd, výuku zajišťují tři učitelé. Jako jinde, kde jsme byli, tak i tady byla škola velká, všude čisto, upravený a posekaný trávník na velkém prostranství před školou. Přivítala nás sympatická mladá ředitelka, paní Tupou. Děti na nás koukali jako na svaté zjevení. Přerušili výuku připravili nám 4 židle a posadili nás před děti. Po nezbytných několikanásobných poděkováních, že jsme k nim přišli, jsme se představili a pak Tupou řekla dětem, že nyní nás znají jménem (mimochodem na rozdíl od nás si naše jména všichni od té doby pamatují) a proto jsme už ve vesnici doma a všichni se o nás mají hezky starat. To taky všichni dělají, až mi to přijde skoro nepatřičné prokazovat nám tolik úcty a pohostinnosti, kam se jen pohneme. Vždyť jsme si ji vůbec ničím nezasloužili. Později a opakovaně nám místní vysvětlovali, že tady na Fidži ono staré host do domu, Bůh do domu berou naprosto vážně a host ve vesnici znamená radostnou povinnost se o něj postarat a dát mu o co si řekne a především jakýmkoliv způsobem zajistit, aby byl šťastný. Takže se nás naši hostitelé často ptají, jestli se nám u nich líbí a jestli něco nepotřebujeme a pak jsou spokojení, když se nám všechno líbí a když nám mohou to, či ono dát a zařídit a za chvíli se ptají znovu.

Po škole jsme ještě prošli vesnicí a zastavili se na slovíčko s mnoha bratranci, sestřenicemi, tetami a strýci Vatua a pak nás Vatu zavezl zpátky na loď. Na druhý den jsme byli pozváni na páteční oslavu konce Drug free week ve škole a my jsme naopak pozvali na večer Vatua s náčelníkem na naši loď a požádali je, aby nám namíchali poprvé kawu v naší míse na kawu, kterou jsme si koupili na Samoa. V pátek jsme dorazili ráno do školy. Vatu měl zpoždění a tak jsme přišli pozdě. Když jsme přišli, tak program už začal. Byli jsme uvedeni na připravená VIP místa a posazeni na židle (tady se normálně sedí na zemi na rohožích). Na krk jsme dostali krásné tradiční květiny. Pak jsme absolvovali protidrogovou osvětu v podání paní doktorky, zpívalo se, recitovalo a děti měli představení a taneční vystoupení. Bylo to dost poučné i pro naše kluky. Opět jsem se cítil špatně, když jsme jako jediní dostali během programu čtyři veliké talíře plné skvělých buchet a bábovek a džus. Po dopolední části programu jsme se nechali zavézt zpátky na loď.

S Vatuem už jsme si toho stačili dost povyprávět. Takže nyní jsme už věděli, že Vatu v 20 narukoval jako dobrovolník do Britské armády, kde sloužil u těžkých zbraní 11 let. Byl v konfliktech v Iráku, Afghánistánu, Somálsku, Bosně a všude možně. Od Britské královny dostal vyznamenání za své zásluhy. Po odchodu z armády zůstal ještě nějakou dobu v Londýně a nyní se vrátil dočasně na Fidži a do své vesnice na Matuku, aby byl se svými starými rodiči. Vatu je potomek slavných Fidžijských válečníků a je přímí příbuzný mnoha vlivných náčelníků na Fidži a dokonce i premiéra a vrchního velitele ozbrojených sil Fidži. V Evropském měřítku je něco jako člen šlechtického rodu. Pro své odvážné činy se těší ve vesnici velkému uznání. Potom, co jsme se to všechno dozvěděli už bylo jasnější, proč i my jsme získali statut VIP, když nás právě on přivedl do vesnice.

V pátek večer tedy dorazil Vatu s Náčelníkem v doprovodu dvou rybářů z vesnice. Přivezli si s sebou kytaru a ukulele, namíchala se kawa a pak se dlouho do večera zpívalo,a hrálo a mezitím Hodži ukazoval Samčovi, jak chytat ryby a povídalo se. Byl to velmi příjemný večer. V sobotu jsme se konečně vypravili do vesnice Lomo, u které kotvíme. Navštívili jsme náčelníka a zůstali jen hodinu, protože byl odliv a u vesnice je rozsáhlá mělčina přes kterou bychom se nedostali zpátky na loď. Bylo mi docela líto, že s nimi nemůžeme strávit víc času. Už jsme přislíbili u Vatua ve vesnici, že v neděli půjdeme do kostela. To jsme netušili, že půjdeme vlastně do dvou kostelů ...

Na celém souostroví Fidži a pro etnické Fidžijce je křesťanství základním kamenem jejich života. Jsou to upřímně věřící lidé. Nejrozšířenější je zde Metodistická církev, ale najdete tady všechny hlavní křesťanské církve. Bohoslužby jsou vždy plné nádherného mnohohlasého zpěvu, dlouhých a upřímných modliteb. Před každým jídlem a při každé důležité události se Fidžijci pomodlí. Sami, když mluví o své historii, tak říkají, že před dávnými časy se vzájemně vraždili a jedli a pak jim naštěstí misionáři donesli křesťanství a od té doby mají mír a jsou spokojení. Věřím jim to, když to říkají. Na rozdíl od Samoa a Tongy tady církve nejsou zloději, ale plní svou duchovní i společenskou roli, jak by člověk čekal. Trochu odlišné to je ve městech, kde jsou zastoupeni v nemalém počtu indo-fidžijci a ti jsou z velké části muslimské víry a pak hinduisté. Ve městech najdete tedy mnoho mešit a o něco méně hinduistických chrámů.

V neděli jsme se oblékli, Vatu nás opět odvezl z Perly do vesnice a my jsme zamířili na dopolední bohoslužbu. Pastor ( pro kluky naneštěstí ) dostal vnuknutí a zamiloval se do nás a tak nejméně polovinu kázání provedl dvoujazyčně a velmi aktuálně reagoval na náš příjezd, vybízel nás k četbě Bible, když nám přečetl název všech 66 knih Starého a Nového zákona a u každé stručně řekl její obsah. Kázání bylo poněkud dlouhé. Kluci, ani my jsme netušili, že nás odpoledne bude čekat druhé. V duchu a později i nahlas jsem kluky musel pochválit, že se zachovali jako celebrity a pochopili, že je to pro místní důležité a ani moc nebrblali. Po dopolední bohoslužbě jsme byli pozváni k obědu u rodičů Vatua. Společně s maminkou vařila i Tupou a další dvě ženy. K obědu bylo mnoho předkrmů a hlavních chodů a několik druhů zákusků, všechno naprosto vynikající. Za všechny budu jmenovat kraby na kari, kasava, plněný lilek pečený v kokosovém mléce, skvělá kuřecí polévka, tři druhy čínských nudlí se zeleninou, kuřetem a já nevím, co všechno. Všichni jsme se přejedli. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do vesnice na druhé straně ostrova. Věděli jsme, že tato vesnice je vlastně jakoby součástí té hlavní. Když jsme tam došli, překvapila nás katedrála postavená na okraji útesu nad vesnicí. To je vesnice mé matky, vysvětlil nám Vatu. Mnoho lidí sem přišlo na odpolední bohoslužbu. Ta byla rovněž dlouhá, vždyť ji sloužil stejný kněz.

Po bohoslužbě jsme byli pozváni na čaj ... jenže to nebyl čaj u někoho doma, ale obě vesnice se sešly v obecním domě a tam se udělal čaj pro děti, ženy a nás, návštěvu a chlapy na druhé straně namíchali kawu. K čaji se podávaly zase všelijaké skvělé bábovky a zákusky a celkem bylo v hale asi 30 dospělých a 40 dětí. Kluci zprvu protestovali, že jsme neodjeli domů, ale pak se jim tam převelice líbilo. Sama pozvali chlapy mezi sebe ke kawě (včetně toho, že ji musel ochutnat :-) a my jsme byli obklopeni dětmi, kterým Jony ukazoval fotky na mobilu. Zase se trochu zpívalo. Na loď jsme se vrátili až v devět a to je na zdejší poměry velmi pozdě.

V pondělí nám Vatu naplánoval výlet na zdejší horu. Nevím, jak je vysoká, každopádně výstup byl spíše šplhání, řekl bych středně dobrodružné, zato výhled na celý ostrov byl úchvatný. Až později nám Vatu prozradil, že se vsadil s mnoha lidmi ve vesnici, že na kopec vyjdeme, čemuž většina vesnice nevěřila. Získali jsme si tímto sportovním výkonem ještě větší obdiv, protože palangi, tedy bílé huby jsou známé tím, že nic nevydrží. Na kopec nás doprovázel jeho majitel i se svými psi. Ti si krátili dlouhé chvíle lovením divokých prasat.

Dostali jsme asi deset kilo pomerančů, navštívili vedoucího místní pošty (je zároveň jediným zaměstnancem) a pak se vrátili na loď. My chlapi stále rybaříme. Nemáme však úplně zásadní úspěchy, až na Samova jacka a dnešního kanice, kterého jsem střelil v pasu. Mimochodem šnorchlování v pasu je nadmíru hezké, jsou tam obrovské korálové hlavy a spousta ryb. Jen za hodinu, co jsem tam byl včera jsem viděl dva ohromné Pyskouny, žraloka, obrovské parrot fishe a nespočet Surgeon ryb a vůbec útes překypoval životem. Sam neustále dohaduje rybaření s rybáři ve vesnici, ale zatím se to z různých důvodů nepodařilo. Pája se zapojila do vzdělávání dětí ve škole. Zítra jsme pozvali Vatua, náčelníka a rybáře, že je svezeme na Perle. To se mělo původně uskutečnit už v úterý, ale bylo příšerné počasí, tak se to odložilo na zítra. Jony dostal od Tupou sulu (místní slavnostní sukni) a tak už vypadá jako vážený místňák, Sama zase zbožňují chlapy, co tady rybaří a vůbec všichni ve vesnici, z dálky ho zdraví a on dělá ofuky a puberta s ním mlátí, že se sotva drží na nohách. Já jsem rád, že kluci do vesnice chtějí jezdit a být tam i samotní a cvičí si angličtinu a poznávají, jak jde žít vlastně moc fajn i bez televize a připojení na Internet.

Přesto, že kluci opakovaně požadují, abychom tady zůstali až do srpna, tak někdy v první půlce příštího týdne zvedneme kotvu a vyplujeme dál, směrem na Lakebu, kde se k nám má připojit na tři týdny Franta z Prahy.

Život je tady fajn, zdravíme vás všechny domů,

posádka Perly, Petr, Jony, Sam a Pája

Uz nam funguji satelitni data

Konecne se mi podarilo zase rozchodit satelitni data. Poslal jsem starou zpravu z Kadavu a dnes napisu o nasich zazitcich tady na Matuku. Mame se naprosto skvele (krome tech dat). Kompletne jsme zaintegrovani do vesnice, hlavni celebritou je Sam, ackoliv vubec nevim proc. Cela vesnice, ne jen deti, ho uz z dalky zdravi a dostal tady jmeno, Sam, the fischerman. No napisi vic vecer a poslu alespon malou fotku ze vcerejsiho vyletu na horu.

Zdravi Petr

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Jowee a Meme, jak jsme se měli na Dravuni

houpeme se jako kyvadlo ve vlnách před ostrovem Matuku. Ze skupiny Kadavu jsme odpluli za mírného větru a klidného moře dnes dopoledne. Matuku je na polovině cesty na Lau a vlastně už je jeho součástí. Četli jsme o něm, že je tady dobře chráněné kotviště, zajímavá vesnice a pěkný útes, tak jsme se rozhodli navštívit právě tento ostrov jako první zastávku na Lau.

Vítr nám přál natolik, že nám foukal 10kt ze strany a to má Perla nejraději. Oproti plánu jsme tedy pluli ne 5 ale víc jak 7kt a dopluli jsme k Matuku v předstihu už kolem půlnoci. Nechce se nám do pasu a hledat kotviště za tmy, tak jsme stáhli plachty, zajistili kormidlo a driftujeme u západní strany ostrova než se rozední.

Dravuni, kde jsme byli posledních několik dní jsme opouštěli neradi. Dokonce kluci se během těch několika dní integrovali do vesnice natolik, že říkali, že nikam jinam už nechtějí a že by tady klidně chtěli měsíc bydlet ve vesnici. My jsme na to už zvyklí a víme, že odplout je o to těžší o co jsou lidé milejší. Když jsme připlouvali k Dravuni, tak jsme chytili druhou rybu dne a hned jsme ji dovezli na břeh. Rodina, které jsme rybu dali se o nás pak zbytek času starala. Zvlášť nás adoptovali Jowee a Meme, dvě sestřenice, jediné dvě svobodné holky ve vesnici, které zrovna měli volno ve škole a tak byli doma u rodičů na Dravuni. Ty nás zapojili do rodiny, pozvali nás na oběd, večer pak na kawu a další den nás společně se švagrovou a bráchou Samem doprovodili na kopec nad vesnicí, připravili nám znovu oběd na pláži a večer pak už zase jen ony dvě byly na oplátku na návštěvě u nás na Perle a protože se zvedl vítr, tak u nás přespali do rána, kdy jsme se museli rozloučit, protože jsme odplouvali o 6nm jižně hledat manty. Holky byly naměkko a kluci protestovali, proč musíme vůbec někam plout, když tady máme ryby, kamarády, kokosy a vůbec super pohodu. Jenže plout se musí :-)

U malého neobydleného a kýčovitě malebného ostrůvku Vurolevu jsme snadno našli dobré místo na kotvení a hned jsme vyrazili hledat manty. Bylo už skoro poledne a odliv a manty se nám najít nepodařilo, zřejmě tam jsou jen ráno. Šnorchlování bylo i tak zajímavé, vlastně jsme dvakrát celý ostrov obepluli. Jednou všichni a podruhé my dva s Jonym, zatímco Pája se Samem dali přednost pláži a kokosům. Večer jsme připravili loď a po deštivé noci vyrazili ven z laguny.

Rybaření je tady vážně dobré. Jak harpunou v lagunách, tak po cestě. V lagunách jsou slušné ryby a hlavně tady doposud nebyli žraloci, kteří jinak harpunování stěžují. Dnes jsme chytili během plavby opět tuňáka a předtím už potřetí velkou barakudu, kterou jsme pustili, neboť barakudy kvůli riziku ciguatery nejíme. Zato jsme po dlouhé době měli kanice, to je moje úplně nejoblíbenější ryba. Podařilo se mi ulovit krásného Red coral trap ten je jednoznačně na vrcholu kulinářského žebříčku. Několik dalších mi jen o vlásek uniklo, když mi sklouzly z harpuny. Tihle krasavci mají totiž velmi pevnou kůži a harpuna je někdy neprotne naskrz. Naposledy jsem měl coral trapa na Suwarrowu. Tak doufám, že budeme mít i nadále štěstí a ještě si nějakého dáme.

Vypadá to, že tady není GSM signál, tak jsme jen na satelitním emailu a proto zprávu posílám zatím bez fotek. Až budeme mít zase mobilní data, tak pošlu fotky.

Z kolotočů zdraví za posádku Perly,

Petr

Via Inmarsat:

Jsme na matuku, vsechno v nejlepsim poradku, jen nemame pristup na internet
ani pres satelit.

Please note your reply is limited to 160 Latin characters or approximately 135 for non-Latin characters.

Sent via Inmarsat. The mobile satellite company