A my jsme samozřejmě toto pozvání tuze rádi přijali a strávili u nich dva dny plné povídání, návštěvy jejich přátel a hlavně vesnice, kde je Zdeněk náčelníkem. Ale popořádku. V pátek jsme se vypravili na autobus do Saleapangy. Ráno jsme úspěšně našli autobusové nádraží. Já jsem se vydal odhlásit nás na Imigrační, celníky a kapitanát a pája šla zjišťovat, kdy nám pojede autobus a odkud. Já jsem po 4 hodinách a několika zbytečných cestách do města a čekání front a vyplňování formulářů dokola a dokola byl hotov už v 1. Paní v kanceláři kapitanátu mi řekla, že volal Zdeněk, že máme radši jet poledním autobusem, protože poslední autobus bude plný. No ale, to jaksi nevyšlo. Autobusy na Samoa mají jen velmi volný jízdní řád a Faa Samoa znamená, že místní tak nějak vědí zhruba odkud a kdy autobus pojede ale vědí to jen ti, kteří autobusem jezdí a ti co ne, tak vás pošlou z jednoho konce na druhý, nikdy neřeknou nevím, vždycky řeknou něco ... málokdy to ale je použitelná informace. Když už děláte třetí kolečko po autobusovém nádraží, tak se vzdáte, přidáte se k ostatním a koukáte a čekáte. Pája absolvovala tohle během dopoledne. No a tak jsme se ve dvě rychle pobalili a vyrazili na autobusák, prý to má jet ve 3 a pak poslední v 5.
Ve 14:20 jsme se dostali ke skoro normálně vyhlížejícímu autobusu, který jel jinam než jsme potřebovali a po anketě, kdy soubor respondentů byl určitě víc jak 20, jsme dospěli k tomu, že náš autobus už jel a asi nejspíš budeme muset počkat na poslední, co jede v 5. Asi jsme vypadali nesmírně bezradně, protože před námi zaparkovala dodávka, kde byla rodina s 50kg mouky, rýže, cukru, dětmi, rodiči ... zeptali se nás, kam jedeme a my jsme znovu zopakovali náš příběh. Řekli nám, že jsou z vesnice, která je tři vesnice od Saleapanga a že náš autobus by měl jet v 5. Po chvíli na nás zavolali znovu, jestli chceme, tak nás tam hodí, protože jim bylo líto, že bychom tam museli dlouho čekat. Rádi a s díky jsme nastoupili do mikrobusu a zapadli mezi rodinné příslušníky a mouku. Byli moc fajn, hodili nás až ke Zdeňkovi a Zdeňce před barák, nic nechtěli. A navíc jeli krásnou cestou, a my jsme tak mohli obdivovat nádherná zelená údolí, výhledy a povídat si s nimi, jak se jim žije. Přišla řeč i na naši víru. Svorně jsme odsouhlasili, že jsme křesťané a tak bylo všechno v nejlepším pořádku.
Zdeňka nám nachystala pokoj jako v hotelu, navíc tam příjemně foukal vítr od moře, jaká pohoda proti výhni v Apia. Cítili jsme se u nic jako doma. Dokonce psi nás už vítali, když jsme na ně promluvili česky. Pejsci byli vůbec kapitola sama pro sebe. Mají 3 své krásné psi, pak u nich je téměř pořád jeden od sousedů a navíc se teď starali o dvě malinká roztomilá stěňátka, která našli na pozemku. Bělásek a Hnědáček se jmenovala a to víte Pája měla pořád nějaké v náručí. Je to nutnost, kvůli prasatům i místním nenechavcům, kteří by jim plundrovali zahradu. Večer už jsme si jen povídali, Zdeněk vařil. Zdeňkův život by byl na pěkně tlustou knihu. Neuvěřitelné, co všechno se vejde do jednoho života. Třeba jak prchal v 68 z republiky, kdy unikl státní policii o fous a sám sebe zamontoval nad motorový prostor Ikarusu s výletníky do Vídně. Nebo jak byl v australské armádě, nebo jak už se Zdeňkou jezdili kempovat, nebo jak společně provozovali velké zahradnictví a také jak přežili Tsunami a cyklónu na Samoa. Oni staví Českou restauraci a bungalovy. Musejí se potýkat s kde jakou nepřízní a přesto jsou tak optimističtí a veselí a moc fajn. Doufáme, že se k nim ještě podíváme. Apropo, budou potřebovat českého šéfkuchaře, kdyby měl někdo zájem :-)
V sobotu nás vzali do nového resortu Hideaway, který na pobřeží staví pár z Nového Zélandu. Je to tedy investice ve velkém, tuším 26 bungalovů, vše moc krásné, bazén, restaurace. Opět moc milý lidé. Znovu jsme se potkali s Carol a Jackem z Texasu, kteří mají v horách stromové domy. Nicméně pro nás snad nejzajímavější byla nedělní návštěva u rodiny Sanaleho. jeli jsme hned ráno, abychom viděli, jak se připravuje tradiční nedělní jídlo pro celou rodinu Umu. Už jsme viděli jednou jeho přípravu v turistickém centru v Apia, ale tady to bylo nefalšovaně autentické. Na tomhle pokrmu a způsobu přípravy, který je stejný po stovky let je nejlepší to, že tam není ani jedna jediná věc, kterou by každý Samoánec neměl na zahradě a v moři. Ani jedna věc během přípravy není z našeho umělohmotného, kovového a porcelánového světa, jen a jen listy, taro, banány, žhavé kameny, kokosové mléko ... Jídlo je to velmi chutné a vydatné. Je to taro, kokosové mléko s cibulí zabalené do listů tara a chlebovníku, banány a ryba nebo prase nebo jiný kousek masa. Příprava se děje tak, že se ráno rozdělá oheň, oškrabe se taro, udělají se takové koule z listů tara, kam se nalije kokosové mléko s cibulí. A pak se to celé zabalí do listu chlebovníku. Oloupou se banány. Když jsou kameny rozpálené, tak se rozhrnou, dá se na ně taro, koule, banány a hlava tuňáka nebo jiné maso a všechno se přikryje banánovými listy a nechá dusit necelou hodinu. Výsledek je vynikající pokrm, hlavně ty koule s kokosovým mlékem, ty mi chutnali. George nám ještě udělal typickou Polynézskou syrovou rybu v kokosovém mléce (poisson cru). V Polynésii se jí rukama. Nám ale naši porci připravili do košíku čerstvě upleteného z kokosových listů a dali jsme si až doma u Zdeňka a Zdeňky.
Odpoledne nás Zdeněk a Zdeňka zavezli zpátky do Apia a vzali jsme s sebou na výlet ještě náčelníka Sanaleho a George s rodinou, abychom jim na oplátku ukázali naši loď. Bylo to fajn a myslím, že to ocenili. Jen neradi jsme se se všemi loučili a do teď na ně stále myslíme a povídáme si o nich.
Nás už čekal v pondělí odjezd a tak jsme měli spoustu práce. Do toho nám stále lilo, tak to bylo trochu náročné. No, ale odpluli jsme a teď tu sedíme už v království Tonga a čekáme na proclení ...
O tom zase v jiném článku :-)
Petr a Pája
Žádné komentáře:
Okomentovat