Rychlozpráva z Queenstownu, ledovce a jezera

píši narychlo z Queenstownu. Právě jsme sem dorazili a jsme zcela pohlceni městem. Poslední tři dny jsem se k psaní nedostal pro příliš mnoho silných zážitků a nebo přílišnou únavu.

Takže od poslední zprávy jsme stihli vidět město Hokianga, oba ledovce na západní straně Southern Alps, byli jsme v deštných lesích, procházeli se v horách, stihli jsme kempovat a koupat se u dvou nádherných jezer a přesunout se z Westland do Fjordlands, tedy na zápraží země fjordů, sem do Quennstown.

Ledovce Franz Joseph Glecier a Fox Glacier byly oba velkým záčitkem a také silným impulsem k přemýšlení o měnící se přírodě a turistickém ruchu. 

Jak jsme se postupně přesouvali dál na jich a do nitra velehor, tak se dramatičnost a divokost krajiny stupňovala. Včera jsme nocovali v horách u překrásného jezera Hawea a fakt nepřeháním, když řeknu, že to bylo kouzelné místo. Seděl jsem tam tak při západu slunce, koukal se na rozeklané hory a průzračnou ledovou vodu, nemohl jsem mluvit chtělo se mi brečet, jak mě to dojímalo. Těžké je to popsat, jeto jako kdybych se stal na chvíli součástí toho obrazu, jako kdybych s tou krásou splynul.

Podívejte se na fotky, které právě kopíruji do alba Westland. Nevím, jestli je stihnu popsat ještě dnes. Ta jezera jsou ta u kterých jsme spali. Ledovce jsou první Joseph a druhý Fox. Asi milionkrát krásnější je to vidět, cítit a být uprostěd, koupat se v ledové vodě a cítit vítr na tváři. I ty štípance od sandflies bolí najednou krásně  .... teď už mě to nezadržitelně táhne dolů, kde ubude lidí a kde se možná dotkeme skutečně přírody a divočiny. Reálná je teď i možnost, že se vypravíme na několik dní na Stewartův ostrov, nejmenší a nejjižnější obydlený ostrov Zélandu. To je ale ještě kousek před námi, uvidíme co nám umožní počasí pod 40 stupněm jižní šířky. Ještě před Southland chceme navštívit jediný autem dostupný fjord - Milford Sound. To nám bude trva asi tři dny.

Zdravím domů,

Petr

Westlland, v podhůří Jižních Alp

posunuli jsme se kousek na jih a dnes nocujeme u jezera Kaniere. Už jsou odsud vidět zasněžené vrcholy Jižních Alp. Po cestě z Tasman Abel jsme projížděli nádhernou hornatou krajinou, učiněný hobitín. Také se tady Hobit natáčel. 

My jsme občas zastavili na kávu nebo oběd. Celou dobu nám svítilo sluníčko a bylo hezky. Na noc jsme si vybrali DOC kemp u řeky nedaleko Graymouth. Úplně náhodou jsme u pumpy potkali na kamarády z lodě Supermolli, kteří se vracejí už na severní ostrov. Ti nám dali několik tipů a také nás varovali, že na nás čekají kromě hezkých míst i hejna sandflies. Tyhle sandflies nebo tady také blackflies jsou malé bodavé mušky, které zanechávají nepříjemné boláky svědící několik dní nebo i týdnů. Zatím jsme se s nimi vyrovnávali dobře, repelent s DEET funguje. 

Jenže to jsme netušili, že už hned další večer si to s nimi budeme moc vyzkoušet naplno. Přijeli jsme do DOC kempu u zlatonosné řeky v krásné scenérii místního lesa. Jen co jsme otevřeli dveře od auta, vyhrnuly se na nás mušky a hned jsme inkasovali několik bolestivých štípanců. S nadavání a ohánějíc se po nich jsme postavili v rychlosti stan, oblékli se a nastříkali ruce repelentem. Jenže tahle proklatá stvoření byla jiná třída než doposud. Bez milosti se nám vrhali do obličeje, který jsme si natírat DEETem nechtěli. Co vám budu povídat akce zkončila tak, že jsme seděi ve stanu, místo pořádné večeře žvýkali chleba a mrkev a debatovali, jak to sakra dělají jiní lidé, kteří zůstali venku ...

V noci lilo, podlážkou poškozenou právě od repelentu s DEETem nám dovnitř teklo jen trochu. V noci, když mě svědily štípance v obličeji, venku se chechtali zhulení mladí němci a byla mi zima a chtělo se mi na záchod, kam jsem kvůli zimě a muškám opravdu nechtěl, jsem uvažoval, co je z těhle věcí nejhorší .... bohužel mi z toho nejhůř vycházejí mladí němci. Je jich tady jako sandflies, od přirození jsou hluční a DEET na ně nefunguje.

Ráno bylo líp. Mušek bylo méně, němci spali a i když pršelo, udělali jsme si velkou snídani, pak sbalili mokrý stan a za sluníčka vyráželi dál na jih. Jak jedeme na jih, krajina se mění. Mění se i domy. Dlouhou dobu jsem přemýšlel, čím jsou jiné, proč mi přijdou nějak známější. No ano, mají komíny, to je ono, tady už mají domy komíny, protože je tady už chladněji, v zimě už i mrzne. 

Dorazili jsme do města Graymouth. To je staré hornické město, které prožívalo své zlaté časy v době těžby zlata. Ještě o kus dál je město Hokitika. To je mnohem útulnější a hlavně tady kvete obchod se zeleným kamanem, nefritem. Maorové z něj vyráběli šperky a hlavně byl nositelem životní energie - manu. Kameny v rodinách měli jména, dědili se a čím starší byly, tím více měli many. V Hokitika se dnes vyrábějí šperky  s tradičními maorskými i moderními motivy všech možných velikostí. Kromě novozélandského Jade a greenstonu se používají nefrity z Ásie, Kanady, Austrálie a mnoha dalších míst. Ten novozélandský je tady ale ceněný nejvíce.

Z Hokitika jsme se vydali na krátký výlet do nedaleké hluboké rokle. Jenže, když jsme se chtěli kochat, tak se na nás vrhly ty proklaté sandflies. Ani se nedalo nic pořádně vyfotit, protože jak se člověk zastavil, už kolem něj bylo černo špípacích much.

Spali jsme u jezera Kaniere. Cesta vedla nádherným původním lesem a kolem dokola byly vidět Jižní Alpy. Bylo velmi chladno, vítr a o to méně much. Moc se mi tam líbilo.

Teď se právě nacházíme v Arturově sedle vysoko v Alpách. Jeli jsme se m na doporučení, abychom viděli zdejší scenérii a horského papouška. Je to endemit na Jižním ostrově, v přírodě jich je už jen 5000. Je velmi inteligentní, takže je schopen krást turistům zavazadla z auta a vůbec dělat různé kousky. Jednoho jsme skutečně viděli na odpočívadle na vyhlídce, ale moc dlouho se nezdržel.

Dnes zamíříme konečně pod ledebvce a zítra, kdy má být hezké počasí bychom chtěli navštívit oba velké ledovce na této straně Alp.

Z South Apls zdraví Petr

Marlborough a Abel Tasman

uteklo zase několik dní, kdy jsme bez Internetu, bez GSM signálu, zato na krásných místech. Navštívili jsme dvě oblasti. Fjordy v Marlborough a národní park Abel Tasman v Tasmánských horách.

Marlborough sounds, jak se fjordy na severu South Island jmenují je území rozdrobené do tisíce zátok v několika klikatých fjordech. Geologicky toto území vzniklo působením ledovců a postupným propadáním do oceánu až se hluboká údolí hor zalila vodou a vznikly klikaté hluboké zátoky. Hlavní turistickou atrakcí je chození po hřebeni kopců nad zátokami, kdy nejznámější z nich je Queen Elizabeth sound a stezka nad ní. 

Pohledy na klikaté zátoky a nekonečné kopce na obou stranách stezky jsou skutečně překrásné. Zvlášť působivý pohled se naskytne, když v některých zátokách zůstane mlha a koukají jen kopce a tu a tam se ukáže hladká modrozelená hladina moře. Prošli jsme asi 20km nejznámější stezky, která celá měří přes 70km. Potkali jsme dva krajany a strávili s nimi příjemný večer v kempu u lahve vína. Ti byli statečnější a s těžkými batohy šli celou trasu. Také jsme špatně spali, protože v kempu, kromě kempařů bydleli i velmi hluční vačnatci a divoké prehistorické drzé slepice.

Potom jsme se vydali o 200km západně a trochu na sever, kde se mezi Tasmánskými horami a Golden Bay rozkládá národní park Abel Tasman. Průvodce praví, že se jedná o nejmalebnější národní park na Novém Zélandu a po druhém dni tady musím říct, že to tady je moc hezké. Byli jsme na procházce v lese a ubytovaní jsme v DOC kempu u pláže. To, co dělá tento park tak malebným je kontrast zlatých až červených pláží s modří moře, sytou zelení deštného lesa, bílou, světle žlutou a šedou barvou skal a bílou, šlehačkovou barvou nízké oblačnosti. Voda je tady průzračně čistá a řekněme, no osvěžující. Je to také nejslunečnější a možná i nejteplejší místo Zélandu. Měli jsme zatím štěstí na počasí, máme slunečno a teplo, tak se fajn spí a koupat do moře se chodí i Pája.

Zítra, tedy v sobotu vyrážíme konečně na jih. Asi dva dny nám bude trvat než se dostaneme do Jižnějších Alp, kdy se chceme podívat na místní ledovec Franze Josefa a pak budeme pokračovat dále na jih do Fjordlands a Southland.

Zdravíme domů,

Petr a Pája

PS: Na web se mi podařilo nahrát fotky.

Jsme v Pictonu na Jižním ostrově

včera jsme přepluli na South Island. Vyplouvali jsme z Wellingtonu, kde jsme zašli do Muzea. Bylo to jedno z nejhezčích muzeí, kde jsem byl. Prošli jsme Maorskou a Pacifickou část, přírodu Nového Zélandu a proběhli sbírku výtvarného umění. Našli jsme obrazy Václava Vytlačila a Lindauera.

V 5 odpoledne jsme vyplouvali trajektem na Jižní ostrov. Je to jen 3 hodiny přes Cookovu úžinu. Měli jsme krásné počasí takže jsme se mohli kochat fjordem královny Ellizabeth v zapadajícím slunci. 

Přespali jsme zase v DOC kempu, kam jsme dojeli až pozdě večer. Dnes si dáváme přestávku, jsme v Pictonu. Právě se mi podařilo vybít baterku v autě, už je asi špatná, takže budu muset jít koupit novou.

Zatím se mějte,

Petr a Pája

Tongariro

Ngauruhoe v pozadí

David dnes odjel. Musel jet do Aucklandu už dnes, protože zítra by už nestihl dorazit včas na letadlo. Byl z toho trochu špatný, jak tady fungují autobusy. My jsme s Pájou dnes využili dobrého počasí a vydali se zdolat 1967m vysokou sopku Tongariro. Ta leží ve stejnojmenném národním parku. Celý sopečný masiv má 3 aktivní sopky, z nichž jedna je Tongariro a poslední v roce 1995 vybuchla Ngauruhoe. Stezka a vůbec celý výlet byl hezký, snad jen příliš mnoho lidí. Nějak jsme si za dobu našeho cestování odvykli prodírat se davy. 

Ngauhuore z vrcholu Tongariro, v předu kráter Tongariro

Každopádně to stálo za to a víc než já poví fotky, které už jsou na webu. 

Blue Lake z Tongariro

Dnes ještě budeme spát v DOC kempu a zítra vyrazíme dále na jih. Pozítří nám už totiž jede trajekt na South Island.

Mějte se hezky,

Petr

Z Whangarei do zlatých dolů a pak do Roturoa

před třemi dny večer jsme ještě připravovali loď a domlouvali se se známými, aby nás ráno odvezli z lodě na molo. Ráno jsme pozavírali všechny prostupy zkrz trup po čarou ponoru, nechali jsme zapnutou jen jednu lednici na minimum, zamkly a v osm už u nás byl Per z Oda a vyráželi jsme na molo. 

David se postaral o humornou vložku, když si poposedl na člunu tak, že si sednul za něj a jen zázrakem si vykoupal v bahnité řece jen zadek. Do auta jsme se vešli tak, tak. Přece jen vyrážíme na měsíc, tak jsme si s sebou pár věcí vzít museli.

Prakticky bez zastávek jsme dojeli až 100km jižně od Aucklandu  a před kempováním navštívili historickou rezervaci zlatých dolů v Waikino. Byl to jeden z větších zlatých dolů, kde pracovalo několik tisíc lidí. Ve skalách po obou stranách řeky bylo vyhloubeno přes 12km štol. Hlavní turistickou atrakcí je dnes chození po trati pro dopravu vytěženého materiálu a v samotných štolách. Samotné údolí je velice malebné. V místě, kde probíhalo zpracování vytěžené rudy jsem si uvědomil o jak obrovskou průmyslovou výrobu se jednalo. Vytěžený materiál rozdrtili pomocí 200 bucharů a pak chemicky pomocí kyanidu oddělovali zlato, které na konci procesu slévali do cihel. Provoz dolů trval asi 60 let. Jestli si to dobře pamatuji, tak skončil někdy ve 40 letech dvacátého století. Je až neuvěřitelné, jak si příroda vzala zpět co mohla. Zbyly jen betonové základy a zbytky kyanidových nádrží, tam ještě stále opravdu ani tráva neroste. Do řeky, kam se vypouštěl propraných materiál obsahující kyanid, se už vrátil život. Jsou tam dnes úhoři i pstruzi. Zlatých dolů bylo po Novém Zélandu vícero. 

Na noc jsme jeli do  kempu DOC (Department of conservation, místní orgán zodpovědný za chráněná území) nedaleko od Waihi. Tyto kempy jsou levné, jsou na velmi hezkých místech v národních parcích nebo na jejich okraji, mají jen úplně základní vybavení v podobě záchodu a někdy užitkové vody. Jsou proto vyhledávány jen cestovateli a ti se tam chovají tiše a nikdo o nikom neví. Z DOC kempů vede většinou několik turistických tras po okolí. My jsme jen přespali a vyrazili volným tempem směrem do Roturoa. 

Roturoa je na okraji sopečně aktivní oblasti, kde vyvěrají různé termální prameny, tryskají gejzíry a bublají bahenní jezírka. Když mluvím o oblasti, tak tím myslím území mnoha set čtverečných kilometrů. Později cestou z Roturoa jsme viděli několik geotermálních elektráren.

No včera jsme kromě centra městečka navštívili také velkých park, kde byla za plotem bublající smrdutá sirná jezírka. Je to uprostřed města, no ono to  Roturoa a okolí všude kouří a je cítit sírou. Spali jsme zase v kempu DOC, tentokrát u jezera Okarewa jen několik kilometrů od Roturoa. Bylo to hezké místo. Byly tam kačeny s káčaty, co se vůbec nebála a lezla nám až do stanu a kradla chlaba při snídani. Ovšem nevětším oběvem byl klokan. No ano, prostě sedíme u stanu už za tmy a najednou David říká, támhle je klokan. Klokan, jo, hahaha, to je kačena povídám, pak jsem ale posvítil foťákem a je tam takový malý klokan. Povídám no to ty vačice vypadají opravdu jako klokan. Udělal jsem dvě fotky a pro sebe si opakoval, no to jsem si fakt myslel, že vačice vypadá jinak. Vačice tady nemají rádi, jsou sem zavlečené z Austrálie a ničí tady ptačí popolace. No tak jsem dneska koukal na fotky na počítači, pak jsem zadal do googlu New Zealand Kanguru a co byste řekli, fakt je tady mají. Jsou také zavlečení z Austrálie a moc jich tady není. A vačice? No ta fakt nevypadá jako klokan. Tak jsme viděli novozélandského klokana.

 Dnes jsme navštívili Maorskou vesnici, která se rozkládá právě na místech, kde vyvěrá více jak 200 termálních pramenů. Přístřešky a domy se musí občas dokonce stěhovat, když se pramen zrovna prodere uprostřed obýváku nebo ložnice. Bylo to hrozně zajímavé v tom, že místní Maoři přírodních pramenů využívali k vaření ke koupání, za kdejakým domem mají v zemi vyhloubenou jámu, kterou používají jako parní troubu. Podle toho, jak to přiklopí, tak regulují teplotu mezi 80-280 stupni. Jen nevím, jak mohou žít v tom sirovodíkovém smradu.  Byl jsem překvapený, že v mnoha jezírkách byla 95 stupňová voda naprosto průzračně čistá, modrá. Člověk měl úplně  chuť se tam vykoupat. A  oni tam vaří kukuřici a škeble. 

Součástí vstupu do vesnice bylo, kromě prohlídky s průvodcem, i tradiční maorské taneční vystoupení. To si na své konečně přišla Pája. Po obědě jsme byli chvíli na Internetu a pak se vydali dále zajímavou krajinou na jih do národního parku Tongariro. Teď jsme opět v DOC kempu u řeky na samém okraji parku a zítra, když nám počasí dovolí, chceme vystoupit na Tongariro. Jsme už vysoko v horách, tak je tady pěkně chladno.

Z Tongariro National Park, Petr

Rychlá zpráva z Roturoa

Ahoj všem. Chci jen v rychlosti napsat, že jsme právě v centru Maorské kultury, ve městě Roturoa. Dnes se budeme přesouvat do národního parku Tongariro, kde chceme zítra vystouit na sopku. Dnes večer napíši článek s fotkami, ale nevím, kdy ho budu schopen poslat, s Internetem to je tady slabota. Navíc mě postihla doslova katastrofa, přestal mi fungovat iphone :-( .Tak než si koupím nový telefon, tak se nedostanu na mobilní Internet.

Zdravím do Čech,

Petr

Zítra vyrážíme autem na Jižní ostrov

dny utíkají hrozně rychle. Od našeho příjezdu do Whangarei je to už 4 dny. Stačili jsme zařídit vytažení lodě z vody na druhou polovinu dubna. Já jsem si objednal nové dioptrické brýle, potom, co mi staré spadly do vody a Perlu jsme přesunuli na kůly, kde na nás bude měsic čekat. No a asi nejvíc času nám zabralo vyplnění žádosti o prodloužení víz, zejména vytištění všech možných i nemožných dokladů. Dnes to Pája odeslala, tak doufám, že to bude stačit. Občani ČR dostanou při vstupu na Nový Zéland vízum na 3 měsíce, prodloužení ale vyžaduje vyplnění 10 stránkové žádosti a přiložení mnoha různých dokladů. David mezitím stihl zajet na sever, kde jsme byli s Pájou během vánoc.

K tomu vyvázání ke kůlům se musím alespoň v krátkosti vrátit. Sharron z kanceláře maríny mi říkala, abychom přepluli, až bude příliv. Tak jsme to tak udělali. Trochu mě ale stejně zarazilo, že hloubkoměr ukazuje na přídi 3 metry při vrcvholícím přílivu (2,64m), takže při odlivu tady bude maximálně 1m vody. Náš ponor je 2,05m. Plyne z toho, že při každém odlivu se kýl musí zabořit metr do bahna na dně řeky. No, nikomu to tady nevadí, tak my si z toho také nebudeme nic dělat. Je až neuvěřitelně poznat, když se loď během odlivu přestane houpat ....

Jsem fakt rád, že budeme antifoulingový nátěr dělat až v dubnu těsně před odjezdem, myslím, že potom měsíci bude loď přirostlá ke dnu. Jeden známý nám vyprávěl, že tři týdny potom, co spustili loď po novém nátěru, ji mají zarostlou jako kdyby ji nenatírali nejméně tři roky .... I naše jedovatá cínová superbarva z Trinidadu už na zdejší škeble nestačí a máme loď pod čarou ponoru pěkně obrostlou barneckly (http://en.wikipedia.org/wiki/Barnacle), loď to zpomalilo nějméně o uzel.

Zítra brzy po ránu vyrážíme na měsíční cestu na Jižní ostrov. Budu se snažit psát o našich zážitcích a občas poslat i nějakou tu fotku. Trajekt máme koupený na 17.2. Ten týden chceme ještě trochu pocestovat po severním ostrově. Většinu času z toho s námi bude ještě David, který letí domů 16.2.

Včera večer jsem spáchal pokus o sestříhání videa s delfíny, kteří nás dvě hodiny doprovázeli na castě z Aucklandu. Tak si ho můžete pustit tady.

Z Whangarei zdraví

Petr

Po návštěvě Great Barrier Islandu jsme zpátky ve Whangarei

dnes přechází přes Zéland další tropická tlaková níže, takže hodně fouká a prší. My jsme ve Whangarei Town basin maríně a je nám tady dobře. Opět je státní svátek a v maríně nebylo ani jedno místo, tak jsme se s trochou štěstí domluvili se známými z lodě Oda a jsme vyvázaní k nim. Pera a Elizabeth jsme naposledy viděli na Markézách.

Bylo by ale dobré napsat několik řádek k naší plavbě z Aucklandu, přesněji od ostrova Kawau. Od ostrova Kawau jsme se skutečně vydali na Velký Bariérový ostrov. Cestou jsme měli neskutečné štěstí a skoro polovinu 4 hodiny trvající plavby nás doprovázelo stádo delfínů skákavých. Nemohli jsme se jich nabažit, hlavně tedy já. Plavali pod přídí, otáčeli se, škádlili se navzájem a zase na nás koukali. Bylo to nejdelší a nejosobnější setkání s těmito mořskými savci. Mám natočené hodně videa, nicméně ho musím teprve zpracovat, abych ho mohl nahrát na youtube.

 

Na Bariérovám ostrově jsme se setkali s Peterem a Ilonou z Offshore Haven. Takže kromě druhého výstupu na horu Hobson jsme se také potápěli. Počasí nám tentokrát přálo a my jsme mohli na severní nekryté a krásné kotviště. Už dlouho jsme neměli čerstvou rybu, takže jsem po potápění střelil tři ryby. No a navečer se u nás zastavil člun s partou sportovních rybářů a ti nám jen tak dali velikou Kingfish a později večer ještě obřího čerstvě chyceného snappera. Nic za to nechtěli, byli to asi vášniví rybáři a měli úlovků nazbyt. Nám se dobrá ryba samozřejmě hodila. Kingfish je lepší nebo nejméně stejně dobrá jako žlutoploutvý tuňák. Co vám budu povídat, rozdělili jsme se s Offshore Haven, pozvali je na večeři a mrazák je opět plný.

 

Cestou z Bariérového ostrova jsme na noc zastavili u Lady Alice ve skupině ostrovů Hen and Chicken, To je rezervace a kotviště s jednou lodí se nám líbilo. Celý večer jsme poslouchali kňourání tučňáků modrých a skřehotání všech možných ptáků hnízdících na břehu.

Dnes jsme vypluli už v 6 ráno. Předpověď počasí ukazovala na přechod níže s deštěm, silným větrem a vlnami. Do přístavu jsme dopluli tak akorát, když vítr zesiloval ke 30 uzlům a vlny byly pěkně nepříjemné. Musím myslet na Aldo, kteří díky tomu, že nemají motor musí kotvit u vjezdu do přístavu a teď zrovna psali, že jim tam fouká víc jak 40, také se jim převrátil člun a mají asi dost napilno. Máme ještě v živé paměti June. tady foukne sem tam poryv, ale nic hrozného.

Zítra máme hodně zařizování a pak i celý víkend, protože v pondělí na měsíc odjíždíme autem na Jižní ostrov a Perla tady na nás bude muset počkat.

Z Whangarei zdraví posídka Perly.

David je tady, Auckland byl pěkný, jsme na cestě do Whangarei

Tak to vidíte, takhle to je, David přijel a od té doby jsem se k psaní blogu nedostal. Mám co dohánět.

Středu jsme strávili zařizováním, nakupováním a čekáním na Davida. I nadále jsme nasávali duši Aucklandu. David dorazil docela pozdě odpoledne. Přivezl nám zásilku od rodiny, české pivo a páje Nugetu. Taky dovezl nějaké technické věci, co jsem si objednal a spoustu filmů a mluveného slova. 

Večer jsme se šli najíst do města a pak nakoupit proviant na plavbu do Whangarei. Ve čtvrtek jsme vyrazili pěšky do Aucklandského muzea. Procházka a hlavně samotná návštěva muzea byla nesmírně zajímavá. Procházka tím, že jsme viděli docela velký kus downtownu, včetně dvou největších parků a staré čtvrti Parnell. 

Muzeum bylo nadmíru zajímavé. Největší sbírka je ta, která se táká Maorské kultury, historie i současnosti. Rozsáhlé a velice zajímavé byly sbírky o oceánii a vazbách Maorů na zbytek Polynésie. Já jsem měl radost, že jsem již z dálky poznával předměty a výzdobu, která pocházela z Markézských ostrovů, Tahiti, Samoa a také Tonga. Uvědomil jsem si, jak velký kus světa jsme viděli a také jak mnohem větší na nás ještě čeká. 

V muzeu nechyběla Fauna, flóra ani geologie. No vyšli jsme po třech hodinách úplně uchození a ukoukaní. Po dobrém obědě v Parnell jsme se vrátili na loď. Večer nás pak čekala restaurace orbit v 52 patře Aucklandské věže.

Když jsme vešli do vestibulu Sky City, tak jsem nevěřil vlastním očím. 30.1. byl zrovna Čínský Nový rok. Casino i restaurace byly vyzdobeny červenými lampióny a čínskými nápisy a číňané byli všude. Dole u vchodu k výtahům na recepci restaurace Orbit mi vysvětlili, že jsem asi rezervaci neudělal správně, protože tam žádnou nemají. Přesvědčil jsem je, i přesto, že je Čínský nový rok, že do Orbitu potřebujeme a slečna nám místo našla. 

Nejprve jsme jeli do 51 vyhlídkového patra a odtud do 62 a pak zpátky do 52. Výtah je částečně prosklený, má prosklené dno a během rychlojízdy vidíte chvílemi ven. Trochu to lechtá u žaludku, když se řítíte do 110 metrů a pak ještě výš. Měli jsme štěstí, viditelnost byla skvělá a my jsme viděli celý Auckland a daleko, daleko. Samotná restaurace Orbit je otáčivá. Zatímco jíste skvělé jídlo pomalu se s vámi otáčí dokola a vám se neustále mění pohled na město, přístav, Hauraki Bay a okolí. Nemohl jsem se nabažit toho ptačího pohledu. Jídlo, to bylo také skvělé a víno, to také. Prostě kumulace požitků.

Byli jsme zmoženi tím vším chozením přes den a i když se mi z věže vůbec nechtělo, jeli jsme dolů. Před tím, než jsme zamířili na loď jsme se ještě zastavili v Casinu Sky City. je až neuvěřitelné, kolik jsou lidé ochotni prohrát během několika minut v Black Jacku, Ruletě a veliké množství neskutečných automatů na prodělávání.

Tak v pátek, to bylo včera jsme v 9 opustili Viaduct Marinu a zamířili severně v ostrovu Kawau. Dorazili jsme pomalu a na plachty po poledni. Našel jsem v mapě dvě místa označená, že tam lze nají Scalops, u nás pod názvem mušle svatého jakuba. Vzal jsem si lahev a opravdu nasbíral na ochutnání deset mušlí. Večer jsme si je udělali a byly opravdu vynikající. Sezóna ještě je, takže se chystáme někde nasbírat víc.

Dnes jsme se ráno šli projít na ostrov a odpoledne po obědě jsme se vypravili jen kousek do vedlejší zátoky. Museli jsme se vrátit na Kawau, protože za rohem řádil dvoumetrový swell, proud dva uzle proti větru dělal strmé vlny, no prostě hrůza. Jsme rádi, že jsme domotorovali zpátky.

Teď se chystám postahovat počasí, že bychom Davida vzali na Great Barier Island, který se nám tak moc líbil. Uvidíme, jestli to půjde. 

Od ostrova Kawau zdraví,

posádka Perly