Zvedli jsme kotvu a míříme na Kaledonii

Před čtyřmi dny dorazila posila do posádky ze Slovenska. Zatím se zaškoluje. Zvládli jsme potápění na vraku President Coolidge a výlet do Millenium Cave. Článek ale napíši teď během plavby. Dnes jsme totiž ráno zvedli kotvu a vypluli jsme na Novou Kaledonii. Míříme nejprve na skupinu Loyaute Islands. Budeme zase bez normálního Internetu, tak se s delším článkem ozvu nejdříve za týden. Mapu budu updatovat jako obvykle.

Plavba potrvá jen 48 hodin.

Zdravím domů,

Posádka

Konečně fotky z Vanuatu

Konečně se nám podařilo najít nějaký Internet použitelný na nahrání fotek. Takže jsem nahrál větší část dnes na web. Když to bude možné budu pokračovat zítra.

A video Bondase tady http://youtu.be/jmnUWKKV_XI

Domů zdraví Petr

Ambrym - výlet na Marum, Rom dance a řezbáři

Volně navazuji na předchozí vyprávění z Ambrymu, které skončilo po šnorchlování. 

Výstup na Marum

Stezka vedoucí banyánem

Od pondělí jsme se snažili naplánovat výstup na místní aktivní sopku Marum. Marum znamená něco co hučí a mručí a to přesně tahle sopka je. Na rozdíl od Yasuru nebo Stromboli tahle sopka nevystřeluje lávu, ale zato vám při pohledu do jejího kráteru ztuhne krev v žilách. Je tam otevřená kaldera, tedy lávové jezero, kde bublá láva a vystupují sirné páry. Lávové jezero má v průměru 50m, není to žádný drobeček. Čas od času láva vystoupá až k okraji kráteru a pak se třeba i vylije a stéká dolů k moři. To se stalo naposledy v devadesátých letech.

Na Ambrymu není Marum jediná aktivní sopka, hned vedle je Benbow, dvojče Marumu.  Obě hory mají kolem 1200m na mořem a jsou zhruba v prostředku ostrova. Kolem nich se rozprostírají holé sopečné planiny bez vegetace, zasypávané neustále sopečným popelem  a zkrápěné kyselými dešti.

Naplánovat dobře výstup na Marum je těžké, protože z pobřeží na něj není vidět. K výstupu je nezbytný průvodce z Ranvetlamu, který se musí domluvit v předstihu, aby nebyl na zahradě v horách. Původně jsme byli domluveni na úterý, ale v pondělí, celý den lilo a lilo, tak jsme v pondělí večer výstup přeložili na středu a co myslíte ... zase pršelo. Dokud jsme šli v džungli, tak to tolik nevadilo, ale jak jsme se dostali na otevřené pláně po samotnou horou, tak jsme byli zmáčení než bys řekl švec. Celé území od pobřeží u vesnice Ranvetlam až po kráter sopky ze severu patří rodině Rubina, který nám dělal průvodce. Znal každý kámen v kopcích tím směrem, ukazoval nám všechny své zahrady schované v bujné vegetaci vysoko v horách, chýše na přespání, rostliny a ořechy. Vyprávěl nám o svém dědovi, který ještě s rodinou žil v horách, odděleně od ostatních rodin a jak se v té době žilo, bojovalo a umíralo. Je to jen 60 let, co se postupně rodiny z hor stáhly dolů k moři do Ranvetlamu a Ranonu. 

Zamlžené sopečné hřebeny pod vrcholem

Na hraně kráteru

Když jsme začali stoupat z planin na vrchol Marumu, začalo být postupně velmi chladno a na samotném vrcholu lilo a lilo, mraky se hnaly přes okraj kráteru a my jsme mohli podle mohutného hřmění a mručení pod námi tušit, kde je lávové jezero. Občas se přes nás přehnal sirovodíkový mrak, to se nedalo dýchat a pálili nás oči. Pak se nad námi Marum slitoval, mraky se na minutu rozestoupili a my jsme nepříliš hluboko pod námi spatřili lávové jezero, žhnoucí oranžové, vařící se, bublající, jak pekelný oheň. Byl to neskutečný pohled, i když trval je takovou chvilku. Další půlhodinu jsme stáli v dešti a větru a čekali, jestli se nám ještě láva ukáže, ale neukázala. Značně prochladlí jsme zahájili sestup dolů. S klesající nadmořskou výškou teplota rychle stoupala a to už jsme museli sundávat větrovky a pláštěnky a pod žhnoucím sluncem jsme pochodovali sopečnou plání zpátky k pěšině vedoucí dolů do Ranvetlamu.

Chýše pro přespání na sopečných pláních

Restaurace u Rubina

Po cestě jsme Rubinovi naopak mi radili, že by mohl ve své informační chýši vyvěsit i nápis Restaurace a turistům udělat i místní jídla. Rubin byl muž činu a tak na druhý den jsme se stali hosty v jeho právě otevřené restauraci :-)

To byl už čtvrtek a na ten jsme si dohodli ukázku Rom Dance v hlavní duchovní vesnici na severním pobřeží, ve vesnici Fanla.

Návštěva ve Fanla

Náčelník ve Fanla, tedy ten duchovní náčelník je uznávaným vůdcem nejen ve vesnici, ale na celém severním pobřeží. Na jeho tamtamu jsou vyřezány tři tváře, to značí, že on je náčelník na třetí úrovni a to je hodně vysoké postavení. To on dohlíží na dodržování zvyků a zvykového práva, na všechny věci tradiční medicíny, magie, udělování řezbářských práv a dodržování tradičních postupů. Byl to čilý hubený stařík s pronikavým bystrým a zkoumavým pohledem. Bohužel mluvil je řečí ral a bislama, tak jsme si moc nepopovídali. 

Když jsme dorazili do Fanla, tak se nás ujal jakýsi John. Již dopředu jsme jim nahlásili že když zaplatíme Rom Dance, tak už nebudeme mít peníze na nákup řezbářských prací a že budeme pouze směňovat za věci, které přineseme. Takže John nám hned na úvod vysvětlil, že věci na směnu máme zanechat v jeho chýši, kde pak on osobně bude dohlížet na obchodní jednání.

Pak jsme se odebrali na "náves", kde jsme byli představeni náčelníkům a ti se potom odebrali připravit se na tanec. Zatím, co jsme čekali, tak jsme pozorovali dění okolo. Asi za půl hodiny bylo všechno připraveno a John nás pozval na místo, kde se odehrávají ceremoniály, rituály a také Rom Dance.  Tanec Rom se tančí, když se pořádá ceremoniál, kdy se muž posouvá výš v hierarchii vesnice, nebo při obřízce, nebo, když se kupují práva na vyřezávání tamtamů s soch. Při těchto ceremoniálech je zabije rodina, či žadatel nebo uchazeč dohodnuté množství prasat. Pak v nakamalu až několik dní jí, pijí kawu, tančí. Když je vše dohodnuto, tak poslední den muži tančí ve velmi zvláštních maskách, pomalováni barvami a oděni do banánových listů. Masky představují jednotlivé duchy předků a po skutečném obřadu jsou spáleny, aby duchové neobtěžovali ve vesnici. My jsme viděli turistickou, zkrácenou verzi jednoho z Rom tanců a myslím, že celkově si "hoši" z Fanla měli dát za vysokou zaplacenou cenu víc záležet. Ale i tak to byl zážitek.

Směnný obchod, který následoval po tanci byl ovšem nadmíru zajímavý a nakonec úspěšný. Fanla je vesnice kde se smějí tradičně vyřezávat tamtamy a sošky původně znázorňující duchy předků, které se používali při ceremoniálech. Celý obchod řídil John a nikoliv nezištně. Nejprve jsme u něj v chýši vyndali, co jsme donesli, tedy nějaká lana, trička, nože, rybářské vlasce, staré bundy, brusné papíry, no prostě všechno možné, co jsme našli na lodi a připadlo nám, že by se jim to mohlo hodit.

John si hned zabral několik věcí jako cenu za zprostředkování obchodu. Mezitím venku místní vystavili svá řezbářská díla. My jsme vyšli, vybrali jsme si, co se nám líbilo a pak šel vlastník do chýše, kde probíhalo dojednávání ceny. Tak jsme získali nakonec celkem asi 10 řezbářských děl do naší sbírky a jako suvenýry pro rodinu doma, nějaké flétny a celkově hrozně zajímavý zážitek. Jak se postupně blížil konec obchodování, místní začali přinášet víc a víc věcí a každý si chtěl něco odnést. Zmizela všechna trička, lana i nože. Co jsme neudali, tak jsme nechali ve vesnici.

Po obchodování jsme ještě jako obvykle navštívili školu a donesli jim tam nějaké věci pro prvňáky. Škola ve Fanla vypadala docela tragicky. Dvě třídy pro děti od 6 do 13 let. Neuvěřitelný nepořádek, učitelka a učitel. Nedělám si o úrovni vzdělání na těchto odlehlých místech žádnou iluzi, ale tohle byl smutný pohled.

Řezbáři, tamtamy a práva

Střediskovou vesnicí severního pobřeží Ambrymu je Ranon. Ten ležel od našeho kotviště stejně jako Ranvetlam asi 15 minut. A navíc tudy vedla cesta do Fanla. Procházeli jsme tedy Ranonem vícekrát a nemohlo nám ujít, jak horečně a ve velkém zdejší řezbáři pracují na svých tamtamech. 

Totiž tamtam není jen tak něco tady na Vanuatu a Ambrymu obzvlášť. Tamtam sloužil jednak jako komunikační prostředek, obřadní hudební nástroj, dále podle tvaru a počtu vyřezaných tváří oznamoval, jaké úrovně dosáhl jeho majitel ve společenské hierarchii a dnes je to především prostředek pro vydělávání peněz.

Tamtamy jsou malé, větší a pak ty největší měří i pět metrů. Ty velké jsou pak umístěny v nakamalech nebo posvátných místech. Vyřezávat tamtamy nemůže každý. Pokud chcete být řezbářem, musíte se naučit řemeslu, nejčastěji od svého otce a pak si musíte našetřit dostatek prasat a peněz, abyste si mohli koupit práva vyřezávat určitý design tamtamů nebo sošek. Jedná se o počet tváří, jejich přesná podoba. Koupě designu na určitou tvář na určitou dřevořezbu se provádí formou uspořádání ceremoniálu jehož součástí je i Rom dance. Abyste mohl být řezbářem, který si koupí právo vyřezávat nějaký design, tak musíte ještě navíc pocházet z ostrova Ambrym, nikdo jiný práva získat nemůže.

Náčelníkům Ambrymu se toto ustanovení dokonce podařilo dostat i do zákona Vanuatu, takže, pokud někdo vyřezává bez zakoupení práv, tak může být uvězněn. Nevím, jak se to v praxi praktikuje, ale na Ambrymu se na toto téma rozhodně nežertuje. Nevím také, jak dlouho bude udržitelné, aby dřevořezby mohli provádět jen Ambrymáci.

Vraťme se však do Ranonu. Příští týden totiž dorazí Francouzský obchodník z Nové Kaledonie a hodlá nakoupit celý kontejner tamtamů a dalších dřevořezeb. V Ranonu tedy bylo velmi rušno a všichni, co měli ruce jiné než obě levé se podíleli na vyřezávání tamtamů. Práva však vlastní jen asi 3-4 lidi, ostatní pracují pro ně. Jako materiál slouží buďto velké kapradiny, "very hard wood", nebo dřevo chlebovníku. První byl tradiční materiál, který se používal befor, červené tvrdé dřevo se mi nepodařilo identifikovat, protože mu tady všichni říkají very hard wood a chlebovník je většinou dvoubarevný a jsou z něho nádherné dřevořezby.

My jsme kromě jiných potkali muže jménem Samuel a ten nám vyprávěl o své rodině a kolik a jaké práva vlastní. Později jsme zjistili, že si asi nevede špatně, protože má také veliký zděný dům a syna na vysoké škole na Tonze. Samuel vyřezával nádherné a veliké tamtamy. pro obchodníka z Kaledonie jich měl několik desítek. 

Když mi řekl, že by rád dal své práce i na Internet, tak slovo dalo slovo a slíbil jsem mu, že mu s tím pomohu. Tak jsme v sobotu dopoledne strávili s ním, nafotili jak pracuje a připravím mu nějaký web, aby byl i na Internetu. Nevím, jak mi zaplatí, ale asi dostanu několikametrový tamtam.

Faramsu

Mezi naším kotvištěm a Ranvetlamem leží veliká kokosová plantáž. Tuhle plantáž vybudovali běloši a když se Vanuatu osamostatnilo, tak půda vrátila původním majitelům, tedy rodině Harryho a jeho bratrů. Jedním z bratrů byl jakýsi James a ten má syna Johna. Tenhle John jednou byl dole na pláži, když jsme se chystali odjet. Pozdravili jsme se a on se představil, jako vlastník téhle pláže a celé plantáže. A pak nás vzal nahoru a natrhali nám tam čerstvé citróny, hned asi tři různé druhy a jack's fruit, česky mimozemšťana.

Pozvali nás do své vesnice Faramsu na pátek ráno, aby nám ukázali vesnici a jak žijí. Když jsme tam došli, tak pro nás měli připravené ovoce a návštěva byla veskrze moc příjemná. Faramsu získala jméno po stromu, kterých na tom místě rostlo dříve mnoho. Když jsme se dobře najedli a obtíženi ovocem a zeleninou scházeli dolů ke člunu, tak jsme na oplátku pozvali Johna s rodinou na oběd zase k nám na loď. Druhý den, když jsme se vrátili od Samuela, tak už John se ženou, třemi dětmi a čerstvě ulovenou divokou slepicí se sladkými bramborami čekali na pláži. Pája udělala skvělé rybí kari, rýži a bábovku a tak jsme se zase najedli všichni dosyta a ještě jsme jim sbalili výslužku.

Nestalo se nám to poprvé, kdy jsme ty nejprostší a nejvděčnější lidi potkali až těsně před odjezdem. Odpoledne jsme připravili loď a další den ráno jsme už po páté hodině zvedali kotvu a mířili na Malekulu.

Odvrácená strana mince

Odvrácená strana mince neznamená nutně špatná strana. Nechci a nemohu hodnotit, co je dobré a špatné pro tyhle lidi žijící v přírodě, kteří jedí, co si vypěstují, téměř neprodukují odpady a nedělají politiku. Rád bych jen poukázal na některé věci, které jsem za sebe rád, že u nás v západní civilizaci máme jinak.

První věcí, která je tady velmi odlišná od většiny západního světa je postavení žen ve společnosti. O zdejší společnosti lze bez nadsázky říct, že je to společnost mužů a ti zde v zemi, vesnici i v rodině vládnou tvrdě. Nevěsty jsou zde předmětem obchodního jednání mezi náčelníky vesnic a staršími rodin. Když je pak dohodnutá cena za nevěstu v prasatech a penězích mezi rodinami a vesnicemi vyrovnaná, stává se nyní už manželka v podstatě majetkem manžela a jeho rodiny. Její role je pak rodit děti a starat se o ně, pracovat na poli a pak se podílet na všech ostatních pracech v domácnosti. Žena nemá právo odmítnou jakoukoliv žádost manžela, nesmí nikdy odporovat, zvlášť ne na veřejnosti. Domácí násilí je v podstatě běžné a společensky uznávanou vyjednávací metodou, často vidíte ženu s modřinou v obličeji. Muži a ženy nikdy na veřejnosti nejsou společně, sedí odděleně, podobně jako na Fidži, ale tady je tomu tak i u dětí. Podřadné postavení žen je tady naprosto zjevné. Já nejsem zrovna zastáncem bezhlavé emancipace, ale tohle mi příjemné nebylo.

Vzdělání žen je ještě horší, než je tomu obecně u celé populace. Obecně vzato vše naráží na financování. Dívkám rodiny vzdělání odmítají platit. Teprve nedávno začalo být alespoň základní vzdělání do 6 třídy povinné a financované vládou. Další a předškolní vzdělávání si musí rodiny hradit. Není to zrovna málo peněz a pro běžné Vanuaťany je v podstatě nemožné takové částky dát dohromady. Další věcí je úroveň onoho bezplatného základního vzdělání. Z dob, kdy společně v rámci Kondominia, tedy společné vlády Británie a Francie, jsou tady tzv. anglické a francouzské školy. To znamená, že od první třídy se děti, které mluví nějakým z mnoha místních jazyků a trochu bislama se začnou učit v bislama a pak buďto v angličtině nebo ve francouzštině. Dovedete si představit, že jen samotný fakt, že se děti mají naučit hned dva jazyky najednou je trochu těžký úkol, výuka probíhá v jazyce, který neznají. Kromě toho děti používají jeden až dva jazyky, kterým mluví doma, ve vesnici matky a vesnici otce atd. Navíc školy, které jsme navštívili byly v bídném stavu, často měly dvě třídy pro všechny děti, tedy 6 ročníků a ve škole hrozný nepořádek. Po dokončení 6 třídy se dělají souhrnné zkoušky. Při nějaké diskusi jsme se dozvěděli, že otázky jsou často typu jakou barvu měl kruh na straně 42 knihy z 3. třídy. Většina dětí zkouškou logicky neprojde, pokud si to zaplatí, tak mohou ještě jednou poslední ročník opakovat, většina však odchází bez absolvování zkoušky, tedy bez možnosti dále studovat. Privátní školky a školy na tom byly lépe, jinde jsme nebyli. Takže shrnuto, je fajn, že tady lidé mluví hned alespoň třemi jazyky, ale celková úroveň vzdělanosti je velice nízká, možnost budoucího vzdělávání mizivá.

Dalším sociálním a kulturním rozdílem je vztah k životu. U nás již od útlého věku vychováme děti k tomu, že zabíjet je špatné, ubližovat je špatné, tahat pejska za ocas, to se nedělá. Ať ve vztahu k lidem, tak zvířatům jsme vychováváni k respetku k jejich životu. Máme jasno v tom, co je týrání zvířat a dokonce na to máme ustanovení v trestním zákoníku. Tady je tomu jinak. Už od mala se děti učí lovit, tedy nebát se zabít. Když jsme byli například byli na návštěvě ve Faramsu, děti se zrovna vraceli ze školy na oběd a nesli si na větvi přivázaného papouška. Byl přivázaný pandamusem za nohu. Děti nám ho ukázali, John nám vysvětlil, že je to hrozný prevít, má silný zobák a je nebezpečný. Pak nám vysvětlil, jak ho je možné chytit, tedy vzít větší rozvětvený klacek a přitlačit ho ke stromu a pak mu přivázat nohu. Až doposud všechno v pořádku. Pak se Pája zeptala, jestli ho mají na hraní. A John odpověděl za ně, "ne, ne, chytili si ho k obědu ..." Pak jsme chudáka papouška už slyšeli je křičet a viděli mamku dětí s nůžkami v ruce. Tohle, ale není ta hlavní odlišnost, lov pro jídlo je zcela v pořádku, rozdíl je jak se loví a zabíjí. Všiml jsem si mnohokrát, že místní lidé zacházejí se zvířaty zvlášť bezohledně a s naprosto žádnou úctou k životu. Vidí ve zvířatech pouze obživu, na jiných místech jsem zaznamenal jistý respekt, tady jsem ho neviděl. Neviděl jsem ho ani, když se jednalo o zvířata, která jsou chráněná a lovit je, bylo zakázané, tedy alespoň na úrovni státu. Pokud na toto téma neexistuje shoda náčelníka a starších ve vesnici, tak na lov není uvaleno tabu a tedy v lovu se pokračuje. To se týká želv, dugongů, pyskouna obrovského, zévy, kokosových krabů apod. Ale znovu, není to o lovu samotném, ale způsobu, kterým se tady se zvířaty zachází a tím, že každý bez je schopen bez váhání zabít. Živou želvu přenáší za ploutev, hodí s ní pod lavici a protože páchne, tak jí ostatní kopáním dostanou dozadu. Prasata jsou svázaná za přední nohy, nebo přivázaná za nohu je stromu. Ta nejcennější prasata se pěstují v kleci, aby si nepoškodila "kly", které jim tak za nějakou dobu začnou prorůstat zpátky do čelisti. Ten kel je i na vlajce, na bankovkách a před muzeem. Mohu pokračovat chráněnými kokosovými kraby, které svázané běžně najdete na každém trhu, když je nikdo nekoupí zemřou a skončí většinou na skládce. Když se pak podíváte pod vodu, zjistíte, že na útesu chybí ryby i jiné zvířata, jsou všechny snědené. Útesy jsou často zničené od hvězdic crown of thorn. U nás to je jinak - většina západní populace nezabíjí zvířata, kupuje si již maso v obchod'áku. Ne, že by jatka nějak zvlášť ohleduplně zacházela se zvířaty při porážce, ale to většina populace nevnímá. Když se na veřejnost dostanou obrázky týrání zvýřat, veřejnost to pobuřuje, tady by to nikomu nepřišlo divné. 

Je to jak ve vztahu k životu ke zvířatům, tak k lidem. Není to tak dlouho, jen necelých 100 let, mnohde méně, kdy se cizinci a nepřátelé zabíjeli, když se potkali někde v lese. To se už změnilo. Tedy do chvíle, než se muži napijí alkoholu, to většinou končí soubojem mačetami. Naštěstí to nebývá příliš často a zdejší společenská droga kawa působí sedativně a po kawě se spí a ne bojuje. Není to ani tak dlouho, kdy se na Fidži ne přátelské vesnice říkalo "dlouhé prase", bylo to jen další jídlo. Přijde mi, že výchova k respektu k životu je pro společnost dobrá.

Posledním tématem je zdravotní péče. Především, v odlehlých oblastech se většina zdravotních problémů řeší přírodní a tradiční medicínou. Jistě, většina běžných zdravotních problémů se takto řešit dá a lidé tady vlastně žijí bez nám známých civilizačních chorob. Jenže pokud se vyskytne nějaký skutečný a potenciálně vážný problém, je to problém. Na jedné straně se ta lze koukat tak, že vyšší počet úmrtí na běžně léčitelné nemoci je možné chápat jako normální a ve zdejší společnosti i jako záruku budoucího zdraví populace, ale ... ono když potom toho člověka vidíte na vlastní oči, znáte jeho jméno a věk a nemůžete mu nijak pomoc i když víte, že je pomoc možná, člověku dojde, že je to v rozporu s lidskostí. Když jsme dorazili jednou večer v Richardovým, tak tam seděla asi 18-ti letá dívka. Haughton Richard je původně zdravotníkem a v Ranvetlamu za ním chodil kde kdo se svými zdravotními problémy. Většinou je dokázal snadno vyřešit, nebo poradit, ale někdy, podobně jako nyní to nebylo tak jednoduché. Dívka byla v povážlivém stavu, měli nepravidelný rychlý tep, velmi vysoký tlak a bolest na hrudníku. Ve vesnici ji do jejího příchodu léčili přikládáním horkého obkladu na hrudník, čímž se jí přitížilo. Jediný lékař na ostrově byl několik hodin daleko terénem a bez jeho doporučení nebylo možné dívku transportovat, resp. zaplatit transport člunem do nemocnice na 60NM vzdáleného ostrova Santo. Dalším krokem tradiční medicíny bylo puštění žilou provedené v oblasti hrudníku, aby odešla "špatná krev" a ošetření rány určitými listy. Často se tak do rány zanese infekce. Haughton se snažil dohodnout transport dva dny a odradit místní od dalších tradičních kroků. Nevím, jak celý příběh skončil. Každopádně, kdyby si Haughton ponechal dívku u nich a její zdravotní stav by se zhoršil nebo zemřela, tak podle místních zvyklostí by musel on a celé jeho rodina muset platit rodině dívky odškodné, museli by se odstěhovat a vůbec by se dostali do problémů. To stejné by čekalo nás, pokud bychom dívku naložili na Perlu a odvezli ji na Santo. Dívka byla mladá a doposud zdravá, pravděpodobně by se po krevních testech a základním vyšetření rychle našla příčina jejích obtíží. Poprvé jsem na vlastní kůži pocítil bezmoc a také to, jak složité je se s podobnými situacemi vyrovnávat.

Další den jsme odpluli na Malekulu

Přeplavba proběhla hladce. Museli jsme sice převážnou část 40NM dlouhé plavby jet na motor, ale zase tak moc nám to nevadilo, protože baterie se potřebují čas od času dobít větším proudem, než nám dodávají solární panely a větrná elektrárna. Chytili jsme jednu dorádu a druhá nám utrhla opět návnadu.

Tak to by pro dnešek stačilo.

Z Malekuly zdraví Petr

Ambrym - černý ostrov a američtí misionáři

Po dvou týdnech jsem se konečně dostal k dokončení článku. Zapojili jsme se do komunity a aktivit na Abmrymu natolik, že jsme večer upadali do hlubokého spánku téměř za chůze a ráno po páté už jsme čile poskakovali po lodi a o něco později vyráželi, abych tak řekl, do terénu. Včera jsme přepluli na ostrov Malekula. Je mi jasné, že v ty místní názvy musí být pro vás hotová čínština, ale nedá se nic dělat, odkáži vás na mapu na našich stránkách a tam se zorientujte.

Pojďme tedy na černý ostrov dvou aktivních sopek, několikametrových tamtamů, magie a tajemných tanců Rom dance.

Pohled na kotviště z vesnice Fanla

Jak jsme neodjeli na Ambrym v pátek, ale až v sobotu

V pátek 10.10.  jsme byli nachystaní, tedy hlavně mentálně, zvednout kotvu a vyrazit na Ambrym. Nad celým středním Vanuatu se i nadále držela jižní tichomořská konvergenční zóna a brázda nízkého tlaku, no zjednodušeně, počasí se nedalo odhadnout ani na hodinu dopředu, chvíli bylo vedro a slunce pálilo, pak se rychle zatáhlo a lilo hodinu jak z konve, vítr foukal jednou z jedné a pak druhé strany. Přes zrádné počasí jsme chtěli odplout. Den předtím jsme si ve vesnici "objednali" na ráno chléb. 

Želva na Maskelyne

A opravdu v osm ráno k nám od břehu míří kanoe a na ní sám vlastník bungalovů na protějším břehu. Dovezl nám objednaný chléb, tedy spíš takové zdejší koblihové rohlíky, a pak se ne a ne rozloučit, až z něj vypadlo, že se včera večer u nich ve vesnici dohodli, že nás požádají o pomoc s nafocením želvy, kterou "chrání" a rádi by fotky použili pro lákání turistů v Port Vila.

Pája se snaží pózovat se želvou

Vypadalo to jako zábava, tak jsme odložili odjezd a vydali se o hodinu později vybaveni foťáky a neoprénem na břeh a pak přes mělčiny směrem k mangovníkům, kde "preserv big turtul". S místními nikdy člověk neví, co může čekat, kulturní rozdíl je ohromný. Tedy dorazili jsme k mangovníkům, kde na nás čekal "men vu nouvs everyfink abaut turtl". Byla tam taková cestička v mangrovech zahrazená plotem. Vody asi po kolena a dno bahnité. Želva ležela u plůtku, byla ohromná. Tam jsme se dozvěděli, že ji chytili na útesu a zavřeli sem, aby ji mohli ukazovat turistům. Takže "preserv" znamenalo v této situaci věznit. No dobrá, už jsem to slíbil, nechali jsme si slíbit, že ji alespoň do roka pustí zase na svobodu a nesnědí. Pokusil jsem se udělat několik fotek pod vodou, ale bylo to díky minimální viditelnosti téměř nemožné. Pak nám ukázali, jak ji chytit za krunýř. Další půl hodinu jsme s nimi diskutovali, že krmit ji tarem, papájou a zbytky jídla z vesnice asi nebude ideální a slíbili, že fotky pošleme mailem lidem v Port Vila.

Když už jsme neodjeli, tak jsme se šli podívat na útesy kousek od naší lodě. Bylo tam hodně mrtvého útesu, nemnoho ryb, ale i kusy již pomalu se zotavujícího útesu, zatím s malou diverzitou druhů, ale alespoň něco. Už jsem psal minule, že zkázu kilometrů a kilometrů zdejších korálových útesů na svědomí hvězdice "trnová koruna", která se živí korály, a ta se přemnoží tam, kde lidi vyjedí zévu a pozabíjí pyskouny obrovské. 

Sépie

Na nás ale hlavně čekalo jiné překvapení a to byl nález veliké sépie. Ta byla v korálech v docela mělké vodě a vůbec se nás nebála. Měnila barvy a texturu těla, vydrželi jsme se na ní koukat asi půl hodiny. Natočili jsme video a nafotili spoustu fotek.

Po obědě, když už jsme měli člun na lodi a chystali se odjet, tak se přihnala bouřka a bylo jasné, že odjíždět budeme až další den ráno. Zbytek dne jsme byli na lodi a střídavě otevírali a zavírali okna.

V sobotu ráno v pět, jsme zvedli kotvu a vypluli směrem na Ambrym. Tak jsme slavně přistáli po obědě a hned se vypravili na břeh.

První kontakt, běloši ve vesnici

Jeden z mnoha banyánů

Rozhodli jsme se nejprve jít do vesnice Ranvetlam. Člun jsme vytáhli na černou pláž a pak jsme šli po pěšince kolem břehu. Hned u pláže jsme objevili místo, kde bylo několik tamtamů a prostor pro místní tance. Člověk tady nikdy neví, co je jejich tradiční a co pro turisty a kde je jaké tabu. Tak jsme radši nic nefotili, obešli jsme lesem ohraničený prostor a pak pokračovali dále po pěšince na západ. Všude kolem pěšiny byla bujná džungle, obří banyány a mnoho jiných stromů a lejna od krav. Za čtvrt hodiny jsme vešli do vesnice. U prvního domu jsme se zeptali, kde mají nějakého průvodce a dvanáctiletý kluk nás dovedl k Rubinovi. Ten nás vzal do chýše opatřené nápisem Vulcanic tour information center a vysvětlil nám, jak to chodí s výpravami na vulkán a zároveň jsme se doptali na to, kudy se dostaneme do další vesnice, kam se může a kam ne. Domluvili jsme se, že na druhý den přijdeme do kostela. Ještě jsme zašli k Ra, který má na starosti kostel, tedy hlavně zvonění, aby počítal s tím, že přijdeme. Rozloučili jsme se a pomalu odcházeli zpátky, když jsme uviděli dvě nebo tři bílé děti, jak si hrají pod banyánem s místními dětmi. Ha, turisté, řekli jsme si, ale ne, ne, nebyli to turisté, byla to americká presbitariánská rodina, která ve vesnici žila a překládala tady bibli do místního jazyka Ral. Během dalších dní jsme se s nimi docela sblížili a strávili s nimi spoustu času povídáním.

Tamtamy u cesty

Návštěva u Richards Family, kajaky a šnorchlování

Tady v Ranvetlamu americké rodině říkali Richard's Family. Byl to mladý pár, Haupthon a Retchen se třemi dětmi a sestra Retchen s dcerou. Dospělí ve věku 32-35, a děti 1,6,6 a 8 let. Na Vanuatu žili už 6 let a  druhým rokem byli v Ranvetlamu a pracovali na systematizaci místního jazyka Ral a překladu bible. Jejich plán byl na deset let a financováni byli se sbírek, které sami organizovali ve Spojených státech a v Austrálii. Uměli všichni včetně dětí velmi dobře save toktok bislama, tedy mluvit bislámsky. Nyní, již měli postavený poměry veliký zděný dům, plně soběstačný a vybavený jednoduše, přesto západním způsobem. S dětmi je život ve vesnici opravdu výzva, kvůli bídným hygienickým podmínkám. Haupthon byl původně zdravotnický pracovník a v Ranvetlamu byl jediný, kdo byl schopen místním pomoci s neduhy. Stále u něho někdo byl. Všichni byli hrozně moc fajn a bylo to překvapivé a milé setkání. Díky nim jsme hlubší a objektivnější pohled na místní život a sociální vztahy.

Richards family

Naše první pondělní návštěva u Ritchards family byla výrazně dobrodružná díky celodennímu lijavci. Do Ranvetlamu a pak i v noci zpátky jsme šli v hustém tropickém dešti. Večer u nich byl pak příjemný, večeře skvělá. Velmi rychle jsme zjistili, že jsme naladěni na podobnou frekvenci a skoro se nám nechtělo odcházet.

Nedělní oběd po bohoslužbě

Využili jsme nabídky Haupthona a další den si půjčili jejich mořské kajaky. Jeli jsme prozkoumat útesy v hluboké temné zátoce, která byla pod jejich domem a pak dál podél pobřeží, kde do moře padal malý vodopád. Tady na Ambrymu jsou skály, pláže i útesy temně černé. Ostrov je mladá sopka a tak lávové útesy ještě nestačil zarůst světlý korál. Pod vodou je to úplně jiný zážitek. Černý písek a skály a na nich tu a tam jasně modrý, fialový nebo světlý korál a sasanka. Útesové ryby, které dobře známe jsou tady všechny mnohem tmavší, přizpůsobené tmavému prostředí. Někdy měl člověk jen pocit, že se hýbe dno, než mozek, zvyklí na jiné barvy konečně vyhodnotil, že se jedná o ryby. Bylo to zajímavé prostředí. U lodě nám každé ráno plavali veliké želvy, jednou jsme viděli veliké stádo delfínů jen kousek od lodi, jindy dugongy a skoro každý den tuňáky. 

Rom dance ve Fanla

Naším hlavním cílem na Ambrymu však kromě interakce s místními byla návštěva aktivní sopky Marum a vesnice Fanla, centra řezbářství a starých tradic včetně tance Rom Dance.  A to bude v dalším článku, který se pokusím poslat co nejdříve.

Z Malekuly, kde žijí malí a velcí nambové vás zdraví Petr

Maskelyne Islands

Naše první zastávka na ostrově Malekula, kde jsou také mimo jiné Malí a Velcí Nambové není vlastně na samotné Malekule ale na jejím, do mnoha ostrůvků rozdrobeném, jihozápadním cípu, tedy na Maskelyne Islands. Tady jsou nejznámější výrobci kánojí a také plavci, nádherné ostrovy, skvělé korálové útesy a to je podle příručky zhruba všechno.

Proudy mezi ostrovy

Kotviště u Sakao

Teď k našemu vlastnímu pozorování. Skupina ostrovů Maskelyne Islands má rozsáhlý systém útesů a díky němu jsou tady silné proudy. My jsme cestou ze sousedního Epi zamířili jihovýchodním pasem dovnitř a na první dvě noci jsme zakotvili u ostrůvku Sakao. Počasí bylo mírné a tak jsme mohli spíš se zájmem sledovat víry na vodní hladině jako důkaz silného proudění, než řešit nějaké dobrodružné situace. Podle naší mapy se na severním okraji Sakao mělo nacházet klidné kotviště u malé vesnice. Ukázalo se, že z vesnice tam jsou jen tři polorozbořené domy a kotviště je sice klidné, co do větru, ale jinak hluboké, plné korálů s velmi strmě se svažujícím dnem a proud dosahoval podle stádia přílivu a odlivu rychlosti více jak 2 uzlů. Místo bylo ale natolik malebné, že jsme zůstali dva dny. Hned první odpoledne po příjezdu k nám zajel na své kánoe Simeon z hlavního ostrova Uliveo. Jezdí každý den rybařit a hospodařit na Sakao. Přejede úžinu, zvládne proudy a na pádlo nebo plachtu dojede několik mil ráno tam a odpoledne zase zpátky.  Simeon je původem z ostrova Ambrym, kam poplujeme za dva dny a na Maskelyne se přiženil. Příští rok chce zpátky i s rodinou. Jako správný Ambrymák je Simeon řezbář, jen jeden ze tří na Maskelyne. Protože jsme měli cestou z Epi štěstí na ryby, tak jsme ho hned podarovali hlavou veliké dorády a ještě jednou  španělskou makrelou, co jsme chytili cestou. Nemyslete si, hlava je pro zdejší to nejlepší z ryby. My si sice z ryb bereme jen filety, ale místní si nejlépe pochutnají na  hlavě.

Simeon na jeho loďce

Druhý den ráno nám Simeon přivezl nějaké výrobky, velký trs banánů a vychvaloval rybu od nás. Moc se nám jeho řezbářské práce nelíbili, ale domluvili jsme se, že se přesuneme s lodí k hlavnímu ostrovu a přijdeme se za ním podívat do vesnice.  Nejprve jsme se jeli na člunu podívat do zátoky asi dvě míle od našeho kotviště, kde mají být dugongové. Hloboká zátoka uzavřená vysokými kopci plnými zelené džungle byla nádherná. Netrvalo nám to ani moc dlouho a už jsme viděli prvního dugonga. Hned jsem vlezl do vody, ale viditelnost byla sotva 5 metrů a dugong by do mě musel vrazit, abych ho pod vodou viděl, tak jsme jen skupinu asi pěti těchto "mořských panen" pozorovali ze člunu. Každé dvě minuty se objevily nozdry a ozvalo se vyfouknutí, občas ukázali i tělo a ocas. Dočetl jsem se v článku na wikipedii, že dugongové se potápějí jen na pár minut a nepotápějí se hloub než 40 metrů. Byli jsme, jako obvykle nadšení, že jsme je našli a mohli strávit půlhodinu v jejich bezprostřední blízkosti.

Cestou zpátky jsem se nechal unášet silným proudem kolem útesů v kanále mezi ostrovy. Proud je téměř vždy zárukou bohatého mořského života. Byl jsem docela zklamaný tím, v jakém stavu se útes nacházel. Převážně byl mrtvý, jen občas jsem našel malý ostrůvek živých tvrdých korálů. Útesové ryby tam byly, ale jen menší a ne mnoho. To bylo v příkrém rozporu s informacemi v turistických průvodcích, podle nichž tam měl být úžasný útes. Ptal jsem se, jestli tady nebyl v minulých dvou letech nějaký cyklón, ale dnes jsme se dozvěděli, že útesy zde sužují hvězdice crow of thorns, které se živí korálovými polypy a jsou schopné zničit celé kolonie korálových útesů v délce desítek nebo stovek kilometrů. Je to smutný pohled. Příčinou je nadměrný lov především zévy obrovské a pak také pyskouna obrovského a titan shell (to nevím jak je česky), kteří se těmito jedovatými hvězdicemi a jejich zárodky živí. Obecně jsme tady na Vanuatu svědky velmi špatného hospodaření s rybami na útesech a malého respektu k přírodě a životu v ní vůbec.

Sangalai na Uliveu

Ve středu jsme se přesunuli úspěšně na nové kotviště u hlavního ostrova Uliveo. Kotvíme uvnitř útesů, ale ne daleko od vnější bariéry, a máme tady příjemný vítr. Nějak se nám totiž udělalo teplo. Od odjezdu z Anatomu je čím dál tepleji a dnes už jsem toho měl docela dost. Teploty přes 30°C a vlhkost 90% jsou skoro k nevydržení a tak kotviště, kde trochu fouká nám vyhovuje. Když jsme se najedli, tak jsme se vydali hledat Simeona. To se nám brzy podařilo. Simeon nám představil svou manželku a děti. On je z frankofonní vesnice, snaží se mluvit anglicky, ale není to moc jednoduché. Jeho žena Steka je však z anglofonního Ulivea a tak jsme si mohli docela dobře povídat. Snaží se vyrábět výroby z pandanusu. Bylo to všechno moc hezké. Školné se tady, podobně jako jinde na Vanuatu, platí od 6 třídy výš a tak rodiče se 4 a více dětmi se opravdu mají jak ohánět. Celý večer jsme jim tady hledali věci pro děti a vymýšleli, jak jim trochu pomoci. Když jsme jim o den později donesli plnou tašku oblečení, knížek pro děti, nějaké kartáčky na zuby, pastelky, papíry, tak byli hrozně rádi. A nejen oni, ale i děti byli nadšené. Rozebrali si hned knížky, listovali a ptali se na jména zvířat, co tam byla. Bylo to fajn. Zajímavým jsem shledal už dříve, jak moc místním vždy záleží na tom, abychom si vyměnili adresy, telefony a emaily i když třeba k emailu nemají vůbec přístup. Nějak tím řeší, že se musíme rozloučit a nejdůležitější je, že, když víme adresu, tak vlastně můžeme být dále v kontaktu. Už jsem si toho všiml mnohokrát na Fidži i tady.

Můj dojem z Ulivea jako takového není nejlepší. Už dávno tady není tak čisto, jak jsme viděli třeba na Anatomu. Lidé tady mají jenom malé možnosti, jak si přivydělat na školné a tak se poněkud vrhají na nás, snaží se nabídnou své průvodcovské služby nebo něco prodat. Obživu mají v moři a v pěstování klasických tichomořských plodin. Mluví tady o turistech, na ostrově jsou dokonce dvoje bungalovy, ale po chvíli rozhovoru jsme se dozvěděli, že turismus se skládá z několika desítek jachet ročně a podobného množství turistů, co se sem dostanou letadlem a ubytují se tady na pár dní. Mají tady turistický výbor a každý třetí je průvodce, ale co chcete dělat za průvodcování, když ostrov se třemi vesnicemi člověk projde za hodinu. Navíc, když se tady má něco platit, tak je to příliš drahé. 

Kromě odpolední návštěvy jsme dnes byli prozkoumat útes ve zdejším pase. V jednom z průlivů to moc velká sláva nebyla, ale ve druhém, velkém se nám libilo. Nechali jsme se unášet zase silným proudem kolem bariéry. Byly tam celkem hezké tvrdé korály a konečně i dostatečné množství korálových ryb i normálních velikostí, Nakonec jsme viděli po dlouhé době i velikého rejnoka "white spoted eagel ray". Jak se vznáší nastavený proti proudu. Proud byl na nás ale moc silný, takže za pár minut už jsme nebyli schopni odolat a pokračovali jsme dál. Pak jsme ještě prozkoumali několik pěkných míst unvitř laguny. Tady byla asi 3-4 metry mocná vrstva teplé vody, kde byla horší viditelnost, ale pod ní byla viditelnost jako zázrakem skvělá a voda o 3 stupně chladnější, Trochu jsem litoval, že tady nemáme víc času, protože některá místa by stála za ponor s lahví.

Zítra se chystáme přeplout na Ambrym, černý ostrov.

Z Maskelyne vás zdraví,

Petr a Pája

Epi - jak nás naštěstí Bondas našel

Cesta na Epi z Port Vila byla poněkud víc dobrodružná, než máme ve zvyku. Věděli jsme, že má přecházet konvergenční zóna, ale povětrnostní model ukazoval jen 25kt ze zadu, tak  jsme tedy na 60NM dlouhou plavbu vyrazili po dlouhé době do špatného počasí. Začíná nás tlačit čas, tak jsme si řekli, že to dáme.

Jak to tak bývá, když má být špatné počasí, předpověď větru se obvykle liší jen ve směru a síle větru. Fouká z horšího směru, zato silněji, jako když jde člověk zkratkou. No nebylo to tak zlé, foukalo 6-7Bf, vzduch byl tekutý a vlny 2-3 metry se zalamovaly. Kormidloval jsem 6 hodin a pak jsme dorazili za Epi, moře bylo rázem jako jezero a vítr už jen vánek. Zakotvili jsme v Lamen Bay u stejnojmenného ostrova.

Před noc jsme se moc nevyspali, protože naneštěstí jsme šikovně zakotvili nad korálovými hlavami a v silných poryvech během noc se řetěz dřel o korál. Ráno, bylo už zase sluníčko, my jsme překotvili o kus dál a už když jsem kontroloval kotvu bylo jasné, že tady bude veselo. Hlavní důvod, proč jsme sem připluli bylo vidět Dugonga. Jednoho ze čtyřech zbývajících druhů sirénovitých. Tenhle ohrožený druh  žije v teplých tropických vodách a je to výhradní bíložravec. V zátoce Lamen mají jednoho residentního Dugonga Bondase. Když jsme konečně pochopili, že je tady jen jeden, tak jsem se toho, že bychom ho mohli v obrovské zátoce najít vzdal.

Potěšili nás ale delfíni, kteří odpočívali kousek od naší lodě, obří pasoucí se želvy na dně a velké ryby. Tak jsme se oblékli do neprénů a vyrazili šnorchlovat. A kdo by to byl řekl, po hodině se najednou objevil Bondas. Nenašli jsme ho my, ale našel on nás. Připlul několikrát. Slyšeli jsme nejprve pod vodou pískání a cvrlikání, myslel jsem, že to jsou ti delfíni, ale pak se objevil tenhle obr a pomalu okolo nás kroužil, aby si nás prohlédl. On moc dobře nevidí, tak musel plout docela blízko. Kromě fotek jsem natočil i krátké video ... tahle setkání jsou vzdycky vrušující, máme z toho velikou radost. Později byl i u naší lodě.

Dugongové se dožívají více než 70 let, mají ale za život jen několik mladých a díky lindské činnosti, lovu, rybolovu a znečištění jsou dugongové na seznamu kriticky ohrožených druhů a jsou na většině míst na světě chráněni. Největší počet jich přežívá v Toresově úžině a na severozápadním pobřeží Austrálie. 

Tenhle náš Bondas byl přes dva metry dlouhý, měl mohutné, silně zjizvené tělo a neuvěřitelně zvědavý a rošťácký výraz, když si nás prohlížel.

Dnes chceme přeplout z Lamen Bay na 20NM vzdálenou Malekulu, tedy přesněji na Muskelyne Islands.

Pozdrav od Bondase posílá Petr

Návštěva u Joedyho a plavba na Efate

V pondělí ráno už nepršelo, dokonce ani moc nefouklo, fronta byla pryč a z roztrhané oblačnosti se na nás smálo slunce. Nelenili jsme jsme, rychle jsme si sbalili do batohu pár věcí na cestu a už jsme stáli ve člunu řítícím se mezi korálovými hlavami ke břehu. Od odjezdu kluků totiž už nesedíme, ale zásadně stojíme, když jezdíme na našem člunu. Přišli jsme na to, že je praktičtější být mokrý od pasu dolů než od pasu nahoru.

Po cestě bylo dusno, deštěm promáčená džungle, nyní zalitá sluncem a bez větru se snad celá najednou rozhodla odpařit. Na cestě bylo mnoho míst. kde jsme museli obcházet veliké kaluže a jezírka, která tam po lijáku zbyla. Jinde jsme narazili dokonce na sesuv půdy, kdy se ze stráně nad cestou sesunul celý banyán i spřilehlým porostem. Vonělo to tam intezivně zemí a mnoha různými vůněmi přelámaných stromů, kapradin a bylin. Obešli jsme sesuv a pokračovali jsme dál k odbočce na Yasur.

S Joedym bylo domluveno, že mu zavoláme, ale v neděli během bouře nefungovala síť vůbec a dnes jsme se mu nemohli doval, pokaždé to spadlo do schránky. Ale domluvili jsme se, že když se nespojíme, tak se v pondělí sejdeme v bungalovech u Roberta. Byli jsme tam svižnou chůzí za 2 hodiny. Roberta jsme našli a díky němu jsme zjistili, že jsme celou dobu volali a psali sms na špatné číslo. Jeho majitelka to bohužel nikdy nezvedla, ani jinak nám nedala vědět. Nyní, již se správným číslem jsme se Joedymu dovolali. Byl na poli asi hodinu od nás. Než přišel, tak jsme najedli a odpočinuli si.

Banyán na cestě k Joedymu

S Joedym jsme se potkali u fotbalového hřiště a vydali se do jeho vesnice. Tedy, my jsme šli do jeho vesnice a Joedy nás doprovázel zpátky do Port Resolution na loď. Tuto neshodu jsme naštěstí objevili už za půl hodiny. Pája vypadala, že vybuchne a ještě před tím uškrtí Joedyho a pak hned mě. Emoce se naštěstí podařilo zvládnout a tak jsme stejnou cestou s velkým zpožděním konečně vyrazili k pěšince, která vedla přes kopce a údolí k vesnici Joedyho. Ten již od samého začátku projevoval velkou starost o to, jak tam dojdeme a že je to hodně šplhání z kopce a do kopce a on je na to zvyklý, ale jestli mi to zvládneme ..... ujistili jsme ho, že to určitě zvládneme a pokračovali v chůzi.

Už, když jsme došli k Robertovi, tak mě v mých super pohorách začal hrozně bolet kotník. Až teď, když už jsem nemohl jít jsem si vzpomněl, že jsem si ho před dvěma dny na lodi pořádně nakopl a kotníkové boty, jinak tolik praktické, mi na to místo tlačili. Nahlásil jsem tedy souputníkům, že, půjdu pomaleji. Nedovedl jsem si představit, že bych Páje sdělil, že to vzdám. Tedy když mohou chodit místní bez bot, mohu i já, pravil jsem k sobě. Sundal jsem si jednu botu a pokračoval v cestě. Ukázalo se, že na první pohled nepraktická chůze s jednou botou je vlastně možná a navíc poskytuje řadu nových vjemů. Jak je půda měkká, jak se mění její teplota, jak je potok studený, nebo balvany hladké a sopečné kameny ostré.

Joedyho Nakamal

Jdouc pomalu jsem se kochal okolním lesem. Jak jsme se blížili k vesnici, Joedy začal čím dál častěji halekat do kopců a na jeho halekání se ozývalo z dálky podobé. To když už je odpoledne a muži končí práci daleko na svých políčkách v džungli, tak si halekáním radostně sdělujeme v kterém nakamalu dnes budeme pít kawu, objesnil nám Joedy. Za hodinu jsme vyšli kopec a objevili se u Joedyho domu. Joedy nám vyprávěl o všem co mohl, věděl a na co mu stačila jeho angličtina. Dozvěděli jsme se, že jeho pozemky sahají od řeky až po úpatí hory, že by chtěl postavit nějaký bungalov. Jeho místo bylo opravdu čarokrásné. Výhled na Yasur na jedné straně, okolo zelená džungle a na druhé straně hora s jeskyní, kde "Yasur was before". Ve vesnici roztroušené po kopci žila jen rodina Joedyho a několikrát opakoval, že tohle všechno je jeho půda. Byli jsme okouzleni krásou toho místa, kdybychom měli víc časo přenesli bychom si stan a zůstali několik dní. Joedy nám představil svou manželku, děti a strýce a vzal nás do svého Nakamalu, kde nám se strýcem předvedli přípravu kawy a ceremoniál uvítání po Vanuatsku.

Joedy připravuje kawu

Nakamal je místo, kam nesmějí ženy. Scházejí se tam muži a diskutují o všem možném při pití kawy. Pája měla tentokrát jako host právo vstoupit do Joedyho nakamalu. Máte to místo na fotce. Kawa se tady připravuje jinak než na Fidži. Hlavní rozdíl je v tom, že se nepřipravuje z nasušených kořenů, ale z čerstvých. Díky tomu je mnohem a mnohem silnější. Dále se nepřipravuje do velké misky, ze které pak všichni pijí, ale kořen se rozžvýká, až je z něj taková kaše. Ta se pak dá do látky z kokosové palmy nebo od číňana a pak se do toho naleje trocha vody a vyždímá se to do připravených mističek. Miska se pak najednou celá vypije. Turistům se většinou ta část přípravy, kdy se kawa rozžvýká neukazuje, protože by jim to připadlo nechutné a popravdě ... je to nechutné a taky komické, protože si oba naši hostitelé narvali pusu plnou kawy, žvýkali a přitom se s námi snažili povídat a vysvětlovat nám celý proces. Pak to vyplivnou na připravený list divoké kawy a dalších 5 minut plivou všude okolo zbytky kawy. Ta poslední část je ta nechutná. Uvnitř samotného nakamalu stále hoří oheň. Je to praktické, protože je tam teplo a nejsou tam mouchy a komáři, ale po hodině sezení v kouři vám jde hlava kolem a oči slzí, až běda.

Kawa je tak silná, že už po jedné misce piják někdy nemůže chodit. My jsme s díky odmítli, to víte já mám po kawě vyrážku a Pája je ženská .... Tak to Joedy a jeho strýc bez problému vypili za nás a pranic se nezlobili.

Joedyho rodina

Rozloučili jsme se s Joedyho rodinou i jeho překrásným místem. Se západem slunce jsme scházeli dolů k hlavní cestě. Já stále jen s jednou botou. Joedymu se nechtělo s námi loučit, protože se mu nepovedlo chytit kuře, které nám slíbil. Tak vymyslel, že s celou rodinou ráno dorazí za námi na loď. Řekli jsme mu, že klidně, ale v deset musíme odplout.

Domů jsme dorazili, když už dávno byla tma. Po cestě plné ostrých sopečných kamínků se mi už na boso opravdu nešlo dobře. Pak nám zastavilo auto z naší vesnice a náš taxikář John nás zadarmo vzal zpátky. Byl jsem rád .... pak jsme potkali Stanlyeho a ten nám vracel zpátky peníze o které jsme zaplatili za cestu víc ten den, co jsem s nimi jel do Lanakelu. Poděkoval jsem, vrátil jsem mu je, ať si za to koupí ty hřebíky, co na ně tuhle neměl. Urovnali jsme tedy před naším odjezdem všechny naše vztahy.

Cesta na Efate s černým pasažérem

Yasur po cestě na Efate

Joedy bohužel ráno nedorazil a telefonické spojení se nepodařilo. Tak jsme vše připravili a v deset hodin jsme zvedali kotvu. Nebyli jsme ale jen dva, ale byli jsme tři. Měli jsme s sebou totiž černého pasažéra, Karine. Černého ne proto, že by se na naší lodi schovala a bez našeho vědomí s námi vyplula, ale protože, že Melanésani jsou černí lidé a trochu protože jsem jí neměl na crew listu.

Karine Páju poprosila, jestli bychom ji nevzali s sebou do Port Vila. Je to jen den plavby, tak jsme souhlasili, byli jsme rádi, že jí můžeme pomoc.


Cesta nám ubíhala hezky. Bylo krásné počasí, příjemný vítr a až do večera mírné vlny. Večer vítr zeslábl, zatím, co vlny se zvětšily a díky proudům mezi ostrovy přicházeli ze všech stran, až běda. Přečkali jsme noc, ráno jsme slavně vpluli do přístavu u hlavního města Vanuatu, Port Vila. Karine jsme vybavili ještě chycenou barakudou a předali na břehu sestře. Rozloučili jsme se, Karina odjela a my jsme se vrátili na loď dát si pořádnou snídani.

Čekala nás krátká a Intezivní návštěva Port Vila.

Petr