Pozdrav ze Sydney

Tak tady dneska kotvime .... to je mazec :-) Posilame moc pozdravu, Petr a Paja

Slalom mezi bouřkami až do Port Stephens

Odjezd z řeky Hastings

Na řece Hastings jsme zůstali celkem 3 dny. Nastudovali jsme počasí a rozhodli se ujet 100NM do mnoha kamarády doporučovaného přírodního přístavu Port Stephens najednou a to z neděle na pondělí. Plánování plaveb je tady výzvou silné proudy, pak do toho to proměnlivé počasí a navíc když člověk vjede někam, kde je řeka, tak tady mají ve vjezdu písečnou mělčinu - lavici, která se posouvá a mění každou chvíli a do toho přílivové proudy a stojaté několikametrové vlny.

Když jsme tedy naplánovali náš odjezd a zohlednili jsme směr větru, dále jsme vzali v úvahu přílivový proud v ústí řeky, tak nám vyšlo, že 1930 je správný čas pro odplutí. Pro jistotu jsme zavolali na "maritime rescue" abychom si potvrdili, že se nemýlíme a budeme schopni vyplout. Nejprve nám pán vysvětlil, že v žádném případě nám žádnou radu dávat nemůže a že si musíme čas vybrat samy ... na což jsme se ho neptali, ale po chvilce diplomatického tance mezi vejci jsme se dozvěděli špatné časy přílivu a odlivu a varování před silným větrem a bouřkami pro pobřeží, kam jsme chtěli plout a tak jsme to vzdali. 

Místo odjezdu jsme se byli několikrát podívat na ústí řeky, abychom viděli, jak to tam vypadá v závislosti na stavu přílivu a usoudili jsme, že na noční odjezd je to trochu moc divoké a nezbylo, než odplout až další den dopoledne. Vybrali jsme si poslední hodinu přílivu a doufali, že nám 75 koňských sil bude na vyjetí proti proudu stačit. Stačilo ... a nutno dodat, že lámající se vlny hned potom, co jsme vypluli ven opravdu budily respekt. Podle příručky se na nás ale žádná nezlomila a byli jsme rádi. To víte, plachetnice není serfovací prkno. Foukalo přesně podle předpovědi, tedy skoro nic zezadu, takže jsme motorovali v mrtvém vlnění kupředu. 

Plavba do Port Stephens

Proud nám přidával nějaký ten uzel a tak to vlastně všechno šlo dobře ... až tedy na ty bouřky. Každou chvíli jsme viděli, jak se nad pevninou začali dělat nejprve roztomilé květáčky, pak květáky a pak se nad moře vypravila už pořádná bouřka. Zdálky hřmělo a z ještě větší se blýskalo. Až do pozdního odpoledne jsme měli štěstí a nějak se nám dařilo, že všechny bouřky prošly buďto před námi nebo za námi až ta jedna si to namířila přímo na nás. 

Když bylo jasné, že tahle bouřka nás dostane, učinili jsme všechna běžná opatření. Zapsali jsme polohu lodě i  polohy bodů pro celou trasu až do Port Stephens, zabalili ipad do alobalu druhou vysílačku dali jinam než do nabíječky, zkontrolovali a zaznamenali kurz a vzdálenost lodě  k pevnině a lodím okolo a pomodlili se. I pak jsme postupovali jako jindy v podobných situacích. Povypínali jsme všechno, co šlo, odpojili jsme baterky, sedli si v salónu a četli si, než to přešlo a dělali, že blesky okolo a ohlušující hřmění nás vůbec neděsí. Než to úplně přešlo, tak jsme si všimli, že začalo pořádně foukat ze severu a to jsme potřebovali. Navlékl jsem se do jachtařského a už jsem stál za kormidlem a na bouřku jsme ujeli krásnou hodinu a půl, tedy alespoň 8NM. Pak vítr zeslábl, už se jen blýskalo a nehřmělo a tak jsme zase všechno pozapínali, nastartovali i motor a bručeli dál na jih, jako před bouřkou. A přitom jsme se koukali jak na temné noční obloze za naší zádí dávají to neuvěřitelné světelné představení. 

Několikrát během dne i v noci se k nám přidalo stádo delfínů obecných, dokonce jsou i tady v Port Stephens. To jsou ti z omalovánek, takoví se žlutohnědým pruhem na boku a bílým břichem. Psal to už mnohokrát, máme z nich pokaždé radost. Když se objeví, tak u nás na lodi propukne veselí, oba tady běháme, pískáme a tleskáme a oni to mají rádi, plují pod přídí, obrací se, aby na nás viděli. A tak jsme to tak dělali i tentokrát.

Vjezd do Port Stephens je široký a hluboký, není to ústí řeky, je to rozlehlá a členitá zátoka. Bez problému jsme vpluli dovnitř i za tmy a ve 4 ráno už jsme stáli na kotvě v Shoal Bay hned u vjezdu a šli spát. Spaly jsme až do 10 hodin ráno. Je nanejvýš příjemné po všem plavení se ve vodách Vanuatu, Fiji a jiných místech mít přesnou mapu a funkční navigační světla. Pryč jsou doby, kdy byla mapa jen orientační pomůckou a celý ostrov nebo zátoka byla na mapě jako jeden flek obklopený dokola flekem jiné barvy. 

Port Stephens

Je to tady hezké. Bezpočet kotvišť v rozlehlé a členité zátoce nabízí jak procházky, kavárny, tak divoké nekonečné bílé pláže nebo samotu uprostřed eukalyptového háje. Lze tady pozorovat několik druhů delfínů, ohromné pelikány, papoušky, kormorány i černé labutě. Na divokých plážích je dostatek mušlí, aby Pája mohla v nezměněném tempu zaplavovat loď novými exempláři, které ještě nemá a vůbec je tady příjemně.

Jen to počasí, to nám trochu komplikuje jinak příjemný pobyt. Po dvou dvech, kdy bylo docela fajn (tedy nefoukalo přes 20kt a byla jen jedna bouřka denně) dnes o rána střídavě leje jako z konve, leje, prší, leje a jsou blesky a od oběda ještě začalo pořádně foukat. V rádiu vysílají varování před silným větrem (40kt).... Jak říkám, počasí moc nespolupracuje. Jsme přivázaní na veřejné bójce, protože jsme měli za to, že zase tak moc nefouká a vítr má jít ze strany odkud jsme chránění, jinak bychom se raději spolehli na vlastní kotvu, ale ... vítr fouká od jinut a nárazy jsou přes 30kt a už je tma, tak se nám nechce překotvovat a radši se budeme celou noc bát.

Budeme tady ještě přes víkend a v pondělí nebo úterý se vydáme do Pittwater, což už je kousek od Sydney, kde na nás čeká Páji teta Hanka a její rodina a taky broker Rod, který nám má po Novém roce prodávat loď. Aby Pája mohla upéct rohlíčky, tak musím nějak opravit tu ze závěsu utrženou troubu. Pak se uvidí, kdy se přesuneme do Sydney Harbor ....

Srdečně zdravíme z bouřlivého Nelson Bay v Port Stephens,

Petr a Pája 

Zastávka v Port Macquarie

Ahoj z první zastávky na plavbě podél pobřeží New South Wales, z Port Macquarie.

Port Macquarie je přístav na řece Hastings a leží asi 160NM severně od Syndey. Toto místo je naše první seznámení s proplutím na řeku. Ono to vypadá jednoduše, ale nemusí být. Vlastností zdejších, a nejen těch, ústí řek je, že u vjezdu se tvoří pohyblivá písečná lavice a na ní se během odlivu tvoří velké a potenciálně nebezpečné stojaté vlny. My jsme je zažili a vyzkoušeli si je v průlivech do atolů, třeba na Rangiroře a tak dobře víme, že do něčeho podobného vjíždět určitě nechceme.

Určit, kdy vlastně teče v ústí řeky proud dovnitř a kdy ven vyžaduje trochu místní znalosti a výzkumu a nestačí se jen prostě podívat do přílivových tabulek. Pro tyto účely jsme předem v Coffs Harbor zakoupili publikaci Cruising New South Wales coast, kde je právě tato místní znalost zaznamenána a konční univerzální radou "před vjezdem kontaktujte coastguard, jaké jsou souřadnice mělčiny a jaký zda je situace ve vjezdu vhodná pro vplutí ..." 

Vypluli jsme z Coffs Habor na noc. Místní rybářský cutter projíždějící okolo se s námi rozloučil řvaním jeho kapitána, že kotvíme v kanále a milým "... this is not fu*ken harbor .." a tak jsme mu zamávali a v 1800 jsme vypluli společně s blesky ze všech stran do vod Tasmánského moře. Nesnáším vyplouvat se špatným počasím, ale nezbylo než to udělat a věřit intuici a vlastní předpovědi. Dobře to dopadlo, zmokli jsme jednou a blýskalo se nakonec jen daleko od nás. I tak to byla rušná noc. Ještě než sluníčko v 1930 zapadlo přidalo se k nám na chvíli veliké stádo delfínů obecných a pak několik skákavých. Byli jako z omalovánek, vždycky nás hrozně potěší, když se objeví. Později, tady na řece jsme viděli, jak pomalu loví, ale ti si nás nevšímají a hledí si jen svého a navíc nejsou moc aktivní. Ti na moři, ti skotačí a skáčou z vody a koukají na nás.

Časování vyšlo skvěle před ústím řeky Hastings jsme spouštěli plachtu přesně podle příručky LW+4hours, tedy pro neangličtináře, 4 hodiny po nízké vodě. A rovněž tak podle návodu jsme zavolali místní marine rescue a ti ná řekli, že můžeme vplout, všechno je v pořádku. A bylo, i když rychlost přes 10 uzlů proti dnu mi přišla poněkud velká na to, jak úzké to tady mají a jak málo vody pod kýlem jsme měli. Pak už to šlo samo, okoukli jsme městské molo a pak se vydali asi 8NM po proti proudu řeky. Křižovali jsme několikrát lanový trajekt spojující oba břehy řeky, pozorovali delfíny, ptáky a mangrovníky. Pak už nám to přišlo dlouhé a v úplném bezvětří jsme zakotvili u soutoku Marie river a Hastings river a odpočívali po noční plavbě. Než jsme se naobědvali, otočil se proud a my jsme mohli doplout zpátky k městu a zakotvili hned kousek za letištěm pro hydroplány.

Město jsme dnes prozkoumali a neshledali v něm nic zásadního, kromě ohromných bílo-černých pelikánů a takových rovněž bílo-černých ptáků s dlouhým zahnutým černým zobákem, které si musím teprve někde najít. Po tom jsme se vydali na dlouhou pláž, která nám připomněla Nový Zéland. Cestou jsme viděli asi 50cm dlouhou černou tlustou ještěrku, co vypadala trochu jako přerostlý slepýš s nožičkama a uvědomili si, že jsme vlastně v Austrálii, kde je větší část fauny endemická a tak tady uvidíme ještě ledacos, co nidke jinde nežije.

Na řece je velké množství mokřadů, ostrůvků a bludišť z mangrovů. Lidé tady žijí ve městě, jezdí na kajaku, paddle boardech a člunech, rybaří a dál pak kempují, nebo se prohánějí v autě po pláži.

Dnes se odpoledne začalo foukat a trochu nám to komplikuje kotvení, protože teď zrovna fouká přesně opačně než teče proud a tak se loď chaoticky točí najiždí na řetěz. Proud se bude otáčet asi kolem půlnoci, pak to bude zase v pořádku. S tím počasím je to tady trochu složité, moc to neodpovídá předpovědi, Včera bylo varování před silným větrem a bylo celou noc bezvětří a dnes má foukat 10 a fouká 25kt. I přes to to vypadá, že v neděli večer zvedneme kotvu a vydáme se 100NM na jih do Port Stephens, kteréžto místo nám bylo doporučeno více lidmi a tak se tam moc těšíme.

Z Port Macquarie zdraví Petr a Pája

Veselé příhody z přeplavby do Austrálie

Zdravím z Austrile.

Pokusím se shrnout průběh naší přeplavby z Nové Kaledonie do Terra Australis, nebo-li Jižní Země nebo, jak se dnes prostě říká Austrálie. Není mi moc jasné jak tenhle kontinent mohli mořeplavci tak dlouho míjet. Dobrá, přestanu urážet ty zasvěcené a vydávat Austrálii za bájnout neznámou Terra Australis, protože jak se později ukázalo, taková není. 

Podle nemála zdrojů Austrálii pro Evropu objevili holandští mořeplavci v roce 1606, zatímco její východní pobřeží na kterém jsme přistáli my, tedy Novém Jižním Welsu zmapoval nikdo jiný než sám James Cook v roce 1770. Místo našeho přistání je Coffs Harbor ležící asi 200NM severně od Syndnye. Než jsme se ale posadili ke Capuccinu  v Cooffs Harbor zažili jsme mnohá dobrodružství.

Odjezd z Nové Kaledonie byl poněkud hektický. Během víkendu, který jsme měli na přípravu na plavbu po našem návratu z Ille des Pins došlo k několika událostem. Dodo odlétal zpět domů resp. na Zéland, my jsme museli nakoupit, nastudovat počasí, vyřídit ještě několik úředních  povinností s Australskými celníky, vykomunikovat změnu oblasti plavby pro pojistku apod, abychom v pondělí ráno vyřídili všechny výstupní formality na Nové Kaledonii, natankovali, připravili loď na plavbu a Dodo se sbalil. Všechno se nám podařilo, počasí vypadalo dobře a tak jsem v úterý brzy ráno dovezl Doda na břeh a po 9 hodině jsme už zvedali kotvu a vzápětí vytahovali plachtu. Víte už ve Francouzské Polynésii jsem oceňoval Francouzskou správu zámořských území. Proclení do země je jednoduché, je zdarma, úředníci jsou věcní, příjemní a vstřícní. Stejně jako ve Francouzské, tak i na Kaledonii jsme měli na odplutí 48 hodin a ne "ihned", "okamžitě", do hodiny apod., jako v méně rozvinutých státech světa. Jak se jim daří hlídat si hranice a imigraci a pohyb zboží mi není úplně jasné, ale nikde jsme neviděli žádné známky zjevných problémů, spíš naopak.

Zpátky na na vodu. Je úterý ráno, příď Perly se zařezává do bledě modré vody Novokaledonské laguny. Pluly jsme rychle k průlivu Passe de Dumbea oddělujího ze západu lagunu od oceánu. Zaujala mě na mapě celkem rozsáhlá oblast obsahující i samotný průliv označená jako zaminovaná. Podobné označení nenajdete na mapě často. V poznámce jsem se dočetl, že místo bylo hustě zaminované během druhé světové války. V současné době je oblast bezpečná pro plavbu, ale nadále není bezpečná pro operace prováděné na dně jako vlečení sítí, těžbu, potápění ... hloubka v těchto místech není nikterak velká asi od 14 do 25 metrů. No žádná mina na nás nevyplava a my jsme bezpečně propluli na volný oceán a pokračovali v silném zadobočním až bočním větru na jihozápad. Čekalo nás asi 850NM Velkého Modrého Oceánu.

Novokaledonský hlavní ostrov Grand Terre nám rychle zmizel v oparu za zádí a stejně tak rychle vzrostly i vlny. Ty přicházely nyní z boku a díky silným proudům nebyly nijak příjemné. Byi jsme zelení, ale šťastní, že jsme zase uprostřed modra. Na dohled od nás plula plachetnice Zena a asi 4 hodiny před námi v dosahu VHF pluli naši kamarádi na lodi Windarra. Během odpoledne a noci jsme se ale rozptýlili a všichni již pluli jen a jen samotní. 

Noc byla klidná a po kontrole počasí bylo zřejmé, že vítr bude i nadále spíše boční. Vytáhli jsme tedy hlavní plachtu a houpali se kupředu. Během toho manévru se to stalo. Plachta, nene, s tou nebyl problém, vytrimovali jsme ji perfektně, jenže jak s sebou loď púraštila na díry mezi vlnami, tak Pája zahlásila, že nám spadl sporák ze závěsů. Pro ty, kteří nebyli na plachetnici, připomenu, že takový sporák je na lodích obvykle zavěšen a během plavby se volně houpe a tak se dosáhne toho, že se polévka v náklonu nevylévá a vůbec všechno zůstává, kde má. No a teď se ten náš sporák přestal kývat, protože mu praskl, nebo přesněji se uřízl 8mm silný nerezový závěs na jedná straně. Po bližším ohledání jsme zjistili, že na druhé straně už k tomu také moc nezbývá. Podařilo se nám ale sporák postavit na polici, která je pod ním a upevnit provazy tak, abychom ho byť bez houpání mohli použít. Vaření se od té doby stalo ještě větší výzvou než normálně. Jeden z nás musel vždycky držet hrnec ne pánev a naklánět ji podle potřeby. Vejce od té doby už máme jenom míchaná, ale za nedlouho jsme se to naučili a vařili jsme skoro bez omezení.

Naše nebohá těla si už během prvních 24 hodin přivykla houpání, už jsme nebyli tak zelení a vrátili jsme se k obvyklým diskusím o tom, co budeme jíst a kdy jsme byli na záchodě. Čas ubíhal příjemně a stejně tak ubíhaly upluté míle. Další noc a den se vítr zmírnil a nám už bylo úplně do zpěvu a užívali jsme si každou chvíli v radovali se, že jsme zase na oceánu. Bylo s vědomím toho, že na nějakou dobu to je naše poslední oceánská plavba.

Čtvrtý den vítr ještě víc zeslábl, v noci jsme dokonce 3 hodiny motorovali a dobíjeli baterie a přišel čas na to, rozhodnout se, kdy vlastně do Austrálie doplujeme. jak jsme vyplouvali z oblasti pasátů, tak bylo stále komplikovanější sestavit rozumnou předpověď a odhadnout, kdy bychom mohli opravdu doplout. Naše odhady na pondělí ráno se díky slabšímu větru a protiproudu posunuli na pondělí odpoledne a pak už na noc a my jsme byly skálopevně rozhodnuti doplout v oficielních úředních hodinách, abychom se vyhnuli vysokým poplatkům za přesčas. Tak jsme si nakonec řekli, že nám je tady dobře a že jeden den prostě budeme jen splouvat bez plachet a v noci nepoplujeme vůbec a tak doplujeme až v úterý ráno.

Ten den jsme chytili ohromnou dorádu. Byla to jedna z největších za celé 3 roky, samec. Pluli jsme tak pomalu, že se nás během vytahování snažila celou dobu předhonit. Když jsme ji vytáhli do kokpitu a po boji udolali vypadala loď jako jatka. Krev byla všude. Další hodinu jsme umývali kokpit, pak pořídili nutnou fotodokumentaci a další dvě hodiny porcovali a ukládali do mrazáku.

V podstatě vzápětí potom, co jsme si sedli po celoodpolední práci se začal zase zvedat vítr a díky silnému proudu se moře rychle vzedmulo, vlny byly strmé a rozházené a nás čekaly skoro dva dny poskakování. 

Časovat příjezd je vážně v těchto vodách komplikované. Mnohem dříve, než bychom si přáli jsme se dostali do silného východoaustralského proudu a ten nás bez plachet společně se silným severním větrem hnal rychlostí 8 uzlů k cíli. Ukázalo se tak, že zpomalovat plavbu je stejně komplikované jako ji urychlovat. Pak mě ale napadlo, že bych mohl zkusit použít i hlavu. Vzpomněl jsem si, jak se vždycky v průlivech vytvoří při straně protiproud a tak jsme zamířili nad pevninský šelf a opravdu rázem proti nám tekl uzel a rychlost proti zemi už byla jen 3 uzly. Jen ty vlny, ty nás nešetřily. Loď bez oplachtění se kymácela až hrůza, navíc vítr proti proudu ... ajaj.

Poslední den jsme viděli kousek před lodí velrybu a uvědomili si, že tady nejsme samotní. Nedlouho po velrybě se nám na plotru objevili první nákladní lodě plující podél východní pobřeží a bylo jasné že v noci bude nutné dávat pozor. Nebudu to už natahovat. Ráno v 9, přesně jak jsme Australským úřadům nahlásili jsme se ohlásili, že vplouváme do Coffs Harbor. První, kdo nás kontroloval u vjezdu byl poměrně velký žralok. Obeplul pomalu loď a pak zmizel. Uvnitř v maríně zase plaval veliký delfín a po lodích posedávali kormoráni. 

Celníci byli příjemní a tak v jedenáct hodin jsme byli proclení, zbaveni škodlivých potravin, loď byla důkladně prohlédnuta a my jsme byly oficielně v Autrálii. Pája šťastná, že nepřišla o své rozsáhlé sbírky mušlí a semen a já jsem zase byl rád, že nám nechali bez problémů dřevořezby a vůbec nám příjezd nezkomplikovali. 

Umyli jsme loď, dotankovali vodu a vrátili se na kotvu před marínu. Odpoledně jsme se šli projít po té nové zemi. Tasmánské moře je tu divoké, pláže obrovské jako na Zélandu a místním je špatně rozumět. Ale stejně ... je tady krásně.Mají tady stezky a vycházky, pelikány a papoušky a vůbec různé ptactvo a barevné brouky.

Včera jsme se zapojili do civilizace, zakoupili ve městě sim karty a dali si v obchoďáku něco k jídlu. Procházkou jsme šli do města podél řeky a obdivovali veliké eukalipty a snažili se vnímat ty všechny nové vůně, co tady jsou. Je tady slunce ostré a spalující jako na Zélandu, ale vítr studený, teplota kolem 25 stupňů. Na první ochutnání se nám tady líbí. Lidé nejsou tak přátelští jako Novozélanďané, ale jen než se s nimi seznámíte, pak jsou fajn a velmi nápomocní.

Náš plán je takový, že chceme během následujcích 2 týdnů postupně doplout do Syndney. Rádi bychom navštivili po cestě pár míst, abychom si mohli udělat představu, jak to tady vypadá. Tedy alespoň na Cookem zmapovaném pobřeží New South Wales. Podáme vám o tom zase zprávy.

Z Coffs Harbor zdraví posádka Perly.

Jsme v Austrálii u klokanů

Právě jsme dokončili celní formality v Jižní zemi. Článek o humorných příhodách z přeplavby z Kaledonie napíši zítra. Dnes se jdeme projít ke klokanům a na pláž a taky se vyspat.

Zdravíme z Coffs Harbor,

posádka Perly

Chystáme se odplout do Austrálie

Zdravíme domů. Pozornému čtenáři nemůže ujít, že jsem přestal psát o Novém Zélandu a píši najednou o Austrálii. Ne, nespletl jsem se. Zase jsme trochu pozměnili plány a místo na Nový Zéland poplujeme do Austrálie. Důvodů je víc než jeden, ale ten nejpodstatnější je finanční. Ovšem od chvíle, kdy jsme se pro tuto změnu rozhodli, tak zmizela nejistota a otazníky a jsme si celkem jistí, že je to takhle správně. Jak tp tedy bude?

Míříme na svátky do Syndey, ale předtím se proclíme v Coffs Harbor, který leží asi 200NM severně a pak se necháme snést jižním australským proudem dolů. Vzdali jsme, podobně jako minulý rok, cestu domů na Vánoce a místo toho se vrátíme na delší dobu na souš do Čech zhruba v březnu. Dál budeme v cestě kolem světa pokračovat za pár let na jiné lodi, protože Perla, která nám byla 3 roky domovem bude na konci ledne na prodej. Tak a to je skoro vše, tedy ještě jedna změna - zítra odlétá domů Dodo a tak se zase budeme s Pájou houpat na oceánských vlnách ve dvou, tedy ve střech, počítám-li Wolfaganga, naše větrné kormidlo a nebo vlastně ve čtyřech, když započítám ještě naši Perlu.

Jsme na jednu stranu smutní, že opouštíme na delší dobu nádhernou oblast jižního tichomoří, vlastně i tropy. Před námi ještě leží Tasmánské moře a Jižní země - Austrálie a pak na pár let Česká kotlina :-)

Budeme zase posílat aktualice naší polohy do mapy, abyste nás mohli ledovat. Mimochodem všimli jsme si, že jsem dohnal resty s blogem a fotky? 

Myslete tedy na nás!

Zdravíme z Nové Kaledonie,

Petr a Pája

Ile Des Pins - borovice, červená půda a mořští hadi

Cílem našeho výletu v jižní laguně Nové Kaledonie byla návštěva ostrova borovic - Ile des Pins. Tato lokalita je známá pro své bílé pláže, hezké útesy, malebné zátoky a také pro živou tradici budování a plachtění na vahadlových plachetnicích.

Doplout na plachty na Ile des Pins z Noumea je docela náročné, protože všude v laguně jsou silné proudy a převládající vítr je přesně ze směru ostrova. My jsme měli zase jednou štěstí a v den, kdy jsme tam vyrazili, tak se vítr stočil a my jsme krásně doplachtili 70NM a spustili kotvu v malebné zátoce Baie du Konumera.

Zátoka, přilehlé pláže a místní borovice na břehu vytvářely společně s blankytně modrou čistou vodou a ostrůvky v zátoce neuvěřitelnou scenérii. Rušivý byl jenom provoz místních lodí vozících turisty z velikého Cruiseru kotvícího v sousední zátoce Kuto. Nenechali jsme se však odradit a vyrazili na místní kopec, pokochali se překrásným výhledem na zátoky kolem ostrova. Pláže tady jsou vážně neuvěřitelně bílé.

Odpoledne dorazili naši kamarádi z lodí Windarra a Skye a tak bylo veselo. Prozkoumali jsme útesy nedaleko a zjistili, že to tdy mají hezké. Mimo jiné jsme také prověřili cestu do vedlejší zátoky. Tak jsme se přesunuli druhý den. Hned jsme se vypravili na vnější útes, kde jsme našli spoustu ryb a také veliké sépie. 

Ostrov Ile Kotomo, u kterého jsme kotvili měl nějaké tajemné obyvatele, kteří celou noc mnoha tisíci hlasy kňourali, kníkali, no bylo to jako v hororu. Nepřišli jsme na to, co to bylo, asi nějací ptáci. Na břehu, podobně jako na jiných ostrůvcích jsme našli řadu hadích stop po Vodnářích (mořský had), našli jsme i kočičí stopy, ale to co se ozývalo z ostrova nebyli ani hadi, ani kočky.

No měl bych se ještě zmínit o mořských hadech, kterých je tady opravdu mnoho. Panuje kolem nich tolik různých pověr a historek. Tak jejich  přes 50 druhů (pro srovnání mořských úhořů, kteří se jim podobají je přes 300 druhů). No jenže tihle hadi jsou opravdu plazy. Jsou příbuzní kobrám a jejich jed jed je několikrát účinější než ten, kterým disponují jejich suchozemští bratranci. daleka nežijí jen v moři, ale lze se s nimi setkat na plážích nebo i docela daleko ve vnitrozemí, kam si chodí odpočinout, pářit se a nebo převlékat kůži. Tady je nejvíce těch pruhovaných. Většina druhů není agresivních a nemají vyvinuté jedové zuby i když mají jed samotný. Jsou mezi nimi i tací, kteří ale agresivní jsou a jsou schopni ušknout a zabít. Nás nikdo nekousl ani na souši, ani v moři a tak jsme jen mohli obdivovat. jak se ladně pohybují pod vodou a nebo naopak, jak neobratní jsou na pláži.

Další den jsme podnikli výlet na souš a to hned do hlavní osady ostrova Vao. Na břehu jsme našli zajímavé místo. Byla to socha Ježíše na podstavci obklopená dokola tradičními dřevěnými totemy. V průvodci bylo napsáno, že si to můžeme vyfotit for free, tak jsme si to prohlédli a vyfotili. Pak jsme vyrazili do místního kostela, na trh a do obchodu pro bagety. Odpoledne jsem ještě jednou prozkoumal další části vnějšího útesu a odpoledne jsme měli sbalenou loď, abychom brzy ráno mohli vyrazit zpět do Noumea.

Do Noumea jsme ale nepluli přímo, zastavili jsme se ještě v zátoce Baie du Carenage a šnorchlovat o neobydleného ostrůvku. Oboje bylo zajímavé. Baie du Carenage jsme obdivovali červenou půdu a všude přítomnou niklovou rudu. Vylezli jsme na vodopády, viděli pozůstatky budov po těžbě niklu a našli jsme i termální prameny v ústí malé říčky. 

Další den brzy ráno jsme vyrazili opět směrem do Noumea, již potřetí jsme propluli Wooden Channel, kde voda teče jako řeka. Pak si zase vyzkoušeli, jak se podmínky mohou změnit během několika minut a to i v laguně, když najednou vítr zesílel a společně s protiproudem vytvořil strmé vlny. Museli jsme za dramatických okolností zvedat člun, který se nám ve strmých vlnách a prudkém větru málem utrhl. Po návratu do Noumea jsme zakotvili a začali se připravovat na plavbu do Austrálie. O tom, ale až další článek.

Z Noumea zdraví Petr a Pája.

Týden a den v Noumea - jak jsme si našli jeden den na muzeum

Zůstali jsme v maríně, abychom mohli opravit vant a spojku. Carefour plný vína, sýrů a paštik byl v docházkové vzdálenosti a téměř evropské město nabízí mnoho pro ty, co dlouho nic podobného neviděli. Navíc jsme hned potkali řadu kamarádů z jiných lodí a náš společenský kalendář byl tak plný hned první večer.

Během týdne se mi podařilo opravit vyměnit vant i opravit spojku a skoro každý den jsme si našli čas na procházku nebo posezení s s vínem, bagetou a sýry na pláži. Kromě toho jsme navštívili i muzeum Nové Kaledonie, kde jsme objevili expozice i z Vanuatu a Banksových ostrovů.

No měl bych asi připomenout stručně historii Kaledonie. Kaledonii se svého času vypravili zavrat jak Anglie, tak Francie. Anglická loď však ztroskotala na útesech a tak Nová Kaledonie připadla Francii a ještě nyní je samostatným zámořským územím Francie, podobně jako Francouzská Polynésie. Na Nové Kaledonii se nacházejí rozsáhlé zásoby niklu a chromu a tak se tady těží a těží a země je díky tomuto nerostnému bohatství velmi rozvinutá. Původní Kankové tvoří jen malou část populace, která se skládá z přistěhovalců z celé oceánie a hlavně pak ze samotné Francie.

Během našeho krátkého pobytu tady jsem si mnhokrát říkal, že se těm všem, co sem přišli bydlet ani moc nedivím, život tady je příjemný. Noumea je kosmopolitní město Evropského typu, přesto je tady život méně stresující. Největší laguna tichomoří s mnoha ostrůvky a ještě více než mnoha zátokami nabízí skvělé vyžití pro ty, co mají rádi vodní sporty. Mluví se tady Francouzsky a anglicky se člověk domluví, ale zdaleka ne všude a vždycky. Obyvatelé nejsou sice tak přátelští jako třeba na Fidži, přesto jsme se tady cítili dobře a nenarazili jsme na problém, naopak většina lidí nám byla nápomocna, když jsem řešil opravy i nyní během naší krátké výpravy. Ceny jsou tady pravda poněkud vyšší, ale ne násobně, tak nějak jako v kontinentální Francii a dostupnost baget, vína a sýrů .... ta je skvělá.

No dobrá, v sobotu jsme tedy odvázali lana a vypluli z maríny na noc k nedalekému ostrůvku. Ten je (jako jeden z mnoha) kitařským a windsurferským rájem. Odpoledne jsme tedy proseděli na pláži a koukali na kitaře předvádějící veletoče ve výšce 10 metrů. Byla to parádní podívaná. Další den ráno ve čtyři jsme vstali, vytáhli plachty a vypluli směrem na Ile des Pins a o tom bude další příspěvek.

Petr

Neobydlený atol a jak jsme nakonec dopluli do Noumea

Atol Beautemps-Beaupre (Heo) má jeden malý ostrov a poměrně hluboko potopený korálový útes kolem laguny. Ostrov je plný hnízdících ptáků, kokosových krabů a také jak se ukázalo později, hnízdících želv. Tři dny tam byly doslova jako v pohádce. Jednak jsme našli pohádkové kotviště s bílou pláží. Řádně, jako za starých časů, jsme prozkoumali průliv, zmapovali cestu. Hloubku jsme ze člunu měřili provazem a pěčlivě zaznamenávali orientační body. Druhý den jsme překotvili z exponovaného kotviště do 4 metry hlubokého bazénu obklopeného barevnými mohutnými útesy. Joj, nevěděli jsme co dělat dříve. Jestli obdivovat pláž a ptačí kolonie, nebo se potápět nebo co.

Začali jsme návštěvou pláže. Posilnili jsme se kokosy a šli obhlédnout první ptačí kolonii, která byla na severním okraji pláže. Cestou jsme objevili několik čerstvých želvích hnízd. V kolonii byli jenom samičky a mladí. Večer se vrátili samečci a celou noc se tisíci hlasy pokoušeli domluvit o budoucnosti potomků. To byl koncert. Druhý den jsme udělali pořádný výlet kolem celého ostrova. Na jeho opačném konci byla kolonie buřňáků. To jsou skutečně úžasní ptáci, skvělí letci. Bylo jich tam hned několik druhů, které obyčejně vídáme daleko na oceánu. Nechali nás přijít do bezprostřední blízkosti. Člověk měl úplně pokušení si je pohladit. Veliký ostrý zobák byl však pádným důvodem nechat si zajít chuť na hlazení a tak jsme se s úžasem sledovali jak létají, vrací se sedět na vajíčkách a nebo opečovávají své ratolesti.

Cesta zpátky přes džungli byla trochu náročnější, naštěstí jsme ale došli až na Plage du Perla Alba. Zbýval nám řádný průzkum korálových hlav za naší lodí. Pája se pro změnu nemohla potápět a tak jsem s její podporou z hladiny a na člunu udělal podvodní průzkum. A bylo to velmi hezké. Už den předtím, když jsme prozkoumávali útesy, tak jsme našli takovou podvodní soutěsku, kde byly ohromní kanici a vůbec hodně velkých korálových ryb. Čekali jsme stále na žraloky, ale žádný se neobjevil, jen na divoké druhé straně ostrova jsme v mělké vodě viděli několik černocípáků. Některé korály byly vážně dech beroucí. Když jsem nyní zpracovával fotky, tak jsem si říkal, že jsme tam měli zůstat déle a prozkoumat ještě víc z útesů okolo.

Večer jsme si udělali na pláži ohýnek, opekli čerstvě ulovenou rybu a vůbec to byla romantika být na tomto místě. Jenže nic netrvá věčně a tak jsme se sbalili a brzy ráno vyrazili na atol Oueva, ležící jižně od Heo. Naplánovali jsme to tak, že noc přečkáme tam a další den, kdy má zeslábnout vítr, tak se vrhneme nejkratší cestou na Gran Terre a pak vnitřkem laguny poplujeme do Noumea. A tak jsme to i udělali. Lákalo nás jet na břeh, ale neodvážili jsme se, přeci jenom jsme v Kaledonii byli zatím načerno.

Ono je to totiž tak, že podél hlavního 400km dlouhého Kaledonského ostrova Gran Terre se jako řeka valí proud jednou nahoru, podruhé dolů a když se pak setká se silným pasátem, tak jsou z toho hned stojaté zalamující se vlny. No statečně jsme dopluli do průlivu Passe de Thio, kterým jsme v zapadajícím slunci a v "hodině dvanácté" vpluli do laguny. Časově to bylo tak, tak, abychom neměli protiproud. Pokračovali jsme na plachty ještě asi hodinu a pak na motor až do svítání. S notnou dávkou štěstí nám to podruhé vyšlo tak, že jsme do velikého Passe de Havanah vpluli půl hodiny před tím, než se otáčel proud. A v tomhle pasu opravdu voda teče až 5 uzlů. Takhle jsme jako raketa prolétli do jižní laguny a pak pokračovali už s mírným protiproudem, ale na plachty až do Noumea, hlavního to města a jediného přístavu v Kaledonii, kde se dá proclít. 

Ve tři hodiny jsme dorazili do maríny, kde jsme podle instrukcí přirazili k molu a došli vyřídit vstupní formality. Jak jsem měl rád Francouzskou Polynésii, kde bylo všechno tak jednoduché a už jsme zase ve Francii. Paní na recepci mě nechala vyplnit formulář pro celníky a poslala jim ho faxem, biosecurity bohužel přišla na loď a nevzala nám zdaleka jen cibuli, ale všechno ovoce a zeleninu, no a imigrační jsme šli vyřídit až další středu, protože je přeci v úterý státní svátek a tak mají od pátku až do středy volno. Každopádně za hodinu jsme měli všechno, co jsme si mohli přát kód ke sprše, Bordeaux, sýry, Internet i točené pivo.

Petr

Odjezd z Vanuatu proti živlům na Kaledonii

Zdravím vás domů. Ani nemohu věřit, že poslední skutečný článek jsem psal před měsícem. Tolik se toho přihodilo. Nezbývá, než se zakousnout do připraveného krajíce a zahrnout vás opět příběhy.

Takže zanechal jsem Vás na Vanuatu někdy před příjezdem našeho slovenského člena posádky. Byly jsme na ostrově Espiritu Santo a to hned v hlavním městě Luganville. Zakotvili jsme před velmi přátelským resortem Beachfront. Jeho majitel je bývalý jachtař a jak zlatá náušnice v jeho uchu napovídá, tak obeplul Hornův mis, takže žádný dovolenkář jako my. Nejen, že jsme mohli používat jeho pláž pro náš člun, ale měli jsme k dispozici bazén, pitnou vodu i Internet.

Během dvou dnů jsme zařídili, co bylo potřeba, prodloužili si víza, nakoupili zásoby ovoce na trhu a byla neděle, kdy dorazil Dodo. V pondělí jsme naplánovali potápění na vrak lodě President Coolidge. Tato loď je jedním z mnoha pozůstatků po armádě Spojených států, která tady měla velkou základnu v době druhé světové války. Osud lodě President Coolidge je asi takový. Byla postavena v americe jako luxusní cruiser. Po vstupu USA do války byla používána armádou pro dopravu zbraní, proviantu a vojáků do západního Tichomoří. Když tato přes 200m dlouhá loď přijížděla do Luganville, plně naložena materiálem i lidmi, tak kapitán nepočkal na pilota a vybral si širší průliv do zátoky, který byl ovšem zaminovaný. Loď i s 6000 vojáky najela na vlastní minu a potopila se nedaleko mola. Vrak leží v hloubce 20-60 metrů. Potápění na tomto vraku je atraktivní zejména z toho důvodu, že je veli zachovalý a lze v něm najít mnoho vojenských artefaktů. Chtěl jsem toto místo vidět, když se o něm všude píše a patří k top světovým potapěčským lokalitám. Páju logicky rezaté vraky moc nezajímají a tak jsem se šel potápět jen já, zatím co Pája a Dodo šli šnorchlovat. Ponor byl poměrně hluboký a patřil z mého pohledu spíše k těm, kde si lze odškrtnout kolonku, byl jsem tam.  Rezavé samopaly, zarostlá umyvadla a záchodové mísy, talíře a helmy, ani bagry, nákladní auta a tanky mě tak moc neuchvacují.

Abychom si mohli odškrtnout i druhou podvodní pamětihodnost, tak jsme požádali kluky z potapěcího centra, aby nás vzali ještě na krátký šnorchlovací výsadek na vedlejší Milion Dollar point. Na tomto místě americká armáda potopila při svém odjezdu z Vanuatu po skončení války ohromné množství vojenské techniky a následně několika mohutnými náložemi rozmetala tanky, nákladní vozy, molo, bagry a další techniku podél břehu. Takže na břehu je park, maják, pomník a vlajka a pod vodou potom zbytky mola a všechny ty auta, bagry apod. Vidilěnost v prvních 5 metrech vody nebyla příliš velká, tak jsme jen opravdu krátce zkontrolovali, že tam ony auta a bagry jsou a jeli zpátky na loď.

V ůterý jsme se vypravili na organizovaný výlet do Millenium Cave. Pája dojednala specielní cenu, ale nějak se ne úplně přesně informovala na průběh akce. Ta se ukázala později celkem dobrodružná. Nejprve jsme jeli autem do vesnice v horách. Odtud jsme šli převážně bahnem v tropickém lese asi hodinu a půl k jeskyni. Tam jsme se se ponořili do jeskynní říčky a konečně si vyzkoušeli kaňoning. Je to v podstatě brodění se dravým potokem, šplhání po skalách a skákání do vody, občas plavání. Samotnou jeskyní jsme šli asi 40 minut, pak jsme další hodinu plavali a brodili se a šplhali. Zpátky jsme se vrátili promáčení, špinavý, unavení a spokojení. Pizza v Beachfront resort byla krásným završením už tak hezkého dne.

Ve středu jsme nakoupili, natankovali vodu a ve čtvrtek jsme zvedli kotvu a vypluli na předoboční vítr vstříc Kaledonii. Tady nám to začalo skřípat v posádce, rychle jsme pochopili, že náš nový člen posádky nemá skutečné zkušenosti s delší plavbou a podmínkami na oceánu. Tři dny plavby proti vlnám nebyly celkově vůbec příjemné, ale přežili jsme ve zdraví. Ona plavba proti větru tak nějak není žádná výhra, pro nikoho. Pro mě bylo navíc stresující to, že jsem objevil už na Vanuatu trhlinu v ukončení hlavního ocelového lana, kterým je upevněn stěžeň a to není nic dobrého. Nebyla jiná možnost, než doplout na Kaledonii, kde se taková věc dá řešit. Navíc nám opět začala prokluzovat spojka, takže nám nešla zpátečka a dopředu to šlo zařadit jen po modlitbě a meditaci. Dovedete si představit, že atmosféra ve nazelenalé posádce se dala krájet. Vítr ani proud nehodlali spolupracovat a tak jsem se rozhodl udělat nelegální zastávku na neobydleném atolu Heo, který byl po cestě a k nám nejblíž. A to byla velká úleva a odměna. Říkali jsme si, že tam počkáme na příznivější podmínky pro zbytek cesty do Noumea.

Petr