naposledy jsem psal o našem výletě na stříbrnou neděli, no dnes navážu dnešním výletem o neděli zlaté. Nejprve se však v rychlosti zmíním o tom, co jsme dělali přes týden. Podařilo se dokončit výměnu kotevního vrátku a vnitřních vantů (jedny z ocelových lan držících po stranách stěžeň). Dále jsem absolvoval místní technickou s autem a v rámci šetření vyměnil v autě olej a filtry. No prostě samé technické záležitosti.
Ve městě se stále kolem vánoc nic neděje, žádná výzdoba, žádné stromečky ... je tady hezké léto a pohoda. U nás na lodi je to ale jinak. Ne tedy ve smyslu pohody, ale vánoce tady řádí. Pája jako velká milovnice vánoc napekla cukroví (rohlíčky jsem už snědl) a pokouší se udržovat vánoční výzdobu salónu i když to vysloveně kazí čerstvé sytě žluté kaly, které jsme koupili na trhu.
Kromě toho všeho jsem minulý týden načal další desetiletí ve svém životě .... oslava byla důstojná.
Nyní , ale k výletu. I o zlaté neděli jsme vyrazili na západní pobřeží Severního ostrova a tentokrát jsme si jako cíl vybrali Národní park Waipoua Forest. Jak název napovídá, je to les. Jenže to není jen tak nějaký les, ale les deštný a hlavně les, kde jsou stovky a dokonce i tisíce let staré stromy, kterým se tady říká Kauri.
Nene, na fotce Pája nastojí u stromu Kauri, ale u "obyčejného" kapradí. Kauri, latinsky Agatis Australis, česky Damaroň je ohromný strom dožívající se několika tisíc let, dorůstají 60 a více metrů s průměrem kmenu hodně přes 2 metry. Jsou to prastaré stromy, které jsou rozšířené v rovníkové oblasti, tento konkrétní druh je jen na severním ostrově Nového Zélandu. My jsme autem sjeli z velké cesty a dojeli jsme na vyhlídku nad lesem. Odtud jsme pak šli pěšky asi hodinu tímto překrásným lesem k informačnímu středisku a pak zase hodinu zpátky k vyhlídce. Nemohli jsme se vynadívat na damaroně na veliké kapradí, na všelijaké rostli, stromy, lišejníky .... prostě na les v původní podobě. On se takový les liší od těch, které známe dnes hlavně k tom, že je neskutečně druhově rozmanitý. Samozřejmě deštný les snad ještě víc než jiné. Nevím proč, ale měl jsem vždycky děštné lesy spojené s tropickým horkem, tak mi přišlo dneska divné, že je 15 stupňů a musím mít zimní čepici.
Zpátky k Agatis Australis. Nejznámější a také velice úžasný je největší z těchto stromů - Tane Mahuta - pán lesa. Jeho stáří se odhaduje na 1250-2500 let, obvod jeho kmene je 13,7 metrů a výška přes 50 metrů. Je vážně veliký. Maurové k němu mají příběh. Tane je synem matky Země a otce nebes. Všechny stromy a ptáci v lese jsou jeho dětmi. Objímá kořeny matku Zemi a ruce vztahuje k otci, k nebesům, no kdo chcete, tak si to najděte. Každopádně bylo velkou ctí stát v přítomnosti živého stvoření, které tady žije tak dlouho. Jinde bylo ještě zvláštnější se podobného velikána dotknout a představit si se zavřenýma očima, jak to tady vypadalo, když byl ještě celý Zéland pokrytý podobným lesem a lidé tady ještě nebyli.
Cestou zpátky jsme se zastavili ještě na bláži Bluff a u jezera Taharoa. Obě to byla krásná, malebná místa. To posuďte sami, až se podíváte na fotky.
Už usínám, tak budu končit, do fotek jsem přidal fotky z dnešního výletu do samostnatného albumu a do Whanagrei jsem přidal pár hezkých fotek z parku a trhu.
Zdravíme do zimy!
Petr a Pája
Žádné komentáře:
Okomentovat