Ostrovy Poor Knights Islands dobyty

Po klidné noci u ústí řeky Ngunguru jsme po snídani vypluli ven ze zátoky. 

Fouknul příznivý vítr a tak jsme zamířili na Poor Knights Islands. Je to několik ostrůvků asi 15NM od pobřeží. Zajímavé jsou tím, že se jedná o rezervaci jak mořskou, tak ptačí. Vstup na ostrovy se musí vyřizovat dopředu a to my jsme neměli. Ale kotvit a potápět se tam dá bez povolení. Potápění na těchto ostrovech se řadí mezi deset nejkrásnějších na světě, tedy alespoň podle reklamních letáčků místních potápěčských center. My jsme tam tedy dopluli a zakotvili na "nejlepším" kotvišti na těchto ostrovech, na jihu. Příjezd byl naprosto úchvatný. Kolem jižního konce ostrova je rozeseto několik kamenných mostů, nebo děr ve skále, nebo arch, jak chcete. Každopádně je to úchvatný pohled. Doporučené kotviště bylo hluboké asi 35m a to není pro nás. Tak jsme nakonec našli místečko, kde bylo jen 10-15 metrů. Nicméně velmi členité kamenné dno, na jedné straně skála a na druhů prudký sráz, kde dno padalo do 40 metrů. Bylo jasné, že na noc to tady nebude.

Udělali jsme si oběd a pak hned vyrazili na průzkum člunem. Projížděli jsme po mosty a nakukovali do bezpočtu jeskyní, to bylo skvělé. Pak jsme se tedy vyhecovali, navlékli na sebe všechny neoprény a vlněné termoprádlo a šli se kouknout pod vodu. Na potápění jsem Páju nepřesvědčil, ale udělali jsme alespoň krátký šnorchlovací výlet. Poprvé jsme tady byli vlastně pod vodou. Voda tady má odhadem 17-19 stupňů a to je opravdu nemnoho. Podmořský svět je tady jiný než ve tropických vodách. Jsou tady chaluhy, řasy a tak trochu to pod vodou vyadá jako v lese. Chybí barevné korály a rybky mají také méně barev, ale jsou tady i tropické druhy. Mně se to moc líbilo. Bylo vidět, že ryby byly na potápěče zvyklé a myslím, že je tam i musí krmit, protože chvíli potom, co jsme vlezli do vody nás doprovázelo hejno alespoň půlmetrových snapperů a jacků. Hned mě blesklo hlavou, že bychom měli doplnit náš mrazák, ale tady ne, tady se nesmí rybařit natož střílet. Tak jsem jen v tichosti obdivoval tyhle zvědavé velikány. Koukal se, jak se v proudu způsobeném dmutím pochybují chaluhy tam a zase zpátky a všude kolem byli rybky, které se snažili sehnat něco k jídlu a zároveň nezkončit v něčím žaludku. 

Když už jsem byl zmrzlý i já, tak jsem vylezl za Pájou na člun a zanedlouho potom jsme vyplouvali zpátky k pevnině. Vůbec se mi z toho krásného místa nechtělo. Za tři hodiny jsme připlouvaly k zátoce Whangaruru. Krajina pobřeží je úplný Hobitín, vážně to vypadá krásně.

Těším se už na zítra zase pro změnu na procházku. Prý tady jde jít na několik kopců a kochat se výhledy na všechny strany.

Zdravíme z Hobitína,

Petr s Pájou