Pravda je, že je dnes státní svátek (to jsme se dozvěděli v sobotu) a tady snad všichni, kdo mohou, podle množství mayday volání i ti co nemohou, vzali lodě a lodičky a vyrazili závodit. Jeli se tady závody klasických plachetnic, závodních plachetnic, malých plachetnic snad všech možných tříd. Absolutní nářez. Jenže není to jak regaty, které jsem viděl v Chorvatsku. Dneska tady fouká 25-35 uzlů, nikdo neměl méně než plné plachty a náklon 30 stupňů, na zadní a zadoboční kurzy měli všichni spinakry a genakry. Viděli jsme několik plachetnic na boku, roztrhané plachty ... O Novozélanďanech se říká, že jsou skvělý jachtaři. Jsou vyhledávaní do posádek závodních plachetnic po celém světě. Je tady stejně jachet jako obyvatel. Ale na mě je tohle asi už moc.
V noci jsme kotvili v uzavřené zátoce Isling Bay mezi dvěma ostrovy a podle doporučení pilota. Kotvilo tam s námi další tak sto jachet, motoráků a plachetnic. Vítr se měl v noci stočit. Zátoka nás měla chránit dobře, až na jeden směr ... hádejte odkud foukalo, no ano, právě z tohoto směru. Zakotvili jsme trochu stranou, abychom měli dost místa. Dno bylo bahnité, pro jistotu jsme dali 45 metrů řetězu na hloubce 6 metrů. Ve tři ráno alarm, nechtěl jsem věřit vlastním očím, jeli jsme jako bez kotvy. Nebyli jsme jediní. V zimě, větru a rozespalí jsme překotvili, vyzkoušeli, znovu nastavili alarm. Kotva držela dobře. Ráno snídáme, to už se ze zátoky začali hromadně hrnout lodě. Ani jsme nedopili kafe a alarm se ozval zase. No tak to jsem už nechápal vůbec. Takže jsme hned nastartovali a začali vytahovat kotvu. Foukalo v nárazech kolem 30 a řetěz mi vyskočil z kolejnice. Dát ho tam zpátky vyžadovalo hodně nadávání. Ale povedlo se nám to. Už jsme vážně docela sehraní, Pája je za kormidlem a já tahám kotvu, normálně je to úplně bez problémů, jenže když táhnete kotvu a driftujete na břeh a fouká přes dvacet uzlů, tak loď nejde vůbec držet ve směru a navíc máte oprávněně pocit nedostatku času.
Pak jsme se vydali do Aucklandu a cestou začali obvolávat maríny. Mezitím (stálé fouká 25-35) nás na plachty a ostrý předoboční vítr předjíždí kdejaká bárka nakloněná úplně na bok a zuřivě měnící směr podle poryvů. Jak vjíždíme do přístavu, tak vidíme, že právě odstartovali několikatery závody. My jedeme na silně zrefovanou genu a nebo motor a Kiwi jachtaři se řítí v chumlu s plným oplachtěním, spinakery, genakery ...
Projeli jsme až do centra, tam jsme dokončili volání do všech marín a rozhodli se najít nějaké místo na kotvení. Našli jsme, zakotvili a držíme. Pozoroval jsem zbytek dne dění na vodě. Tady prostě znají jen plné plachty, na míň se nejezdí. Většina lodí byla na hranici spinoutu a nebyli to jen závodníci, byli to zkrátka všichni, i víkendoví jachtaři. Uklidňuji sám sebe, že jsme přeci jenom připluli po vlastní ose až z Evropy, ale stejně, jsou to husťáci. Jenže kromě pozorování plachetnic všech velikostí letících pod plnými plachtami se z rádia neustále ozývá nouzové volání, od motoráků, od kajakářů, člunů. Tolik mayday, co jsem slyšel za poslední 3 dny jsem neslyšel za celou dobu svého jachtaření včetně kurzů na rádio. Všichni tady komunikují naprosto předpisově, to musím říct, mám se ještě co učit. Včera mě po celém dni nouzových volání dorazilo večerní volání coastguard ohledně spadlého vrtulníku. Potom jsem už rádio ztišil na minimum a šel spát.
Pája dnes chytla už nerva, když pochopila, že procházka po rušných ulicích velkoměsta se definitivně mění v celodenní poslouchání větru v lanoví. Jaká romantika, namítal jsem nevhodně. Po chvíli z toho šla radši uklízet. Já jsem zaujal polohu ležícího střelce s dalekohledem. Probudilo mě až ječení lidí na těsně kolem zádi projíždějícím rychločlunu. Musel jsem si jít dát rum.
Vítr má v noci povolit, pumpa je asi půl míle od nás a zítra, až budou všichni v práci a v kancelářích, tak obvoláme maríny znovu a určitě seženeme stání a pak půjdeme do muzea a večer na návštěvu na loď Rotoman.
Z Aucklandu zdraví poněkud unavená, přesto optimisticky naladěná posádka Perly
Petr a Pája
Žádné komentáře:
Okomentovat