Dnes bych rád napsal několik řádků k životu na malých ostrůvcích tady na Suwrrowu. Kolem laguny je rozeseto několik desítek ostrůvků. Oficielně se tady smí jen na jeden z nich na Anchorage Island (kotevní ostrov). Tady bydlí i správce parku a na kotvišti před ostrůvkem jsou zakotveny všechny lodě. Když se člověk chce podívat jinam, tak se musí domluvit s pomocníkem Charliem a za nějaké malé peníze a benzín vás vezme na výlet po ostatních ostrovech. No, tak jsme se tedy domluvili a vyrazili společně s Martinem a jeho Salomonskou Maruškou.
Nejprve jsme navštívili malý ostrůvek, kde hnízdí rozliční mořští ptáci, bylo jich tam tolik, že z toho šla hlava kolem. Okukovali jsme opatrně mladé, hnízdící ptáky. Takových ptačích ostrovů je tady hned několik. Nevím přesně, proč si všichni ptáci vyberou vždycky jeden ostrov a tam hnízdí společně, ale vypadá to tak.
Další zastávka byla na Seven Island. Ten patří k větším, je zalesněný a hlavními obyvateli tohoto ostrova (podobně jako všech ostatním ostrovů s palmovým porostem) jsou kraby. Ale ne jenom ti obyčejní, nebo poustevníci, ale kokosový kraby. Ti jsou jak tvarem těla, barvou, tak hlavně velikostí velmi odlišní od svých jiných příbuzných. Dorůstají až půl metru a snad až 30 a více let. A jsou velice dobří k jídlu. Na Seven Island jich bylo neskutečné množství a byli opravdu velcí. No, jak už jsem říkal, Martin a Salomonská Maruška jsou lidé divočiny, než jsem se nadál už každý držel dva v ruce. Já jsem se bál o prsty, takže jsem držel jen ty, co už byli svázaní a i tak jsem měl z jejich klepet značný respekt. On totiž tenhle krab dokáže svými klepety opravdu rozlousknout kokosový ořech a vůbec kdeco, takže tomu, aby člověk přišel o prst stačí jen okamžik nepozornosti. Vyprávěl nám správce, že před měsícem tady jedna německá jachtařka dělala ťutiky, ňukiky na kraba a ten udělal jen šup a ustřihl ji dva články prstu jako nic. Nejbližší nemocnice je 3 dny plavby na Americké Samoa ...
My jsme nakonec kraba přeci jenom k jídlu měli, mohu říct, že je dobrý ... ale dalšího asi už mít nemusím, protože se mi zdá, že mařit život 10 let starého kraba, aby měl jeden člověk večeři není úplně v pořádku. Najíst se lze i jiným způsobem, třeba chytáním langust a ryb, ty mají velmi dobrou reprodukční schopnost a doplní stavy mnohem rychleji. Na obydlených pacifických ostrovech jsou kokosoví kraby téměř nebo úplně vyhubeni, přesněji vyjedeni. Na Anchorage Island jsou kokosoví kraby také. Proto tady správce parku nemůže pěstovat žádnou zeleninu, oni totiž všechno přelezou, všude se dostanou a pak všechno snědí. Aby je tady lidé nechytali, jsou všude cedule, že na ostrově byl umístěn jed na krysy a kokosoví kraby požírají potom ty mrtvé krysy, no a tak jsou ti kraby vlastně také otrávení ... s těmi krysami nevím, prý tady nějaké opravdu byly, asi z nějaké lodi, ale víc si myslím, že se jedná o jediný způsob jak dosáhnout toho, aby jachtaři ty kraby nesnědli.
To je ze souše, kromě lidí, vlastně skoro všechno. Vlastně, je tady další ostrov, kde zase pro změnu kladou vejce želvy. Viděli jsme, jak se tady v laguně páří. Ale tam jsme se nedostali. Co se lidí týká, tak ostrov 8 měsíců v roce obývá správce parku a jeho pomocník, nyní Hary a bohužel jeho pomocník Charlie. Hary je mlčenlivý, silný a velmi chytrý člověk. Je tady druhým rokem. Toho mám rád, jen je velice restriktivní a když se ho člověk na cokoliv zeptá, tak odpověď je ne, to nejde. Charlie je nevyrovnaný pitomec. Asi to myslí většinou dobře, ale nejde se s ním na ničem rozumně domluvit, jednou řekne tak, podruhé jinak ... jachtaři ho mají plné zuby a většina s povzdechem vzpomíná na předešlé správce, kteří byli mnohem vstřícnější, otevřenější a byli to právě oni, kdo dělali toto místo tak výjimečným. Já se snažím užívat si maximálně přírody, protože ta je tady krásná, hlavně pod vodou. A tak tam trávíme nejvíce času, je toho tady k vidění hodně. I to má někdy své stinné stránky ... včera jsem měl první nepříjemný zážitek se žralokem šedým, kterému jsem, nevím proč, přišel hrozně zajímavý a tak si mě hodlal prohlížet opravdu zblízka a vůbec si nechtěl nechat vysvětlit, že nejsem k mání a vůbec se mi to nelíbilo. Nakonec se nikomu nic nestalo, všichni jsme se dostali v pořádku do člunu, ale ještě teď mi není dobře, když si na něj vzpomenu. A to přísahám byl tak nádherný a byla to paráda si ho takhle zblízka prohlédnout. Jen kdyby nebyli tak nebezpeční a nevypočitatelní.
Tak to by ze souše stačilo, už se těším, až vám dám na web fotky, některé jsou opravdu povedené.
Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat