Včerejší úlovek ...

Tak tohle jsme včera chytili kousek před Vava'u. Konečně! 1,35m, asi 15kg. Máme plný mrazák i lednici. A mimochodem, podařilo se mi nahrát zbylé fotky ze Samoa a nějaké fotky z Tongy.

\

Jsme na Vavau a vypada to tady moc pekne

dnes jsme slavne, jak jinak, dopluli na dalsi skupinu ostrovu Kralovstvi Tonga - Vava'u. Zatim jsme se jen vyvazali na bojku, zasli na breh na kratkou prochazku a Internet. Je to tady mnohem vic rozvinute nez na Niatoputapu. Kdyz jsme vlouvali dovnitr sousostrovi, tak jsme opravdu zasli ned tim, jak je to tady krasne.

Dopoledne jsme konecne ulovili rybu. 1.35m dlouhou doradu, odhadem 15kg. Spolecnymi silami jsme ji udolali, Paja se projevila jako velky lovec, kdyz me povzbuzovala z poza stolu "proste ji sem jebni", to vite nervy jsou pri lovu na pochodu. Nejvetsi ryba, kterou jsme kdy vytahli. Pekne nam poklidila kokpit, ale nakonec jsme ji udolali pomoci slivovice, kterou ji Paja sikovne nalila do kreli. Mame plny mrazak, lednici i bricha :-). Vynikajici tahle Mahi Mahi, zitra dame na web fotky.

Velryby, ktere sem migruji az z Gronska, aby zde porodili mlade, tady uz nejsou, pred dvema tydny zacaly mizet, skoda, bylo jich tady pry vsude nepocitane. Stejne jako veryby jsou uz pryc i nasi kamaradi, jenom nepluli do Gronska, ale na Zeland nebo na Fiji. Tak mi bylo smutno, ze se s nekterymi asi hned tak neuvidime.

To by pro dnesek stacilo.

Zdravime do Cech,

Z Nieafu na Vava'u zdravi Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Nedele v kralovstvi Tonga, odplouvame na Vavau

Dny tady ubihaji rychle a to i kdyz mistni jsou zpomaleni. My jsme popmerne dost casu travili na lodi, uklizeli, delali drobne opravy. Vcera jsme se jen kratce navecer prosli vesnici. Palangi, to je jmeno pro belochy, stejne jako na Samoa a to jsme my. Pubertakum pro smich, mensi deti se uz osmelili a krome pozdravu by hned pridaji loly (bombon). Snazime se mistnim detem spis vnucovat bloky, tuzky a omalovanky, ale myslim, ze z toho dvakrat nadsene nejsou.

Sie, mistni urednici, se kterou jsme byli trochu vic v kontaktu, jsme donesli batoh plny ruznych veci, ktere by se ji mohly hodit. Nad nekterymi opravdu jasala, ale naoplatku nam dala misto ovoce plnou tasku cocky a fazoli od jinych jachtaru s tim, ze to pro ni je moc slozite varit. Nebyli jsme schopni ji vysvetli, ze toho mame plnou lod a ze to opravdu maximalne muzeme nekomu dat, nedala se. Pripadalo mi to jako u telekomunikacniho operatora, ti take davaji cloveku neco, co si neobjednal a nepotrebuje. Alespon jsme se s ni domluvili, ze nas vezme dnes do kostela ...

Bylo pul desate, kdyz jsme dorazili k domu Sii, presne jako bylo domluveno. Vsechno sedelo, jenom dum byl prazdny, nakladacek pryc. Tak jsme chvili bloumali okolo a pak jsme si vsimli jineho nakladaku s lidmi, ktery byl na ceste kousek nad domem. Sli jsme se tam podivat. Vsichni byli nastrojeni, holky nacesane, nadhera. Starsi pan se nas zeptal, kam jedeme, tak jsme mu povedeli, ze jsme meli jet se Siou a on neco rekl Tonzsky a uz jsme nasedali. Devcata nam hned udelala misto a tak jsme jeli na korbe nakladaku s krasne ustrojenymi Tonzany az do Rimsko-katolickeho kostela ve vedlejsi vesnici. Cestou pristupovali dalsi a dalsi, takze kdyz nakladacek zastavoval, tak byla korba uplne plna.

No patrne znate muj postoj ke katolickym msim ... ale tahle na Niuatoputapu byla opravdu uzasna. Kostel, tedy spis stodola, byla uplne plna. Vic jak polovinu casu cely kostel prekrasne zpival a nebylo to jen tak nejake zpivani, 2,3,4 hlasne s prekrasnymi soly. Uplne z toho sel mraz po zadech. Cela mse probehla tak dustojne jak v nejvetsi evropske katedrale, zaroven to vsak hlavne diky nadhernemu zpevu nebylo chladne formalni. Kazani bylo dlouhe a my jsme mu bohuzel nerozumeli. Katolici mi byli ale sympaticti jeste pred kostelem tim, ze po tsunami 2009 byli i tady jedni z mala, kdo mistnim oprvadu pomohl a pritom po nic nepozaduje nekrestanske prispevky. I tady maji pomerne velmi mnoho ruznych krestanskych cirky a k nim i kostelu. Den predtim jsme potkali ve vesnici dva mlade mormony.

Jenze Niuatoputapu, zrejme i cela Tonga a asi zapadni tichomori je mistem velikych rozporu. Takze mi nebylo jasne, jak zaroven muze krasna Tonzska maminka nadherne zpivat, laskyplne drzet male miminko a v tu samou chvili trestat sve dalsi tri male syny ranami hrbetem ruky do obliceje ... to jsem si vsiml i na Samoa, ze tam deti maji sice vetsinu casu uplnou volnost, ale kdyz zabreci nebo neco provedou dostanou bez milosti nekolik ran do hlavy. Tady, stejne jako na Samoa, to je ale uplne bezne a deti se tomu ani nedivy.

Nebo jina zvlastnost, pro prichoziho z Evropy rekneme neobvykla. Kdyz jsme predevcirem prisli k Sie na navstevu, zrovna se vecerelo, ani se neptala a uz jsme meli na taliri taro a rybu, stejne jako ostatni clenove rodiny. Ji se tady rukama a ruce se tady nemyji pred jidlem, ale po jidle, stejne jako na Samoa. No a pak jsme si povidali, jak ziji, co jedi jak to delaji s prasaty, ktera behaji vsude po vesnici a tak. Celou dobu okolo nas pobihala roztomila stenatka. Sia rika, no to jsou vsechno stenatka tehle fenky ... my je krmime a pak je snime, maji dobre maso ... Paja to vubec nepochopila, musel jsem ji to zopakovat trikrat a pak se jeste musela zeptat znovu a Sia ji bez mrknuti zopakovala, no ano, maji skvele maso. Takze tady se psi pestuji na maso spolecne s prasaty, to je co? Krome toho jedi ryby, taro, jamy, banany, chlebovnik, mango, papaju ... a to je zvolna skoro vsechno. Pripravuji umu (na zhavych kamenech), podobne jako jinde v Polynesii. Kdyz Sia dostala od jachtaru cocku, tak prohlasila, ze to je moc slozite a zdlouhave a na to nema cas ... no neni v tom logiky ani co by se za nehet veslo, kdybyste videli, jak pracne je pripravit taro. Spis se jedna o nejaky podvedomy odpor ke vsemu, co nejedi odjakziva a nemaji za domem na zahrade.

Dnes byla nedele, a tady je primo zakonem zakazane v nedeli pracovat a tak se rano pripravi umu, pak se jde do kostela, pak rodina do pozdniho odpoledne spolecne ji a pak se spolecne spi doma az do pondelka. Takze jsme dnes od nikoho nedostali ani kokos, protoze v nedeli se nesmi do dzungle a nesmi se lezt na palmy a vubec nic delat. My jsme sli odpoledne do dzungle a prosli jsme az na druhou stranu ostrova, kde byla nekonecka plaz. Byla prekrasna s bilym piskem a ohromnym mnozstvim musli a taky petek, sklenenych lahvi, provazu, bojek a ruznych plastovych ulomku nebo i drahych funkcnich GPS radioboji na solarni clanky. Proste vseho, co lide zamerne nebo omylem nahazi do oceanu. Protoze tam bylo nekonecno krasnym musli, tak mame, diky Paji zalibe ve sbirani cehokoliv, opet Perlu alespon o tri kila tezsi.

Zitra rano si vyzvedneme slibene kokosy a vyplujeme na Vavau. To je odstud asi 160NM na jih, meli bychom tam tady dorazit za nejakych 24-30 hodin v utery kolem obeda. Je to tady uz mnohem komlikovanejsi s pocasim, tak doufam, ze nas neceka prilis velke trapeni, protoze kazdeho pul dne vypada predpoved jinak.

Napiste nekdo, jak to dopadlo doma s volbama, mejte se zatim u nas hezky,

Z Tongy zdravi Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Niuatoputapu, jak jsme se 4 dny přihlašovali do království

Teprve dnes, tedy čtvrtý den po tom, co naše kotva dopadla do písku laguny u ostrova Niuatoputapu, jsme konečně oficielně procleni do Království Tonga. Zároveň jsme si už i vyřídili papíry, abychom mohli v pondělí ráno přeplout jižně do skupiny ostrovů Vava'u ... a to je myslím správná chvíle si něco o Království Tonga říct.

Tonga se rozkládá na ostrovech seskupený do 4 skupin. Nejsevernější a nejodlehlejší a nejméně rozvinutá je skupina Niues, tam právě kotvíme, jsou to vlastně tři sopečné izolované ostrovy. 150NM jižně je jachtami nejvyhledávanější skupina Vava'u. Tam je tolik kotvišť, že ani nemají jména, jen čísla a skutečně v pilotech najdete věty jako "trojka má dobré dno, šestka není krytá z východu" apod. hrůza, tedy asi to tam bude hezké, ale množství jachet a očíslovaná kotviště jsou odpudivá. Navíc tam teď čekají všechny jachty na počasí, aby mohli přeplout na Zéland, je tam draho apod. Pak jsou korálové ostrůvky a ostrovy ve skupině Ha'apai. Tam se těším na potápění a rybaření, no a úplně jižně je hlavní ostrov Tongatapu s hlavním městem Nukualofa.

Tonga je království, podle literatury poslední království Pacifiku a pyšnící se tím, že nebylo nikdy kolonizováno. Tonžané byli velkými bojovníky a pořádali časté výpady na okolní ostrovy. Kapitána Cooka nesnědli jen dílem náhody. K tomu se ale dostanu jindy.

Na Niuatoputapu sme připluli ze Samoa 22.10.2013. Připluli jsme odpoledne. V zátoce uvnitř laguny byly dvě malé plachetnice a katamarán, který hned druhý den ráno odplul. Rozhodně se nám už nikam nechtělo, tak jsme si udělali jídlo, sedli si a odpočívali. Na člunu k nám připlul jachtař z jedné z plachetnic a dal nám základní informace, jak to tady probíhá. Poděkovali jsme a abychom učinili povinnostem za dost, tak jsme se dvakrát pokusili zavolat přes rádio místní celníky, ale bez odpovědi. Tak jsme šli v klidu spát. Druhý den se za námi objevila krásná 72 stop dlouhá plachetnice Katharsis II s Polskou posádkou, kterou jsme potkali už na Samoa. A na rádiu jsme zaslechli poprvé Saiu, která nás přivítala na Tonze a řekla nám, že dnes je státní svátek a proto nás proclí až další den. Nevadí, řekli jsme si, alesoň půjdeme šnorchlovat a uděláme si pohodu. Malé plachetnice odpluli, poláci byli akční a hned vyrazili na ponor na vnější útes a my jsme se pokusili o šnorchlovací výlet. Nestálo to ale za nic, tak jsme zbytek dne byli na Perle. Další den ráno jsme čekali a čekali, občas zkusili VHF a pak už jsme se dočkat nemohli, tak jsme se vypravili na souš hledat zdejší úředníky. Celá vesnice, všichni obyvatelé i zvířata byli úplně totálně zpomalení, ještě trochu a život by jim už běžel pozpátku. Ptali jsme se hned u prvního domu, kde najdeme celníky, chvíli trvalo, než mladý pár pochopil, co chceme a pak nám bez váhání nabídli, že nás svezou. Zavezli nás asi 3 km a nic nechtěli, poděkovali jsme a šli do prostřední budky, kde seděla bodrá Saia za stolem plným papírů, ještě další žena a několik dětí a jedna sepice. Saia nás hezky přivítala a velmi pomalu nám sdělila, že se snažila říct té druhé lodi (Polákům), že máme počkat na lodi, kam dorazí všichni úředníci nás proclít. Bylo půl desáté a prý jeden z nich má teď od 10 schůzi a pak že přijdou. Dobrá, tak ano, tak my tedy počkáme na lodi pravili jsme a tentokrát pěšky došli na loď. Přitom jsme koukali na všudypřítomná volně pobíhající prasata a prasátka, psi a štěňátka, koně a hříbátka .... Počet prasat značně převyšuje počet obyvatel Niuatoputapu (těch je asi 900).

Trio teletabies (jak jsme těmto úředníkům začali říkat) na nás pískalo z mola až o půl druhé .. schůze se asi protáhla do oběda. Chtěli, abychom pro ně dojeli člunem, nemají ani vysílačku. Ok, už když nastupovali do člunu bez toho, aniž mi nějak kloudně odpověděli na pozdrav, ihned obsadili první příčku hitparády největších úředních tydýtů cesty kolem světa. Na lodi své prvenství potvrdili, když za celou dobu řekli jen fill this, fill this, fill this... já vím, dopluje sem za rok jen asi 100 lodí, ale i to je dost na to, aby byli schopni alespoň základní komunikace. Když jsem opět asi 10 x vyplnil stále stejné informace do různě pojmenovaných formulářů, tak jsem teletabies naložil a odvezl Polákům. Z vyprávění později jsme se dozvěděli, že u Poláků to mělo podobný průběh. No ale to nebylo všechno. Bylo půl čtvrté a my jsme ještě měli jít zaplatit a to vyžadovalo návštěvu banky a ta byla 30 minut daleko a zavírala ve čtyři. Takže jsme se hravě přehoupli do dneška, kdy jsme v 11 hodin proces přihlašování zakončili.

Poláci nás včera pozvali na jejich krásnou loď a tak jsme s nimi povečeřeli a dlouho si pak povídali o jejich expedicích do Arktidy a Antarktidy a vůbec. Moc fajn lidi, majitel a skipper lodě byl bývalý vydavatel a asi velmi úspěšný. Jako bychom se nemohli rozloučit a jako bychom s Poláky měli mít pokaždé vzrušení. O půl jedné, když jsme už tvrdě spali nás probudí bouchání do lodě a křičení, Peter, Peter, potřebujeme pomoc. Zmateně jsem vylezl z kajuty, a Vojtech mi hned řekl, že jim uplaval člun a potřebují abychom jim pro něj jeli. Všechno dopadlo dobře a i přes mělčiny jsme člun dostihli. Měli hrozné štěstí, že si toho všimli hned, co odplaval, takže ho našli a nezkončil na útesu nebo ještě hůř na Fiji. Jak se Vojtěch dostal k nám na loď? Doplaval, v noci, po tmě, proti větru a vlnám, statečný muž to je.

Po proceduře proclívání jsem v duchu toto místo odsoudil, že se to fakt nedá a chci pryč .. proti místním v "práci" jsou i čeští puberřáci efektivní pracanti. Dnes večer nám Saia volala, ať k ní zajedeme, že pro nás má banány. Přišli jsme, jen jsme se pozdravili, tak nám automaticky donesla talíř s večeří (taro a rybky), celá rodina se postupně najedla. Všichni najednou fungovali normálně a my jsme se dozvěděli, že to tady po tsunami v 2009 nemají vůbec jednoduché a najednou se těším se na zítra, až k ní půjdeme, až se dozvíme zase víc a možná, když bude mít čas, tak nás vezme na výlet, ukáže jak se tady suší pandanus a jak se z něj pletou deky. To je vlastně jediná ekonomická aktivita tady na ostrově. Pája zase zajásala, když so dozvěděla, že Saia vyráběla šperky a myslím, že se tím budou společně zaobírat. A tak jsem si musel opravit mínění.

To by snad bylo pro teď všechno, půjdeme spát. Odplouvat budeme velmi pravděpodobně v pondělí ráno.

Z Perly zdraví,

Petr a Pája

Návštěva u Zdeňka a Zdeňky, Umu

Jsme tady třetí den a s proclením na Tongu místní úředníci nespěchají ... tak se alespoň mohu vrátit na Samou a napsat vám o návštěvě u Zdeňka a Zdeňky. Jak jste si jako pravidelní čtenáři jistě již přečetli, tak jsme na jižním pobřeží ve vesnici Saleapanga narazili na Český pár - Zdeňka a Zdeňku. Navštívili jsme je krátce během naší cesty po ostrově, pak se u nás Zdeněk zastavil na lodi, když byl v Apia na úřadech a byli jsme pozváni o víkendu k nim.

A my jsme samozřejmě toto pozvání tuze rádi přijali a strávili u nich dva dny plné povídání, návštěvy jejich přátel a hlavně vesnice, kde je Zdeněk náčelníkem. Ale popořádku. V pátek jsme se vypravili na autobus do Saleapangy. Ráno jsme úspěšně našli autobusové nádraží. Já jsem se vydal odhlásit nás na Imigrační, celníky a kapitanát a pája šla zjišťovat, kdy nám pojede autobus a odkud. Já jsem po 4 hodinách a několika zbytečných cestách do města a čekání front a vyplňování formulářů dokola a dokola byl hotov už v 1. Paní v kanceláři kapitanátu mi řekla, že volal Zdeněk, že máme radši jet poledním autobusem, protože poslední autobus bude plný. No ale, to jaksi nevyšlo. Autobusy na Samoa mají jen velmi volný jízdní řád a Faa Samoa znamená, že místní tak nějak vědí zhruba odkud a kdy autobus pojede ale vědí to jen ti, kteří autobusem jezdí a ti co ne, tak vás pošlou z jednoho konce na druhý, nikdy neřeknou nevím, vždycky řeknou něco ... málokdy to ale je použitelná informace. Když už děláte třetí kolečko po autobusovém nádraží, tak se vzdáte, přidáte se k ostatním a koukáte a čekáte. Pája absolvovala tohle během dopoledne. No a tak jsme se ve dvě rychle pobalili a vyrazili na autobusák, prý to má jet ve 3 a pak poslední v 5.

Ve 14:20 jsme se dostali ke skoro normálně vyhlížejícímu autobusu, který jel jinam než jsme potřebovali a po anketě, kdy soubor respondentů byl určitě víc jak 20, jsme dospěli k tomu, že náš autobus už jel a asi nejspíš budeme muset počkat na poslední, co jede v 5. Asi jsme vypadali nesmírně bezradně, protože před námi zaparkovala dodávka, kde byla rodina s 50kg mouky, rýže, cukru, dětmi, rodiči ... zeptali se nás, kam jedeme a my jsme znovu zopakovali náš příběh. Řekli nám, že jsou z vesnice, která je tři vesnice od Saleapanga a že náš autobus by měl jet v 5. Po chvíli na nás zavolali znovu, jestli chceme, tak nás tam hodí, protože jim bylo líto, že bychom tam museli dlouho čekat. Rádi a s díky jsme nastoupili do mikrobusu a zapadli mezi rodinné příslušníky a mouku. Byli moc fajn, hodili nás až ke Zdeňkovi a Zdeňce před barák, nic nechtěli. A navíc jeli krásnou cestou, a my jsme tak mohli obdivovat nádherná zelená údolí, výhledy a povídat si s nimi, jak se jim žije. Přišla řeč i na naši víru. Svorně jsme odsouhlasili, že jsme křesťané a tak bylo všechno v nejlepším pořádku.

Zdeňka nám nachystala pokoj jako v hotelu, navíc tam příjemně foukal vítr od moře, jaká pohoda proti výhni v Apia. Cítili jsme se u nic jako doma. Dokonce psi nás už vítali, když jsme na ně promluvili česky. Pejsci byli vůbec kapitola sama pro sebe. Mají 3 své krásné psi, pak u nich je téměř pořád jeden od sousedů a navíc se teď starali o dvě malinká roztomilá stěňátka, která našli na pozemku. Bělásek a Hnědáček se jmenovala a to víte Pája měla pořád nějaké v náručí. Je to nutnost, kvůli prasatům i místním nenechavcům, kteří by jim plundrovali zahradu. Večer už jsme si jen povídali, Zdeněk vařil. Zdeňkův život by byl na pěkně tlustou knihu. Neuvěřitelné, co všechno se vejde do jednoho života. Třeba jak prchal v 68 z republiky, kdy unikl státní policii o fous a sám sebe zamontoval nad motorový prostor Ikarusu s výletníky do Vídně. Nebo jak byl v australské armádě, nebo jak už se Zdeňkou jezdili kempovat, nebo jak společně provozovali velké zahradnictví a také jak přežili Tsunami a cyklónu na Samoa. Oni staví Českou restauraci a bungalovy. Musejí se potýkat s kde jakou nepřízní a přesto jsou tak optimističtí a veselí a moc fajn. Doufáme, že se k nim ještě podíváme. Apropo, budou potřebovat českého šéfkuchaře, kdyby měl někdo zájem :-)

V sobotu nás vzali do nového resortu Hideaway, který na pobřeží staví pár z Nového Zélandu. Je to tedy investice ve velkém, tuším 26 bungalovů, vše moc krásné, bazén, restaurace. Opět moc milý lidé. Znovu jsme se potkali s Carol a Jackem z Texasu, kteří mají v horách stromové domy. Nicméně pro nás snad nejzajímavější byla nedělní návštěva u rodiny Sanaleho. jeli jsme hned ráno, abychom viděli, jak se připravuje tradiční nedělní jídlo pro celou rodinu Umu. Už jsme viděli jednou jeho přípravu v turistickém centru v Apia, ale tady to bylo nefalšovaně autentické. Na tomhle pokrmu a způsobu přípravy, který je stejný po stovky let je nejlepší to, že tam není ani jedna jediná věc, kterou by každý Samoánec neměl na zahradě a v moři. Ani jedna věc během přípravy není z našeho umělohmotného, kovového a porcelánového světa, jen a jen listy, taro, banány, žhavé kameny, kokosové mléko ... Jídlo je to velmi chutné a vydatné. Je to taro, kokosové mléko s cibulí zabalené do listů tara a chlebovníku, banány a ryba nebo prase nebo jiný kousek masa. Příprava se děje tak, že se ráno rozdělá oheň, oškrabe se taro, udělají se takové koule z listů tara, kam se nalije kokosové mléko s cibulí. A pak se to celé zabalí do listu chlebovníku. Oloupou se banány. Když jsou kameny rozpálené, tak se rozhrnou, dá se na ně taro, koule, banány a hlava tuňáka nebo jiné maso a všechno se přikryje banánovými listy a nechá dusit necelou hodinu. Výsledek je vynikající pokrm, hlavně ty koule s kokosovým mlékem, ty mi chutnali. George nám ještě udělal typickou Polynézskou syrovou rybu v kokosovém mléce (poisson cru). V Polynésii se jí rukama. Nám ale naši porci připravili do košíku čerstvě upleteného z kokosových listů a dali jsme si až doma u Zdeňka a Zdeňky.



Odpoledne nás Zdeněk a Zdeňka zavezli zpátky do Apia a vzali jsme s sebou na výlet ještě náčelníka Sanaleho a George s rodinou, abychom jim na oplátku ukázali naši loď. Bylo to fajn a myslím, že to ocenili. Jen neradi jsme se se všemi loučili a do teď na ně stále myslíme a povídáme si o nich.

Nás už čekal v pondělí odjezd a tak jsme měli spoustu práce. Do toho nám stále lilo, tak to bylo trochu náročné. No, ale odpluli jsme a teď tu sedíme už v království Tonga a čekáme na proclení ...

O tom zase v jiném článku :-)

Petr a Pája

Uz kotvime v Kralovstvi Tonzskem

Jen den a kousek nam trvala preplavba na Tongu, tedy na nejsevernejsi ostrovy Niuatoputapu (hovorove mezi jachtari New Potato). Pripluli jsme v 1600 mistniho casu a kotvime spolecne se tremi dalsimi lodemi v Niuatoputapu Harbor, tedy v zatoce asi 3 km od mestecka.

Zije tady v jedne vesnici asi jen 600 obyvatel a je to velice odlehle misto. Zitra se pujdeme proclit a oficielne prihlasit na Tongu. Musim rict, ze je to tady opravdu moc hezke, nedaleko je monumentalni sopka podobna Stromboli ve Stredozemnim mori. Po brehu behaji deti, psi a prasata a ve vode laguny lovi sitemi nekolik rybaru, moc malebne.

Tak zitra napiseme, jak to tady jde na sousi.

Domu zdravi z Tongy posadka Perly

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Internet nefunguje, vyrazime na Tongu

Zdravime domu,

prave jsme dokoncili pripravy, abychom mohli odplout na Tongu. Nas plan je v tuto chvili dosahnout Niutoputapu, to je nesevernejsi ostrov, odtud budeme pozdeji pokracovat na Vavau. Pocasi tady zacina byt trochu divoke, napr. ted prisel priserny lijak a tak musime pockat, abychom vubec vypluli.

Vikendova navsteva u Zdenka a Zdenky byla uzasna, o tom ale napisu jindy i s fotkami. Bohuzel ani jim ani pozdeji tady nefunguje jako naschval Internet, takze jsme opet jenom na nasi satelitni adrese a nemuzeme poslat posledni fotky. Dalsi Internet bude bohuzel az na Vavau, to bude asi za tyden.

Tak se mejte pekne ozveme se z Tongy.

Posadka Perly

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Samoa - ostrov Savaii, muzea na v Apia

... od Zdeňka a Zdeňky z Saleapaga jsme se vrátili na loď až ve dvě ráno. Hned jsme šli spát, protože nás čekalo vstávání v 5, abychom stihli zaplacený trajekt na Savaii, druhý ostrov Samoa. Ráno jsme vstali jen neochotně, ale sbalili jsme se a už jsme uháněli na západ ostrova do Fuailoloo, odkud jezdí trajekt. Bylo pondělí a byl státní svátek. trochu jsem trnul, jestli někde natankujeme, ale nakonec se podařilo natankovat a k trajektu jsme dorazili včas.

Savaii je třetím největším ostrovem Polynésie, po Zélandu a Hawai. Na rozdíl od těch dvou jmenovaných je Savaii jen málo obydlený, celý pokrytý deštným lesem a poměrně málo rozvinutý.  Obyvatelstvo je soustředěno jen kolem cesty, které ostrov lemuje podél pobřeží a pak několika málo vesnic v horách nedaleko od pobřeží. Vypravili jsme hledat, kde vyrábějí místní tapa (obrázky na lýku), které sloužilo jako oblečení, dekorace, prostě místo tkanin. Nějak jsme podcenili to, že tapa je to anglicky, polynésky, ale ne Samojky, takže jsme se jednoduše nedomluvili, protože nikdo nevěděl, co tapa je. Místo toho jsme ale navštívili blowholes, díry v sopečném pobřeží, kde voda vystřikuje do výšky několika desítek metrů, viděli několik dalších vodopádů a prohlídli si mnoho vesnic s tradičními otevřenými domy Fale. Dále jsme viděli lava flows, kde v letech 1905-1911 zalila láva ohromné území včetně několika vesnic. 

Nakonec jsme se přesunuli na severní pobřeží do Manase, kde jsme se ubytovali na pláži ve Fale. Ubytování bylo s večeří i snídaní a byli jsme tam samotní. Odpoledne jsme ještě využili našeho 4x4 a vyjeli na horu Matavanu, což byla sopka, která zalila ono pobřeží u Mauga a Saleula. Vysoko v horách pod vrcholem jsme dojeli k malému domu, začalo lít tropickým způsobem, tak jsme se otočili, že půjdeme do auta a zpátky. Už jsme odjížděli a volá a jde za námi divous z chaloupky. Došel k nám, představil se a pak praví, že můžeme až nahoru a že vstup je 20tala na osobu (asi 200 kč). Zasekl jsem se, že jen proto, že on tam je, tak mu nebudu platit 400kč. Poděkovali jsme a řekli, že ne, že nepůjdeme, odešel a vyrazili jsme zpátky. Dole jsme se dozvěděli, že to vymyslela vesnice a že nahoře je výhled na kráter sopky a propast v místech sopouchu. Tak mi nakonec bylo líto, že jsme tam nešli, ale 400kč mi přišlo fakt uhozené.

Vrátili jsme se dolů do vesnice, nejedli jsme se a šli spát. Za noc přišel několikrát tropický liják, ale kupodivu na nás v otevřeném Fale nepršelo a vyspali jsme se dobře. Druhý den po snídani jsme jeli zpátky na trajekt a vzali jsme to výletně zkratkou přes hory. Cesta to byla delší o to však horší, vedla ale tropickým lesem v horách a tak jsme byli jak u vytržení. Tropický les je něco fascinujícího. Na Savaii je to neproniknutelná džungle s vysokými stromy a hustý neprostupným podrostem. Po hodině a půl jsme byli zpátky na silnici. Zamířili jsme na trh a pak už na přeplněný trajekt, který nás dovezl zpět do Apia. Museli byste vidět, jak se dá cestovat jak úsporně lze vměstnat auta na trajekt. Všichni bílí turisté nebyli za chvíli po vyplutí bílí ale zelení a já jsem byl zase jednou rád, že bydlím na lodi a není mi špatně, když to trochu, možná i trochu víc houpe.

Večer jsme vrátili auto a šli na další taneční vystoupení. Bylo opět zajímavé. Na Samoa je hlavním turistickým tanečním tahákem fire-knife dance, nebo-li ohňový tanec nožů. No, tady to není jako u nás a myslím, že protagonisté si často způsobí ošklivé popáleniny. Většinou to je opravdu obdivuhodné, ale zvlášť u jednoho tance jsem si jistý, že si dotyčný tanečním opravdu ošklivě popalil zadek, když nám předváděl tanec, kde nakonec oheň uhasil tak, že se na něj posadil a udusil ho listy své sukně. Výraz jeho obličeje mi přišel poněkud plný nehrané bolesti.

Oni tady na Samoa jsou totiž chlapy dost tvrďáci a nesmí přiznat žádnou bolest. Významní mužové, Matai si nachávají dělat tetování tradičním způsobem. To pokrývá tělo od půlky zad po kolena. Provádí se starými tetovacími nástroji a je velmi bolestivé. Tetování se provádí po dobu 5-7 dnů 5-12 hodin denně. Tetování je záznam historie vesnice a v dávných časech to byl jediný způsob, kterým Samoánci zaznamenávali svou historii. Vysvětlovali nám, že tetování musí podstoupit touto formou muži proto, aby prokázali, že jsou stateční a vydrží bolest. Dnes jsme to viděli naživo a musím říct, že je to drastické. Také nám prozradili, že jsou lidé, kteří při tom zemřou, nejčastěji na kombinaci infekce, ztráty krve a dehydrataci. 

Včera jsme navštívili dvě muzea - Muzeum Samoa a pak muzeum a dům Roberta Luise Stevensona (Ostrov pokladů). Oboje bylo zajímavé. To první zejména tím, že jeden ze šéfů v muzeu nám byl shopen přečíst symboly na tapa, které jsme si koupili a rozhovor s ním byl velmi zajímavý. Druhé bylo také zajímavé. Samoánci milují Stevensona, který zde několik let žil před svou smrtí a je zde pochovám. Napsal zde snad 60 knih. Dům je velmi zachovalý a stejně jako dům jsou nádherné rozlehlé zahrady a deštný les na ohromném pozemku. V muzeu měli dokonce i český překlad Ostrova pokladů, myslím, že mám jeden přesně takový doma.

No a dnes jsme hned ráno konečně vyrazili brzy do města a shlédli pochod policistů městem a slavnostní vztyčení vlajky před parlamentem. To dělají každý všední den. Abyste to ocenili, musíte vědět, že mužové zákona, stejně jako všichni vlivní muži nosí místo kalhot sukni a především své poslání, službu vlasti i pochodování berou naprosto vážně. Dnes na vztyčování vlajky navázala ještě propagační akce ministerstva zemědělství - průvod alegorických vozů, kde bylo mnoho živých zvířat a reprezentovali hlavní cíle zemědělské politiky formou pochopitelnou prostému vesnickému obyvatelstvu a, jak nám později informoval Feagai ma Alii Zdeněk, financovaných ze Australskými a Novozélandskými fondy pro zahraniční rozvoj. 

Potom jsme šli na ukázku tradičních prvků Samojské kultury a života a to bylo fajn, shlédli jsme mnoho tanců, ukázku rozdělávání ohně, přípravy tradičních pokrmů na žhavých kamenech pod banánovými listy, pletení z kokosových listů atd. fakt to bylo super a jídlo bylo skvělé (taro, koksové mléko s chlebovníkovými listy a tuňák), všechno zcela přírodní (talíře z listů, misky z kokosů a dřeva, odpad žádný).

Na oběd u nás byl Zdeněk a zítra pojedeme k nim, zůstaneme do soboty. V neděli se sbalíme a v pondělí nejspíš brzy ráno vyrazíme dál směrem na Tonga.

Samoa - stromové domy a náčelník vesnice z Čech

Navazuji na včerejší článek, který skončil po nedělní mši, když jsme se vydali na výlet autem na jih ostrova. Cesta vedla přes hory přes deštný les. Zastavili jsme na několika vodopádech a pak vidím ceduli Lupe Sina Tree resort. Viděl jsem jejich letáček v turistickém informačním centru v Apia a tak jsme sjeli na cestu do lesa a jeli podle šipek. Aha, vy asi nevíte, co je to tree resort. No já jsem viděl na tom letáčku fotku domu postaveném vysoko na kmeni Banyánu. To jsou takové ohromné stromy, které se dožívají až 600 let a jsou tady jednak v lese a pak po celé Polynésii na svatých místech. Ony rostou ty Banyány vlastně do strany a od shora dolů spouští nové kořeny. Jsou to vskutku majestátní stromy, když nějaký potkáte, určitě se zastavíte a budete chvíli žasnout.

Když jsme tedy vyjeli na mýtinu, tak se nám otevřel nádherný pohled na les, v dálce oceán a pod námi několik Banyánů a Simson - stromový dům.  Dole na nás mával Jack ať jedeme dál. Tak jsme tedy šli na návštěvu. Viděli jsme na vlastní oči, jak někdo umí zrealizovat sen, viděli jsme zcela jedinečný projekt a poznali dva úžasné lidi Jacka a Carol. Dlouho jsme se nemohli utrhnout z domu a obdivovali jsme důvtim , jednoduchost a krásu, jak byl dům vestavěn do stromu s minimálním poškozením stromu. Oni ten dům pronajímají a dovolená tam musí být fakt pohádková. Pro nás bohužel poněkud drahá.

Chápete to, třeba koupelna s teplou vodou v kmeni stromu a výhled jako mají ptáci. K tomu vůně dřeva a nepopsatelný klid a mír v mysli z lesa okolo. Simson je jméno stromu i domu. Přečkal i hurikán minulý rok, je to solidní dům. Jack staví ještě jeden vedle a já jim hrozně držím palce, aby jim to šlo. V roce 2009 provozovali resort na jižním pobřeží, když přišla Tsunami, tak téměř zahynuli.  Znovu začali tentokrát výš, v horách. Jestli se chcete podívat na jejich web tak ten je zkuste http://www.lupesinatreesort.com/.

No a jak jsme si tak povídali, tak jsme se dozvěděli, že jejich nejlepšími přáteli jsou Deny a Denise z Čech, popsali nám, jak se k nim dostat. No a my jsme s několika zastávkami skutečně dorazili do vesnice Salepanga na pobřeží a našli dům Zdeňka a Zdeňky a našli i je dva. Zůstali jsme dlouho do večera, povídali a povídali a povídali.  Snad si to pamatuji správně. Za komunistů odešli do exilu a skončili v Austrálii, kde úspěšně podnikali. Mimo jiné založili nadaci, která dlouho působila na Samoa a realizovali řadu projektů na podporu škol i drobného podnikání a později materiální pomoci po tsunami, která zasáhla i je samotné. Zdeňka vesnice, ve které nyní žijí, jmenovala hlavním náčelníkem a myslím, že dobře udělali. Dovedete si představit, kolik jsem měl otázek. Zdeňka je další zajímavý člověk, její hlavní pole působnosti je zahradnictví. No a tito dva se před třemi roky rozhodli přestěhovat natrvalo na Samoa, získali občanství a rozhodli se postavit restauraci, malý pension na pláži. V restauraci se budou vařit česká jídla a už jen to, co jsme u nich měli k večeři bylo výtečné. Zdeňkovi je 67 a Zdeňce kus méně, musím před nimi smeknout!

Zpátky k Samoa. Od Zdeňka jsem se dozvěděl mimo mnoha dalšího i to, jak se tady vládne. Tak jen pro vaši představu - vesnice je několik rodin, rodina je asi 20 lidí, rozšířená rodina je víc jak 100. Vlastnictví pozemků tady je společné, rodinné, jen asi 1% je půda vlastněná konkrétním majitelem. Převody půdy schvaluje parlament. Každá rodina má svého Mataie, neboli náčelníka, rozšířená rodina má pak výše postaveného Mataie, Zdeněk je šéfem Mataiů vesnice, kde žijí. Na Samoa jsou jen dva. Název jeho funkce je v překladu Ten, který mluví k Mataiům. On zastupuje vesnici před úřady, vládou a dalšími institucemi. Má kdykoliv přístup k premiérovi. Výkon takové funkce je ve zdejších podmínkách opravdu náročný. Zdeněk nemá o zdejších lidech a poměrech rozhodně idealistické představy, spíš byl řekněme docela kritický. Nicméně pro Samoa a zdejší lidi udělali tolik, že z jeho úst se těžko může jednat o brblání. Důkazem je třeba to, že jim parlament schválil přidělení permanentního pobytu (schválí asi 2 za rok).

Samoa je nesmírně zajímavá z mnoha směrů. Bylo to místo, odkud polynésané začali osídlovat Tichomoří. Zdejší kultura a je nesmírně stará a bohatá. Lidé tady jsou ale poněkud líní, mají odlišný náhled na vlastnictví (u nás by se dalo říct, že kradou) a jsou ve většině nevzdělaní s velmi omezeným rozhledem. Nejhorším zlem současnosti jsou nejspíš všudepřítomné křesťanské církve. Pomocí různých vládních zásahů a pravidel poměrně nekřesťansky obírají zdejší lidi. Někteří musejí odevzdávat až 70% svých příjmů. Je tady jeden kostel vedle druhého, velké, bohaté a v naprosto příkrém kontrastu k chudým otevřeným domům vesničanů okolo. Kněz má ve vesnici téměř nejvyšší moc a dává například doporučení, aby člověk mohl získat pas nebo aby děti mohly chodit do školy nebo podobně. Zato je povinná účast v kostele a především placení peněz. Po Tsunami v 2009 prý všechny kostely zavřely, aby jim tam lidi nechodili, dveře nechali postiženým otevřené jenom Mormoni a Katolíci, všichni ostatní zamkli, aby jim tam lidé nespali. To samé se opakovalo po Cyklónu minulý rok.

Zítra se se Zdeňkem a Zdeňkou potkáme tady v Apia a nejspíš k nim pojedeme přes noc, ještě bych rád věděl tolik dalších věcí.

No a do dneška nám zbývá už jenom dvoudenní výlet na Savai a dnešní muzea :-) tak to snad dorazím zítra ...

Mnoho pozdravů domů,

Petr a Pája

Samoa Upolu - taneční vystoupení, trhy a bílá neděle

Ahoj, už jsme zpátky na lodi po jednodenním výletě po Upolu (hlavní a menší ostrov) a Sava'i (větší a z větší části neprobádaný ostrov). 

Jak začít? Tak třeba tím, že naváži na poslední článek - první dojmy ze Samoa. 

Samoa je samostatná republika ve volném svazku s Novým Zélandem. Pro hloubavější jen připomínám, že Samoa tu jsou vedle sebe dvě - Americká Samoa a Samoa, dříve Západní Samoa. Samoa se skládá ze dvou ostrovů, menšího, více obydleného a Upolu s hlavním městem Apia a větší, z větší části neobydlené, neprobádané, deštným lesem porostlé Sava'i.  My máme loď v maríně v Apia. Teď jsme měli na 3 dny půjčené auto a projeli jsme oba ostrovy. Pokusím se vypovědět naše zážitky a dobrodružství postupně v několika článcích.

První den jsme se proclili, to už jsem psal a hned jsme se vypravili na první průzkum do města, to už jsem psal také. Druhý den, to byl pátek, a my jsme se vydali do města, abychom našli Internet, zařídili půjčení auta a koupili si lístky na trajekt na Savai. To se nám všechno podařilo a navíc jsme večer po večeři jeli s dvěma holandskými loděmi do hotelu za město na taneční vystoupení. To bylo skvělé. Byli to tance z různých částí Polynésie a nakonec i ohňový tanec. celá skupina byla skvělá. Bylo to jiné než na Markézách a hlavně nám okomentovali každý tanec, jeho význam, původ. tanečníci vystupovali s úsměvem a opravdovým nadšením, potěšení bylo tak na obou stranách.

V sobotu jsme vyrazili na trh. Byla to sobota před bílou nedělí a hlavně pondělním státním svátkem, takže ve městě bylo opravdu, opravdu plno. Ráno jsme rychle vyrazili shlédnout ranní pochod policistů a vztyčení státní vlajky - ten se ale koná jen ve všední dny,  takže smůla. Půjdeme zítra.  Víte, oni tady muži nosí sukně  "lava-lava", takže jsou oděni v klasické slavnostní uniformě a pak lava-lava. Nosí to tady všichni, úředníci pak bílou košili s kravatou a lava-lava. Jinak většina chlapů nosí barevné lava-lava stále.  Později dodám nějakou fotku, nějak jsem doposud podcenil dokumentaci. Tak navštívili jsme rybí trh, pak trh řemeslníků a nakonec ovocný trh. Na rybím trhu bylo bohatě ryb, na řemeslném trhu nádherné dřevořezby, tapa a spousta dalších zajímavých výrobků. Ale nejzajímavější bylo si povídat se starými lidmi, hlavně jeden řezbář tam byl moc fajn. Nechal jsem si od něho vysvětlovat, jaký mají význam symboly vyřezané na miskách, způsob použití starých zbraní a vůbec. Pak jsme se dostali ke králi a jedení lidí a on nám pak vyprávěl dlouhý starý příběh o králi Malili, který měl rád lidské maso a tak mu museli každý den poslat z vesnice jedno dítě. Jednou vyšla řada na rodinu, která měla jen jednu dceru. Oba rodiče velice plakali, když měli dceru poslat ke králi. I šel okolo králův nejmladší syn, uviděl je jak pláčou a ptal se proč. Když mu všechno vypověděli, tak jim pravil místo své dcery připravte na cestu mě a o nic se nebojte. Zahalili to tedy do palmových listů a poslali ke králi. Král se šel podívat, koho mu vesničané dnes poslali, rozhrnul listy a spatřil svého syna. Rozplakal se a dlouho se nemohl utišit, syn mu pravil, vidíš otče králi, takto pláčou všichni rodiče nad dětmi, které musí poslat k tobě, abys je snědl. Od té doby již král nikdy nepojedl lidské maso a vesničané se velmi radovali a nemuseli posílat své děti ke králi.  Jiná pohádka než u nás co? 

Na ovocném trhu měli taro, papáju, banány mnoha druhů i dalších několik, které jsme nikdy neviděli, kokosy nějakou zeleninu, salát, mangold, malá rajčata, zelí ... Pak tam prodávali třeba místní tabák, kavu (ne kávu, ale kavu) a kde co jiného. Bylo to veliké, a plné lidí. Nakoupili jsme si jen ovoce a zeleninu na svátky, dali si tam oběd a jeli zpátky na loď.

No a pak už to začalo houstnout, co do intenzity zážitků. Večer jsme byli domluveni s jedním taxikářem - Charliem, že nás vezme na rodinné taneční vystoupení. Ještě jsme s sebou vzali jedny Australany z vedlejší lodě. Jeli jsme jen kousek, abychom se dostali na místo, kde Charlie s dětmi trénuje taneční vystoupení. První dojem byl velice rozpačitý, nejlépe bych popsal místo, kde jsme se ocitli jako opuštěnou zahradu squattu spojenou se smetištěm. Na místě, kde někdy dříve stál barák zbylo na zemi kousek betonu a asi 4m2 dlažby, to sloužilo jako pódium. Vzadu na zrezivělém sudu se nám připravovala večeře. Vpředu nám přichystali 4 židle a malý stolek. Charlie nás usadil a hrdě nás přivítal a pravil, že toto je "jejich" místo a znovu zopakoval, že tady každý den nacvičují. Vpředu byly připraveny dva malé dřevěné bubny, které jsme předtím viděli jen v obchodech se suvenýry a v muzeu. Pak nastoupili děcka 10-18 roků, tři kluci a dvě děvčata. Dále měl Charlie jednoho bubeníka na starý plechový kanystr a kytaristu, sám bubnoval na polynéské bubny. Show začala. Charlie nás znovu oficielně přivítal a představil soubor. Jeho konferenciérské umění bylo na úrovni za kterou by se nemusel stydět žádný uvaděč zábavných pořadů v televizi u nás. Pak postupně předvedli asi 10 tanců a zakončili to ohňovým tancem nejmladšího hocha, údajně mistra v juniorské kategorii na Samoa. Show byla skvělá a fakt jsme se bavili a nakonec jsem byl rád, že jsme jim mohli finančně přispět a snad i povzbudit. Jako občerstvení nám naservírovali grilované kuře s banány. Bylo to fajn. Navíc jsme si povídali o Samoa, zvycích. Dozvěděli jsme se třeba, že na Samoa vaří muži, ženy se starají o děti a servírují jídlo a pití a dělají spoustu dalších věci. 

Po návratu jsme ještě zašli na pivko a pak spát. Je tady opravdu hrozné horko, tak se nespí moc dobře. Když jsme se vraceli pozdě večer na loď, tak nás čekalo ještě jedno velké překvapení. Naproti nám na mole stojí loď s českou vlajkou ... první česká loď od Středozemního moře. Tak jsme ještě před spaním zašli na seznámení. Početná posádka 3 Češi a dva Němci pluje z Havaje na Fiji. Každý rok tři měsíce plují s cílem obeplout svět. Zatím jsme neměli možnost se s nimi blíž seznámit.

Ráno v neděli, to už jsme měli auto, jsme vyrazili do kostela. Kostelů je tady neskutečně mnoho, jsou často vedle sebe, různé křesťanské denominace i sekty, od katolíků, metodistů, protestantů, adventistů až po mormony a jehovisty. Všichni tady mají obrovské kostely a pozemky v naprosto příkrém rozporu s chudobou a prostotou zejména vesnic dál od centra. Popravdě jsem z nich trochu pohoršený, ale myslím, že se k tomu dostanu později. Dobře, církve a jejich nekřesťanské praktiky tady na Samoa nás nemohli odradit od návštěvy kostela, kde místní nádherně zpívají. navíc byla bílá neděla - něco jako dětský den. Všechny děti byli v bílém, holčičky princeznovské šaty, kluci košile a lava-lava. Většina rodičů také v bílém, slavnostně oblečení. Moc hezké.

Postupně jsme navštívili několik kostelů, včetně obrovské katolické katedrály nad městem a nakonec i baháistické katedrály.

Pak už jsme se vydali na opačnou stranu ostrova, kde hlavními zážitky byla návštěva stromových domů, seznámení s Jackem a Carol a pak návštěva u nejvyššího náčelníka Faleata Matai vesnice na jižním pobřeží a jeho ženy - Zdeňka a Zdeňky původem od Vsetína. A o tom zase zítra ...

Z Perly Petr a Pája

Podařilo se mi nahrát fotky ze Suwarrowu

Najdete je ve fotkách ... a video z čistící stanice

Prvni dojmy ze Samoa

Vcera jsme hned rano slavne dopluli do Mariny Apia. Podle navodu jsme kontaktovali radiem Port control a ti nas nejprve odkazali na kotviste a pak, jeste nez jsme stacili zatovit poslali do Mariny. Podle informaci z pilota melo jit o zcela novou velmi hezkou marinu. Hned pri vjezdu bylo videt, ze polovina mariny je znicena a lode se tisni u jednoho nejzadnejsiho mola s plovoucimi pontony. Jsou tady orilivy uz kolem 1 metru.

Posledni misto bylo ale nase. Vtesnali jsme se k pontonu, vyvazali lana. Pak zacali prichazet urednici. Nejprve pani s panem z zdravotni kontroly, pak karantena, potom celnice a nakonec imigracni. S kazdym vyplnite temer totozne papiry jako crew list (seznam posadky) a pak dalsi papir se stejnymi informacemi plus dve tri navic, jako kde jste nakoupili ovoce nebo jake byli posledni 4-5 pristavu, kde jste kotvili a jestli mate na palube drogy a zbrane a otroky. Prijemne bylo, ze vsichni prisli za nami. Ve vetsine zemi musite tyhle urady, rostrkane po ruznych koncich mesta hledat a obihat, ci objizdet taxikem samotni.

Kdyz jsme byli tedy oficielne vpusteni do zeme, tak jsme se vydali do mesta. Apia, kde kotvime je nejvetsi a hlavni mesto Samoa. A ktere Samoa? No tak to je takhle. Vychodne odtud, asi 200km Americka Samoa. Samoa totiz byla okupovana hned 3 mocnostmi USA, Britanie a Nemecko, pozdeji po roce 1889 se Britanie vzdala svych naroku a tak Zapadni Samoa zustala Nemecku a vychodni Samoa zustala USA. Amerika si ze sve casti udelal jednu velkou smrdutou tovarnu na tunakove plechovky a Nemecko se snazilo rovijet Zapadni Samou. Svou roli v historii Zapadni Samoa sehral prekvapivym zpusobem Novy Zeland. Ten na pocatku 1. svetove valky Zapadni Samoa obsadil, v roce 1920 prevzal formalne odpovednost a pak z povereni OSN vykonaval spravu tohoto uzemi az do roku 1962. Novozelandane se tady moc nevyznamenaly, zavlekli sem Spanelskou chripku na kterou zemrela tretina obyvatel a take v roce 1929 vyresili demontraci proti sve vlade v Apia kulometnou strelbou, kdy zabili 11 lidi. Za to se Novy Zelend omluvil az v roce 2002. No a Zapadni Samoa se po smrti posledniho panovnika prejmenovala na Nezavisly stat Samoa a v jejim cele stoji Nacelnik voleny parlamentnim zpusobem. Nedavno (tusim cast v roce 2009 a pak na prelomu 2011/2012) se na Samoa prosadily dalsi zmeny. Jezdi se tady v levo, pouzivaji se metricke miry a Samoa je v casove zone jako Tonga, tedy UTC+13, resp. UTC+14 behem evropskeho leta. Vedlejsi Americka Samoa ma jiny den, jine miry, ale stejne lidi, jazyky (anglictinu a Samojstinu) kulturu a puvodne i historii.

Lide jsou tady velmi mili a pratelsti, priroda tropicka, zelena a krasna, ostrovy sopecne. Chceme si pronejmout auto a projet to tady i na vedlejsim ostrove. S Internetem to je horsi, nejak tady nic nemuzeme najit, mame nejaky tip ve meste, tak to chceme zkusit.

Ze Samoa zdravi posadka Perly

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Jak jsme prisli o 9.10.2013

Tak dlouho se chodi se dzbanem pro vodu, az se ucho utrhne ... tak dlouho jsme pluli na zapad, az jsme se dostali na datovou linii, kde zniceho nic clovek prijde o den v zivote a nebo prozije jeden den dvakrat a to podle toho, na kterou stranu se vyda. No a my to mame na zapad, takze si dnes posuneme o pulnoci hodinky o den dopredu a misto 9.10. budeme mit rovnou 10.10. a streda 9.10.2013 nam proste bude v zivote navzdy chybet ... divny co?

Kazdopadne budeme od zitra o pul dne pred casem u nas. Kdyz pujdete spat, tak my uz budeme vstavat do nasledujiciho dne.

Zajimave je, ze Samoa se teprve nedavno rohodla priradit k UTC+13, resp +14. Do nedavna byli posledni, kdo slavil Silvestra a ted jsou uplne prvni spolecne s Tongou. Americka Samoa, ktera lezi jen kousek na vychod (asi 100km) od te Samoa, kam plujeme, ma o den mene UTC-12.

Jsou to divne veci, ktere cloveka potkaji na ceste kolem sveta.

Zdravim z oceanu, uz jen kousek od Apaia,

Petr a zbytek posadky - Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Jak se nam pluje a o kokosu

Ahoj domu!

plavba ze Suwarrowu zatim probiha celkem podle planu, to ale neznamena, ze se nudime. Prvni den a noc byla v pohode, lod plula krasne, foukalo 12-17, parada. V poledne druhy den prisly prvni Squalls - to jsou tropicke prehanky vydrzelo jim to cele odpoledne a pak i v noci. Stridave lilo, vitr se stoci zesili na 30+ uzlu, pak se zase stoci a zeslabne pod deset a zustane jen rozbite rozvlnene more. No proste velika radost. Kazdou chvili clovek musi predelavat plachty prenastavovat vetrne kormidlo a do toho je v podpalubi jako v saune, protoze se neda kvuli desti vyvetrat.

Dnes rano se vratil nas pravidelny vitr foukalo krasne 15-20 a my jsme padili kupredu. Ted vitr podle predpovedi zeslabl na 10 a tak se zase trochu trapime. Vim, ze u nas zacal uz nadobro podzim. Tak tady zase zacina nadobro leto, tedy obdobi destu. Pres den je vyrazne pres 30 stupnu a to taky neni zadna hitparada.

Chtel jsem vam napsat neco o kokosu. Vyabavili jsme se totiz na cestu na Samoa kokosem ze Suwarrowu. Ja kazdy den premyslim, ze je malo tak vsestrane pouzitelnych rostlin.

Tak nejprve plod - orech. Ten je nejdrive zeleny a rika se mu vodni, protoze obsahuje v odstate idealni a naprosto cistou vodu. Je pry tak cista, ze ji lze primo vstriknout do zil jako infusi. Postupne, jak zraje, zacne se v nem tvorit bile zele a voda dostava nasladlou chut, to jsou nejlepsi kokosy na piti. V te dobe se take utvari tvrda slupka jadra. Zele je sladke a vyborne k jidlu a udajne je obsahuje latky pro vyzivu kloubu, takze ji mistni jedi a rikaji, ze je to dobre na zada. Pak se postupne utvari bila vrstva a vody zacne ubyvat. To je kokos na jidlo a take se z nastrouhane bile hmoty dela kokosove mleko. Zbytek se da nasusit a to je to, co zname u nas - nastrouhany a vysuseny kokos. Jak kokos dal zraje, tak zacne sednout a pada dolu na zem. V tomto stavu je schopen zustat mnoho let a cekat na dobre podminky pro kliceni. V tomto stavu se take zpracovava na kopru, kdy se vybira bila hmota kokosu, susi se a pak se dale zpracovava - na olej a na suseny kokos, to se pak vsechno pouziva v potravinarstvi a kosmetickem prumyslu. No a myslite si, ze to je vsechno . nene kdyz zacne kokosovy orech klicit utvori se v nem takova bila pena, mistni tomu rikaji jablko. Ta je vynikajici k jidlu a na buchty a do livancu. Je to sladke, stavnate. Samotny klicek ma v sobe srdce palmy a to je take dobre k jidlu.

Z orechu se delaji misky a sperky, kokosovy orech, ta tvrda cast je nejhutnejsi drevo na svete. Vnejsi slupka ma vysokou vyhrevnost, takze se s ni topi v grilu, palmove drevo je krasne a dela se z nej nabytek a listy se pouzivaji na nadoby a hlavne na strechy a zdi domu.

My tady mame s sebou naklicene kokosy s penou a vodni a ty se zele nebo mladou bilou hmotou. To je zaklad nasi snidane.

Skoda, ze u nas nerostou kokosy. Zase mame mrkev, celer, petrzel a vubec spoustu dobrot, ktere tady nenajdete. Ne, ze by tady nerostly, ale ono je tady vzdycky neco sezere. Na Suwarrowu napriklad vsechny pokusy spravcu parku ukoncili kokosovi kraby a farmari nam rikali na Markezach, ze se o vsechno postara hmyz. No vsude je neco.

Pozdravy z tropickeho Ticheho oceanu zasila posadka Perly.

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Na ceste na Samou

Suwarrow nam zmizel dopoledne za zadi a prid si razi cestu Tichym oceanem do hlavniho mesta Samoa Apia. Ze Suwarrovu to bylo neco pres 500NM, nyni nam zbyva asi 450.

Rozmotani retezu zaklesleho pod nekolik koralovych hlav byla pekna otrava. Pomohl nam Peter z vedlejsi lode, kdyz se vrhl mezi zraloky a ukazoval nam kam mame popojet. A to jsem uz nekolik dni predtim stravil hodinu pod vodou, abych cely retez dostal zpod velikeho koralu, kam se dostal uplne nepochopitelne. Nezbylo mi, nez privazat lano ke kotve, odsroubovat retez z kotvy a pak ho opatrne vytahnout ven. Pak zase spustit, po kouskach dotahnout zpatky ke kotve, nasroubovat zpet. Jak rikam vic jak hodinu pod vodou a cely tank. Navic mi u toho asistovali zvedavi zraloci z cele zatoky.

Vcera jsme s nasimi novymi prateli z Offshore Haven nalovili pytel langust a Peter nastrilel nejake kanice. Pripravili je k veceri a bylo to fantasticke. My mame nejake zasoby v mrazaku, uz ted se na ne tesim. Pak jsme se jeli jeste rozloucit na sous. Vcera zbyly na Suwarrowu jen 4 lode, tak to bylo komorni. Dnes, kdy jsme odjeli my a jeste jedni australane, take s Oceanisem, tam jsou uz dve. Trochu jim to zavidim, tak jsem si to tam predstavoval. Vsichni zacinaji mluvit o cyklonach a o tom, jak nestabilni je pocasi a vubec vsemozne strasit. Jsem tredy rad, ze se v predpovedi objevily 4 dny na prepluti na Samoa a my se muzeme posunout na zapad. Pomalu tady zacina leto, nebo spis obdobi destu, takze je pres den pekne horko, vetsinou bylo pres 34 stupnu, pak se prizene bourka, leje jako z konve a pak zase vedro. Tim vic se tesime na Zeland, kde by snad mohlo byt o neco lepe a hlavne chladneji.

Zatim se pluje nadherne, jsou male vlny, vitr 10-15kt, mame vytazene obe predni plachty a plujeme nam to 6-7kt. Doufam, ze nam to takhle vydrzi vetsinu cesty. Australany jsme nechali nekde za nami, maji mensi lod a jen jednu plachtu, tak jsou skoro o uzel pomalejsi.

Zdravime domu z Ticheho oceanu,

Petr a Paja

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com

Suwarrow na souši

jsme stále na Suwarrowu. V předpovědi je velmi slabý vítr, takže bychom museli pravděpodobně jen motorovat a tak jsme místo toho zůstali ještě tady. Trávíme teď hodně času s maďarským párem z katamaránu vedle. Hlavně šnorchlujeme, rybaříme a povídáme. Vyplujeme na Samou nejdříve v sobotu.

Dnes bych rád napsal několik řádků k životu na malých ostrůvcích tady na Suwrrowu. Kolem laguny je rozeseto několik desítek ostrůvků. Oficielně se tady smí jen na jeden z nich na Anchorage Island (kotevní ostrov). Tady bydlí i správce parku a na kotvišti před ostrůvkem jsou zakotveny všechny lodě. Když se člověk chce podívat jinam, tak se musí domluvit s pomocníkem Charliem a za nějaké malé peníze a benzín vás vezme na výlet po ostatních ostrovech. No, tak jsme se tedy domluvili a vyrazili společně s Martinem a jeho Salomonskou Maruškou.

Nejprve jsme navštívili malý ostrůvek, kde hnízdí rozliční mořští ptáci, bylo jich tam tolik, že z toho šla hlava kolem. Okukovali jsme opatrně mladé, hnízdící ptáky. Takových ptačích ostrovů je tady hned několik. Nevím přesně, proč si všichni ptáci vyberou vždycky jeden ostrov a tam hnízdí společně, ale vypadá to tak.

Další zastávka byla na Seven Island. Ten patří k větším, je zalesněný a hlavními obyvateli tohoto ostrova (podobně jako všech ostatním ostrovů s palmovým porostem) jsou kraby. Ale ne jenom ti obyčejní, nebo poustevníci, ale kokosový kraby. Ti jsou jak tvarem těla, barvou, tak hlavně velikostí velmi odlišní od svých jiných příbuzných. Dorůstají až půl metru a snad až 30 a více let. A jsou velice dobří k jídlu. Na Seven Island jich bylo neskutečné množství a byli opravdu velcí. No, jak už jsem říkal, Martin a Salomonská Maruška jsou lidé divočiny, než jsem se nadál už každý držel dva v ruce. Já jsem se bál o prsty, takže jsem držel jen ty, co už byli svázaní a i tak jsem měl z jejich klepet značný respekt. On totiž tenhle krab dokáže svými klepety opravdu rozlousknout kokosový ořech a vůbec kdeco, takže tomu, aby člověk přišel o prst stačí jen okamžik nepozornosti. Vyprávěl nám správce, že před měsícem tady jedna německá jachtařka dělala ťutiky, ňukiky na kraba a ten udělal jen šup a ustřihl ji dva články prstu jako nic. Nejbližší nemocnice je 3 dny plavby na Americké Samoa ...

My jsme nakonec kraba přeci jenom k jídlu měli, mohu říct, že je dobrý ... ale dalšího asi už mít nemusím, protože se mi zdá, že mařit život 10 let starého kraba, aby měl jeden člověk večeři není úplně v pořádku. Najíst se lze i jiným způsobem, třeba chytáním langust a ryb, ty mají velmi dobrou reprodukční schopnost a doplní stavy mnohem rychleji. Na obydlených pacifických ostrovech jsou kokosoví kraby téměř nebo úplně vyhubeni, přesněji vyjedeni. Na Anchorage Island jsou kokosoví kraby také. Proto tady správce parku nemůže pěstovat žádnou zeleninu, oni totiž všechno přelezou, všude se dostanou a pak všechno snědí. Aby je tady lidé nechytali, jsou všude cedule, že na ostrově byl umístěn jed na krysy a kokosoví kraby požírají potom ty mrtvé krysy, no a tak jsou ti kraby vlastně také otrávení ... s těmi krysami nevím, prý tady nějaké opravdu byly, asi z nějaké lodi, ale víc si myslím, že se jedná o jediný způsob jak dosáhnout toho, aby jachtaři ty kraby nesnědli.

To je ze souše, kromě lidí, vlastně skoro všechno. Vlastně, je tady další ostrov, kde zase pro změnu kladou vejce želvy. Viděli jsme, jak se tady v laguně páří. Ale tam jsme se nedostali. Co se lidí týká, tak ostrov 8 měsíců v roce obývá správce parku a jeho pomocník, nyní Hary a bohužel jeho pomocník Charlie. Hary je mlčenlivý, silný a velmi chytrý člověk. Je tady druhým rokem. Toho mám rád, jen je velice restriktivní a když se ho člověk na cokoliv zeptá, tak odpověď je ne, to nejde. Charlie je nevyrovnaný pitomec. Asi to myslí většinou dobře, ale nejde se s ním na ničem rozumně domluvit, jednou řekne tak, podruhé jinak ... jachtaři ho mají plné zuby a většina s povzdechem vzpomíná na předešlé správce, kteří byli mnohem vstřícnější, otevřenější a byli to právě oni, kdo dělali toto místo tak výjimečným. Já se snažím užívat si maximálně přírody, protože ta je tady krásná, hlavně pod vodou. A tak tam trávíme nejvíce času, je toho tady k vidění hodně. I to má někdy své stinné stránky ... včera jsem měl první nepříjemný zážitek se žralokem šedým, kterému jsem, nevím proč, přišel hrozně zajímavý a tak si mě hodlal prohlížet opravdu zblízka a vůbec si nechtěl nechat vysvětlit, že nejsem k mání a vůbec se mi to nelíbilo. Nakonec se nikomu nic nestalo, všichni jsme se dostali v pořádku do člunu, ale ještě teď mi není dobře, když si na něj vzpomenu. A to přísahám byl tak nádherný a byla to paráda si ho takhle zblízka prohlédnout. Jen kdyby nebyli tak nebezpeční a nevypočitatelní.

Tak to by ze souše stačilo, už se těším, až vám dám na web fotky, některé jsou opravdu povedené.

Petr

Podmořský život na Suwarrowu

Suwarrow je osamocený atol s jedním průlivem. Protože je tak odlehlý a protože je to už nějakou dobu Národní park, tak tady pod vodou naleznete velmi zdravý korálový útes s velkým množstvím života a velkou druhovou diversitou.

Tak, kde je zdravý útes a hodně tropických ryb je i velké množství útesových a případně jiných žraloků. Na Suwarrowu se to žraloky opravdu hemží. Když jsme připluli na kotviště, tak ještě než jsme opravdu zakotvili, tak jsme kolem lodě měli dobrých 10-15 přes metr velkých černocípáků a vůbec ani trochu nevypadali, že by měli strach. Když jde člověk do vody tady na kotvišti, třeba zkontrolovat kotvu, tak se hned objeví i útesoví žraloci. Plavou přímo ke mě, až metr nebo dva ode mě zpomalí a stočí se a pak plavou vedle a zvědavě si mě prohlížejí. Někteří mají 1,5 metru a vzbuzují respekt. Jsou tady pořád, stejně jako unicornfishe, nějaké parrotfishe, všechny mnohem větší než jsme doposud vídali.

Později jsme se šli projít kolem ostrova a na několika místech jsem objevil desítky útesových žraloků jak se na mělčině snaží plavat těsně u velikého hejna parrotfishí. Bylo tam tak 10-20cm vody. Žraloků tam bylo nejméně 20 na každém místě. Hodně malých, ale i ti větší. Všechno černocípí útesový žralok [Carcharhinus melanopterus], na straně směrem do průlivu a oceánu pak ještě další druhy, Silvertip, Whitetip a šedý útesový. Při potápění a šnorchlování mimo kotviště je žraloků už normálně, takže za hodinový ponor se na nás vždycky připluli podívat dva, tři. Připlují, zkontrolují, co jsme zač jednou dvakrát nás obeplují a pak zase zmizí. Od rangerů víme, že tady mají kolem laguny i uvnitř také mnoho druhů velkých žraloků z nichž je nejnebezpečnější tygří. My jsme ho neviděli, ani moc vidět nechceme, ale prý sem čas od času zabloudí. To je také důvod, proč tady nechtějí, abychom rybařili a vůbec cokoliv vyhazovali do vody, protože to sem potom žraloky, včetně těch velkých táhne a už by nebylo bezpečné tady chodit do vody.

No ale samozřejmě tady nejsou jen žraloci. Asi 300m od kotviště je mělčina, kde je velká čistící stanice pro manty. Jsou tam vlastně pořád. Dvě, tři, další čekají opodál, až se čistící útes uvolní, aby mohli do myčky. Čistění provádí několik druhů drobných pyskounů, damselfish a dalších. Manta pomalu krouží nad útesem a rybky ji čistí jak zběsilé. Manty jsou různých velikostí, většina má tady rozpětí 2-3 metry. Už jsme tam byli za nimi nejméně 5 x, je to vždycky takový zážitek. Když chvíli počkáme, tak se k nim můžeme potopit, počkat na dně a ony připlavou až úplně k vám. Jsou také zvědavé, prohlížejí si vás z deseti centimetrů a přitom je ostatní rybky okusují. A tak za chvíli pyskouni ukusují i vás a vy tam ležíte a .. a pak se musíte jít nadechnout. Je tady jedna manta, která je úplně celá černá. To je velmi neobvyklé zbarvení. Má do dvou metrů rozpětí a je pěkně nevrlá. Ta je schopná vyhnat podstatně větší manty, předbíhá na čistění. Je na jednu stranu zvědavá, ale když ji včera Pája překvapila a potopila se k ní zezadu, tak se pěkně proti ní rozjela a jak byla Pája rychle nahoře. Ještě, že jsou neškodné i když tenhle čert tak nevypadá. Snažil jsem se z našich knih vyčíst, jestli se náhodou nejedná o jiný druh Mobula japonica neboli Devilray, ale myslím si, že spíš ne, že je to nejspíš jen velmi zvláštně zbarvená Manta birostris. Liší se velikostí a hlavně tím, že Mobula má zuby v obou čelistech, zatímco manta jen v dolní. Ale koukejte se jí do huby, že.

Tak a co dál. Viděli jsme tady doposud nejzdravější a nejrozmanitější korálový útes. Je tady neskutečné množství tropických ryb,, opravdu slušných velikostí (groupeři, snapři, sweetlips, Travelly, jackové, parrotfish, atd, atd). na jednom místě jsme nás kontroloval přes metr dlouhý tuňák psozubý a také jsme viděli obří Napoleonfish - pyskouna obrovského. Na můj vkus tady je málo murén. Každopádně je radost tady strčit hlavu pod vodu.

Do laguny se připlouvají rozmnožovat velké želvy, viděli jsme je a jsou opravdu veliké, veliké. Na jednom ostrově kladou vejce. Na jiném ostrůvku jsou zase ptáci, neskutečné množství mořských ptáků s vajíčky, mladými apod. Na všech ostrovech jsou tady kokosový kraby. Ale o těch budu psát zase příště.

Ze Suwarrowu zdraví,

Petr