dovolte, abych vám vylíčil běh událostí posledních 5 dnů. Hned na začátku musím přiznat otevřeně, že je o čem psát a co tady budu psát je pravda a nic než pravda, přesto, že k některým tvrzením nemáme jiného důkazu než našeho očitého svědectví.
O čem se tedy v tomto článku dozvíte? Dozvíte se, jak nám foukalo a pak nám nefoukalo, jak jsme stáli v bezvětří, jak jsme potkali půlku velkého žraloka dlouhoploutvého, setkali se se Supermoli uprostřed oceánu a ani se nenavštívili a pak důležitou technickou záležitost - jak plout pomalu, když loď chce plout rychle. Na závěr vás pak zahrnu informacemi o naší taktice, jak nakonec opravdu doplout na Fiji.
Odplutí ze Zélandu a první 3 dny.
K tomu jsem již ledacos psal, ale pro pořádek a rekapitulaci v rychlosti uvedu, že jsme vypluli v sobotu dopoledne, přesně to bylo v 1030 místního času. Když jsme napnuli plachty, tak se všude kolem nás blýskalo a hřmělo. Všechny lodě, a ten den jich bylo nejméně 50, které se vydali ze Zélandu do tropů na využili příchodu jižního ledového větru a vypluli i přes černá mračna a bouřku. Jako zázrakem se bouřky vybouřily jinde než nad námi a my jsme byli počastováni jen několikanásobnou studenou sprchou.
V těch dramatických a pohnutých chvílích, kdy obzor prořezával jeden blesk za druhým se s námi postupně loučili naši milý a oblíbení obyvatelé novozélandského pobřeží. Přišli téměř všichni - tučňáci, delfíni skákaví, delfíni obecní, buřňáci i jiní ptáci, žraloci, dokonce albatros. Jen lachtani se ani neukázali.
Rychle potom, co se nám pobřeží Novozélandské ztratilo z dohledu se moře vzedmulo a my jsme si ihned upamatovali, jaký je krásný život na Matějské pouti. Odhodlaně, sáhnu-li si do svědomí musím říct spíše odevzdaně, jsme snášeli staronové útrapy a pluli vstříc nekonečným pustinám oceánu.
První dva dny uplynuly rychle i když jsme se nahoupali až až. Jen v našem satelitním emailu se začali množit alarmující zprávy o okludující frontě uprostřed cesty, brázdě nízkého tlaku a vývoji tlakové níže nad Fiji. S oběma jevy je spojena oblast silného větru a mnoha bouřek. Tak jsme začali pomalu zpomalovat a sledovali pečlivě vývoj počasí. Pak přišel den bez větru a my jsme pokračovali na motor až do Bonifáce, tedy do středy.
Půlka velkého žraloka
Ten den vítr ustal docela, v sedm ráno jsme vypnuli motor a zůstali stát uprostřed pustiny oceánu. Podle všech zdrojů se nám bezvětří hodilo, potřebovali jsme čekat, než se situace na severu vyjasní a tak jsme si čekání užívali. Jen proud nás chaoticky unášel pomalu na severozápad. Dopoledne jsme si dali koupel v oceánu a po ní sprchu, uvařili jsme si kávu a četli si, kdy najdou koukám za loď a co nevidím. Asi 50 metrů za lodí se pomalu vlní veliká žraločí hřbetní ploutev. Hned jsem volal na Páju. Konečně jsem se dočkal a byl jsem si jistý, že vidím velikého žraloka dlouhoploutvého. Byl jsem na něj strašně zvědaví. Ne neměl jsem dost odvahy jít za ním do vody, opravdu byl ohromný. Začal jsem cákat rukou za lodí, aby se přiblížil a opravdu pomalu vlnitými pohledy se přiblížil na metr za záď. Koukal jsem do vody na jeho ohromné tělo, dlouhatánskou prsní ploutev a ohromnou hřbetní ploutev vyčnívající nad vodu. Něco bylo ale divné, viděl jsem zřetelně jeho mohutné tělo, ale to jakoby 20 centimetrů za hřbetní ploutví končilo. Nebylo mi jasné, co to znamená. Popalu se přesunul vedle lodi, viděli jsme jasně jeho oči, placatou hlavu a hubu jednu ohromnou prsní ploutev a hřbetní ploutev. Chtěl jsem ho vyfotit pod vodou ale bohužel jeden foťák vybitý a pouzdro do vody hluboko v truhle bez možnosti se k němu rychle dostat. Než se foťák nabil, tak se žralok držel několik desítek metrů od lodě. Bylo ale jasné, že ho byla prostě jenom půlka, zranění nebylo čerstvé a nevypadal, že by umíral. Byl na lovu, reagoval na zvuk, když jsme zabouchali na schůdky nebo rukou zavířili ve vodě, tak se otočil a přiblížil se. Vlnil se, jako by měl celé tělo. Nevím, co se mu stalo, netuším, jak tenhle zmrzačený byl schopen přežít. Po necelé hodině se začal vzdalovat a pak nám zmizel pod vodou. Mrzí, mě, že se nám nepodařilo ho nafotit, za nějakou dobu tomu nebudu věřit ani sám.
Setkání se Supermoli uprostřed oceánu
Odpoledne týž den se s námi spojila na rádiu loď našich přátel Supermoli. Už jsme si psali mailem a teď nás objevili pomocí systému AIS a připluli až k nám. Bylo to zvláštní, potkat se s někým uprostřed širého oceánu. Spustili na vodu kajak a já jsem se vydal k jejich lodi. I když nebyly vlny příliš velké, byly dost velké na to, aby bylo jasné, že bez vykoupání to nepůjde. Setkání s králem širého oceánu jsem měl stále před očima. Nikdo jiný nebyl ani ochotný sednou do kajaku, tak jsme návštěvu odložili až na Fiji. Byl jsem ale rád, že jsem se mohl projet na kajaku uprostřed oceánu.
Jak plout pomalu
Supermoli i my jsme tu noc zůstali driftovat bez plachet. Vyspali jsme se, probrali po rádiu jsme podrobně probrali počasí a ráno jsme se znovu vydali na sever. Bylo zřejmé, že musíme plout pomalu, abychom se nevehnali do špatného počasí. Jenže se ukázalo, že plout pomalu není tak úplně jednoduché, Perla plula 4uzly jen na prázdný stěžeň. Zajímavé bylo, že když jsme rozepnuli sprayhoot, tak loď plula ještě rychleji, než se zapnutým. To mě, absolvetna matematicko-fyzikální třídy gymnázia poněkud zarazilo, nicméně jsem to sám sobě vysvětlil turbulencí. každopádně 4uzly bylo moc, tak jsme poprvé vyzkoušeli náši brzdu - shark drugue. To je takový děravý padá, který má za úkol mimo jiné zpomalit loď. Fungovalo to velmi dobře, rychlost klesla pod 3uzly. Sharka jsme vytáhli až večer.
Nyní už máme zelenou a tak polračujeme na sever. Zanedlouho protneme magickou 25 rovnoběžku jižní šířky, odkud se oficielně počítají v jižním pacifiku tropy. Teplota je už příjemná.
Jsme nyní 450NM od Fiji, tam bychom měli připlout v úterý během dne.
Za posádku sepsal
Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat