No tak jak to tedy je? Po dobrodružném příjezdu na Los Roques jsme zůstali u ostrova El Gran Roque přes noc. Ráno jsme se vypravili do městečka, potom na kopec. Poslední zprávu jsem posílal z jediné oficielní Internetové kavárny, kde i nadále pokračovala hra s místní měnou. Zeptal jsem se slečny, jestli mohu zaplatit v USD nebo EURO, úplně zkoprněla a začala mi šeptat, že to nemůže a pak vyndala nejprve ve španělštině a pak v angličtině nakopírované oznámení Venezuelské centrální banky, kde důrazně občanům opakuje, že nelegální platby v cizí měně, zejména přijímání cizí měny, výměna a držení je trestný čin, kde nejmenší pokuta je 20.000,-USD :-) To mě pobavilo ze všeho nejvíc, představte si, že jim pokuty vyměřují v USD. Oficielní, úřední kurz je 6.5 Bolívaru za 1 USD, všichni ostatní vám dají 15-17 Blv za 1 USD a jsou u toho ještě šťastní.
Problém, jak zaplatit v kavárně 30 Blv a nejít si za úřední kurz vybrat do banky jsme vyřešili o ulici dál v obchodě, kde už jsme velmi diskrátně dohodli výměnu a bylo to. Potom zpátky do kavárny a Pája šla zatím do velmi špatně zásobených obchodů zkusit koupit něco na cestu.
K obědu jsme (bohužel) museli snít maso, které nás při prohlídce lodě donutil rozdělat příslušník pobřežní stráže. Bohužel hlavně proto, že jsme se hned na protějším ostrově ocitli v rybářské vesnici, která se ukázala býti Langustím rájem. Jenže my jsme byli přejedení a tak, mylně dofajíc, že podobných vesniček potkáme více, jsme odpluli. Při vzpomínce na rybářské improvizované restaurace s langustami za 200kč kilo mi je kulinářsky smutno do teď. Nic, kde by se dalo koupit cokoliv jsme už od té doby nepotkali.
Naše další cesta vedla korálovým mořem do zátoky u ostrova Sarqui. To už se romantika bílé pláže a lovících pelikánů téměř nedala snášet. Klid, jen moře, krásné barvy příboj rozbíjející se o nedaleký útes ... Ráno jsme se vypravili na člunu prozkoumat lagunu mezi Sarqui a vedlejším ostrovem. Proti větru na motor a zpátky jsme se pak nechali táhnout člunem unášeným větrem a sami si zatím prohlíželi korálovou scenérii pod námi. Voda tady je poněkud svěží, tedy na tropické moře myslím. Má "jen" 26°. Takže v rámci otužování a přípravy na potápění na studených Galapágách si bereme jen slabý neoprén. Život pod vodou je pestrý, ale přece jenom ještě stále máme před očima nádherné podvodní divadlo na Tobago Cays.
Po šnorchlování zpátky na Perlu a opět kličkováním v korálovém moři dál na západ. Tentokrát jsme odvážně propluli úzkým kanálem do laguny u ostrova Dos Mosquises. V laguně stál ještě jeden katamarán. Na břehu domečky výzkumné stanice nadace na záchranu želv. Z celkového počtu 5 druhů jich odchovávají a do přírody vypouští 4. Jeden výzkumník a pak diplomant veterinářské katedry, to byli kromě želv a turistů z katamáránu všichni. Tedy vlastně kromě pelikánů, volavek, buřňáků a velikých kokosových krabů poustevníků. Dostali jsme přednášku o želvách, mohli si vetší z nich vzít do ruky. V přírodě se dožije z 1000 vylíhnutých želv pohlavní dospělosti (po 20-30 letech!!) jen jedna jediná. Ve stanici sbírají po plážích Los Roques želví vejce a pak želvičky pěstují 3 roky, než je vrátí zpět do moře. Podle vlastních výzkumů se jim daří dosahovat až 80% úspěšnosti. Jediný druh - kožnatky ve stanici nemají, protože se ty se živí především medůzami a proto by je težké pěstovat.
Na Dos Mosquises bylo také původní indiánské osídlení, takže jsme si mohli prohlédnout improvizovanou archeologickou expozici. Já jsem si při té příležitosti vrazil do nohy nějaké šikovné trávy, takže i přes rýpání a dezinfekci mě to bolí do teď a také jsme našli veliké poustevníky kokosové kraby, kteří se společně snažili dostat do mandle na zemi. Bylo jich tam nepočítaně.
Na noc jsme přejeli k nejzápadnějším ostrovům Los Roques, Cayo De Agua. Tam je také nefunkční maják a my jsme tam byli úplně samotní u přenádherné bílé pláže a laguny. Noc byla po dlouhé době opět na způsob Matějské pouti. Večer jsem ještě dokončil zapojení dopředného sonaru a tak, když jsem šel v 1 spát, ani houpání a bouchání mě od spánku nedrazovalo. Ono vůbec tady s tím nočním klidem to nějak nevychází. Od té doby, co jsme přijeli tady hlavně přes noc fouká slušná 6, tedy 20-30kn. Dobré je, že tady fouká stále ze stejného směru, takže při kotvemí je možné používat velmi douhý řetěz. Normálně se kotvíme s řetězem dlohým 3 x hloubka. Tady kvůli větru dáváme 8-10 x hloubku. Kotva nám zatím vždy skvěle držela. Je tady písek a musíte si dávat pozor, jestli pod vámi nejsou koráli, které by řetěz snadno zničil.
No a blížím se k dnešku. Takže ráno jsme se šli projít ještě na pláž a podívali se zase pomocí driftového šnorchlování pod vodu a pak zvedli kotvu a tradá na západ. Los Roques rychle zmizely za naší zádí. Perla letěla na dvě přední plachty jako raketa (7-9 uzlů) a tak jsme za 4 hodiny a kousek sundávali plachty u souostroví Aves De Borlovento. Je to neobydlené korálové souostroví patřící Venezuele. Vysoké magrovníky porůstají větší část jižního ostrova a my jsme už s pomocí dopředného sonaru a knížky (mapy navionics byly dost mimo) propluli mezi korály a mělčinami a zakotvili v překrásné laguně, kde kromě mangrovníků a velikého množství ptactva není nikdo. Toto místo je neuvěřitelně působivé a nesčetně druhů mořských ptáků nám připravilo celoodpolední představení. Pak jsme se vydali na průzkum mangrovníků na člunu a zjistili tak, kolik ptáků ve stromech hnízdí, mají mladé. A ještě ke všemu teď večer všude kolem, světélkuje plankton. Tohle zdaleka přesáhlo moje nejbujněší představi o přírodě korálových atolů. A hlavně tady nikdo není, jsme jako v ráji.
Už na Los Roques jsme vypnuli AIS vysílání, protože nás socialistický přístup ke vstupu na vzdálené mořské ostrovy Venezuely trochu překvapil. Tady žádný Guardia Costas nejsou, nejbližší stanice je 10nm daleko na souostroví Aves De Sotavento ... a těm se zítra při cestě na Bonaire obloukem vyhneme :-)
Z ptačího ráje uprostřed oceánu pozdravují amatéršstí ornitologové Petr a Pája
Žádné komentáře:
Okomentovat