Molesworth, neplánovaná návštěva

Těsně před Blenheimem jsme odbočili do vnitrozemí směrem do dlouhého údolí řeky Awatere. Měli jsme benzín na 300km, tedy s dostatečnou rezervou na cestu do 100km vzdáleného kempu na hranicích farmy Molesworth. Neměli jsme moc představu, co nás čeká, tušili jsme, že by to mohlo být hezké místo uprostřed dvou horských masívů. Za půl hodiny jsme sjeli na prašnou cestu, farmy postupně mizely a řídly a výhledy na horské velikány se zasněženými vrcholy se střídaly s výhledy na řeku Awatere a strmé skalní stěny lemující její řečiště. Svítilo nám slunce, bylo teplo a skvělá viditelnost. Prašná cesta šplhala do kopců a pak zase v zatáčkách klesala k řece. Co chvíli jsme užaslí zastavovali a fotili hory. 

Za dvě hodiny drncání jsme projeli sedlem a dostali do krásného uzavřeného údolí a také na území farmy Molesworth. Ta je největší farmou na Novém Zélandu. Hospodařit se na tomto území začalo v druhé polovině 19 století, nicméně Maorové obývali tyto hory již před 600 lety. Farma má rozlohu téměř 181 tisíc hektarů, to je jako Stewartův ostrov. Nadmořská výška se pohybuje od 549 do 2100m. V současné době se na farmě pěstují převážně masná plemena Angus a Hereford, kterých tam je kolem 10.000 kusů. Farma patří státu a hospodaří na ní nájemce z velké části tradičním způsobem, tedy s pomocí koní a psů. 

První noc jsme spali nedaleko samotného statku. Kromě nás byl v kempu ještě správce, jeden karavan a motorka. V noci mrzlo a ráno byl stan pokrytý ledem a jinovatkou. Užil jsem si ráno, kdy chvilku potom, co se slunce přehouplo přes kopec se udělalo teplo a krásně. Po zvážení naší benzínové situace (naše Subaru má, jak se ukázalo, v terénu poněkud jinou spotřebu, než na silnici) jsme se rozhodli, povzbuzeni motorkářem i rangerem, dál do hor směrem na Hanmer Springs. To bylo asi 86km po prašné cestě. I když jsme měli trochu obavy, že nám dojde benzín, tak jsme si cestu užívali. I s pěším výletem na horu Chisholm jsme do Hanmer Springs dojeli, natankovali a rychle se vydali zpátky do hor, tentokrát po cestě směrem na St. Arnaud, tedy po cestě vyhrazené pro auta 4x4. 

Asi v třetině cesty je kemp u jezera Tennyson. Tam to nejenom bylo nádherné, ale spali jsme tam samotní, koupali se v řece a jezeře a kdyby tam nebyly sandflies a agresivní čmeláci bylo by to úplně bez chyby. I s nimi jsme si to užili a vůbec se nám nechtělo zpátky. Ještě jednou jsme promysleli možnosti našeho vozu a rozhodli se pro jistotu jet zpátky do Hanmeru a pak dál pokračovat po asfaltové silnici. Naše Subaru je sice skvělý vůz se stálým náhonem na všechny čtyři kola, ale my máme GT verzi se sníženým podvozkem a to by nemuselo dál na St. Arnoud vyjít.

Bylo to tam tak hezké a opuštěné, lidí málo, dalo se tam chodit, jezdit na kole, motorce nebo muškařit. Byl jsem hrozně rád, že jsme tam náhodou zajeli a vlastně můžeme poděkovat Ichbinům, že byli tak hluční a vyhnali nás mimo hlavní cestu.

Fotky jsou v albumu Molesworth, je to jen malý zlomek toho, co jsme nafotili. Dnes už budeme zpět na Severním ostrově a hned se vydáme nejkratší cestou do 800km vzdáleného Whangarei. To nám bude trvat dva nebo 3 dny a po cestě se ozveme.

Na severu právě přechází další cyklóna, tak máme zprávy z Whangarei, že tam foukalo přes 50 uzlů ve městě ... Perla je prý v pořádku. Na meteomapě to vypadalo ošklivě. 

Z trajektu do Wellingtonu zdraví,

Petr