No my jsme sem vlastně utekli od masového turismu východního pobřeží. Poslední dvě noci před Christchurch a pak na pobřeží nedaleko letoviska Kiakoura byly neklidné. DOC kemp na hezkém místě, ale u dětského metodistického tábora. Děti šli spát v deset a vstávali až v 7, zato Ichbini v druhém kempu, jak říkáme mladým německým cestovatelům přestali hulákat vedle našeho stanu až ve dvanáct a to potom, co jsem musel být za prudiče a požádal je, jestli by přece jenom nemohli trochu tišeji, abychom se vyspali. K mému překvapení vstávali s chrchláním a prvním cigaretou už v o půl sedmé ... Takže jsem se zahleděl do mapy a vybral DOC kemp daleko, daleko od hlavní silnice a tak jsme objevili oblast velikou jako Stewartův ostrov, kde skoro nikdo není a je to tady opravdu. Díky Ichbini.
Myslím, že bych se měl vrátit k tomu, jak jsme se sem dostali a co jsme kde zažili. Poslední zprávu jsem posílal z Bluffu po našem návratu ze Stewartova ostrova. Sbalili jsme se rychle a ještě večer vyrazili do Invercargillu, protože nám zavolali naši známí z lodě Oda, že jsou právě v tam. Objednali jsme si pokoj a večer strávili vyprávěním, co jsme zažili. Tentokrát jsme byli za Ichbini my, protože jsme si povídali také nahlas a ztišilo nás až bouchání na stěnu z vedlejšího pokoje. Nějak jsme si neuvědomili, že sádrokartonové stěny nemají zrovna nejlepší zvukověizolační vlastnosti.
Další den ráno jsme vyrazili podél jižního pobřeží na východ. Měli jsme v plánu zastavit na několika místech, kde měli být lvouni a tučňáci. Našli jsme lvouny a lvoun, neboli lachtan hřívnatý je fakt veliký. je to takový přerostlý bobr, zkrátka medvědobobr. Naposledy jsme s lachtany téměř dva týdny žili na Galapágách, jenže tihle hřívnatí jsou snad dvakrát tak velcí. Samo místo, kde jsme je viděli bylo hezké, maják divoká pláž, útesy. Jen byla hrozná zima, vítr a každou chvíli Novozélandsky pršelo. Tak jsme za tohoto počasí pokračovali dál. Než jsme dojeli až do Dunedinu, kde jsme se ubytovali v pokojíku v kempu na polostroově Otago, jsme ještě stihli zastavit na místě, kde je zkamenělý les a maje štěstí, viděli jsme i jednoho tučňáka žlutookého.
DUNEDIN
Další den jsme se původně na hodinku zastavili v Dunedinu. Zaparkovali jsme auto a cestou do informačního centra jsme šli kolem zvláštně dostavěné neogotické anglikánské katedrály. Na první pohled mě to město přišlo nezajímavé, šedé. No ale jak to tak bývá, tak když člověk nemá žádná očekávání, tak ho ledasco příjemně překvapí. Ůplně neplánovaně jsme se zašli podívat do Anglikánské katedrály. Sama katedrála byla z konce devatenáctého století a ne úplně vkusně nově dostavěná část až z roku 1971. Chvilku po nás tam přišel mladý pán, sednul si za ohromné varhany, nebo spíš do nich a hodinu nádherně hrál. Dozvěděli jsme se, že to je jeden z předních světových interpretů varhanní hudby a zdejší varhany s 3500 píšťalami jsou údajně nejlepší varhany na jižní polokouli. Bylo to velmi působivé, to vám povím. A najednou celý Dunedin přestal být šedivý a najdou se mi tam líbilo, třeba nádraží, které vypadalo jako zámek, nebo řada historických budov a kaváren a ulice plné mladých lidí. Zůstali jsme nakonec 5 hodin.
Balvany v Moeraki
Z Dunedinu jsme se tedy vydali na sever směrem na letovisko Kaikoura. Silnice lemuje v podstatě pobřeží, tak jsme udělali několik zastávek na plážích.Jedna ze zastávek byla v Moeraki, kde je pláž na níž se povalují veliké velmi pravidelně kulaté balvany. Dočetl jsem se na informačních tabulích, že balvany jsou na plážích časté a nejsou výjimečné. Balvany v Moeraki mají však velké rozměry a zcela sférický tvar. Jsou vymývány mořskou vodou z jílovité půdy, jak postupně dochácí k erozi pobřeží. Tam vznikly před 25-35 mil. let. Balvany jsou slepence jejichž jádrem je zpravidla nějaká fosílie (mušle nebo kosterní pozůstatek). V jednom z balvanů byla nalezena celá dinosauří kostra. Když se balvan dostane na pláž, tak se za nějakou dobu vlivem povětrnostních vlivů rozpadne na několik částí. Balvany na pláži jsou mimořádně fotogenické, jenomže jsou také velkou atrakcí, takže všude kolem nich pobíhalo s foťáky v ruce několik autobusů asiatů a několik desítek aut s jinými turisty, tak jsem to vzdal. Přespali jsme v DOC kempu u řeky.
Christchurch - město zničené zemětřesením
Christchurch jsem chtěl vidět, protože je to město, které bylo před dvěma lety zničeno zemětřesením. Nemám si to teď jak ověřit, ale někde nám říkali, že mělo asi 367.000 obyvatel v roce 2011, z nichž několik desítek tisíc muselo město po katastrofě opustit. Zemětřesení jsou tady běžná, tohle bylo ale velké a vlastně to byla dvě velká zemětřesení po sobě a teprve to druhé způsobilo městu zkázu. Bylo to zajímavé, ale hrozně smutné. Po dvou letech od zemětřesení je centrum města stále z větší části uzavřené a probíhají zde demoliční práce. 80% budov v centru bylo poškozeno natolik, že buďto spadli nebo musí být strženy. Existuje řada plánů na záchranu některých historických staveb. Všude jsou tam veliké jeřáby, buldozery, všude dělníci. Christchurch má druhé největší mezinárodní letiště na Zélandu, takže se život a příliv turistů úplně nezastavil. V centru se postupně a velmi pomalu vrací někteří podnikatelé, byla obnovena ulice, kde je několik restaurací a kaváren a jezdí historická tramvaj. Jenže, když už se nějaký turista zdrží, tak si fotí trosky centra a nebo polozbořenou katedrálu. Bylo mi tam smutno a úzko a uvědomoval jsem si, jak zranitelná a pomíjivá jsou naše města. Ještě, že Česká kotlina je klidné místo.
Lachtani Forsterovi a Kaikoura
Se smutkem v duši po návštěvě Christchurche jsme vyrazili znovu na sever. Před námi ležela oblast, kde se vyskytují běžně lachtani a Kaikoura, turistické letovisko vyhledávané jednak pro langusty, rybaření, tak zejména pro pozorování velryb, delfínů a lachtanů. Pozorování probíhá masově turistickým způsobem z lodí, kajaků, vrtulníků, letadel, prostě jak to jde. Místní agentury nabízí slevu 15%, když velryby nebudou. Ale všimli jste si, říkám lachtani, předtím sem psal také o lachtanech a určitě jsem psal i o tuleních. Jenže tady přichází naprosté zmatení jehož jsem se stal obětí i já. Jak se liší Fur Seal, Sea lion, lachtan, tuleň, lvoun nebo jakého čerta? No na první pohled málo a navíc zde dochází k naprostému zmatku v anglickém názvosloví. Obecně Sea lion je lachtan a seal je tuleň. To jsou co do kategorizace dvě odlišné čeledi, každá s mnoha druhy a poddruhy. Tak a teď zmatek nastává, když zjistíme, že Fur seal je lachtan a druh Lachtan Forsterův a New Zealand Seal Lion je Lachtan hřívnatý, neboli také lvoun. Takže kdykoliv jsem do teď mluvil o tuleních, měl jsem na mysli Lachtana Foresterova a když jsem mluvil o lachtanech, tak jsem měl na mysli Lachtana hřívnatého. Fur Seal má odstávající uši, protáhlejší tlamu a vypadá spíš jako krtkomyšolachtan, zatímco lvoun je má uši téměř neviditelné a vypadá jako medvědobobr nebo jen jako bobrolachtan. Jinak lachtanů a nakonec i tuleňů je mnoho druhů, které se od sebe liší velikostí, hustotou a barvou srsti atd. Haha, jste už také zmatení?
Sea lion, lachtan hřívnatý neboli lvoun
Fur seal, Lachtan Forsterův
Tuleně si najděte na webu :-) Toho jsme tady totiž neviděli.
Fotky jsou na webu a najdete je v albumu Bluff to Kaikoura a Molesworth pak ve stejnojmenném albu.
O Moleswoth v dalším článku.
Zdravím domů
Žádné komentáře:
Okomentovat