Stewartův ostrov je velký asi 1600km2. Jeho podnebí je velmi vlhké. Když byla předpověď jasno, tak to znamenalo, že bude pršet je občas a nebo mrholit. Na ostrově je jedno městečko a celkem několik stovek obyvatel a o něco méně turistů. Ostrov od pevniny odděluje mělká a bouřlivá úžina Foveaux. Pravidelné spojení je jak letecky trajektem a je jak do Bluffu, tak do většího Invercargillu.
Co je tak zvláštního na Stewartově ostrově, že ho i přes jeho neustále deštivé počasí a všudypřítomné bláto navštěvuje mnoho tisíc turistů po celý rok? Odpověď je taková, že hlavním důvodem je velká populace hnědého ptáka Kiwi, kterého je možné vidět dokonce i přes den a dalších ptačích endemitů dále odlehlost ostrova, divoká příroda, je to jediný subantarktický ostrov se skvělou dostupností, kdy trajekt jezdí 2 x denně a letadla létají přes úžinu mnohokrát denně. Na ostrově najdete jak zajímavé turistické atrakce, výlety, jeden Great walk, tak i úplnou odlehlost na severním, a jižním okruhu turistických stezek. Já jsem si první den kladl otázku, proč se tady ti lidé v zimě, neustálém dešti plahočí po bahnitých stezkách mnoho dní v promočených botách. Proč spí v chatkách se společnou ložnicí a malou místností s kamny, kde to smrdí potem po mnoha dnech pochodu a vždycky se najde jeden člověk, který chrápe, teče tam jen studená voda a než si promočení zatopíte, tak si musíte nasekat dřevo. Po 4 dnech tam v divočině tomu rozumím a hned bych jel znovu, ale vysvětlit vám to neumím.
Jak to tedy s námi bylo? Z Invercargillu jsme se přesunuli do Bluffu odkud jezdí trajekt. Ten jsme si zajistili dopředu. Bluff je trochu konec světa. Neutěšené a větrné město, ne úplně dobrý přístav, kde většina lidí nosí jen holinky a chodí stále přikrčení kvůli větru. V tomto Bluffu jsme se ubytovali v jediném fungujícím hotelu. Paní majitelka byla velmi fajn dáma, dala nám dobré rady pro výlet, nabídla nám, že si můžeme u nich nechat auto. Byli jsme rádi, že nemusíme v krásných 3 stupních a vichřici spát ve stanu. Ráno jsme posnídali, sbalili si batohy, nasadili pohorky a vyrazili na trajekt. Když jsem den předtím viděl úžinu, tak mi bylo jasné, že plavba bude dobrodružná. Zkušeně jsem sobě i Páje naordinoval Kinedryl a když jsme vypluli, byl jsem rád, že jsem to udělal. Vlny ve vjezdu do přístavu byly 3 metry vysoké a v podstatě kolmé. Obdivoval jsem, jak skvěle kapitán vedl motorový vysokorychlostní katamarán pro 200 lidí vlnami kupředu. I přesto několik lidí nestačilo vyměňovat pytlíky na zvracení.
Nemohl jsem se dočkat, až uvidím prvního Albatrose. Tenhle mořský obr je největším létajícím zástupcem ptačí říše, rozpětí jeho křídel je až 3,7m, létat dovede rychlostí až 100km/h. Vyskytuje se právě jižně od 40 stupně jižní šířky i když podniká výlety až skoro k rovníku. První Albatrosi zakroužili nad lodí když jsme vplouvali do Halfmoon Bay. A jsou vážně obrovští. Za chvíli jsme vystupovali v Obanu. V informačním centru nám rychle vysvětlili, že naše smělé plány nejsou reálné. Nechtěl jsem jít po turisticky nejnavštěvovanějším Rakiura tracku, ale chtěl jsem se dostat na druhou stranu ostrova do méně navštěvované zátoky Mason Bay. Nakoupili jsme instantní jídla a došli objednat vodní taxi, aby nás dovezlo po řece až k chatce Fresh water Hut. Tam jsme přespali a další den jsme se vypravili do 15 km vzdálené Mason Bay. Tam jsme byli dvě noci a pak jsme zase šli zpátky do Fresh Water Hut a vodním taxíkem zpátky.
Potkali jsme spoustu zajímavých lidí, jako mladou holčinu Pepper z Tibetu, partu Němců, co chodili po ostrově víc jak 10 dní, potomka jediného starousedlíka z Mason Bay, starší Novozélanďany, kteří s dvacetikilovými batohy byli také na desetidenní cestě atd. Viděli jsme nádherná divoká místa, slyšeli ticho lesa a dunění moře. No podívejte se na fotky. Pája, stejně jako všichni ostatní, kteří se vydali na na stezky do divočiny, viděla kiwáka. Já jediný jsem ho neviděl, tak tam musím asi jet někdy znovu. Sušili jsme se u kamen a mě bylo dobře, jak mě tam bylo dobře. Čtyři dny stačili na to, abych odvykl lidem a hovoru. Většina těch, co chodí po těchto místech mluví méně a nějak tišeji než třeba lidé v kavárně v Obanu. Myslím, že to ticho mi bude ještě dlouho znít duši a já si ho tam nechám znít společně s vůní manuka keřů a chladným mrholením.
Před návratem do Bluffu jsme stihli ještě zajet na 3 hodinky na ostrůvek Ulva a prochodit ho křížem krážem. Tam lze pozorovat mnoho druhů novozélandských ptáků.
Fotky jsou už na webu, asi jich tam je víc, než by bylo zdravé, ale nemohl jsem si vybrat.
Zdravím už z Dunedinu,
Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat