Zůstali jsme v Mimiwhangata a šli jsme na výlet

Ráno mě budík vzbudil v sedm, vypnul jsem ho na potřetí mžourajíc přitom z okýnka ven. Bylo šedo, pod mrakem a ta zima. Tak jsem zalezl zpátky pod deku a vzbudil se až o půl deváté. Udělali jsme si snídani, připravili člun a i přes zamračenou oblohu vyrazili na pěšší výlet. Podle pilota měla být někde pěšina na kopec s hezkým výhledem.

Pláž v kempu

Objeli jsme skoro celou zátoku dokola a hledali něco podobného pěšince a hned potom také místo, kde bychom mohli bezpečně přistát člunem, aniž bychom riskovali převrácení nebo ledovou koupel. Ale ještě než jsme oboje našli na pláži u kempu, který se skrýval za skálou, viděli jsme hned u naší lodě tučňáka modrého. Jako by to věděl, jak jsem  nich unešený, tak počkal jen, co vytáhnu foťák, kváknul a byl pryč. Ani nevíte, jak bych rád našel jejich kolonii, abych vám je mohl nafotit.  

Výhledy - pohled směrem na Whangaruru

Zpátky do kempu. Ten kemp byl zajímavý tím, že byl jednak docela plný, pak tím, že tam nebyla žádná auta a všechno se tam muselo nanosit z parkoviště za kopečkem asi 400metrů deleko. Všichni tam měli kajaky, děti a ke stanu ještě postavenou takový stan, co vypadal jako kadibudka a byl to asi sprchový kout ....  Byla tam pláž, kde dmutí nedělalo skoro žádné vlny a tak jsme bez větších obtíží vystoupili, popotáhli člun po pláži a už jsme stáli u mapy stezek v okolí. Vyrazili jsme do kopce a během pěti minut byli uprostřed přírody, kde nebylo po lidech ani stopy. Po dalších dvaceti minutách jsme už koukali na překrásnou krajinu zátok a lesů, modře a zeleně. Nemohu si pomoc, Zéland se mi líbí čím dál, tím víc, co chvíli jsme stáli a nemohli se vynadívat dosytosti na překrásné pobřeží, zátoky a kopce. Cesta zpátky vedla přes pastviny s býky. Naštěstí jsme žádné nepotkali, všichni byli daleko a tak jsme došli za dvě hodiny výhledů zpátky do kempu a pak jsme přeběhli na širokou krásnou pláž vedle, kde jsme nechali zakotvenou Perlu. 

Zátoka Mimiwhangata

Hned na kraji byla rodinka Ústřičníků, dva rodiče se dvěmi mladými. Měli jste vidět, jak po nás oba rodiče vystartovali. Nebyli to oni, kdo utíkal, ale my. Když jsme ale zůstali stát a jen se dívali, tak nás nechali a věnovali se obědu. Jsou to pohlední ptáci tihle Ústřičníci proměnlivý.

Ústřičník proměnlivý

Když jsme dopluli na Perlu, tak začalo foukat hodně přes dvacet a my jsme se rozhodli zůstat dnes ještě tady. Byli jsme se ještě vykoupat na pláži. To vám ale povím, voda je tady ledová jako blázen. Když jsme se zaťatými zuby doplavali od člunu na pláž, připadal jsem si  v neoprénu mezi dětmi v plavkách poněkud divně, ale fakt je to studené.

Pláž, jedna z mnoha v zátoce, kde kotvíme

Teď vítr utichá a my se chystáme spát. Bude se mi asi zdát o těch zelených kopcích a vůni čajových stromů.

Zítra snad vyrazíme kousek dál a ve čtvrtek, ve čtvrtek poplujeme na Great Barier Island. Trochu nás znervózňuje předpověď počasí na začátek příštího týdne. Vypadá to, že se sem sune slušná tropická bouře ze  severu ... no uvidíme, jak to bude. Každopádně na Great Barier Islandu je snad dost míst, kde tu spoušť přečkat, kdyby měla vážně přijít.

Ano, uprostřed té hrůzy bychom měli být

Zdravíme domů,

Posádka Perly

Ostrovy Poor Knights Islands dobyty

Po klidné noci u ústí řeky Ngunguru jsme po snídani vypluli ven ze zátoky. 

Fouknul příznivý vítr a tak jsme zamířili na Poor Knights Islands. Je to několik ostrůvků asi 15NM od pobřeží. Zajímavé jsou tím, že se jedná o rezervaci jak mořskou, tak ptačí. Vstup na ostrovy se musí vyřizovat dopředu a to my jsme neměli. Ale kotvit a potápět se tam dá bez povolení. Potápění na těchto ostrovech se řadí mezi deset nejkrásnějších na světě, tedy alespoň podle reklamních letáčků místních potápěčských center. My jsme tam tedy dopluli a zakotvili na "nejlepším" kotvišti na těchto ostrovech, na jihu. Příjezd byl naprosto úchvatný. Kolem jižního konce ostrova je rozeseto několik kamenných mostů, nebo děr ve skále, nebo arch, jak chcete. Každopádně je to úchvatný pohled. Doporučené kotviště bylo hluboké asi 35m a to není pro nás. Tak jsme nakonec našli místečko, kde bylo jen 10-15 metrů. Nicméně velmi členité kamenné dno, na jedné straně skála a na druhů prudký sráz, kde dno padalo do 40 metrů. Bylo jasné, že na noc to tady nebude.

Udělali jsme si oběd a pak hned vyrazili na průzkum člunem. Projížděli jsme po mosty a nakukovali do bezpočtu jeskyní, to bylo skvělé. Pak jsme se tedy vyhecovali, navlékli na sebe všechny neoprény a vlněné termoprádlo a šli se kouknout pod vodu. Na potápění jsem Páju nepřesvědčil, ale udělali jsme alespoň krátký šnorchlovací výlet. Poprvé jsme tady byli vlastně pod vodou. Voda tady má odhadem 17-19 stupňů a to je opravdu nemnoho. Podmořský svět je tady jiný než ve tropických vodách. Jsou tady chaluhy, řasy a tak trochu to pod vodou vyadá jako v lese. Chybí barevné korály a rybky mají také méně barev, ale jsou tady i tropické druhy. Mně se to moc líbilo. Bylo vidět, že ryby byly na potápěče zvyklé a myslím, že je tam i musí krmit, protože chvíli potom, co jsme vlezli do vody nás doprovázelo hejno alespoň půlmetrových snapperů a jacků. Hned mě blesklo hlavou, že bychom měli doplnit náš mrazák, ale tady ne, tady se nesmí rybařit natož střílet. Tak jsem jen v tichosti obdivoval tyhle zvědavé velikány. Koukal se, jak se v proudu způsobeném dmutím pochybují chaluhy tam a zase zpátky a všude kolem byli rybky, které se snažili sehnat něco k jídlu a zároveň nezkončit v něčím žaludku. 

Když už jsem byl zmrzlý i já, tak jsem vylezl za Pájou na člun a zanedlouho potom jsme vyplouvali zpátky k pevnině. Vůbec se mi z toho krásného místa nechtělo. Za tři hodiny jsme připlouvaly k zátoce Whangaruru. Krajina pobřeží je úplný Hobitín, vážně to vypadá krásně.

Těším se už na zítra zase pro změnu na procházku. Prý tady jde jít na několik kopců a kochat se výhledy na všechny strany.

Zdravíme z Hobitína,

Petr s Pájou

Zase plujeme, to je paráda

Po měsíci jsme zase na Oceánu, to je paráda. Včera jsme stihli doplout jenom k ústí řeky. Kotvili jsme v malebné zátoce kousek od rafinerie a hned u výjezdu na oceán. No ano čtete správně, hned u rafinerie. Oni to tady ale nějak umí prostě zamaskovat a zasadit do krajiny, aby to nerušilo a tak to může být krásné hned kousek od takové veliké fabriky, která není ani skoro vidět.

Náš soused v zátoce u ústí řeky Hatea, Whangarei Harbor

Zátoka byla plná, jako na Jadranu, my jsme si ale lebedili, že máme zase kolem sebe čistou vodu. Ráno jsme vstali pozdě, já jsem si zaplaval ze zaťatými zuby kolem lodě a pak jsme zvedli kotvu, vytáhli všechny plachty a pluli. Hned u vjezdu pro Whangarei přístavu byli všude ve vodě tučňáci. Asi to byli Tučňáci modří nebo malý, každopádně jsou malý i modří a hlavně neskutečně roztoilí. Člověk je sotva vidí, ale zato slyší okolo jejich charakteristické kňourání a kvákání. Když odpočívají na vodě, tak se kolébají stejně jako když chodí. Bohužel se mi nepodařilo žádného vyfotit, tak snad příště.

Tučňák modrý

Pluli jsme s plnými plachtami kolem malebného pobřeží na sever a pokukovali po ostrově Chudých Rytířů (Poor Knights Island), kde je rezervace a údajně nejlepší potápění, jenže vítr se najednou otočil a foukal přesně z jeho směru  tak jsme zůstali dnes u pobřeží.

Severně od Whangarei

Zakotvili jsme ve čtyři a hned vyrazili na  výlet na řeku. To, co mě tady fakt fascinuje, že stačí zapadnout za první zatáčku a jsme uprostřed přírody, kde nevidíte živáčka, jen krásnou krajinu, flóru a faunu. A tak jsme pomalu pádlovali řekou a pozorovali Kormorány a ryby a bloudili v magrovech. Hezké Občas se na nějakém kopci objevil dům uprostřed nikde ničeho nebo uprostřed pastnin s býky a ovcemi a krocany.

Klidná voda řeky Ngurunguru

Kormoráni na řece Ngurunguru

Zítra se chystáme pokračovat na sever nebo, pokud by se vítr umoudřil, tak bychom vypluli na východ na Chudé Rytíře.

Moc zdravíme domů za se z modrých čistých vod Tichého Oceánu,

Petr a Pája

PS: Dal jsem zase na web nějaké fotky. Jedna do nového Albumu Východní pobřeží z lodě a pak jsem ještě doplnil fotky do albumu Whangarei.

Jsme připraveni vyplout ...

Po měsíci v Maríně jsme přepraveni vyplout z řeky zase na oceán. A musím říct, že se už hrozně těším. Těším se na plachtění, na čistou vodu, na delfíny, potápění a koupání, na nová místa a klid v zátokách a na to, že nebudu muset pořád něco kupovat. Od Silvestra, kterého jsme oslavili s ostatními jachtaři u šéfové maríny Sharon, jsme jen stále pracovali a pracovali. Bylo to skoro nekonečné množství malých drobných oprav, vylepšení a restů, které člověku zaberou nesmírně času a spotřebují velké množství energie. Tak jsem každý den od sedmi do sedmi něco dělal na lodi, sháněl po městě a pak do půlnoci ještě hledal kde co na Internetu a psal zuřivě a mnohdy zcela zbytečně emaily na všechny strany.

Mám z toho, i přes všechnu neefektivitu, převážně dobrý pocit. Seznam s věcmi k opravě se významně zmenšil a to i přes to, že v jednu chvíli tam přibývalo víc věcí než jsem odškrtával jako hotové. Taky se poněkud vyčerpal náš opravovací rozpočet z čehož zase už tak dobrý pocit namám. Největším projektem byla výměna kotevního vrátku ještě před vánoci, výměna vnitřních wantů a seřízení takeláže. Teprve dnes byli "odborníci" z IYS předělat špatně seřízenou takeláž (lanoví, hlavně to pevné, které drží stěžeň) a stěžeň je zase skoro rovně. 

Byly tady i světlé chvíle, dnes jsem konečně po třech letech sehnal správnou velikost aluminiových lahví na plyn, které se přesně vejdou do našeho kastlíku. Pak jsem dvě hodiny sháněl součástky na připojení Novozélandské lahve k Evropské lodi. Člověk se stále učí, takže dneska vím, že jsou pravé a levé závity v imperiálním a metrickém systému a vůbec nejlepší je, když se to všechno pořádně zamíchá dohromady a pak si různé země vyberou kombinace, které mají vzájemně nulový průnik ... no nakonec přišel na řadu nůž a objímky. Všechno ale funguje a bezpečné to je nejméně jako předtím.

Včera jsem musel pro změnu vyměnit startovací baterku, protože ta stará bohužel začala téct a s tím se nemůže jezdit. Přišel jsem na to náhodou, když jsem potřeboval nastartovat auto a tak jsem si půjčil baterku z lodě a ke svému překvapení jsem našel v krabici pod baterkou vyteklý elektrolyt. Ve skutečnosti auto nešlo nastartovat, protože má velmi neobvyklý imobilizér, který jsem se naučil ovládat až dva dny po koupi auta a do té doby jsem si myslel, že je špatná baterka. No a teď jsem kontroloval startovací baterku znovu a opět tam byl vytelký elektrolyt, tak jsem musel jet sehnat novou. Už je namontovaná, ale zabralo to víc jak půl dne.

Jiný půlden jsem řešil náhradu rollerů na kotevní řetěz. To jsem se po neúspěšném kohoutkování a slepičkování omylem obrátil na dealera Beneteau ... ojoj, to byla zase ztráta času, paní se po půldenní komnikaci a číslech trupu a motoru dostala jen k otázce kolik člověkodnů technika Beneteau budu potřebovat a když jsem jí dost nevrle odpověděl 0, jen ty dva rollery a 10 zámečků do skřníněk, tak už mi nikdy neodpověděla. Další den jsem to vzdal a na druhý pokus našel dílnu, kde mi vyrobili nové rollery na zakázku. Jsou lepší než ty originální, dokonce se otáčejí, jak mají.

V neděli jsme jeli, jako vždycky na výlet. Tentokrát jsme si trochu ráno pospali a vyrazili jsme později, tak jsme nejeli daleko, jen na část pobřeží, které se jmenuje Tutukaka coast. Prošli jsme se po několika plážích, cestičkách, pokochali se výhledy a dokonce jsme se nakonec koupali ve vlnách a záviděli serfařům jejich prkna.

Dnes jsem byl pomáhat dopoledne našim známým z Offshore Haven s odmontováním stejného kotevního vrátku, jako jsme měli my. Ten po pěti letech vypadal naprosto tragicky, vůbec jsem nechápal, jak mohl do teď fungovat. Horní část převodové skříně ze slitiny hliníku byla úplně zkorodovaná a rozpadlá na padrť, ložisko tam už prakticky nebylo, něco takového jsem neviděl. Po zkušenostech s naším vrátkem šlo odmontování dalšího rychle, za dvě hodiny jsme měli hotovo. Peter už má objednaný nový, bohužel má smůlu v tom, že na skladě distributora byl jen jeden a ten máme namontovaný my. 

Zítra tedy vyrazíme z Maríny asi v 1500, pro změnu za přílivu. Ten je tady opravdu citelný přes 2,5m. Ty lodě na fotce jsou kousek od nás a při přílivu normálně mohou odplout. My bychom na jejich místě leželi na boku. Protože to je po řece docela daleko, tak asi doplujeme zítra jenom k ústí řeky a tam přenocujeme a teprve další den se vydáme podél východního pobřeží objevovat krásu této krásné země z moře.

Budu zase pravidelně psát, abyste měli co číst v sychravých dnech u nás doma. Tady je zase pravidelná sezóní ozónová díra, takže slunce opravdu pálí i když je jinak docela příjemně.

Zatím zdravíme domů,

Petr a Pája

Daleký sever

Ahoj, tak už jsme zpátky z výletu. Jak já se dnes těším do své postele. Byli jsme na cestách 5 dní, 4 noci,  tak poslouchejte, co se nám všechno podařilo vidět a zažít.

Vyrazili jsme autem bez stanu, jen úplně na lehko, do oblasti, které se tady říká Far North a ta se nachází v Northlands na Severním ostrově Nového Zélandu, jak název napovídá na severu. Vedlejším efektem výletu bylo otestovat před naší velkou cestou na Jižní ostrov (asi na 6 týdnů v březnu) jak budeme schopni bydlet v autě, shánět místo na spaní, kde si koupit jídlo a sehnat vodu. Povím vám tedy i tom.

Ráno 26.12. jsme nepřetržitě se hádajíc o množství věcí, které si s sebou budeme brát, vyrazili po silnici číslo 1 na sever. Celou cestu na 270km vzdálený severozápadní mys Cape Reinga se bylo na co koukat. Krajina se nám měnila před očima, jak jsme projížděli mezi nekonečnými pastvinami, kopci a lesy. Poslední část, asi 100 km je poměrně úzký kopcovitý výběžek, kde je často vidět moře na obou stranách, tedy jak Tasmánské moře na západě, tak Tichý oceán na východě. A to se do zeleně pastvin a lesů najednou přidá modř moře a pak šedá, bílá a zlatavá barva nekonečných pláží. Kameny v krajině a skalky jsou černé a šedé a terénní zlomy díky sopečnému původu podloží červené. Je to opravdu skvělá podívaná. Co chvíli jsme zastavili a kochali se pohledem do krajiny. Mají to tady na to na Zélandu zařízené na kochání dobře. Každou chvíli je tady parkovišťátko se stolkem a lavicí a nějakými naučnými cedulemi, kde se krásně kochá.

Brzy odpoledne jsme dorazili na konec silnice, kde bylo větší parkoviště s nápisem Cape Reinga, byli jsme na místě. Trochu mě poděsilo množství lidí a dokonce dva autobusy s čínskými turisty. My jsme však nasadili pohorky a už jsme scházeli po stezce dolů k pláži cestičkou, kde nikdo nebyl, dokonce nám všichni brzy zmizeli z očí, ani jsme nemohli věřit, že po deseti minutách chůze budeme samotní v nádherné krajině, mořem voňavé a sluncem prozářené. Co chvíli jsme se museli zastavit a s úžasem pozorovat veliké o skály tříštící se vlny. Na fotce je jen 10% toho, jak to tam opravdu vypadalo.

Dole na pláži jsme se vykoupali, omyli sladkou vodou z potoka a vyrazili zpátky nahoru. Pak jsme se zašli podívat tam, kam všichni, tedy k majáku a na kopec nad samotným mysem. Za chvíli jsme zase byli na stezce sami, tentokrát na stezce vedoucí na druhou stranu mysu, na tu Tichomořskou. Opět jsme byli v zátoce jen my dva, tedy vlastně tři, když započítám i kormorána, co se naší přítomností vůbec nedal vyrušovat a důkladně si na pláži čistil peří.

Pak jsme se vrátili k autu, přeparkovali na parkoviště číslo 2, kde tou dobou nikdo nebyl. Důkladně jsme prostudovali cedule a usoudili, že tady asi můžeme spát. Nadšeně jsme si tedy připravili auto na spaní, usalašili se a pak už zašlo sluníčko a jako když otočí vypínačem, měli jsme v autě asi 100 komárů. Po dvou hodinách úporného zabíjení jsme se pro jistotu namazali repelentem a znovu pokusili spát. Ne, nešlo to, když se člověk totiž namaže repelentem a snaží se mít u toho zavřená okýnka, tak je v autě na udušení a navíc bylo po slunném dni auto pěkně rozehřáté. Padala již ostrá slova, když jsem na mikro škvírku pootevřel okýnka ... za hodinu bylo auto plné komárů, nedalo se dýchat a 10 cm, které chybí na délku kufru, abychom si mohli natáhnout nohy učinilo z našeho prvního autového nocování noc hrůzy. Ne, nevzdáme se bez boje, usoudili jsme v 0530 ráno, kdy nám už byla pro změnu zima, vycházelo slunce a vařili jsme si ranní čaj po probdělé noci. Neustoupíme, z chyb se poučíme a další noc budeme spát zase v autě.

Den byl krásný, slunný a my jsme vyrazili pěšky do zátoky Pandora. Bylo to asi 2 hodiny nádherných výhledů tam a zase 2 hodiny zpátky i s mytím v potoce. Na konci stezky bylo místo na přenocování s chemickým záchodem, vodou a přístřeškem v zátoce, kde nikdo nebyl. Smutně jsme jej pozorovali a vzpomínali na horor předešlé noci.

Potom jsme navštívili další zátoku s kempem a pláží Spirits Bay. Odpoledne jsme vyrazili na západní pobřeží na místo, na kterém jsou obří pískové duny. Bylo to vážně působivé, jako poušť, jen tam byla řeka, okolo zelený les a na konci oceán, v dálce pastviny plné ovcí a krav. Opravdu velmi zvláštní a krásné místo.

Duny se tady rozkládají na územý asi 7km čtverečných a jsou vysoké 100m a víc, takže žádní drobečci. Provozuje se tady sand boarding. Celková scenérie a nečekaná podívaná nás úplně pohltila. Využili jsme toho, že máme skvělý vůz s pohonem všech čtyř kol a dojeli řekou až na pobřeží. Tam se lámaly veliké vlny a vůbec to tam bylo velmi divoké. Uvařili jsme si špagety z plechovky (veliký fujtajksl) a vyrazili přenocovat na parkoviště u hlavní silnice.

Nebudu zabíhat do detailů druhé noci, protože se od první lišila jen v tom, že jsme byli už hodně unavení, tak jsme spali i několik přes bzučení komárů a ráno nás v 6 probudil ranger, který po 10 minutách vyjednávání slevil z 200 dolarové pokuty za nepovolené kempování na kempový poplatek 6 dolarů na osobu a vysvětlil nám jeho výklad cedule o kempování v národním parku.

Třetí den jsme si řekli, že bude odpočinkový. Tak jsme pomalu směřovali autem na jih. Zastavili jsme se v táboře, kde pracovali dobyvatelé Kauri gum, tedy pryskyřice ze stromů Damoroňů. Na tomto, podobně jako na jiných místech Severního ostrova je totiž pohřbený Damoroní les starý 50 a hlouběji i 150 tisíc let. Přistěhovalci tady dobývali ze země pryskyřici těchto pradávných stromů, která se používala na výrobu leštidel, laků a později i linolea. Stromy tady jsou pohřbeny v zemi a stále se jedná o dřevo, tedy živé buňky, staré 150 tisíc let. Podobně zvláštní jako sahat na takto staré dřevo, je držet v ruce pryskyřici, ve které je komár z lesa před 150 tisíci lety, nebo ještěrka a nebo spoustu jiných věcí. Je to taková obdoba jantaru z Blatského moře, jen u jantaru se jedná o desítky milionů let a o plně fosilizovanou pryskyřici. Starší pryskyřice se nazývá Novozélandský kopál, což už je asi známější než Kaurigum, jak tady tomu říkají místní.

Pro mě je víc fascinující pohled na ty ohromné, několik tisíc let staré, velikány v lese a těch jsme tady viděli dnes spoustu. Ale to předbíhám. Po návštěvě muzea jsme se vydali zase na západní pobřeží, kde se stále táhla od Mysu Cape Reinga 90-mile beach, tedy pláž dlouhá 90 mil. Je to krásné a divoké místo. Podle přílivu a odlivu je pláž široká několik desítek až stovek metrů, je písečná a jsou na na ní ty správné servfovací vlny. Voda je ale docela studená, což správné surfaře odradit nemůže ... nejsme nesprávní surfaři. Po pláži se jezdí autem, platí tam stejná pravidla, jako na silnici i když si dovedete představit, že mnozí majitelé 4x4 jsou po příjezdu na nekonečnou pláž jako utržení ze řetězu a chtějí si svých benzínových kamarádů řádně užít. My si náš vůz šetříme, aby nás ještě pořádně povozil, tak jsme se drandění po pláži vzdali a byli jsme se jen projít pěšky.

Pro nocování jsme tentokrát vybrali pečlivě místo, které bylo mimo národní park, okýnka nechali zavřená a konečně, i když rozlámaní, jsme se vyspali. Celou noc lilo. Ráno jsme posnídali opravdu hnusné párky a  zamířili dále na jih. Rozhodli jsme se, že místo turisticky navštěvované Bay of Islands pojedeme po opačném, tedy západním pobřeží, které bylo v knížce popsané, jako nejméně rozvinutá část Severního ostrova. A dobře jsme udělali. Z větší části prašné cesty vedly překrásnou krajinou kopců, lesů, zátok a pastvin, vesnice převážně Maurské a obyvatelstvo milé. Tak jsme projeli několik údolí kolem hluboké zátoky Hokianga. Nakonec jsme přepluli trajektem přes zátoku do Rewerewe a odtud dorazili na noc do lesa a parku jménem Puketi Forest.

Na závěr jsme spali venku pod širým nebem a co myslíte, no ano, vyspali jsme se do růžova, komáři si nás nevšímali, déšť počkal až na rána a tak jsme vyspalí a po dvouhodiné procházce Damaroňovým lesem odjížděli zpátky na loď nadšeni.

Tak, teď už jsme na lodi, Pája vyprala a já dospsal a těším se na postel, ono spaní v posteli má své nesporné výhody a biftek s brabmorem k obědu ze zásob v naší lodní lednici taky. 

Takže na závěr bych to shrnul takto. Sever severního ostrova je opravdu moc krásný, je tady krásná krajina, krásné pláže, lesy, ptactvo. Jídlo v hospodách je tady hrozně drahé a docela mizerné kvality (hamburgr, kvality cca 25kč tady je za 180kč a v této relaci je skoro všechno jídlo). Obvyklé potraviny běžně používané v čechách na výletech jsou v podstatě nepoživatelné. Kempy jsou tady některé krásné a klidné a levné a jiné drahé, přelidněné, asi jako u nás. Spát měsíc v autě je blbost, bereme si stan.

No a co nás čeká dál ... zítra oslava Silvestra, potom týden nějakých dodělávek na lodi a po 10.1.  vyplouváme nejspíš na Great Barier Island a pak do Aucklandu, kde by se k nám měl na konci ledna přidat David Exner.

Zdravím srdečně do Čech,

za celou posádku lodě i auta, Petr

Jsme na severu ...

Ozyvame se z dalekeho severu na Novem Zelandu. Jsme treti den na cestach po severnim ostrove. A je to tady uzasne. Poprve po trech dnech mame signal na mobilu.

Jeste dnes a zitra se budeme toulat a zitra vecer bychom meli byt na lodi a ja se uprimne tesim na svou postel .... auto je super, ale jsem jako by me nekdo zbil a pak ty komari ... Ovsem ty krasy, co jsme videli, to stoji za stilance i rozlamana zada, to vam povim. Clanek napisi a poslu na silvestra.

Domu zdravim,

Petr

Zlatá neděle - Agatis Australis

ahoj domů!

naposledy jsem psal o našem výletě na stříbrnou neděli, no  dnes navážu dnešním výletem o neděli zlaté. Nejprve se však v rychlosti zmíním o tom, co jsme dělali přes týden. Podařilo se dokončit výměnu kotevního vrátku a vnitřních vantů (jedny z ocelových lan držících po stranách stěžeň). Dále jsem absolvoval místní technickou s autem a v rámci šetření vyměnil v autě olej a filtry. No prostě samé technické záležitosti.

Ve městě se stále kolem vánoc nic neděje, žádná výzdoba, žádné stromečky ... je tady hezké léto a pohoda. U nás na lodi je to ale jinak. Ne tedy ve smyslu pohody, ale vánoce tady řádí.  Pája jako velká milovnice vánoc napekla cukroví (rohlíčky jsem už snědl) a pokouší se udržovat vánoční výzdobu salónu i když to vysloveně kazí čerstvé sytě žluté kaly, které jsme koupili na trhu.

Kromě toho všeho jsem minulý týden načal další desetiletí ve svém životě .... oslava byla důstojná. 

Nyní , ale k výletu. I o zlaté neděli jsme vyrazili na západní pobřeží Severního ostrova a tentokrát jsme si jako cíl vybrali Národní park Waipoua Forest. Jak název napovídá, je to les. Jenže to není jen tak nějaký les, ale les deštný a hlavně les, kde jsou stovky a dokonce i tisíce let staré stromy, kterým se tady říká Kauri. 

Nene, na fotce Pája nastojí u stromu Kauri, ale u "obyčejného" kapradí. Kauri, latinsky Agatis Australis, česky Damaroň je ohromný strom dožívající se několika tisíc let, dorůstají 60 a více metrů s průměrem kmenu hodně přes 2 metry. Jsou to prastaré stromy, které jsou rozšířené v rovníkové oblasti, tento konkrétní druh je jen na severním ostrově Nového Zélandu. My jsme autem sjeli z velké cesty a dojeli jsme na vyhlídku nad lesem. Odtud jsme pak šli pěšky asi hodinu tímto překrásným lesem k informačnímu středisku a pak zase hodinu zpátky k vyhlídce. Nemohli jsme se vynadívat na damaroně na veliké kapradí, na všelijaké rostli, stromy, lišejníky .... prostě na les v původní podobě. On se takový les liší od těch, které známe dnes hlavně k tom, že je neskutečně druhově rozmanitý. Samozřejmě deštný les snad ještě víc než jiné. Nevím proč, ale měl jsem vždycky děštné lesy spojené s tropickým horkem, tak mi přišlo dneska divné, že je 15 stupňů a musím mít zimní čepici. 

Zpátky k Agatis Australis. Nejznámější a také velice úžasný je největší z těchto stromů - Tane Mahuta - pán lesa. Jeho stáří se odhaduje na 1250-2500 let, obvod jeho kmene je 13,7 metrů a výška přes 50 metrů. Je vážně veliký. Maurové k němu mají příběh. Tane je synem matky Země a otce nebes. Všechny stromy a ptáci v lese jsou jeho dětmi. Objímá kořeny matku Zemi a ruce vztahuje k otci, k nebesům, no kdo chcete, tak si to najděte. Každopádně bylo velkou ctí stát v přítomnosti živého stvoření, které tady žije tak dlouho. Jinde bylo ještě zvláštnější se podobného velikána dotknout a představit si se zavřenýma očima, jak to tady vypadalo, když byl ještě celý Zéland pokrytý podobným lesem a lidé tady ještě nebyli.

Cestou zpátky jsme se zastavili ještě na bláži Bluff a u jezera Taharoa. Obě to byla krásná, malebná místa. To posuďte sami, až se podíváte na fotky.

Už usínám, tak budu končit, do fotek jsem přidal fotky z dnešního výletu do samostnatného albumu a do Whanagrei jsem přidal pár hezkých fotek z parku a trhu.

Zdravíme do zimy!

Petr a Pája

Jak žijeme a nedělní výlet k Tasmánskému moři

Zdravíme po stříbrné neděli domů do Čech.

Tady se Vánoce opravdu nijak zvlášť neprojevují a tak ani nemáme vánoční stresy a nervujeme se jen kvůli sobě navzájem. Minulý týden nám trvalo přesně 3 dny, abychom byli zapojeni zpátky v matrixu. Máme auto, Internet v mobilu a místní telefonní čísla, takže jsme online i když nechceme. Koupě auta byla úplně neskutečně snadná, rychlá a auto je perfektní za málo peněz. Koupili jsme ho v dražbě, zaplatili kartou, jako nákup v obchoďáku, převod udělali u kasy a za hodinu jsme odjížděli ve svém autě, paráda ... kéž by to tady tak bylo i s ostatními věcmi. Například zastrčit prodlužovačku do zásuvky tady vyžaduje inspekci prodlužovací šňůry, kterou provede za 20 dolarů pán na druhé straně města. Museli jsme podepsat, že se jedná pouze o dočasné připojení a když nebudeme na lodi, tak bude odpojená. Pokud bychom chtěli mít připojenou loď jako všude jinde po celém světě, tak by to stálo půl den celkové revize lodě a 145 dolarů. S plynem to je ještě větší opruz, ten nám nenaplní vůbec a musíme si koupit jejich lahve s jejich šroubením a regulátorem atd. No jak říkám, převod auta tady vyřídíte na poště, povinné ručení tady není povinné, ale prodlužovačku musíte mít zrevidovanou.

Ostatní věci jdou vcelku podle plánu. Podařilo se nám objednat nový vrátek, ve středu ho budou montovat a stejně tak ve středu budou vyměňovat vnitřní vanty (ocelová lana ukovující stěžeň) a už se pracuje i na drobných opravách ráhna atd.

V sobotu ráno jsme šli nadšeně na trh místních zemědělců a nakoupili spoustu zeleniny, ovoce a také proslulé místní hovězí a musím říct, že bylo skvělé a už není. Kromě jiného jsme svedli bitvu o poslední "German bread" s naším kamarádem a sousedem Marcusem. Nakonec to byla remíza a chleba jsme si rozdělili napůl.

Když už jsme zaopatřili ten skvělý a levný vůz Subaru GT, tak jsme hned v neděli vyrazili na výlet. Rozhodli jsme se podívat na druhou stranu ostrova, na západní pobřeží, tedy k Tasmánskému moři. Je to jen 50km a navíc jsme cestou mohli koukat na malebnou a často se měnící krajinu vnitrozemí.

Pláž Baylays Beach u města Dargaville byla úžasná. Divoká přírodní pláž široká snad 300 metrů, kde se lámaly daleko daleko od pobřeží a pak až k pláži vlny obávaného Tasmánského moře. Pláž vedla od nekonečna do nekonečna. Byla tak široká, že po ní jezdila auta a když už nikoho neviděla, tak lidi co vezla zastavili, vyndali stolečky a židličky a picknikové košíky a všelicos podobné a dělali si tam hezký den. Někdo serfoval, někdo se honil se psi nebo za dětmi, svítilo slunce, od oceánu vanul příjemný chladný vánek a ve vzduchu bylo cítit moře a někde trochu močuvka prosakující z polí vysoko na útesech nad pláží. Pláž směrem do vnitrozemí končila barevnými pískovcovými útesy s jasně ohraničenými vrtstvami ve kterých by i začínající geolog snadno přečetl počet bouří na suchu  na moři stejně jako by popsal podobu vegetace v kopcích za útesy. Já jsem neodolal a v tom ledovém moři se alespoň smočil. Bylo to nanejvýš příjemné popzdravení se s tím divokým oceánem.

Zpátky jsme to vzali prodlužkou přes kopce a cestou i necestou se vrátili zelenou zemědělskou krajinou zpátky do Whangarei a Maríny. Tam se konala rozlučková party na katamaránu La Medianoche s těmi, jež letí na Vánoce domů a s námi, kteří nikam neletí a místo kapra budou mít 24. k večeři tuňáka.

Dnes jsme pokračovali v práci na lodi a bohužel s autem a mobili přibyly i nějaké nové výdaje a povinnosti jako servis, aktivace a jiná cizí slova. Teď je tady už večer, je tady klid a ticho a my půjdeme spát, abychom ráno mohli brzy vstát a zase pracovat.

Ze Zélandu zdraví posádka PERLY.