Včera jsem si četl zprávy z domova, nezbývá mi, než si postesknout, že naši nemoudří vládci, politici by si určitě rozdělení času nenechali ujít a určitě by zřídili speciální komisi pro datovou linii, která by určitě dospěla k tomu, jak vytunelovat pár miliard na rozdílných datech a zavedla by různá data třeba někde kousek za Prahou. Ještě, že je ta linie tady.
Když byste byli v Greenwichi v Londýně, tak byste stáli přesně naproti nám. My jsme se tedy přesunuli na Taveuni, na západní země koule a zakotvili jsme před spřáteleným dive centrem Taveuni Ocean Sports. Po cestě jsme chytili tuňáčka, tak jsme měli sashimi a dnes karbenátky. TOS to je tocentrum, se kterým jsme se potápěli minulý týden. Přivítali nás všichni velmi přátelsky, nabídli nám, že můžeme používat jejich zázemí, sprchy, malý přístav pro náš člun, kdy se nám zachce a po hodince povídání nás majitelka centra, oceánožko-biloložka Julie pozvala na večeři s jejími přáteli do resortu Nakia, který vybudovali její rodiče. Na večeři jdeme dnes, joj, jak se těším, hlavně na povídání o potápění a podnikání na Fidži. Já vím, jsem nadšený, ale víte, ona nám tady ta naše rodina a kamarádi chybí a tak, když na nás je někdo milý a vezme nás na návštěvu do své rodiny a mezi své kamarády, tak si toho moc vážím.
Včera lilo, tak moc lilo, že jsme měli zase člun plný vody skoro po okraj. Pak pršelo i ráno. Přesto jsme si řekli, nejsme přece z cukru, pojedeme se podívat na vodopády. Jeli jsme, jak jinak, než místním autobusem. Poslouchali jsme den předtím trochu kolenem, takže jsme si nezapamatovali, kdy nám autobus přesně jede a tak jsme na tropickém dešti čekali o hodinu déle. Autobus jel, kdy měl a o hodinu a čtvrt později jsme vystupovali před zhrouceným mostem ve vesnici Tavoro, který ztrhla v noci voda. Ale nevadilo to, bylo to už jen kousek a pěšky se to přejít dalo. Tři vodopády jsou součástí přírodního parku Bauma, který kromě vodopádů zahrnuje také útesy, deštný les na severovýchodním pobřeží. Noc před naší příjezdem pršelo hodně a tak všechny řeky byly plné vody. Když jsme po cestě najednou bez znatelného zpomalení vjeli do brodu přes jednu slušně rozvodněnou řeku, tak mi proběhli hlavou novinové titulky Autobus stržen rozvodněnou řekou. Ztuhla mi krev v žilách. Místní jen spustili plachtu přes otevřené boky autobusu, aby na ně nestříkala voda a byli úplně klidní. Autobus hravě projel 30-40 cm řeky a pokračoval po blátivé nezpevněné cestě dál až do Tavoro. Zpátky už jsem se skoro nebál.
Měli jsme na výlet jen dvě hodiny. Poslední autobus zpátky totiž jel ve dvě. Hned jak jsme vystoupili vrhla se na nás s vrtěním ocasu hezká mladá fenka. Asi znala palangi a po dvou kouscích roti byla naše. Dělala nám doprovod celou cestu až vysoko ke třetímu vodopádu. Všechny vodopády, ale nejvíc ten třetí, byly opravdu impozantní. Mělo to jen jednu vadu, skoro jsme jak cestu tam tak hlavně zpátky běželi. Autobus měl tentokrát Indického řidiče a ten moc nespěchal. Stihli jsme si tak chvíli povídat s místními na zastávce a pozorovat klidný, ospalý život ve vesnici. Tavoro má 60 domů a velkou školu. Škola byla jako úl, děti byly venku na hřišti a hráli všechno možné a nejvíc ragby. Ragby jsou tady, jako u nás fotbal.
Cesta autobusem tam i zpátky byla pro mě nejméně stejný zážitek jako vodopády. Říkal jsem si stále, jak jen je možné, že tyhle staré autobusy stále jezdí a jak to, že se nerozpadnou na těch hrbolatých blátivých cestách. Indický řidič s citem chirurga hledal velikou řadící pákou rychlosti, mohli jsme počítat zuby v převodovce, než mu to tam skočilo. Jednička tam skoro nešla, dvojka, trojka dobrý a čtyčka vyžadovala cit a když jsme přejeli větší hrbol, asi jednou až dvakrát za minutu, vyskočila a znovu vrrrrr, vrrr, cvak, byla tam na chvíli zpátky. Vůbec ho to nijak nevzrušovalo. Při tom všem řazení a drncání stačil ještě jíst a dolévat za jízdy vodu do chladiče.
Lidé jsou tady neuvěřitelně přátelští. Ale není to na oko nebo ze slušnosti, je to opravdu. Skoro každý vás pozdraví, usměje se, pak stačí jen pár vět a jste pozvaní na čaj.
Dnes jela Pája do městečka a já mailuji a dělám resty, třeba píši články a dělám fotky, abyste měli co číst.
Vypadá to, že jsem dohnal jsem čas, tak se mějte doma hezky,
Z Taveuni zdraví,
Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat