Plavba na ostrov Tana a přivítání v Port Resolution
Na ostrov Tana je to z Anatomu nějakých 50 námořních mil. Časně ráno jsme vstali a už o půl šesté jsme startovali motor, V šest jsme byli na cestě. Za ostrovem foukalo jen trochu, pak jsme se asi hodinu na motor kývali kolem severozápadního pobřeží než jsme konečně vypluli z větrného stínu, plachty se nám napnuli a Perla vyrazila kupředu. Během prvních dvou hodin jsme jsme měli v kokpitu dvě metrové dorády a tak jsme už dál nerybařili. Později se ukázalo, že to možná byla chyba, protože místní měli o ryby velký zájem. Stejně tak nám až po přistání bylo jasné, že jsme místním měli nechat hlavy a vůbec to, co my vyhazujeme, protože pro ně je to největší pochoutka. Já jsem byl toho názoru, že tady mají ryb dost a v teple se ryby rychle kazí a to byla mylná domněnka, protože oni si ryby na útesu tak vychytali, že nemají skoro žádné.
Ve tři odpoledne jsme spouštěli kotvu v mělké vodě zátoky Port Resolution. Ne, není to tady žádný přístav, je to skutečně jen zátoka pojmenovaná podle lodě Cooka, který se připlul roku 1774. Je to podle dostupných informací nejlepší kotviště ostrova. Přesto se sem nějak dostávají vlny a dost to tady houpe. Dno je však písčité a to má naše kotva ráda. Kotvení v 5 metrech už zase nemám úplně rád já, máme lepší zkušenosti s hloubkou mezi 10-15 metry. Včera, předtím, že se přihnaly první bouřky jsme spustili 50m řetězu a myslím, že to bude stačit.
Nebyli jsme zakotvení ani čtvrt hodiny a už u nás zastavil malý dřevěný vahadlový člun a na něm Stanley. Představil se nám jako člověk, který má na starosti místní Yacht Club a vysvětlil nám, jak se máme dostat na břeh a kam zajít. Také se však ptal jestli rybaříme a jestli nemáme nějakou rybu. Mrzelo mě, že jsem nenechal hlavy a zbytky dorád, byl by nadšený. Nicméně, ani tak nepřišel zkrátka, protože jsme mu dali nejméně kilový kus filetu. Slíbil nám ovoce, ale zatím nám dovezl tři kokosy :-)
Nelenili jsme a vypravili se na břeh, zjistit, jak se další den dostaneme na sopku a zpátky. Stanley nám totiž nakukal, že potřebujeme průvodce a musíme autem. Po krátké procházce vesnicí a ptaní se okolo jsme se ujistili, že nic takového není potřeba a na Yasur další den vyrazíme pěšky po vlastní ose. A dobře jsme udělali.
Putování na Yasur, kustom dancikng v Etapa, večerní setkání se Starým Pánem a noční cesta zpátky na loď
Druhý den ráno jsme se sbalili na celodenní výlet, přibalili si čelovky, naloženou dorádu a sušenky a v deset jsme už byli na břehu. Yasur je od Port Resolution vzdálený po cestě pouhých 8 km, pak ještě další 3km nahoru na okraj kráteru. Stanley s Johnsonem nám řekli, že je to tři a půl nebo čtyři hodiny pěšky, nakonec to ale bylo o dost kratší. Cesta byla pro auta a vedla kolem dalších mnoha vesnic. Chýše jsou postavené převážně z přírodních materiálů. Typická rodinná usedlost má jednu chýši jako společnou kuchyň s otevřeným ohništěm, pak pro každý pár je samostatná chýše, jako "dům", kde se spí. Takových je obvykle 5-10 podle rodiny. Vesnice, resp. spíš klan má pak společné místo pro muže, Nakamal. To je tabu pro ženy a muži tam hlavně zevlují a pijí kawu a pak probírají důležité otázky, které je třeba projednat. Ženy mají tzv. ženský dům, kam zase nesmějí muži a kam se uchylují po porodu nebo v době menstruace, to je zase tabu pro muže. Když je něco tabu, tak je to víc jak zákon. Není to tak dlouho, co se porušení tabu trestalo zabitím a tabu se prostě dodržuje.
Po cestě jsme neobdivovali tolik vesnice jako neuvěřitelně velké banyány. Je tady prý jeden, který má průměr 300m, je velký jako fotbalové hřiště. Tyhle byly o něco menší, přesto spleť jejich nesčetných kmenů-kořenů, mohutné větve a koruna byli neuvěřitelné. Tyhle Banyány rostou ne ze zdola nahoru, ale rostou do stran a dolů spouští nové a nové kořeny, které pak tvoří kmeny a podporu obrovské koruně. V Polynésii to byly většinou posvátné stromy stojící na posvátných místech. I tady jim místní přisuzují různé nadpřirozené schopnosti, v každé vesnici je kolem banyánu většinou náměstí nebo nakamal nebo tak něco.
Odbočil jsem však z naší cesty. Po dvou hodinách pomalé chůze i se zastávkami jsme byli již nedaleko odbočky na samotnou sopku. Zastavili jsme se u cesty, abychom se občerstvili. Shodou okolností to bylo u vesnice Etapu, která má bungalovy a kustom dancink. Věděli, jsme, že když je něco kustom, tak se to týká především ukázky tradičního života, tanců a oblékání. Rozhodli jsme se to tedy prozkoumat. Zrovna před námi tam zabočil otevřená dodávka s bílými turisty na korbě. Řidič zastavil a zeptal se, kam jdeme. My jsme řekli na Yasur. Turisty jsme však potkali právě v kustom vilige. Podle zpěvu jsme našli cestu uklizenými, ale prázdnými bungalovy a došli jsme k velikému banyánu. Tam zrovna dokončovala místní skupina tanec. Přivítali nás a my jsme si sedli. Turisti se za chvilku sebrali a odjeli a Jack, náčelník vesnice nám vysvětlil, že oni jsou lidé z vesnice asi hodinu odtud a předvádějí turistům tradiční tance a prodávají malé sošky, které vyrábí jeho lidé po staletí. Oblek těchto lidí se u mužů skládal pouze ze zakrytí penisu a čelenky z listů, ženy měli sukně z listů a jinak byli všichni nazí. Tance samotné byly velmi podobné tomu, co jsme viděli na Anatomu, tedy rytmický zpěv a dupání, které občas přešlo ve skákání. Celkem nám předvedli Jackovi lidé 3 tance. Pak jsme spolu ještě asi 20 minut rozmlouvali, prohlédli si jejich sošky a ukázali nám, jak rozdělávají oheň pomocí dřeva ibišku. Opět jsem to zkoušel a opět neúspěšně, protože jsem na to neměl sílu, což hlavně u žen vyvolalo neskonalý smích ... jako běloch si to mohu dovolit, místního chlapa by to náramně pohanilo. Tihle hubení, malí lidé jsou ve skutečnosti neuvěřitelně silní. Včera jsem si to znovu uvědomil, když jsem se koukal, jak Estela, dvacetiletá dívka z vesnice vymačkávala kokosové mléko stiskem jedné ruky. No asi si to nedovedete představit, ale já jsem vždycky používal veškerou svou Runcajsí sílu a to obou rukou a ještě jsem to dělal přes nějakou látku. Ona hravě vymačkala stiskem dlaně jedenáct kokosů a vůbec se u toho netvářila unaveně.
Z nahoty místních a jejich bezprostřednosti jsme byli rozhodně udiveni a když jsem se teď koukal na kousek videozáznamu, tak se našemu překvapení nedivím. Rozloučili jsme se s Jackem a jeho lidmi a vrátili se na cestu vedoucí k Yasuru a pokračovali dál. Došli jsme až k odbočce, která vedla na samotnou sopku. Posadili jsme se do stínu pod strom. Dávali jsme si svačinu a chtěli si odpočinout před tím, než se vydáme promluvit si se Starým Pánem. Totiž Yasur znamená Starý Pán a je to aktivní sopka typu Stromboli, která jednou za několik minut vychrlí z jednoho ze svých současných 3 sopouchů oblaka páry a sopečného popela a vylétnou z ní sopečné pumy a láva. Měli jsme po shlédnutí Italské Stromboli docela dobrou představu, co čekat, nicméně tady na Yasuru se člověk dostane 150m od sopouchu a tak to má všechno opravdu z první ruky a je to fakt síla. Yasur má 5 stupňů aktivity. Na okraj kráteru se jde podívat do stupně 2, při stupni 4 již evakuují okolí asi 5km daleko. Při naší návštěvě byla aktivita na stupni 2, takže jsme měli štěstí a mohli si se Starých Pánem promluvit přímo z kráteru do oka.
Před tím jsme ale seděli na trávě a netrvalo dlouho a dali se s námi do řeči místní kluci. Z jednoho se vyklubal "manažer" místních Bunbgalovů a ten nám nabídl občerstvení a ukázal nám stromové domy pro hosty. Dali jsme si tedy čaj a vodu, ale pak už jsme se chtěli vydat na sopku. Ještě než jsme odešli, tak jsme slíbili, že jim další den přivezeme kousek ryby a Jody nám slíbil prasečí kel. Ten je i na vlajce Vanuatu a musím se k tomu vrátit později, abych vám objasnil jeho význam. Teď už rychle na sopku. Ona nejlepší podívaná je to stejně jako na Stromboli až po setmění, takže jsme čekali až do 4 odpoledne, abychom tam do tmy vydrželi. Zatím, co jsme šli po cestě nahoru, tak nás míjely dodávky naložené turisty, které vyložili až těsně pod vrcholem kráteru. Podle množství bochánků čerstvé lávy všude v okolí bylo jasné, že Starý Pán umí ukázat zuby a není to zase takový problém, aby láva a kameny vymršťované rychlostí až 200m/s z jícnu sopky skončili někomu na hlavě nebo v autě. Měli jsme před hučícím vulkánem velký respekt. Chvíli jsme postáli a bavili se s řidiči, jak to vlastně funguje a dozvěděli se, že do stupně 3 není zase tak časté, aby kamení vylétlo ven z kráteru. Tak jsme se vydali se na to podívat zblízka. Každých několik minut hora zaduněla a s hučením vylétlo do vzduchu kamení, láva a dým. Člověk to dunění cítil až v morku kostí. Celou dobu jsem přemýšlel, jaké to asi je, žít tady ve vesnicích okolo s výhledem na aktivní vulkán ... vzduch byl nasycený sirnými parami. A další zadunění, až se chvěla zem pod nohama. Obešli jsme kráter nejprve z jedné strany a pak se přidali k houfu turistů na vyvýšené západní hraně kráteru, kde bylo vidět přímo do oranžově žhnoucího sopouchu odkud šlehaly plameny a co chvíli vylétlo množství žhavé lávy.
Podobně, jako byl silný zážitek soptící Yasur, tak byl i pohled na oranžové a rudé slunce zapadající za hory pokryté džunglí. Prach z Yasuru barví západy slunce podobně jako na Liparech Stromboli. Jak se po západu slunce setmělo, tak se bouření sopky změnilo na neuvěřitelné ohňostrojné představení. Oranžová láva létala do výšky několika set metrů a pak dopadala zpátky do kráteru a svítila ještě dlouho potom, co dopadla. Nemohli jsme odejít i když začalo pršet a byla nám už trochu zima. Yasur nám zaburácel ještě jednou pořádně na rozloučenou a my jsme za svitu čelovek vyrazili na 3 hodinovou cestu zpátky tmou do Port Resolution. Odmítli jsme opakované nabídky na odvoz autem a vytrvali v našem záměru jít pěšky. Když jsme konečně dorazili domů, dali si sprchu a najedli se, tak jsme si ani nestihli říct dobrou noc a už jsme spali. Ostatně na další den jsme měli zase velké plány, které začínaly proklatě brzy ráno.
Cesta do Lanakelu
Port Resolution leží na východě Tana, zatím co Lanakel, místní správní centrum na západní. Když tedy potřebujete vyměnit peníze, koupit si sim kartu nebo nakoupit zeleninu a ovoce a dojít si na Imigrační, tak musíte autem 4x4 přehopsat po místy výrazně dobrodružné cestě do 60km vzdáleného Lanakelu. My jsme se proclili na Anatonu, ale zbývalo nám dojít si na Imigrační, abychom měli vstupní formality úplně z krku. Dál nám došly místní peníze, protože, když už si tady musíte něco koupit, tak to to všechno nastavené na australské turisty a je to tedy pekelně drahé a to nemluvím o vstupních poplatcích, které nás doposud stály 15.000VT, což je asi 3.500CZK.
Takže požádal jsem Johnsona, jako asistenta náčelníka o informaci, kdy jede "public" transport do Lanakelu. Normálně jede v 6:30 truck, jenže to je turistický a tak mi Johnson řekl, že pojede public transport v 7:30. Ať se zastavím u něho doma, že pojede také. Tak jsem tak učinil. Otevřený pick-up, plný místních s dvěma výrazně nekomunikativními francouzi z jedné lodi v zátoce už jel. Naskočil jsem, přesněji vmáčkl jsem se nahoru. Cestou jsme nabírali a vysazovali různé místní, kteří přepravovali všechno možné, včetně živé želvy svým rodinám v jiných vesnicích. Skákali jsme cestou a necestou kolem Yasuru a pak dál na západ sopečnými pláněmi a pak zase zelenou krajinou políček a džungle. V jednu chvíli jsem měl dojem, že mám vlčí mlhu, to když jsem viděl místňáka v podpaží se snowboardem a dvě asijské turistky jít po sopečné pláni. Byl to normální snowboard s vázáním a zimními boty ... prý se tam jezdí na sopečných dunách. To jsem neviděl, ale musí to být super. Později jsem ty dvě holky z Honkongu potkal na trhu ve městě a říkali, že to bylo dobré.
Po dvou hodinách jsme dorazili do města. Stanley nám ukázal, kde je banka a kde úřady. Francouzi se ztratili ještě víc, než byli ztracení předtím. Já jsem ale vyřídil imigrační, obdržel jsem do našich pasů razítko a zmizel Stanleymu. Lanakel je místní město, které se skládá z jedné rozbité prašné cesty, dvou nebo třech malých úředních budov, jedné zděné budovy, kde je banka a místní telekom. Pak je tam několik zděných obchodů, které jsou všechny červené a jsou na nich nápisy Digicel. Já jsem se postupně doptal na místo, kde se prodávali sim karty Digicelu. To nebylo v žádné s těch zděných budov, ale na trhu s ovocem u jednoho stolečku. Od stolečků s rajčaty a salátem se to lišilo tím, že tam měli dva veliké reproduktory ze kterých hrála, no spíš řvala místní hudba. Výhoda tohoto uspořádání bylo to, že se se slečnou prodávající prakticky nedalo mluvit. Přesto se mi podařilo zakoupit sim kartu, aktivovat Internet a koupit si datový plán 2GB na 2 měsíce za pouhých 2000CZK .... Už na jiných místech, jako třeba v Keni nebo na Tonze jsem si všiml, že mobilní operátoři a církev jsou jediní schopni dostat peníze i z lidí, kteří je opravdu nemají. Nuže iphone se spojil se světem, nahrnuli se mi do něj emaily a já jsem spokojeně odcházel. Potkal jsem zase Stanleyho i pravil jsem "Stanley, je tady nějaké kavárna?,Zvu tě na kávu". Nebylo to ode mě zase tak mimo. Tana produkuje vlastní kávu, byť ji tady nikdo nepije. Investice je od nějakého Australana. Káva se z Tany vozí do Port Villa na ostrově Efate, kde se praží. Stanley mě zavedl do kavárny. No tedy, kdyby byla soutěž, jak ukrýt co nejlépe kavárnu, tahle by ji vyhrála. Bez rady místního Stanleyho bych ji nenašel ani náhodou. Zajásal jsem při pohledu na presovač a objednal si capuccino a odešel na toaletu v guest housu naproti. Když jsem se vrátil, kavárnou voněla káva. Paní mě několikrát upozornila, že je to velice silná káva. Začal jsem se těšit. Rychle jsem však zjistil, že kavárenství a příprava kávy je tady opravdu na samotném počátku. Dostal jsem odvar z ponožek s bohatou mléčnou pěnou, kafe jsem tam necítil :-) Zaplatil jsem dvakrát 70CZK a šel nakupovat na trh ovoce a zeleninu. Na trhu to šlo hladce, dohodl jsem si s jednou paní, že si tam všechno nechám, proběhl jsem trh a za chvíli jsem měl plný koš dobrot a dokonce si za 20CZK zakoupil skvělý oběd z kasavy a hovězího masa.
Ve dvanáct jsem byl na smluveném místě, odkud jsme měli odjíždět v poledne zpátky. Zatím, co cestující tam byli se mnou, tak Stanley přišel v jednu a o půl čtvrté řidič John s autem. V tu dobu jsem už byl unavený od hloupého čekání u cesty, kde každé auto zdvihalo oblaka prachu. Nasedl jsem, tedy vměstnal jsem se nahoru. Po cestě jsme se dost smáli, chvílemi jsme lítali vzduchem jindy zase polikali oblaka prachu od auta před námi. Co chvíli se zastavilo a cestující nakupovali jednou špenát, podruhé kawu, potřetí salát, počtvrté zase špenát. No za tři hodiny jsme byli kousek od vesnice. To se ale řidič rozhodl jet zkratkou. Zkratka je často alternativní cesta, která je sice horší, ale o to delší a tak to bylo i tentokrát. Na jednom místě byl spadlý mostek. Pokoušeli jsme se ho chvíli stavět, ale pak se John Driver rozhodl jet ještě jinou zkratkou přes pastviny a houštím. Když jsme dorazili do Port Resolution, tak se stmívalo. Pája na mě už čekala.
Než jsme nastoupili, tak jsme si museli odbýt také naši první negativní zkušenosti na Vanuatu. Po cestě do Lanakelu jsme si totiž vyzkoušeli, že taxikáři jsou vykukové nejen v Praze, ale i tady. Jeden z místních jménem John, the driver je totiž vlastníkem auta, myslím, že je jediný ve vesnici. Místní jezdí do Lanakelu za 500VT, kdežto bílí za 1500VT. Udělal jsem chybu a z přemíry své hrdosti jsem jim to zaplatil a sdělil jim, že přirážku za barvu kůže považuji za okrádání a krajně nefér. Celé to bylo od nich trapné divadlo. Zatím, co většina místních jsou velmi skromní, přímí lidé, kterým záleží jen na tom, abychom se cítili dobře a rozdělí se o to málo, co mají, tak tady pomalu také vyrostli "podnikatelé", kteří v rané fázi kapitalismu jednají zvlášť nečestně. Změnili jsme trochu náš přístup v tom, že jsme se rozhodli finančně i hmotně pomáhat jen lidem, kteří to potřebují a se kterými strávíme nějaký čas a místním podnikavcům a loudilům už nehodlám dát ani vat, ani rybu. Naše vyjednávání jsem pojal i trochu jako sociální experiment, protože jsem s mou pří došel i za mluvčím náčelníka a ten přislíbil, že všechno projedná a dá mi vědět. Tak jsem zvědavý, jak to bude fungovat, třeba to alespoň pro budoucí jachtaře posuneme.
Teď zapomenu na tuto malou nepříjemnost a vrátím se zpátky k tomu příjemnému a zajímavému, zbývá mi už jen jeden den.
Korálový útes bez ryb, termální prameny a gejzíry
Včera jsme si ráno přispali o hodinu déle než do obvyklých 6 hodin. Udělali jsme si bohatou snídani z ovoce a zeleniny obstaraného v Lanakelu a ve vesnici. Mají tady třeba nejlepší rajčata od Itálie. Nebo pomela jako na Markézách, dokonce jsem koupil i první manga. Tak tedy posnídali jsme a protože svítilo sluníčko a vítr se trochu utišil, tak jsme vyrazili prozkoumat útesy u vstupu do zátoky. Dočetli jsme se, že by to tam mělo být hezké.
Našli jsme poměrně zdravý útes se značnou druhovou diverzitou pevných korálů. Byly tam i měkké korály, jiné než na Fidži. celkově byl ale útes zdravý, až na jednu věc ... téměř úplně tam chyběly ryby. Byly tam jen nějaké malinké a málo. Na vnějším útesu by člověk čekal úplně jiný život. Mluvil jsem později s různými lidmi z vesnice a rybáři. Všichni potvrdili, že tady ryby dřív bývaly, ale teď tady nejsou, protože je lidi z vesnice vychytali. Pokoušeli se tady udělat i nějakou mořskou rezervaci, ale některým z vesnice se to tady nelíbilo a tak to zase zrušili. Ptal jsem se, proč tady nemají jako jinde tabu na některé části útesu. Zákaz rybolovu se pak každý rok nebo dva přesune jinam a tak se ryby mohou reprodukovat a stále je co chytat. Třeba ne tolik, ale takhle tady nemají nic. Bylo mi pak jasné, proč na nás všichni loudí ryby.
Viditelnost na útesu byla nevalná a tak jsme se po hodině přesunuli na průzkum termálních pramenů na břehu za naší lodí. Je to vlastně půlka pláže a pak asi 500 metrů skalnatého břehu ve směru na Yasur, kde vyvěrá bezpočet parních vývěrů, vroucích pramenů a menších gejzírů. Voda je tak horká, že v ní místní vaří banány a kasawu k obědu a používají ji na vyvářování prádla. Na koupání je voda až příliš horká, našli jsme jen jedno místo, kde se dostatečně mísila s mořskou vodou a dalo se tam vlézt. Jako všechno tady, je zajímavé vidět tyhle přírodní úkazy tak nějak přírodně. Bylo to docela zajímavé. Prozkoumal jsem i jak vypadají korály a život pod vodou u termálních pramenů. Kromě toho, že všechno bylo jakoby pokryté tmavou vrstvou zvířeného černého jemného písku, tak skladba korálů a ryb se moc nelišila od zbytku zátoky. Možná, že prameny nemají tak vysoké obsahy sirných sloučenin, aby to ovlivňovalo zásadně útesy kolem nich.
Kokosový džem a návštěva Karine na Perle
Na odpoledne Pája domluvila, že nám Karine ukáže, jak se dělá kokosový džem a pak, že se pojedou podívat k nám na loď. Když jsme k nim dorazili, tak už měli připravený čerstvě naškrábaný kokos, přesněji asi 11 kokosů. Společně s Karine tam bylo ještě několik sestřenic a tety, horda dětí. jen chlapy seděli opodál a děli, že je jim tahle ženská věc srdečně ukradená, ale koukali po očku. Karine to pojala pedagogicky. Estela, její 20 letá sestřenice stiskem jedné ruky mačkala z kokosu mléko a Karine nám podávala výklad. Já jsem pozoroval spíš dění okolo, reakce dětí, psů, opodál sedících chlapů i jednotlivých dívek. Dohadovali se průběžně ve svých několika různých jazycích o tom, jak se to dělá. Když bylo mléko hotové, tak Karine rozdělala pod hrncem oheň. Zkaramelizovala cukr, který jsme donesli a když byl už tekutý, tak tam za stálého míchání nalily kokosový krém. Přivedli vše k varu a teď to máme v ledničce. je to dost tučné a sladké :-) Část si tam nechli pro děti a my jsme jim tam nechali pytel asi 4 kg cukru. Opět se mi potvrdilo, že oni jsou opravdu úplně bez prostředků, ale není mi to stejně jasné, jak to funguje. Rodina, ve které je Karine přivdadá má malou restauraci a občas tam nějaký jachtař nebo turista zabloudí a oni mu za 700VT (asi 140kč) na osobu uvaří místní jídlo. Nevím, kam přesně přijdou všechny ty peníze, když nemají ani na cukr. Víme, že musí platit dětem školu a na to jde většina prostředků, které získají. Jenže Karine nám také řekla, že jsou moc líní na to, aby třeba vyráběly šperky nebo něco, co by mohli prodávat turistům.
S chlapama je to ještě komplikovanější. Zdá se mi, že jejich role s koncem násilných válek mezi vesnicemi nějak zmizela. Převážnou dobu prozevlují, ženy dělají všechnu práci, starají se o děti o jídlo, chodí na pole a chlapy posedávají, sem tam postaví nějakou chýši, ale nejvíce času pijí kawu a nedělají nic. V době, kdy jejich úloha byla především chránit vesnici, ženy, děti a zásoby nebo přepadat jiné vesnice, bylo jejich postavení jasné, nyní, když už se neválčí, tak mi přijdou povětšinou ztraceni v časoprostoru. Přesto jsou to muži, kdo mají v komunitě výsadní postavení, ženy např. nikdy nesmí sedět výš než muž, mají zakázaný vstup na řadu míst. O tom snad někdy později.
Mezi ženskými byla včera i na 13-15 let vyhlížející holčina, která měla měsíc staré miminko. Když jsme se jí zeptali, kolik jí je, tak za ní bleskurychle všechny ostatní odpověděly 18, ale to jí nebylo ani omylem. Kdybychom se zeptali většiny z nich, tak kolik jim je, dlouho by nad tím přemýšlely, než by si vzpomněly, myslím, že je tady hodně dívek, které mají děti ve 13, 14 letech. Děti tady vychovává rodina ne rodič, takže to není vlastně úplně problém, ale bylo vidět, že správná odpověď pro turisty je 18.
Potom, co byl kokosový džem hotový, tak se zvedlo asi 11 dívek a dětí a že se jede k nám na loď. No na tohle jsou nejlepší fotky. Byly všichni samozřejmě vykulení, Páji bábovka zmizela během 10 sekund a myslím, že to pro ně byl zážitek srovnatelný s tím, jaké je pro nás navštívit jejich chýše. Po hodině, kdy jsem klukům ukazoval fotky ryb jsme je všechny zase dovezli na břeh, vrátili se na loď, poklidili, nalili si víno a vstřebávali zážitky.
Kam nás vítr ponese dál?
Dnes jsme proseděli na lodi, venku celý den lije jako z konve, občas fouká, až se loď třese, Pája vyrábí náhrdelníky a pšiká a já Píši. Zítra se cheme vydat, pokud to počasí dovolí, za Jodym a jeho rodinou do vnitrozemí. Jody je fajn skromný kluk, jehož rodina žije asi 4 hodiny pěšky odsud. Seznámili jsme se sním během cesty na Yasur. Pozval nás na návštěvu k nim do vesnice. Říkal nám, že tam mají velkou jeskyni, kde dříve sídlil Yasur. Tak předpoklládám, že se bude jednat o starý sopouch vyhaslé sopky, která je asi 10km od Yasuru. Ještě víc se ale těším na Jodyho vesnici, je mimo všechny turistické atrakce a bude asi velice tradiční.
Tak nám držte palce, v úterý plánujeme odplutí dál na sever. Asi narychlo zastavíme v Port Villa na Efate, ale pak budeme mířit za Dugongy na Epi, pak za řezbáři na Abrymu a na Malakulu za malými Nambi a možná navštívit rodinu Karine.
Z Tany, sídla Starého Pána zdraví
Petr a Pája
PS: S Internetem je to nadále mizerné i když jsme zakoupili SIM kartu a balíček dat, tak kromě třech měst je signál mizerný a Internet nespolehlivý a pomalý. I tento článek musím poslat bez fotek, nebo jen několika malými, protože by mi to jinak neodešlo.
