Veselé příhody z přeplavby do Austrálie

Zdravím z Austrile.

Pokusím se shrnout průběh naší přeplavby z Nové Kaledonie do Terra Australis, nebo-li Jižní Země nebo, jak se dnes prostě říká Austrálie. Není mi moc jasné jak tenhle kontinent mohli mořeplavci tak dlouho míjet. Dobrá, přestanu urážet ty zasvěcené a vydávat Austrálii za bájnout neznámou Terra Australis, protože jak se později ukázalo, taková není. 

Podle nemála zdrojů Austrálii pro Evropu objevili holandští mořeplavci v roce 1606, zatímco její východní pobřeží na kterém jsme přistáli my, tedy Novém Jižním Welsu zmapoval nikdo jiný než sám James Cook v roce 1770. Místo našeho přistání je Coffs Harbor ležící asi 200NM severně od Syndnye. Než jsme se ale posadili ke Capuccinu  v Cooffs Harbor zažili jsme mnohá dobrodružství.

Odjezd z Nové Kaledonie byl poněkud hektický. Během víkendu, který jsme měli na přípravu na plavbu po našem návratu z Ille des Pins došlo k několika událostem. Dodo odlétal zpět domů resp. na Zéland, my jsme museli nakoupit, nastudovat počasí, vyřídit ještě několik úředních  povinností s Australskými celníky, vykomunikovat změnu oblasti plavby pro pojistku apod, abychom v pondělí ráno vyřídili všechny výstupní formality na Nové Kaledonii, natankovali, připravili loď na plavbu a Dodo se sbalil. Všechno se nám podařilo, počasí vypadalo dobře a tak jsem v úterý brzy ráno dovezl Doda na břeh a po 9 hodině jsme už zvedali kotvu a vzápětí vytahovali plachtu. Víte už ve Francouzské Polynésii jsem oceňoval Francouzskou správu zámořských území. Proclení do země je jednoduché, je zdarma, úředníci jsou věcní, příjemní a vstřícní. Stejně jako ve Francouzské, tak i na Kaledonii jsme měli na odplutí 48 hodin a ne "ihned", "okamžitě", do hodiny apod., jako v méně rozvinutých státech světa. Jak se jim daří hlídat si hranice a imigraci a pohyb zboží mi není úplně jasné, ale nikde jsme neviděli žádné známky zjevných problémů, spíš naopak.

Zpátky na na vodu. Je úterý ráno, příď Perly se zařezává do bledě modré vody Novokaledonské laguny. Pluly jsme rychle k průlivu Passe de Dumbea oddělujího ze západu lagunu od oceánu. Zaujala mě na mapě celkem rozsáhlá oblast obsahující i samotný průliv označená jako zaminovaná. Podobné označení nenajdete na mapě často. V poznámce jsem se dočetl, že místo bylo hustě zaminované během druhé světové války. V současné době je oblast bezpečná pro plavbu, ale nadále není bezpečná pro operace prováděné na dně jako vlečení sítí, těžbu, potápění ... hloubka v těchto místech není nikterak velká asi od 14 do 25 metrů. No žádná mina na nás nevyplava a my jsme bezpečně propluli na volný oceán a pokračovali v silném zadobočním až bočním větru na jihozápad. Čekalo nás asi 850NM Velkého Modrého Oceánu.

Novokaledonský hlavní ostrov Grand Terre nám rychle zmizel v oparu za zádí a stejně tak rychle vzrostly i vlny. Ty přicházely nyní z boku a díky silným proudům nebyly nijak příjemné. Byi jsme zelení, ale šťastní, že jsme zase uprostřed modra. Na dohled od nás plula plachetnice Zena a asi 4 hodiny před námi v dosahu VHF pluli naši kamarádi na lodi Windarra. Během odpoledne a noci jsme se ale rozptýlili a všichni již pluli jen a jen samotní. 

Noc byla klidná a po kontrole počasí bylo zřejmé, že vítr bude i nadále spíše boční. Vytáhli jsme tedy hlavní plachtu a houpali se kupředu. Během toho manévru se to stalo. Plachta, nene, s tou nebyl problém, vytrimovali jsme ji perfektně, jenže jak s sebou loď púraštila na díry mezi vlnami, tak Pája zahlásila, že nám spadl sporák ze závěsů. Pro ty, kteří nebyli na plachetnici, připomenu, že takový sporák je na lodích obvykle zavěšen a během plavby se volně houpe a tak se dosáhne toho, že se polévka v náklonu nevylévá a vůbec všechno zůstává, kde má. No a teď se ten náš sporák přestal kývat, protože mu praskl, nebo přesněji se uřízl 8mm silný nerezový závěs na jedná straně. Po bližším ohledání jsme zjistili, že na druhé straně už k tomu také moc nezbývá. Podařilo se nám ale sporák postavit na polici, která je pod ním a upevnit provazy tak, abychom ho byť bez houpání mohli použít. Vaření se od té doby stalo ještě větší výzvou než normálně. Jeden z nás musel vždycky držet hrnec ne pánev a naklánět ji podle potřeby. Vejce od té doby už máme jenom míchaná, ale za nedlouho jsme se to naučili a vařili jsme skoro bez omezení.

Naše nebohá těla si už během prvních 24 hodin přivykla houpání, už jsme nebyli tak zelení a vrátili jsme se k obvyklým diskusím o tom, co budeme jíst a kdy jsme byli na záchodě. Čas ubíhal příjemně a stejně tak ubíhaly upluté míle. Další noc a den se vítr zmírnil a nám už bylo úplně do zpěvu a užívali jsme si každou chvíli v radovali se, že jsme zase na oceánu. Bylo s vědomím toho, že na nějakou dobu to je naše poslední oceánská plavba.

Čtvrtý den vítr ještě víc zeslábl, v noci jsme dokonce 3 hodiny motorovali a dobíjeli baterie a přišel čas na to, rozhodnout se, kdy vlastně do Austrálie doplujeme. jak jsme vyplouvali z oblasti pasátů, tak bylo stále komplikovanější sestavit rozumnou předpověď a odhadnout, kdy bychom mohli opravdu doplout. Naše odhady na pondělí ráno se díky slabšímu větru a protiproudu posunuli na pondělí odpoledne a pak už na noc a my jsme byly skálopevně rozhodnuti doplout v oficielních úředních hodinách, abychom se vyhnuli vysokým poplatkům za přesčas. Tak jsme si nakonec řekli, že nám je tady dobře a že jeden den prostě budeme jen splouvat bez plachet a v noci nepoplujeme vůbec a tak doplujeme až v úterý ráno.

Ten den jsme chytili ohromnou dorádu. Byla to jedna z největších za celé 3 roky, samec. Pluli jsme tak pomalu, že se nás během vytahování snažila celou dobu předhonit. Když jsme ji vytáhli do kokpitu a po boji udolali vypadala loď jako jatka. Krev byla všude. Další hodinu jsme umývali kokpit, pak pořídili nutnou fotodokumentaci a další dvě hodiny porcovali a ukládali do mrazáku.

V podstatě vzápětí potom, co jsme si sedli po celoodpolední práci se začal zase zvedat vítr a díky silnému proudu se moře rychle vzedmulo, vlny byly strmé a rozházené a nás čekaly skoro dva dny poskakování. 

Časovat příjezd je vážně v těchto vodách komplikované. Mnohem dříve, než bychom si přáli jsme se dostali do silného východoaustralského proudu a ten nás bez plachet společně se silným severním větrem hnal rychlostí 8 uzlů k cíli. Ukázalo se tak, že zpomalovat plavbu je stejně komplikované jako ji urychlovat. Pak mě ale napadlo, že bych mohl zkusit použít i hlavu. Vzpomněl jsem si, jak se vždycky v průlivech vytvoří při straně protiproud a tak jsme zamířili nad pevninský šelf a opravdu rázem proti nám tekl uzel a rychlost proti zemi už byla jen 3 uzly. Jen ty vlny, ty nás nešetřily. Loď bez oplachtění se kymácela až hrůza, navíc vítr proti proudu ... ajaj.

Poslední den jsme viděli kousek před lodí velrybu a uvědomili si, že tady nejsme samotní. Nedlouho po velrybě se nám na plotru objevili první nákladní lodě plující podél východní pobřeží a bylo jasné že v noci bude nutné dávat pozor. Nebudu to už natahovat. Ráno v 9, přesně jak jsme Australským úřadům nahlásili jsme se ohlásili, že vplouváme do Coffs Harbor. První, kdo nás kontroloval u vjezdu byl poměrně velký žralok. Obeplul pomalu loď a pak zmizel. Uvnitř v maríně zase plaval veliký delfín a po lodích posedávali kormoráni. 

Celníci byli příjemní a tak v jedenáct hodin jsme byli proclení, zbaveni škodlivých potravin, loď byla důkladně prohlédnuta a my jsme byly oficielně v Autrálii. Pája šťastná, že nepřišla o své rozsáhlé sbírky mušlí a semen a já jsem zase byl rád, že nám nechali bez problémů dřevořezby a vůbec nám příjezd nezkomplikovali. 

Umyli jsme loď, dotankovali vodu a vrátili se na kotvu před marínu. Odpoledně jsme se šli projít po té nové zemi. Tasmánské moře je tu divoké, pláže obrovské jako na Zélandu a místním je špatně rozumět. Ale stejně ... je tady krásně.Mají tady stezky a vycházky, pelikány a papoušky a vůbec různé ptactvo a barevné brouky.

Včera jsme se zapojili do civilizace, zakoupili ve městě sim karty a dali si v obchoďáku něco k jídlu. Procházkou jsme šli do města podél řeky a obdivovali veliké eukalipty a snažili se vnímat ty všechny nové vůně, co tady jsou. Je tady slunce ostré a spalující jako na Zélandu, ale vítr studený, teplota kolem 25 stupňů. Na první ochutnání se nám tady líbí. Lidé nejsou tak přátelští jako Novozélanďané, ale jen než se s nimi seznámíte, pak jsou fajn a velmi nápomocní.

Náš plán je takový, že chceme během následujcích 2 týdnů postupně doplout do Syndney. Rádi bychom navštivili po cestě pár míst, abychom si mohli udělat představu, jak to tady vypadá. Tedy alespoň na Cookem zmapovaném pobřeží New South Wales. Podáme vám o tom zase zprávy.

Z Coffs Harbor zdraví posádka Perly.