před třemi dny večer jsme ještě připravovali loď a domlouvali se se známými, aby nás ráno odvezli z lodě na molo. Ráno jsme pozavírali všechny prostupy zkrz trup po čarou ponoru, nechali jsme zapnutou jen jednu lednici na minimum, zamkly a v osm už u nás byl Per z Oda a vyráželi jsme na molo.
David se postaral o humornou vložku, když si poposedl na člunu tak, že si sednul za něj a jen zázrakem si vykoupal v bahnité řece jen zadek. Do auta jsme se vešli tak, tak. Přece jen vyrážíme na měsíc, tak jsme si s sebou pár věcí vzít museli.
Prakticky bez zastávek jsme dojeli až 100km jižně od Aucklandu a před kempováním navštívili historickou rezervaci zlatých dolů v Waikino. Byl to jeden z větších zlatých dolů, kde pracovalo několik tisíc lidí. Ve skalách po obou stranách řeky bylo vyhloubeno přes 12km štol. Hlavní turistickou atrakcí je dnes chození po trati pro dopravu vytěženého materiálu a v samotných štolách. Samotné údolí je velice malebné. V místě, kde probíhalo zpracování vytěžené rudy jsem si uvědomil o jak obrovskou průmyslovou výrobu se jednalo. Vytěžený materiál rozdrtili pomocí 200 bucharů a pak chemicky pomocí kyanidu oddělovali zlato, které na konci procesu slévali do cihel. Provoz dolů trval asi 60 let. Jestli si to dobře pamatuji, tak skončil někdy ve 40 letech dvacátého století. Je až neuvěřitelné, jak si příroda vzala zpět co mohla. Zbyly jen betonové základy a zbytky kyanidových nádrží, tam ještě stále opravdu ani tráva neroste. Do řeky, kam se vypouštěl propraných materiál obsahující kyanid, se už vrátil život. Jsou tam dnes úhoři i pstruzi. Zlatých dolů bylo po Novém Zélandu vícero.
Na noc jsme jeli do kempu DOC (Department of conservation, místní orgán zodpovědný za chráněná území) nedaleko od Waihi. Tyto kempy jsou levné, jsou na velmi hezkých místech v národních parcích nebo na jejich okraji, mají jen úplně základní vybavení v podobě záchodu a někdy užitkové vody. Jsou proto vyhledávány jen cestovateli a ti se tam chovají tiše a nikdo o nikom neví. Z DOC kempů vede většinou několik turistických tras po okolí. My jsme jen přespali a vyrazili volným tempem směrem do Roturoa.
Roturoa je na okraji sopečně aktivní oblasti, kde vyvěrají různé termální prameny, tryskají gejzíry a bublají bahenní jezírka. Když mluvím o oblasti, tak tím myslím území mnoha set čtverečných kilometrů. Později cestou z Roturoa jsme viděli několik geotermálních elektráren.
No včera jsme kromě centra městečka navštívili také velkých park, kde byla za plotem bublající smrdutá sirná jezírka. Je to uprostřed města, no ono to Roturoa a okolí všude kouří a je cítit sírou. Spali jsme zase v kempu DOC, tentokrát u jezera Okarewa jen několik kilometrů od Roturoa. Bylo to hezké místo. Byly tam kačeny s káčaty, co se vůbec nebála a lezla nám až do stanu a kradla chlaba při snídani. Ovšem nevětším oběvem byl klokan. No ano, prostě sedíme u stanu už za tmy a najednou David říká, támhle je klokan. Klokan, jo, hahaha, to je kačena povídám, pak jsem ale posvítil foťákem a je tam takový malý klokan. Povídám no to ty vačice vypadají opravdu jako klokan. Udělal jsem dvě fotky a pro sebe si opakoval, no to jsem si fakt myslel, že vačice vypadá jinak. Vačice tady nemají rádi, jsou sem zavlečené z Austrálie a ničí tady ptačí popolace. No tak jsem dneska koukal na fotky na počítači, pak jsem zadal do googlu New Zealand Kanguru a co byste řekli, fakt je tady mají. Jsou také zavlečení z Austrálie a moc jich tady není. A vačice? No ta fakt nevypadá jako klokan. Tak jsme viděli novozélandského klokana.
Dnes jsme navštívili Maorskou vesnici, která se rozkládá právě na místech, kde vyvěrá více jak 200 termálních pramenů. Přístřešky a domy se musí občas dokonce stěhovat, když se pramen zrovna prodere uprostřed obýváku nebo ložnice. Bylo to hrozně zajímavé v tom, že místní Maoři přírodních pramenů využívali k vaření ke koupání, za kdejakým domem mají v zemi vyhloubenou jámu, kterou používají jako parní troubu. Podle toho, jak to přiklopí, tak regulují teplotu mezi 80-280 stupni. Jen nevím, jak mohou žít v tom sirovodíkovém smradu. Byl jsem překvapený, že v mnoha jezírkách byla 95 stupňová voda naprosto průzračně čistá, modrá. Člověk měl úplně chuť se tam vykoupat. A oni tam vaří kukuřici a škeble.
Součástí vstupu do vesnice bylo, kromě prohlídky s průvodcem, i tradiční maorské taneční vystoupení. To si na své konečně přišla Pája. Po obědě jsme byli chvíli na Internetu a pak se vydali dále zajímavou krajinou na jih do národního parku Tongariro. Teď jsme opět v DOC kempu u řeky na samém okraji parku a zítra, když nám počasí dovolí, chceme vystoupit na Tongariro. Jsme už vysoko v horách, tak je tady pěkně chladno.
Z Tongariro National Park, Petr
