Naše návštěva z vesnice Yaroi, kterou jsme chtěli povozit na Perle v úterý , nepřijela. Hodně foukalo a pršelo. No jednoduše se víc než předpověď místního "wethermana" naplnil náš pocit, že vaří z vody a předpověď viděl naposledy před měsícem. Ve středu se už Vatu připravoval na cestu do Suva, kde bude až do konce srpna. Příprava asi 10 vesničanů na cestu lodí do Suva byla vůbec zajímavá a poněkud odlišná, než by našinec čekal. Docela konvenční byla příprava kopry v pytlech, která se v Suva prodá a pandanusových matrací připravených pro stejný účel, ale náklad zeleniny, mrazáku plného ryb a živých prasat, které jednotlivé rodiny posílali svým příbuzným do Suvy se už za běžná zavazadla považovat úplně nedá. A tak mezitím, co u stromu před Vatuovým domem byla hromada pytlů a uvázaný kňour, tak se Vatu ve čtvrtek dopoledne nalodil na Perlu a my jsme vytáhli plné plachty a vypluli z průlivu ven z laguny.
Foukal mírný vítr a na moři byly malé vlny. Perla, která miluje slabý boční vítr kličkovala klidně pod Vatuovým vedením na západ od Matuku a za hodinu zase zpátky. Během plavby jsme chytili velkou dorádu a obrovskou baracudu (Great Baracuda). Kluci byli zcela nadšení a Vatu také. Nabídl jsem Vatuovi, že mu Baracudu necháme, protože my bychom ji kvůli ciguateře (otravě) stejně nejedli a pak jsem začal čistit dorádu. Vatu mě pozoroval, jak jsem vyřízl filety a byl rád, že mu necháme hlavu, která je pro Fidžijce nejlepší částí ryby a pak se stejně divil, že jsem odkrojil kůži, která je prý nejlepší hned po hlavě. Tak mi došlo, že když jsem všude dostával k jídlu hlavu ryby, tak to byla vlastně pocta. Oči se jí syrové .... Ve tři odpoledne odvážel spokojeného Vatua do vesnice a my jsme měli radost, že se mu výlet líbil a navíc jsme mu mohli dát něco pro změnu zase my, když on a jeho rodina se o nás starala celou dobu.
Večer pro nás znovu přijel, udělali opět hostinu na rozloučení a po večeři jsme si dali s Vatuem kavu a pak nás Vatu zase odvezl na svém velkém člunu zpátky na Perlu. V pátek bylo skoro bezvětří a to jsme využili na šnorchlování na vnějším útesu a v průlivu do laguny. Později během víkendu jsme tam byli ještě dvakrát. Z Jonyho už je opravdový lovec, střelil velikého korálového kanice, tedy nejchutnější rybu, kterou lze na útesu ulovit. Vnějíší útes je opravdu krásný, plný života, barev a pohybu. Viděli jsme několik želv, krásnou "Napoleon Fish" - pyskouna obrovského, jednoho útesového žraloka a pak nepřeberné množství korálových ryb. V průlivu byly ohromné několik desítek metrů vysoké korálové hlavy, které pod vodou vytvářely krajinu soutěsek, jeskyní, proláklin a kanálů. Byly tam ukryté ryby a stěny byly pokryté mnoha druhy tvrdých korálů. Moc hezké, vydrželi jsme několik hodin hodiny.
Nákladní loď připlula dopoledne a od té chvíle bylo na mole živo, nakládalo se a vykládalo. Odpoledne jsme mávali Vatuovi a dalším, kteří opouštěli Matuku a bylo nám smutno. V sobotu jsme na člunu navštívili vesnici Yaroi, ale bez Vatua tam bylo smutno. Kluci se nacpali koláček od Vatuovi mamky, dali jsme si čaj a jeli jsme zpátky. V neděli jsme šli do kostela po kostele na oběd s Tupou, ředitelkou zdejší školy u Vatoových rodičů. Bylo to zase skvělé, jen kluci se nějak upejpali a cpali se hlavně zákusky. Já jsem si pochutnal na několika druzích ryb, polévce a vůbec.
V pondělí jsme se už začali chystat k odjezdu, natrhali si pomeranče, navštívili vesnici Loma, kde nás zásobili zeleninou a banány. Jonymu nabídl Chico, náčelník vesnice Loma, že jestli zůstane v Loma, že mu dají dům, seženou manželky, dají mu půdu a budou mu na ní hospodařit, no nevím, k čemu by jim byl patnáctiletý palangi (běloch) a jak to tedy mysleli vážně, ale v den našeho odjezdu nám lidé přinášeli tu zeleninu a ovoce, každý něco, a přáli nám štastnou cestu a říkali naviděnou a to určitě vážně mysleli.
V úterý večer jsme ještě byli pozvaní od Tupou na večeři na rozloučenou. Zase jsme byli u Vatuových rodičů, bylo to milé a taky smutné loučení. Noe, manžel Tupou nás odvezl na loď, bylo hrozné počasí, tedy alespoň u vesnice Yaroi, chudák, celý se namočil ve velkých vlnách, když šel pro loď. Ve středu, těsně před odjezdem nás ještě dojeli navštívit z nemocnice Yaroi a dovezli nějaké věci pro nemocnici v Lakemba, abychom to sem dovezli. Normálně by to museli nejprve poslat do Suva a pak by to teprve dorazilo do Lakemba a to by mohlo trvat také víc jak dva měsíce. Rádi jsme jim pomohli. Aseri, otec Vatua navíc zavolal sem na Lakembu svým příbuzným, aby se o nás po příjezdu na Lakembu postarali.
Přeplavba proběhla hladce. Po cestě jsme chytili hned dva žlutoploutvé tuňáky najednou a na lodi zavládly tuňákové hody trvající s menšími přestávkami doteď. Ráno v osm jsme dopluli ke břehům Lakemby a zakotvili jsme na nepříliš chráněném kotvišti u letní rezidence zesnulého prezidenta a premiéra Fidži Ratumara. Na Ratumarou založené střední škole učí pan Bola, který se stal naším průvodcem na Lakemba a právě on je bratrancem Vatua. Našli jsme ho snadno, škola je jen 10 minut od pláže. Bola už nás čekal. A Franta? Ten na nás po dlouhé cestě z Čech také čekal, pro změnu na pláži.
Druhý den jsme v doprovodu Bola vyrazili na Sevusevu do rezidence bývalého prezidenta v jeho vesnici Tubou. Od jeho smrti výkon funkce náčelníka skupiny Lau vykonává v zastoupení jeho syn Elaia, mluvčí náčelníka. Právě jemu jsme prezentovali sevusevu. Po Sevusevu jsme si prohlédli skromný sortiment dvou obchodů, doručili do nemocnice zásilku z Matuku a koupili benzín. Brzy odpoledne už jsme si užívali bílou pláž u letního domu, pojídali kokosy a měli pohodu.
Možná si pamatujete, že jsme měli problém s motorem, přesněji prokluzovala nám spojka. Nejprve dozadu a pak i dopředu tak nezbylo, než se pokusit co nedříve to opravit. Potřebovali jsme k tomu velký svěrák. Ten na Matuku neměli. Ratumara střední má jako jeden z oborů Automotiv engeneering ... takže jeden svěrák jsme nakonec našli. Pak už stačilo odhodlání a trocha České improvizace a podařilo se mi to snad opravit. Zdrsnil jsem kluzné plochy a poupravil matku, kterou mi nejspíš na Zélandu špatně zpracovali a tím se změnila vůle ve spojce a začalo to prokluzovat. Nejspíš nás stejně v dohledné době bude čekat výměna některých dílů, ale pro teď to je funkční.
Pak přišla neděle a to je den, kdy se na Fidži chodí do kostela. My jsme byli domluveni s Bolou a tak jsme v devět dorazili ke škole a aniž jsme to tušili, tak nám ujel utobus do vesnice, kde se konala bohoslužba. Trochu se nám pokazilo počasí, pršelo, foukalo do zátoky a tak Jony zůstal na lodi. Myslím, že se ani moc neobětoval. My ostatní jsme si vzali sulu (místní pánské sukně) a vyrazili do deště. Bola je hodný, ale time nanagement zrovna není jeho silná stránka. Nakonec to dopadlo tak, že jsme vyrazili i přes déšť pěšky. Teprve po 45 minutách nás nabral jiný náklaďáček. Když jsme dorazili na místo, tak jsme se dozvěděli, že dnes se jedná o spojenou bohoslužbu všech křesťanských denominací na ostrově. Co vám budu povídat, bylo tam opravdu plno a kromě samotné bohoslužby se předváděli tradiční tance. Sam hrdinsky bojoval sám se sebou, aby to celé vydržel. Pak následoval společný oběd, na nějž jsme byli jako obvykle pozváni. Podávalo se opět ,mnoho různých pokrmů a mezi nimi také želvy, jejichž lov je na Fidži zakázaný pod vysokou pokutou, což asi pro vládnoucí klan naplatí. Želvy jsou zde pochoutkou a tradiční součástí kuchyně, to víme, ale že bude součástí oběda pro 200 lidí, to jsem nečekal. No želvám život už nikdo nevrátí, tak jsme je alespoň ochutnali. Želví maso chutná jako něco mezi kuřecím a vepřovým a vůbec se nedivím, že ostrovanům neodolatelně chutná. Na našem postoji k zabíjení želv se ale ani ochutnáním nic nemění, želvy se zabíjet nemají.
Pak nás už čekala drkotavá cesta domů dolem dokola celého ostrova. Byli jsme unavení a rádi, že jsme doma. Dnes v pondělí, jsme se rozloučili a ještě dopoledne odpluli z houpavého kotviště najít nějaké lepší před cestou na Vanua Balavu, kam poplujeme přes noc.
Uff, to je skoro všechno ... doufáme, že se zlepší počasí, přestane pršet a začnou foukat pasáty. Vanua Balavu je rozsáhlá laguna s mnoha ostrovy, kotvišti, zátokami. Všichni jachtaři toto místo opěvují a my se chystáme se tam pobýt dva týdny do Frantova odjezdu.
Snad už tam konečně bude signál Vodafonu, abychom mohli poslat fotky a články i s fotkami.
Do té doby z Lakemba zdraví,
posádka Perly a já, kapitán.
Žádné komentáře:
Okomentovat