Plavba sem byla rychlá, foukalo z boku, jen 10-15 uzlů a to má Perla nejraději. Pluli jsme tedy mnohem rychleji, než bylo v plánu a k matuku jsme dorazili už krátce po půlnoci. Do rána jsme museli driftovat na závětrné straně ostrova, protože mapa byla nepoužitelná a bez denního světla jsme se do průlivu v útesu a pak do bludiště mělčin a útesů v zátoce nechtěli pouštět. Když se rozednilo, tak jsme zamířili do pasu, propluli snadno do laguny a pak s použitím satelitních snímků prokličkovali až na kotviště před vesnicí Loma (nebo také podle místních Lomaviti). Na fotce je hluboká a dobře chráněná zátoka vidět.
Trochu nás při příjezdu zklamalo, že jsme v jiné zátoce viděli kotvit katamarán, ale netušili jsme, že jsme i s ním teprve třetí loď, která tady letos je. Krátce potom, co jsme zakotvili u nás zastavil velký laminátový člun naložený pandánem. Mladý muž, který člun řídil nás pozdravil, představil se jako Vatu a řekl nás, že je z hlavní vesnice a že se po obědě zastaví a řekne nám co a jak. Souhlasili jsme. K obědu jsme si dali naše oblíbené tuňáčí karbanátky, z tuňáka, co jsme chytli večer předtím a čekali na Vatua. Ten přijel přesně jak řekl (poprvé a naposledy). Vatu nám vysvětlil, že hlavní vesnice je asi dvě míle a tamní náčelník je velký náčelník celého Matuku. Bylo jasné, že Sevusevu musíme prezentovat tam. Přijali jsme rádi jeho nabídku, že nás vezme na svém velkém člunu a vyrazili do vesnice. Sevusevu bylo krátké, dostali jsme svolení k rybaření, pohybu po vesnici a vůbec čemukoliv. Vatu se od první chvíle stal našim průvodcem a to jsme ještě v tobě ani netušili o koho jde.
Po Sevusevu následovala procházka po vesnici v doprovodu Vatua, první kroky nás vedly do nemocnice. No ano, čtete to dobře, do nemocnice. Ve vesnici mají skvěle vedenou nemocnici, v té době bez pacientů. mají tam ambulanci, 6 lůžek, dvě oddělená a místnost pro příbuzné, když je pacient z jiné vesnice. Nemocnici vede paní doktorka ze Suva a k ruce jí je manželský pár. Nemocnici zbudoval kdysi náčelník Matuku, který byl mimo jiné doktor a od té doby tam stojí. Péče je pro obyvatele ostrova a jeho návštěvníky zdarma, provoz hradí stát s přispěním vesnice. Všude bylo naprosto čisto, všechno v perfektním pořádku. Nemocnice organizuje dvakrát týdně volejbalové utkání a jednou týdně osvětu a vzdělávání ve škole. Jo zapomněl jsem dodat, že ve vesnici žije asi 70 lidí a na celém ostrově to bude odhadem 300-500.
Další zastávka byla ve škole. Škola je pro prvních 8 tříd, výuku zajišťují tři učitelé. Jako jinde, kde jsme byli, tak i tady byla škola velká, všude čisto, upravený a posekaný trávník na velkém prostranství před školou. Přivítala nás sympatická mladá ředitelka, paní Tupou. Děti na nás koukali jako na svaté zjevení. Přerušili výuku připravili nám 4 židle a posadili nás před děti. Po nezbytných několikanásobných poděkováních, že jsme k nim přišli, jsme se představili a pak Tupou řekla dětem, že nyní nás znají jménem (mimochodem na rozdíl od nás si naše jména všichni od té doby pamatují) a proto jsme už ve vesnici doma a všichni se o nás mají hezky starat. To taky všichni dělají, až mi to přijde skoro nepatřičné prokazovat nám tolik úcty a pohostinnosti, kam se jen pohneme. Vždyť jsme si ji vůbec ničím nezasloužili. Později a opakovaně nám místní vysvětlovali, že tady na Fidži ono staré host do domu, Bůh do domu berou naprosto vážně a host ve vesnici znamená radostnou povinnost se o něj postarat a dát mu o co si řekne a především jakýmkoliv způsobem zajistit, aby byl šťastný. Takže se nás naši hostitelé často ptají, jestli se nám u nich líbí a jestli něco nepotřebujeme a pak jsou spokojení, když se nám všechno líbí a když nám mohou to, či ono dát a zařídit a za chvíli se ptají znovu.
Po škole jsme ještě prošli vesnicí a zastavili se na slovíčko s mnoha bratranci, sestřenicemi, tetami a strýci Vatua a pak nás Vatu zavezl zpátky na loď. Na druhý den jsme byli pozváni na páteční oslavu konce Drug free week ve škole a my jsme naopak pozvali na večer Vatua s náčelníkem na naši loď a požádali je, aby nám namíchali poprvé kawu v naší míse na kawu, kterou jsme si koupili na Samoa. V pátek jsme dorazili ráno do školy. Vatu měl zpoždění a tak jsme přišli pozdě. Když jsme přišli, tak program už začal. Byli jsme uvedeni na připravená VIP místa a posazeni na židle (tady se normálně sedí na zemi na rohožích). Na krk jsme dostali krásné tradiční květiny. Pak jsme absolvovali protidrogovou osvětu v podání paní doktorky, zpívalo se, recitovalo a děti měli představení a taneční vystoupení. Bylo to dost poučné i pro naše kluky. Opět jsem se cítil špatně, když jsme jako jediní dostali během programu čtyři veliké talíře plné skvělých buchet a bábovek a džus. Po dopolední části programu jsme se nechali zavézt zpátky na loď.
S Vatuem už jsme si toho stačili dost povyprávět. Takže nyní jsme už věděli, že Vatu v 20 narukoval jako dobrovolník do Britské armády, kde sloužil u těžkých zbraní 11 let. Byl v konfliktech v Iráku, Afghánistánu, Somálsku, Bosně a všude možně. Od Britské královny dostal vyznamenání za své zásluhy. Po odchodu z armády zůstal ještě nějakou dobu v Londýně a nyní se vrátil dočasně na Fidži a do své vesnice na Matuku, aby byl se svými starými rodiči. Vatu je potomek slavných Fidžijských válečníků a je přímí příbuzný mnoha vlivných náčelníků na Fidži a dokonce i premiéra a vrchního velitele ozbrojených sil Fidži. V Evropském měřítku je něco jako člen šlechtického rodu. Pro své odvážné činy se těší ve vesnici velkému uznání. Potom, co jsme se to všechno dozvěděli už bylo jasnější, proč i my jsme získali statut VIP, když nás právě on přivedl do vesnice.
V pátek večer tedy dorazil Vatu s Náčelníkem v doprovodu dvou rybářů z vesnice. Přivezli si s sebou kytaru a ukulele, namíchala se kawa a pak se dlouho do večera zpívalo,a hrálo a mezitím Hodži ukazoval Samčovi, jak chytat ryby a povídalo se. Byl to velmi příjemný večer. V sobotu jsme se konečně vypravili do vesnice Lomo, u které kotvíme. Navštívili jsme náčelníka a zůstali jen hodinu, protože byl odliv a u vesnice je rozsáhlá mělčina přes kterou bychom se nedostali zpátky na loď. Bylo mi docela líto, že s nimi nemůžeme strávit víc času. Už jsme přislíbili u Vatua ve vesnici, že v neděli půjdeme do kostela. To jsme netušili, že půjdeme vlastně do dvou kostelů ...
Na celém souostroví Fidži a pro etnické Fidžijce je křesťanství základním kamenem jejich života. Jsou to upřímně věřící lidé. Nejrozšířenější je zde Metodistická církev, ale najdete tady všechny hlavní křesťanské církve. Bohoslužby jsou vždy plné nádherného mnohohlasého zpěvu, dlouhých a upřímných modliteb. Před každým jídlem a při každé důležité události se Fidžijci pomodlí. Sami, když mluví o své historii, tak říkají, že před dávnými časy se vzájemně vraždili a jedli a pak jim naštěstí misionáři donesli křesťanství a od té doby mají mír a jsou spokojení. Věřím jim to, když to říkají. Na rozdíl od Samoa a Tongy tady církve nejsou zloději, ale plní svou duchovní i společenskou roli, jak by člověk čekal. Trochu odlišné to je ve městech, kde jsou zastoupeni v nemalém počtu indo-fidžijci a ti jsou z velké části muslimské víry a pak hinduisté. Ve městech najdete tedy mnoho mešit a o něco méně hinduistických chrámů.
V neděli jsme se oblékli, Vatu nás opět odvezl z Perly do vesnice a my jsme zamířili na dopolední bohoslužbu. Pastor ( pro kluky naneštěstí ) dostal vnuknutí a zamiloval se do nás a tak nejméně polovinu kázání provedl dvoujazyčně a velmi aktuálně reagoval na náš příjezd, vybízel nás k četbě Bible, když nám přečetl název všech 66 knih Starého a Nového zákona a u každé stručně řekl její obsah. Kázání bylo poněkud dlouhé. Kluci, ani my jsme netušili, že nás odpoledne bude čekat druhé. V duchu a později i nahlas jsem kluky musel pochválit, že se zachovali jako celebrity a pochopili, že je to pro místní důležité a ani moc nebrblali. Po dopolední bohoslužbě jsme byli pozváni k obědu u rodičů Vatua. Společně s maminkou vařila i Tupou a další dvě ženy. K obědu bylo mnoho předkrmů a hlavních chodů a několik druhů zákusků, všechno naprosto vynikající. Za všechny budu jmenovat kraby na kari, kasava, plněný lilek pečený v kokosovém mléce, skvělá kuřecí polévka, tři druhy čínských nudlí se zeleninou, kuřetem a já nevím, co všechno. Všichni jsme se přejedli. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do vesnice na druhé straně ostrova. Věděli jsme, že tato vesnice je vlastně jakoby součástí té hlavní. Když jsme tam došli, překvapila nás katedrála postavená na okraji útesu nad vesnicí. To je vesnice mé matky, vysvětlil nám Vatu. Mnoho lidí sem přišlo na odpolední bohoslužbu. Ta byla rovněž dlouhá, vždyť ji sloužil stejný kněz.
Po bohoslužbě jsme byli pozváni na čaj ... jenže to nebyl čaj u někoho doma, ale obě vesnice se sešly v obecním domě a tam se udělal čaj pro děti, ženy a nás, návštěvu a chlapy na druhé straně namíchali kawu. K čaji se podávaly zase všelijaké skvělé bábovky a zákusky a celkem bylo v hale asi 30 dospělých a 40 dětí. Kluci zprvu protestovali, že jsme neodjeli domů, ale pak se jim tam převelice líbilo. Sama pozvali chlapy mezi sebe ke kawě (včetně toho, že ji musel ochutnat :-) a my jsme byli obklopeni dětmi, kterým Jony ukazoval fotky na mobilu. Zase se trochu zpívalo. Na loď jsme se vrátili až v devět a to je na zdejší poměry velmi pozdě.
V pondělí nám Vatu naplánoval výlet na zdejší horu. Nevím, jak je vysoká, každopádně výstup byl spíše šplhání, řekl bych středně dobrodružné, zato výhled na celý ostrov byl úchvatný. Až později nám Vatu prozradil, že se vsadil s mnoha lidmi ve vesnici, že na kopec vyjdeme, čemuž většina vesnice nevěřila. Získali jsme si tímto sportovním výkonem ještě větší obdiv, protože palangi, tedy bílé huby jsou známé tím, že nic nevydrží. Na kopec nás doprovázel jeho majitel i se svými psi. Ti si krátili dlouhé chvíle lovením divokých prasat.
Dostali jsme asi deset kilo pomerančů, navštívili vedoucího místní pošty (je zároveň jediným zaměstnancem) a pak se vrátili na loď. My chlapi stále rybaříme. Nemáme však úplně zásadní úspěchy, až na Samova jacka a dnešního kanice, kterého jsem střelil v pasu. Mimochodem šnorchlování v pasu je nadmíru hezké, jsou tam obrovské korálové hlavy a spousta ryb. Jen za hodinu, co jsem tam byl včera jsem viděl dva ohromné Pyskouny, žraloka, obrovské parrot fishe a nespočet Surgeon ryb a vůbec útes překypoval životem. Sam neustále dohaduje rybaření s rybáři ve vesnici, ale zatím se to z různých důvodů nepodařilo. Pája se zapojila do vzdělávání dětí ve škole. Zítra jsme pozvali Vatua, náčelníka a rybáře, že je svezeme na Perle. To se mělo původně uskutečnit už v úterý, ale bylo příšerné počasí, tak se to odložilo na zítra. Jony dostal od Tupou sulu (místní slavnostní sukni) a tak už vypadá jako vážený místňák, Sama zase zbožňují chlapy, co tady rybaří a vůbec všichni ve vesnici, z dálky ho zdraví a on dělá ofuky a puberta s ním mlátí, že se sotva drží na nohách. Já jsem rád, že kluci do vesnice chtějí jezdit a být tam i samotní a cvičí si angličtinu a poznávají, jak jde žít vlastně moc fajn i bez televize a připojení na Internet.
Přesto, že kluci opakovaně požadují, abychom tady zůstali až do srpna, tak někdy v první půlce příštího týdne zvedneme kotvu a vyplujeme dál, směrem na Lakebu, kde se k nám má připojit na tři týdny Franta z Prahy.
Život je tady fajn, zdravíme vás všechny domů,
posádka Perly, Petr, Jony, Sam a Pája
Žádné komentáře:
Okomentovat