Chystáme se odplout do Austrálie

Zdravíme domů. Pozornému čtenáři nemůže ujít, že jsem přestal psát o Novém Zélandu a píši najednou o Austrálii. Ne, nespletl jsem se. Zase jsme trochu pozměnili plány a místo na Nový Zéland poplujeme do Austrálie. Důvodů je víc než jeden, ale ten nejpodstatnější je finanční. Ovšem od chvíle, kdy jsme se pro tuto změnu rozhodli, tak zmizela nejistota a otazníky a jsme si celkem jistí, že je to takhle správně. Jak tp tedy bude?

Míříme na svátky do Syndey, ale předtím se proclíme v Coffs Harbor, který leží asi 200NM severně a pak se necháme snést jižním australským proudem dolů. Vzdali jsme, podobně jako minulý rok, cestu domů na Vánoce a místo toho se vrátíme na delší dobu na souš do Čech zhruba v březnu. Dál budeme v cestě kolem světa pokračovat za pár let na jiné lodi, protože Perla, která nám byla 3 roky domovem bude na konci ledne na prodej. Tak a to je skoro vše, tedy ještě jedna změna - zítra odlétá domů Dodo a tak se zase budeme s Pájou houpat na oceánských vlnách ve dvou, tedy ve střech, počítám-li Wolfaganga, naše větrné kormidlo a nebo vlastně ve čtyřech, když započítám ještě naši Perlu.

Jsme na jednu stranu smutní, že opouštíme na delší dobu nádhernou oblast jižního tichomoří, vlastně i tropy. Před námi ještě leží Tasmánské moře a Jižní země - Austrálie a pak na pár let Česká kotlina :-)

Budeme zase posílat aktualice naší polohy do mapy, abyste nás mohli ledovat. Mimochodem všimli jsme si, že jsem dohnal resty s blogem a fotky? 

Myslete tedy na nás!

Zdravíme z Nové Kaledonie,

Petr a Pája

Ile Des Pins - borovice, červená půda a mořští hadi

Cílem našeho výletu v jižní laguně Nové Kaledonie byla návštěva ostrova borovic - Ile des Pins. Tato lokalita je známá pro své bílé pláže, hezké útesy, malebné zátoky a také pro živou tradici budování a plachtění na vahadlových plachetnicích.

Doplout na plachty na Ile des Pins z Noumea je docela náročné, protože všude v laguně jsou silné proudy a převládající vítr je přesně ze směru ostrova. My jsme měli zase jednou štěstí a v den, kdy jsme tam vyrazili, tak se vítr stočil a my jsme krásně doplachtili 70NM a spustili kotvu v malebné zátoce Baie du Konumera.

Zátoka, přilehlé pláže a místní borovice na břehu vytvářely společně s blankytně modrou čistou vodou a ostrůvky v zátoce neuvěřitelnou scenérii. Rušivý byl jenom provoz místních lodí vozících turisty z velikého Cruiseru kotvícího v sousední zátoce Kuto. Nenechali jsme se však odradit a vyrazili na místní kopec, pokochali se překrásným výhledem na zátoky kolem ostrova. Pláže tady jsou vážně neuvěřitelně bílé.

Odpoledne dorazili naši kamarádi z lodí Windarra a Skye a tak bylo veselo. Prozkoumali jsme útesy nedaleko a zjistili, že to tdy mají hezké. Mimo jiné jsme také prověřili cestu do vedlejší zátoky. Tak jsme se přesunuli druhý den. Hned jsme se vypravili na vnější útes, kde jsme našli spoustu ryb a také veliké sépie. 

Ostrov Ile Kotomo, u kterého jsme kotvili měl nějaké tajemné obyvatele, kteří celou noc mnoha tisíci hlasy kňourali, kníkali, no bylo to jako v hororu. Nepřišli jsme na to, co to bylo, asi nějací ptáci. Na břehu, podobně jako na jiných ostrůvcích jsme našli řadu hadích stop po Vodnářích (mořský had), našli jsme i kočičí stopy, ale to co se ozývalo z ostrova nebyli ani hadi, ani kočky.

No měl bych se ještě zmínit o mořských hadech, kterých je tady opravdu mnoho. Panuje kolem nich tolik různých pověr a historek. Tak jejich  přes 50 druhů (pro srovnání mořských úhořů, kteří se jim podobají je přes 300 druhů). No jenže tihle hadi jsou opravdu plazy. Jsou příbuzní kobrám a jejich jed jed je několikrát účinější než ten, kterým disponují jejich suchozemští bratranci. daleka nežijí jen v moři, ale lze se s nimi setkat na plážích nebo i docela daleko ve vnitrozemí, kam si chodí odpočinout, pářit se a nebo převlékat kůži. Tady je nejvíce těch pruhovaných. Většina druhů není agresivních a nemají vyvinuté jedové zuby i když mají jed samotný. Jsou mezi nimi i tací, kteří ale agresivní jsou a jsou schopni ušknout a zabít. Nás nikdo nekousl ani na souši, ani v moři a tak jsme jen mohli obdivovat. jak se ladně pohybují pod vodou a nebo naopak, jak neobratní jsou na pláži.

Další den jsme podnikli výlet na souš a to hned do hlavní osady ostrova Vao. Na břehu jsme našli zajímavé místo. Byla to socha Ježíše na podstavci obklopená dokola tradičními dřevěnými totemy. V průvodci bylo napsáno, že si to můžeme vyfotit for free, tak jsme si to prohlédli a vyfotili. Pak jsme vyrazili do místního kostela, na trh a do obchodu pro bagety. Odpoledne jsem ještě jednou prozkoumal další části vnějšího útesu a odpoledne jsme měli sbalenou loď, abychom brzy ráno mohli vyrazit zpět do Noumea.

Do Noumea jsme ale nepluli přímo, zastavili jsme se ještě v zátoce Baie du Carenage a šnorchlovat o neobydleného ostrůvku. Oboje bylo zajímavé. Baie du Carenage jsme obdivovali červenou půdu a všude přítomnou niklovou rudu. Vylezli jsme na vodopády, viděli pozůstatky budov po těžbě niklu a našli jsme i termální prameny v ústí malé říčky. 

Další den brzy ráno jsme vyrazili opět směrem do Noumea, již potřetí jsme propluli Wooden Channel, kde voda teče jako řeka. Pak si zase vyzkoušeli, jak se podmínky mohou změnit během několika minut a to i v laguně, když najednou vítr zesílel a společně s protiproudem vytvořil strmé vlny. Museli jsme za dramatických okolností zvedat člun, který se nám ve strmých vlnách a prudkém větru málem utrhl. Po návratu do Noumea jsme zakotvili a začali se připravovat na plavbu do Austrálie. O tom, ale až další článek.

Z Noumea zdraví Petr a Pája.

Týden a den v Noumea - jak jsme si našli jeden den na muzeum

Zůstali jsme v maríně, abychom mohli opravit vant a spojku. Carefour plný vína, sýrů a paštik byl v docházkové vzdálenosti a téměř evropské město nabízí mnoho pro ty, co dlouho nic podobného neviděli. Navíc jsme hned potkali řadu kamarádů z jiných lodí a náš společenský kalendář byl tak plný hned první večer.

Během týdne se mi podařilo opravit vyměnit vant i opravit spojku a skoro každý den jsme si našli čas na procházku nebo posezení s s vínem, bagetou a sýry na pláži. Kromě toho jsme navštívili i muzeum Nové Kaledonie, kde jsme objevili expozice i z Vanuatu a Banksových ostrovů.

No měl bych asi připomenout stručně historii Kaledonie. Kaledonii se svého času vypravili zavrat jak Anglie, tak Francie. Anglická loď však ztroskotala na útesech a tak Nová Kaledonie připadla Francii a ještě nyní je samostatným zámořským územím Francie, podobně jako Francouzská Polynésie. Na Nové Kaledonii se nacházejí rozsáhlé zásoby niklu a chromu a tak se tady těží a těží a země je díky tomuto nerostnému bohatství velmi rozvinutá. Původní Kankové tvoří jen malou část populace, která se skládá z přistěhovalců z celé oceánie a hlavně pak ze samotné Francie.

Během našeho krátkého pobytu tady jsem si mnhokrát říkal, že se těm všem, co sem přišli bydlet ani moc nedivím, život tady je příjemný. Noumea je kosmopolitní město Evropského typu, přesto je tady život méně stresující. Největší laguna tichomoří s mnoha ostrůvky a ještě více než mnoha zátokami nabízí skvělé vyžití pro ty, co mají rádi vodní sporty. Mluví se tady Francouzsky a anglicky se člověk domluví, ale zdaleka ne všude a vždycky. Obyvatelé nejsou sice tak přátelští jako třeba na Fidži, přesto jsme se tady cítili dobře a nenarazili jsme na problém, naopak většina lidí nám byla nápomocna, když jsem řešil opravy i nyní během naší krátké výpravy. Ceny jsou tady pravda poněkud vyšší, ale ne násobně, tak nějak jako v kontinentální Francii a dostupnost baget, vína a sýrů .... ta je skvělá.

No dobrá, v sobotu jsme tedy odvázali lana a vypluli z maríny na noc k nedalekému ostrůvku. Ten je (jako jeden z mnoha) kitařským a windsurferským rájem. Odpoledne jsme tedy proseděli na pláži a koukali na kitaře předvádějící veletoče ve výšce 10 metrů. Byla to parádní podívaná. Další den ráno ve čtyři jsme vstali, vytáhli plachty a vypluli směrem na Ile des Pins a o tom bude další příspěvek.

Petr

Neobydlený atol a jak jsme nakonec dopluli do Noumea

Atol Beautemps-Beaupre (Heo) má jeden malý ostrov a poměrně hluboko potopený korálový útes kolem laguny. Ostrov je plný hnízdících ptáků, kokosových krabů a také jak se ukázalo později, hnízdících želv. Tři dny tam byly doslova jako v pohádce. Jednak jsme našli pohádkové kotviště s bílou pláží. Řádně, jako za starých časů, jsme prozkoumali průliv, zmapovali cestu. Hloubku jsme ze člunu měřili provazem a pěčlivě zaznamenávali orientační body. Druhý den jsme překotvili z exponovaného kotviště do 4 metry hlubokého bazénu obklopeného barevnými mohutnými útesy. Joj, nevěděli jsme co dělat dříve. Jestli obdivovat pláž a ptačí kolonie, nebo se potápět nebo co.

Začali jsme návštěvou pláže. Posilnili jsme se kokosy a šli obhlédnout první ptačí kolonii, která byla na severním okraji pláže. Cestou jsme objevili několik čerstvých želvích hnízd. V kolonii byli jenom samičky a mladí. Večer se vrátili samečci a celou noc se tisíci hlasy pokoušeli domluvit o budoucnosti potomků. To byl koncert. Druhý den jsme udělali pořádný výlet kolem celého ostrova. Na jeho opačném konci byla kolonie buřňáků. To jsou skutečně úžasní ptáci, skvělí letci. Bylo jich tam hned několik druhů, které obyčejně vídáme daleko na oceánu. Nechali nás přijít do bezprostřední blízkosti. Člověk měl úplně pokušení si je pohladit. Veliký ostrý zobák byl však pádným důvodem nechat si zajít chuť na hlazení a tak jsme se s úžasem sledovali jak létají, vrací se sedět na vajíčkách a nebo opečovávají své ratolesti.

Cesta zpátky přes džungli byla trochu náročnější, naštěstí jsme ale došli až na Plage du Perla Alba. Zbýval nám řádný průzkum korálových hlav za naší lodí. Pája se pro změnu nemohla potápět a tak jsem s její podporou z hladiny a na člunu udělal podvodní průzkum. A bylo to velmi hezké. Už den předtím, když jsme prozkoumávali útesy, tak jsme našli takovou podvodní soutěsku, kde byly ohromní kanici a vůbec hodně velkých korálových ryb. Čekali jsme stále na žraloky, ale žádný se neobjevil, jen na divoké druhé straně ostrova jsme v mělké vodě viděli několik černocípáků. Některé korály byly vážně dech beroucí. Když jsem nyní zpracovával fotky, tak jsem si říkal, že jsme tam měli zůstat déle a prozkoumat ještě víc z útesů okolo.

Večer jsme si udělali na pláži ohýnek, opekli čerstvě ulovenou rybu a vůbec to byla romantika být na tomto místě. Jenže nic netrvá věčně a tak jsme se sbalili a brzy ráno vyrazili na atol Oueva, ležící jižně od Heo. Naplánovali jsme to tak, že noc přečkáme tam a další den, kdy má zeslábnout vítr, tak se vrhneme nejkratší cestou na Gran Terre a pak vnitřkem laguny poplujeme do Noumea. A tak jsme to i udělali. Lákalo nás jet na břeh, ale neodvážili jsme se, přeci jenom jsme v Kaledonii byli zatím načerno.

Ono je to totiž tak, že podél hlavního 400km dlouhého Kaledonského ostrova Gran Terre se jako řeka valí proud jednou nahoru, podruhé dolů a když se pak setká se silným pasátem, tak jsou z toho hned stojaté zalamující se vlny. No statečně jsme dopluli do průlivu Passe de Thio, kterým jsme v zapadajícím slunci a v "hodině dvanácté" vpluli do laguny. Časově to bylo tak, tak, abychom neměli protiproud. Pokračovali jsme na plachty ještě asi hodinu a pak na motor až do svítání. S notnou dávkou štěstí nám to podruhé vyšlo tak, že jsme do velikého Passe de Havanah vpluli půl hodiny před tím, než se otáčel proud. A v tomhle pasu opravdu voda teče až 5 uzlů. Takhle jsme jako raketa prolétli do jižní laguny a pak pokračovali už s mírným protiproudem, ale na plachty až do Noumea, hlavního to města a jediného přístavu v Kaledonii, kde se dá proclít. 

Ve tři hodiny jsme dorazili do maríny, kde jsme podle instrukcí přirazili k molu a došli vyřídit vstupní formality. Jak jsem měl rád Francouzskou Polynésii, kde bylo všechno tak jednoduché a už jsme zase ve Francii. Paní na recepci mě nechala vyplnit formulář pro celníky a poslala jim ho faxem, biosecurity bohužel přišla na loď a nevzala nám zdaleka jen cibuli, ale všechno ovoce a zeleninu, no a imigrační jsme šli vyřídit až další středu, protože je přeci v úterý státní svátek a tak mají od pátku až do středy volno. Každopádně za hodinu jsme měli všechno, co jsme si mohli přát kód ke sprše, Bordeaux, sýry, Internet i točené pivo.

Petr

Odjezd z Vanuatu proti živlům na Kaledonii

Zdravím vás domů. Ani nemohu věřit, že poslední skutečný článek jsem psal před měsícem. Tolik se toho přihodilo. Nezbývá, než se zakousnout do připraveného krajíce a zahrnout vás opět příběhy.

Takže zanechal jsem Vás na Vanuatu někdy před příjezdem našeho slovenského člena posádky. Byly jsme na ostrově Espiritu Santo a to hned v hlavním městě Luganville. Zakotvili jsme před velmi přátelským resortem Beachfront. Jeho majitel je bývalý jachtař a jak zlatá náušnice v jeho uchu napovídá, tak obeplul Hornův mis, takže žádný dovolenkář jako my. Nejen, že jsme mohli používat jeho pláž pro náš člun, ale měli jsme k dispozici bazén, pitnou vodu i Internet.

Během dvou dnů jsme zařídili, co bylo potřeba, prodloužili si víza, nakoupili zásoby ovoce na trhu a byla neděle, kdy dorazil Dodo. V pondělí jsme naplánovali potápění na vrak lodě President Coolidge. Tato loď je jedním z mnoha pozůstatků po armádě Spojených států, která tady měla velkou základnu v době druhé světové války. Osud lodě President Coolidge je asi takový. Byla postavena v americe jako luxusní cruiser. Po vstupu USA do války byla používána armádou pro dopravu zbraní, proviantu a vojáků do západního Tichomoří. Když tato přes 200m dlouhá loď přijížděla do Luganville, plně naložena materiálem i lidmi, tak kapitán nepočkal na pilota a vybral si širší průliv do zátoky, který byl ovšem zaminovaný. Loď i s 6000 vojáky najela na vlastní minu a potopila se nedaleko mola. Vrak leží v hloubce 20-60 metrů. Potápění na tomto vraku je atraktivní zejména z toho důvodu, že je veli zachovalý a lze v něm najít mnoho vojenských artefaktů. Chtěl jsem toto místo vidět, když se o něm všude píše a patří k top světovým potapěčským lokalitám. Páju logicky rezaté vraky moc nezajímají a tak jsem se šel potápět jen já, zatím co Pája a Dodo šli šnorchlovat. Ponor byl poměrně hluboký a patřil z mého pohledu spíše k těm, kde si lze odškrtnout kolonku, byl jsem tam.  Rezavé samopaly, zarostlá umyvadla a záchodové mísy, talíře a helmy, ani bagry, nákladní auta a tanky mě tak moc neuchvacují.

Abychom si mohli odškrtnout i druhou podvodní pamětihodnost, tak jsme požádali kluky z potapěcího centra, aby nás vzali ještě na krátký šnorchlovací výsadek na vedlejší Milion Dollar point. Na tomto místě americká armáda potopila při svém odjezdu z Vanuatu po skončení války ohromné množství vojenské techniky a následně několika mohutnými náložemi rozmetala tanky, nákladní vozy, molo, bagry a další techniku podél břehu. Takže na břehu je park, maják, pomník a vlajka a pod vodou potom zbytky mola a všechny ty auta, bagry apod. Vidilěnost v prvních 5 metrech vody nebyla příliš velká, tak jsme jen opravdu krátce zkontrolovali, že tam ony auta a bagry jsou a jeli zpátky na loď.

V ůterý jsme se vypravili na organizovaný výlet do Millenium Cave. Pája dojednala specielní cenu, ale nějak se ne úplně přesně informovala na průběh akce. Ta se ukázala později celkem dobrodružná. Nejprve jsme jeli autem do vesnice v horách. Odtud jsme šli převážně bahnem v tropickém lese asi hodinu a půl k jeskyni. Tam jsme se se ponořili do jeskynní říčky a konečně si vyzkoušeli kaňoning. Je to v podstatě brodění se dravým potokem, šplhání po skalách a skákání do vody, občas plavání. Samotnou jeskyní jsme šli asi 40 minut, pak jsme další hodinu plavali a brodili se a šplhali. Zpátky jsme se vrátili promáčení, špinavý, unavení a spokojení. Pizza v Beachfront resort byla krásným završením už tak hezkého dne.

Ve středu jsme nakoupili, natankovali vodu a ve čtvrtek jsme zvedli kotvu a vypluli na předoboční vítr vstříc Kaledonii. Tady nám to začalo skřípat v posádce, rychle jsme pochopili, že náš nový člen posádky nemá skutečné zkušenosti s delší plavbou a podmínkami na oceánu. Tři dny plavby proti vlnám nebyly celkově vůbec příjemné, ale přežili jsme ve zdraví. Ona plavba proti větru tak nějak není žádná výhra, pro nikoho. Pro mě bylo navíc stresující to, že jsem objevil už na Vanuatu trhlinu v ukončení hlavního ocelového lana, kterým je upevněn stěžeň a to není nic dobrého. Nebyla jiná možnost, než doplout na Kaledonii, kde se taková věc dá řešit. Navíc nám opět začala prokluzovat spojka, takže nám nešla zpátečka a dopředu to šlo zařadit jen po modlitbě a meditaci. Dovedete si představit, že atmosféra ve nazelenalé posádce se dala krájet. Vítr ani proud nehodlali spolupracovat a tak jsem se rozhodl udělat nelegální zastávku na neobydleném atolu Heo, který byl po cestě a k nám nejblíž. A to byla velká úleva a odměna. Říkali jsme si, že tam počkáme na příznivější podmínky pro zbytek cesty do Noumea.

Petr

Halóóóó

... žijeme. Je to tady poněkud horší s Internetem, ale ještě horší je to s mou morálkou. Posílám tedy alespoň pozdrav z Ile Des Pins, kde jsme byli na výletě předtím, než z Kaledonie vyrazíme na západ ... no nepletu to, došlo k malé úpravě plánů ale o tom radši napíši zvláštní článek.

Pro teď zdravíme z Perly!

Stale jsme na Heo

Jen hlasim, ze jsme stale mimo veskerou civilizaci na ostruvku Heo. Uzivame si ptaku, panenske prirody, potapeni.

Zitra vsak vyrazime o atol jizneji a ve ctvrtek se chce pokusit preplout na Grand Terre a pak do Numea. trochu nam pro preplavbu neprichazi spravny vitr, nicmene se musime pohnout, abychom se proclili.

Domu zdravi posadka Perly.

----------
radio email processed by SailMail
for information see: http://www.sailmail.com