Ambrym - výlet na Marum, Rom dance a řezbáři

Volně navazuji na předchozí vyprávění z Ambrymu, které skončilo po šnorchlování. 

Výstup na Marum

Stezka vedoucí banyánem

Od pondělí jsme se snažili naplánovat výstup na místní aktivní sopku Marum. Marum znamená něco co hučí a mručí a to přesně tahle sopka je. Na rozdíl od Yasuru nebo Stromboli tahle sopka nevystřeluje lávu, ale zato vám při pohledu do jejího kráteru ztuhne krev v žilách. Je tam otevřená kaldera, tedy lávové jezero, kde bublá láva a vystupují sirné páry. Lávové jezero má v průměru 50m, není to žádný drobeček. Čas od času láva vystoupá až k okraji kráteru a pak se třeba i vylije a stéká dolů k moři. To se stalo naposledy v devadesátých letech.

Na Ambrymu není Marum jediná aktivní sopka, hned vedle je Benbow, dvojče Marumu.  Obě hory mají kolem 1200m na mořem a jsou zhruba v prostředku ostrova. Kolem nich se rozprostírají holé sopečné planiny bez vegetace, zasypávané neustále sopečným popelem  a zkrápěné kyselými dešti.

Naplánovat dobře výstup na Marum je těžké, protože z pobřeží na něj není vidět. K výstupu je nezbytný průvodce z Ranvetlamu, který se musí domluvit v předstihu, aby nebyl na zahradě v horách. Původně jsme byli domluveni na úterý, ale v pondělí, celý den lilo a lilo, tak jsme v pondělí večer výstup přeložili na středu a co myslíte ... zase pršelo. Dokud jsme šli v džungli, tak to tolik nevadilo, ale jak jsme se dostali na otevřené pláně po samotnou horou, tak jsme byli zmáčení než bys řekl švec. Celé území od pobřeží u vesnice Ranvetlam až po kráter sopky ze severu patří rodině Rubina, který nám dělal průvodce. Znal každý kámen v kopcích tím směrem, ukazoval nám všechny své zahrady schované v bujné vegetaci vysoko v horách, chýše na přespání, rostliny a ořechy. Vyprávěl nám o svém dědovi, který ještě s rodinou žil v horách, odděleně od ostatních rodin a jak se v té době žilo, bojovalo a umíralo. Je to jen 60 let, co se postupně rodiny z hor stáhly dolů k moři do Ranvetlamu a Ranonu. 

Zamlžené sopečné hřebeny pod vrcholem

Na hraně kráteru

Když jsme začali stoupat z planin na vrchol Marumu, začalo být postupně velmi chladno a na samotném vrcholu lilo a lilo, mraky se hnaly přes okraj kráteru a my jsme mohli podle mohutného hřmění a mručení pod námi tušit, kde je lávové jezero. Občas se přes nás přehnal sirovodíkový mrak, to se nedalo dýchat a pálili nás oči. Pak se nad námi Marum slitoval, mraky se na minutu rozestoupili a my jsme nepříliš hluboko pod námi spatřili lávové jezero, žhnoucí oranžové, vařící se, bublající, jak pekelný oheň. Byl to neskutečný pohled, i když trval je takovou chvilku. Další půlhodinu jsme stáli v dešti a větru a čekali, jestli se nám ještě láva ukáže, ale neukázala. Značně prochladlí jsme zahájili sestup dolů. S klesající nadmořskou výškou teplota rychle stoupala a to už jsme museli sundávat větrovky a pláštěnky a pod žhnoucím sluncem jsme pochodovali sopečnou plání zpátky k pěšině vedoucí dolů do Ranvetlamu.

Chýše pro přespání na sopečných pláních

Restaurace u Rubina

Po cestě jsme Rubinovi naopak mi radili, že by mohl ve své informační chýši vyvěsit i nápis Restaurace a turistům udělat i místní jídla. Rubin byl muž činu a tak na druhý den jsme se stali hosty v jeho právě otevřené restauraci :-)

To byl už čtvrtek a na ten jsme si dohodli ukázku Rom Dance v hlavní duchovní vesnici na severním pobřeží, ve vesnici Fanla.

Návštěva ve Fanla

Náčelník ve Fanla, tedy ten duchovní náčelník je uznávaným vůdcem nejen ve vesnici, ale na celém severním pobřeží. Na jeho tamtamu jsou vyřezány tři tváře, to značí, že on je náčelník na třetí úrovni a to je hodně vysoké postavení. To on dohlíží na dodržování zvyků a zvykového práva, na všechny věci tradiční medicíny, magie, udělování řezbářských práv a dodržování tradičních postupů. Byl to čilý hubený stařík s pronikavým bystrým a zkoumavým pohledem. Bohužel mluvil je řečí ral a bislama, tak jsme si moc nepopovídali. 

Když jsme dorazili do Fanla, tak se nás ujal jakýsi John. Již dopředu jsme jim nahlásili že když zaplatíme Rom Dance, tak už nebudeme mít peníze na nákup řezbářských prací a že budeme pouze směňovat za věci, které přineseme. Takže John nám hned na úvod vysvětlil, že věci na směnu máme zanechat v jeho chýši, kde pak on osobně bude dohlížet na obchodní jednání.

Pak jsme se odebrali na "náves", kde jsme byli představeni náčelníkům a ti se potom odebrali připravit se na tanec. Zatím, co jsme čekali, tak jsme pozorovali dění okolo. Asi za půl hodiny bylo všechno připraveno a John nás pozval na místo, kde se odehrávají ceremoniály, rituály a také Rom Dance.  Tanec Rom se tančí, když se pořádá ceremoniál, kdy se muž posouvá výš v hierarchii vesnice, nebo při obřízce, nebo, když se kupují práva na vyřezávání tamtamů s soch. Při těchto ceremoniálech je zabije rodina, či žadatel nebo uchazeč dohodnuté množství prasat. Pak v nakamalu až několik dní jí, pijí kawu, tančí. Když je vše dohodnuto, tak poslední den muži tančí ve velmi zvláštních maskách, pomalováni barvami a oděni do banánových listů. Masky představují jednotlivé duchy předků a po skutečném obřadu jsou spáleny, aby duchové neobtěžovali ve vesnici. My jsme viděli turistickou, zkrácenou verzi jednoho z Rom tanců a myslím, že celkově si "hoši" z Fanla měli dát za vysokou zaplacenou cenu víc záležet. Ale i tak to byl zážitek.

Směnný obchod, který následoval po tanci byl ovšem nadmíru zajímavý a nakonec úspěšný. Fanla je vesnice kde se smějí tradičně vyřezávat tamtamy a sošky původně znázorňující duchy předků, které se používali při ceremoniálech. Celý obchod řídil John a nikoliv nezištně. Nejprve jsme u něj v chýši vyndali, co jsme donesli, tedy nějaká lana, trička, nože, rybářské vlasce, staré bundy, brusné papíry, no prostě všechno možné, co jsme našli na lodi a připadlo nám, že by se jim to mohlo hodit.

John si hned zabral několik věcí jako cenu za zprostředkování obchodu. Mezitím venku místní vystavili svá řezbářská díla. My jsme vyšli, vybrali jsme si, co se nám líbilo a pak šel vlastník do chýše, kde probíhalo dojednávání ceny. Tak jsme získali nakonec celkem asi 10 řezbářských děl do naší sbírky a jako suvenýry pro rodinu doma, nějaké flétny a celkově hrozně zajímavý zážitek. Jak se postupně blížil konec obchodování, místní začali přinášet víc a víc věcí a každý si chtěl něco odnést. Zmizela všechna trička, lana i nože. Co jsme neudali, tak jsme nechali ve vesnici.

Po obchodování jsme ještě jako obvykle navštívili školu a donesli jim tam nějaké věci pro prvňáky. Škola ve Fanla vypadala docela tragicky. Dvě třídy pro děti od 6 do 13 let. Neuvěřitelný nepořádek, učitelka a učitel. Nedělám si o úrovni vzdělání na těchto odlehlých místech žádnou iluzi, ale tohle byl smutný pohled.

Řezbáři, tamtamy a práva

Střediskovou vesnicí severního pobřeží Ambrymu je Ranon. Ten ležel od našeho kotviště stejně jako Ranvetlam asi 15 minut. A navíc tudy vedla cesta do Fanla. Procházeli jsme tedy Ranonem vícekrát a nemohlo nám ujít, jak horečně a ve velkém zdejší řezbáři pracují na svých tamtamech. 

Totiž tamtam není jen tak něco tady na Vanuatu a Ambrymu obzvlášť. Tamtam sloužil jednak jako komunikační prostředek, obřadní hudební nástroj, dále podle tvaru a počtu vyřezaných tváří oznamoval, jaké úrovně dosáhl jeho majitel ve společenské hierarchii a dnes je to především prostředek pro vydělávání peněz.

Tamtamy jsou malé, větší a pak ty největší měří i pět metrů. Ty velké jsou pak umístěny v nakamalech nebo posvátných místech. Vyřezávat tamtamy nemůže každý. Pokud chcete být řezbářem, musíte se naučit řemeslu, nejčastěji od svého otce a pak si musíte našetřit dostatek prasat a peněz, abyste si mohli koupit práva vyřezávat určitý design tamtamů nebo sošek. Jedná se o počet tváří, jejich přesná podoba. Koupě designu na určitou tvář na určitou dřevořezbu se provádí formou uspořádání ceremoniálu jehož součástí je i Rom dance. Abyste mohl být řezbářem, který si koupí právo vyřezávat nějaký design, tak musíte ještě navíc pocházet z ostrova Ambrym, nikdo jiný práva získat nemůže.

Náčelníkům Ambrymu se toto ustanovení dokonce podařilo dostat i do zákona Vanuatu, takže, pokud někdo vyřezává bez zakoupení práv, tak může být uvězněn. Nevím, jak se to v praxi praktikuje, ale na Ambrymu se na toto téma rozhodně nežertuje. Nevím také, jak dlouho bude udržitelné, aby dřevořezby mohli provádět jen Ambrymáci.

Vraťme se však do Ranonu. Příští týden totiž dorazí Francouzský obchodník z Nové Kaledonie a hodlá nakoupit celý kontejner tamtamů a dalších dřevořezeb. V Ranonu tedy bylo velmi rušno a všichni, co měli ruce jiné než obě levé se podíleli na vyřezávání tamtamů. Práva však vlastní jen asi 3-4 lidi, ostatní pracují pro ně. Jako materiál slouží buďto velké kapradiny, "very hard wood", nebo dřevo chlebovníku. První byl tradiční materiál, který se používal befor, červené tvrdé dřevo se mi nepodařilo identifikovat, protože mu tady všichni říkají very hard wood a chlebovník je většinou dvoubarevný a jsou z něho nádherné dřevořezby.

My jsme kromě jiných potkali muže jménem Samuel a ten nám vyprávěl o své rodině a kolik a jaké práva vlastní. Později jsme zjistili, že si asi nevede špatně, protože má také veliký zděný dům a syna na vysoké škole na Tonze. Samuel vyřezával nádherné a veliké tamtamy. pro obchodníka z Kaledonie jich měl několik desítek. 

Když mi řekl, že by rád dal své práce i na Internet, tak slovo dalo slovo a slíbil jsem mu, že mu s tím pomohu. Tak jsme v sobotu dopoledne strávili s ním, nafotili jak pracuje a připravím mu nějaký web, aby byl i na Internetu. Nevím, jak mi zaplatí, ale asi dostanu několikametrový tamtam.

Faramsu

Mezi naším kotvištěm a Ranvetlamem leží veliká kokosová plantáž. Tuhle plantáž vybudovali běloši a když se Vanuatu osamostatnilo, tak půda vrátila původním majitelům, tedy rodině Harryho a jeho bratrů. Jedním z bratrů byl jakýsi James a ten má syna Johna. Tenhle John jednou byl dole na pláži, když jsme se chystali odjet. Pozdravili jsme se a on se představil, jako vlastník téhle pláže a celé plantáže. A pak nás vzal nahoru a natrhali nám tam čerstvé citróny, hned asi tři různé druhy a jack's fruit, česky mimozemšťana.

Pozvali nás do své vesnice Faramsu na pátek ráno, aby nám ukázali vesnici a jak žijí. Když jsme tam došli, tak pro nás měli připravené ovoce a návštěva byla veskrze moc příjemná. Faramsu získala jméno po stromu, kterých na tom místě rostlo dříve mnoho. Když jsme se dobře najedli a obtíženi ovocem a zeleninou scházeli dolů ke člunu, tak jsme na oplátku pozvali Johna s rodinou na oběd zase k nám na loď. Druhý den, když jsme se vrátili od Samuela, tak už John se ženou, třemi dětmi a čerstvě ulovenou divokou slepicí se sladkými bramborami čekali na pláži. Pája udělala skvělé rybí kari, rýži a bábovku a tak jsme se zase najedli všichni dosyta a ještě jsme jim sbalili výslužku.

Nestalo se nám to poprvé, kdy jsme ty nejprostší a nejvděčnější lidi potkali až těsně před odjezdem. Odpoledne jsme připravili loď a další den ráno jsme už po páté hodině zvedali kotvu a mířili na Malekulu.

Odvrácená strana mince

Odvrácená strana mince neznamená nutně špatná strana. Nechci a nemohu hodnotit, co je dobré a špatné pro tyhle lidi žijící v přírodě, kteří jedí, co si vypěstují, téměř neprodukují odpady a nedělají politiku. Rád bych jen poukázal na některé věci, které jsem za sebe rád, že u nás v západní civilizaci máme jinak.

První věcí, která je tady velmi odlišná od většiny západního světa je postavení žen ve společnosti. O zdejší společnosti lze bez nadsázky říct, že je to společnost mužů a ti zde v zemi, vesnici i v rodině vládnou tvrdě. Nevěsty jsou zde předmětem obchodního jednání mezi náčelníky vesnic a staršími rodin. Když je pak dohodnutá cena za nevěstu v prasatech a penězích mezi rodinami a vesnicemi vyrovnaná, stává se nyní už manželka v podstatě majetkem manžela a jeho rodiny. Její role je pak rodit děti a starat se o ně, pracovat na poli a pak se podílet na všech ostatních pracech v domácnosti. Žena nemá právo odmítnou jakoukoliv žádost manžela, nesmí nikdy odporovat, zvlášť ne na veřejnosti. Domácí násilí je v podstatě běžné a společensky uznávanou vyjednávací metodou, často vidíte ženu s modřinou v obličeji. Muži a ženy nikdy na veřejnosti nejsou společně, sedí odděleně, podobně jako na Fidži, ale tady je tomu tak i u dětí. Podřadné postavení žen je tady naprosto zjevné. Já nejsem zrovna zastáncem bezhlavé emancipace, ale tohle mi příjemné nebylo.

Vzdělání žen je ještě horší, než je tomu obecně u celé populace. Obecně vzato vše naráží na financování. Dívkám rodiny vzdělání odmítají platit. Teprve nedávno začalo být alespoň základní vzdělání do 6 třídy povinné a financované vládou. Další a předškolní vzdělávání si musí rodiny hradit. Není to zrovna málo peněz a pro běžné Vanuaťany je v podstatě nemožné takové částky dát dohromady. Další věcí je úroveň onoho bezplatného základního vzdělání. Z dob, kdy společně v rámci Kondominia, tedy společné vlády Británie a Francie, jsou tady tzv. anglické a francouzské školy. To znamená, že od první třídy se děti, které mluví nějakým z mnoha místních jazyků a trochu bislama se začnou učit v bislama a pak buďto v angličtině nebo ve francouzštině. Dovedete si představit, že jen samotný fakt, že se děti mají naučit hned dva jazyky najednou je trochu těžký úkol, výuka probíhá v jazyce, který neznají. Kromě toho děti používají jeden až dva jazyky, kterým mluví doma, ve vesnici matky a vesnici otce atd. Navíc školy, které jsme navštívili byly v bídném stavu, často měly dvě třídy pro všechny děti, tedy 6 ročníků a ve škole hrozný nepořádek. Po dokončení 6 třídy se dělají souhrnné zkoušky. Při nějaké diskusi jsme se dozvěděli, že otázky jsou často typu jakou barvu měl kruh na straně 42 knihy z 3. třídy. Většina dětí zkouškou logicky neprojde, pokud si to zaplatí, tak mohou ještě jednou poslední ročník opakovat, většina však odchází bez absolvování zkoušky, tedy bez možnosti dále studovat. Privátní školky a školy na tom byly lépe, jinde jsme nebyli. Takže shrnuto, je fajn, že tady lidé mluví hned alespoň třemi jazyky, ale celková úroveň vzdělanosti je velice nízká, možnost budoucího vzdělávání mizivá.

Dalším sociálním a kulturním rozdílem je vztah k životu. U nás již od útlého věku vychováme děti k tomu, že zabíjet je špatné, ubližovat je špatné, tahat pejska za ocas, to se nedělá. Ať ve vztahu k lidem, tak zvířatům jsme vychováváni k respetku k jejich životu. Máme jasno v tom, co je týrání zvířat a dokonce na to máme ustanovení v trestním zákoníku. Tady je tomu jinak. Už od mala se děti učí lovit, tedy nebát se zabít. Když jsme byli například byli na návštěvě ve Faramsu, děti se zrovna vraceli ze školy na oběd a nesli si na větvi přivázaného papouška. Byl přivázaný pandamusem za nohu. Děti nám ho ukázali, John nám vysvětlil, že je to hrozný prevít, má silný zobák a je nebezpečný. Pak nám vysvětlil, jak ho je možné chytit, tedy vzít větší rozvětvený klacek a přitlačit ho ke stromu a pak mu přivázat nohu. Až doposud všechno v pořádku. Pak se Pája zeptala, jestli ho mají na hraní. A John odpověděl za ně, "ne, ne, chytili si ho k obědu ..." Pak jsme chudáka papouška už slyšeli je křičet a viděli mamku dětí s nůžkami v ruce. Tohle, ale není ta hlavní odlišnost, lov pro jídlo je zcela v pořádku, rozdíl je jak se loví a zabíjí. Všiml jsem si mnohokrát, že místní lidé zacházejí se zvířaty zvlášť bezohledně a s naprosto žádnou úctou k životu. Vidí ve zvířatech pouze obživu, na jiných místech jsem zaznamenal jistý respekt, tady jsem ho neviděl. Neviděl jsem ho ani, když se jednalo o zvířata, která jsou chráněná a lovit je, bylo zakázané, tedy alespoň na úrovni státu. Pokud na toto téma neexistuje shoda náčelníka a starších ve vesnici, tak na lov není uvaleno tabu a tedy v lovu se pokračuje. To se týká želv, dugongů, pyskouna obrovského, zévy, kokosových krabů apod. Ale znovu, není to o lovu samotném, ale způsobu, kterým se tady se zvířaty zachází a tím, že každý bez je schopen bez váhání zabít. Živou želvu přenáší za ploutev, hodí s ní pod lavici a protože páchne, tak jí ostatní kopáním dostanou dozadu. Prasata jsou svázaná za přední nohy, nebo přivázaná za nohu je stromu. Ta nejcennější prasata se pěstují v kleci, aby si nepoškodila "kly", které jim tak za nějakou dobu začnou prorůstat zpátky do čelisti. Ten kel je i na vlajce, na bankovkách a před muzeem. Mohu pokračovat chráněnými kokosovými kraby, které svázané běžně najdete na každém trhu, když je nikdo nekoupí zemřou a skončí většinou na skládce. Když se pak podíváte pod vodu, zjistíte, že na útesu chybí ryby i jiné zvířata, jsou všechny snědené. Útesy jsou často zničené od hvězdic crown of thorn. U nás to je jinak - většina západní populace nezabíjí zvířata, kupuje si již maso v obchod'áku. Ne, že by jatka nějak zvlášť ohleduplně zacházela se zvířaty při porážce, ale to většina populace nevnímá. Když se na veřejnost dostanou obrázky týrání zvýřat, veřejnost to pobuřuje, tady by to nikomu nepřišlo divné. 

Je to jak ve vztahu k životu ke zvířatům, tak k lidem. Není to tak dlouho, jen necelých 100 let, mnohde méně, kdy se cizinci a nepřátelé zabíjeli, když se potkali někde v lese. To se už změnilo. Tedy do chvíle, než se muži napijí alkoholu, to většinou končí soubojem mačetami. Naštěstí to nebývá příliš často a zdejší společenská droga kawa působí sedativně a po kawě se spí a ne bojuje. Není to ani tak dlouho, kdy se na Fidži ne přátelské vesnice říkalo "dlouhé prase", bylo to jen další jídlo. Přijde mi, že výchova k respektu k životu je pro společnost dobrá.

Posledním tématem je zdravotní péče. Především, v odlehlých oblastech se většina zdravotních problémů řeší přírodní a tradiční medicínou. Jistě, většina běžných zdravotních problémů se takto řešit dá a lidé tady vlastně žijí bez nám známých civilizačních chorob. Jenže pokud se vyskytne nějaký skutečný a potenciálně vážný problém, je to problém. Na jedné straně se ta lze koukat tak, že vyšší počet úmrtí na běžně léčitelné nemoci je možné chápat jako normální a ve zdejší společnosti i jako záruku budoucího zdraví populace, ale ... ono když potom toho člověka vidíte na vlastní oči, znáte jeho jméno a věk a nemůžete mu nijak pomoc i když víte, že je pomoc možná, člověku dojde, že je to v rozporu s lidskostí. Když jsme dorazili jednou večer v Richardovým, tak tam seděla asi 18-ti letá dívka. Haughton Richard je původně zdravotníkem a v Ranvetlamu za ním chodil kde kdo se svými zdravotními problémy. Většinou je dokázal snadno vyřešit, nebo poradit, ale někdy, podobně jako nyní to nebylo tak jednoduché. Dívka byla v povážlivém stavu, měli nepravidelný rychlý tep, velmi vysoký tlak a bolest na hrudníku. Ve vesnici ji do jejího příchodu léčili přikládáním horkého obkladu na hrudník, čímž se jí přitížilo. Jediný lékař na ostrově byl několik hodin daleko terénem a bez jeho doporučení nebylo možné dívku transportovat, resp. zaplatit transport člunem do nemocnice na 60NM vzdáleného ostrova Santo. Dalším krokem tradiční medicíny bylo puštění žilou provedené v oblasti hrudníku, aby odešla "špatná krev" a ošetření rány určitými listy. Často se tak do rány zanese infekce. Haughton se snažil dohodnout transport dva dny a odradit místní od dalších tradičních kroků. Nevím, jak celý příběh skončil. Každopádně, kdyby si Haughton ponechal dívku u nich a její zdravotní stav by se zhoršil nebo zemřela, tak podle místních zvyklostí by musel on a celé jeho rodina muset platit rodině dívky odškodné, museli by se odstěhovat a vůbec by se dostali do problémů. To stejné by čekalo nás, pokud bychom dívku naložili na Perlu a odvezli ji na Santo. Dívka byla mladá a doposud zdravá, pravděpodobně by se po krevních testech a základním vyšetření rychle našla příčina jejích obtíží. Poprvé jsem na vlastní kůži pocítil bezmoc a také to, jak složité je se s podobnými situacemi vyrovnávat.

Další den jsme odpluli na Malekulu

Přeplavba proběhla hladce. Museli jsme sice převážnou část 40NM dlouhé plavby jet na motor, ale zase tak moc nám to nevadilo, protože baterie se potřebují čas od času dobít větším proudem, než nám dodávají solární panely a větrná elektrárna. Chytili jsme jednu dorádu a druhá nám utrhla opět návnadu.

Tak to by pro dnešek stačilo.

Z Malekuly zdraví Petr