Zdravím vás domů. Ani nemohu věřit, že poslední skutečný článek jsem psal před měsícem. Tolik se toho přihodilo. Nezbývá, než se zakousnout do připraveného krajíce a zahrnout vás opět příběhy.
Takže zanechal jsem Vás na Vanuatu někdy před příjezdem našeho slovenského člena posádky. Byly jsme na ostrově Espiritu Santo a to hned v hlavním městě Luganville. Zakotvili jsme před velmi přátelským resortem Beachfront. Jeho majitel je bývalý jachtař a jak zlatá náušnice v jeho uchu napovídá, tak obeplul Hornův mis, takže žádný dovolenkář jako my. Nejen, že jsme mohli používat jeho pláž pro náš člun, ale měli jsme k dispozici bazén, pitnou vodu i Internet.
Během dvou dnů jsme zařídili, co bylo potřeba, prodloužili si víza, nakoupili zásoby ovoce na trhu a byla neděle, kdy dorazil Dodo. V pondělí jsme naplánovali potápění na vrak lodě President Coolidge. Tato loď je jedním z mnoha pozůstatků po armádě Spojených států, která tady měla velkou základnu v době druhé světové války. Osud lodě President Coolidge je asi takový. Byla postavena v americe jako luxusní cruiser. Po vstupu USA do války byla používána armádou pro dopravu zbraní, proviantu a vojáků do západního Tichomoří. Když tato přes 200m dlouhá loď přijížděla do Luganville, plně naložena materiálem i lidmi, tak kapitán nepočkal na pilota a vybral si širší průliv do zátoky, který byl ovšem zaminovaný. Loď i s 6000 vojáky najela na vlastní minu a potopila se nedaleko mola. Vrak leží v hloubce 20-60 metrů. Potápění na tomto vraku je atraktivní zejména z toho důvodu, že je veli zachovalý a lze v něm najít mnoho vojenských artefaktů. Chtěl jsem toto místo vidět, když se o něm všude píše a patří k top světovým potapěčským lokalitám. Páju logicky rezaté vraky moc nezajímají a tak jsem se šel potápět jen já, zatím co Pája a Dodo šli šnorchlovat. Ponor byl poměrně hluboký a patřil z mého pohledu spíše k těm, kde si lze odškrtnout kolonku, byl jsem tam. Rezavé samopaly, zarostlá umyvadla a záchodové mísy, talíře a helmy, ani bagry, nákladní auta a tanky mě tak moc neuchvacují.
Abychom si mohli odškrtnout i druhou podvodní pamětihodnost, tak jsme požádali kluky z potapěcího centra, aby nás vzali ještě na krátký šnorchlovací výsadek na vedlejší Milion Dollar point. Na tomto místě americká armáda potopila při svém odjezdu z Vanuatu po skončení války ohromné množství vojenské techniky a následně několika mohutnými náložemi rozmetala tanky, nákladní vozy, molo, bagry a další techniku podél břehu. Takže na břehu je park, maják, pomník a vlajka a pod vodou potom zbytky mola a všechny ty auta, bagry apod. Vidilěnost v prvních 5 metrech vody nebyla příliš velká, tak jsme jen opravdu krátce zkontrolovali, že tam ony auta a bagry jsou a jeli zpátky na loď.
V ůterý jsme se vypravili na organizovaný výlet do Millenium Cave. Pája dojednala specielní cenu, ale nějak se ne úplně přesně informovala na průběh akce. Ta se ukázala později celkem dobrodružná. Nejprve jsme jeli autem do vesnice v horách. Odtud jsme šli převážně bahnem v tropickém lese asi hodinu a půl k jeskyni. Tam jsme se se ponořili do jeskynní říčky a konečně si vyzkoušeli kaňoning. Je to v podstatě brodění se dravým potokem, šplhání po skalách a skákání do vody, občas plavání. Samotnou jeskyní jsme šli asi 40 minut, pak jsme další hodinu plavali a brodili se a šplhali. Zpátky jsme se vrátili promáčení, špinavý, unavení a spokojení. Pizza v Beachfront resort byla krásným završením už tak hezkého dne.
Ve středu jsme nakoupili, natankovali vodu a ve čtvrtek jsme zvedli kotvu a vypluli na předoboční vítr vstříc Kaledonii. Tady nám to začalo skřípat v posádce, rychle jsme pochopili, že náš nový člen posádky nemá skutečné zkušenosti s delší plavbou a podmínkami na oceánu. Tři dny plavby proti vlnám nebyly celkově vůbec příjemné, ale přežili jsme ve zdraví. Ona plavba proti větru tak nějak není žádná výhra, pro nikoho. Pro mě bylo navíc stresující to, že jsem objevil už na Vanuatu trhlinu v ukončení hlavního ocelového lana, kterým je upevněn stěžeň a to není nic dobrého. Nebyla jiná možnost, než doplout na Kaledonii, kde se taková věc dá řešit. Navíc nám opět začala prokluzovat spojka, takže nám nešla zpátečka a dopředu to šlo zařadit jen po modlitbě a meditaci. Dovedete si představit, že atmosféra ve nazelenalé posádce se dala krájet. Vítr ani proud nehodlali spolupracovat a tak jsem se rozhodl udělat nelegální zastávku na neobydleném atolu Heo, který byl po cestě a k nám nejblíž. A to byla velká úleva a odměna. Říkali jsme si, že tam počkáme na příznivější podmínky pro zbytek cesty do Noumea.
Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat