V pondělí ráno už nepršelo, dokonce ani moc nefouklo, fronta byla pryč a z roztrhané oblačnosti se na nás smálo slunce. Nelenili jsme jsme, rychle jsme si sbalili do batohu pár věcí na cestu a už jsme stáli ve člunu řítícím se mezi korálovými hlavami ke břehu. Od odjezdu kluků totiž už nesedíme, ale zásadně stojíme, když jezdíme na našem člunu. Přišli jsme na to, že je praktičtější být mokrý od pasu dolů než od pasu nahoru.
Po cestě bylo dusno, deštěm promáčená džungle, nyní zalitá sluncem a bez větru se snad celá najednou rozhodla odpařit. Na cestě bylo mnoho míst. kde jsme museli obcházet veliké kaluže a jezírka, která tam po lijáku zbyla. Jinde jsme narazili dokonce na sesuv půdy, kdy se ze stráně nad cestou sesunul celý banyán i spřilehlým porostem. Vonělo to tam intezivně zemí a mnoha různými vůněmi přelámaných stromů, kapradin a bylin. Obešli jsme sesuv a pokračovali jsme dál k odbočce na Yasur.
S Joedym bylo domluveno, že mu zavoláme, ale v neděli během bouře nefungovala síť vůbec a dnes jsme se mu nemohli doval, pokaždé to spadlo do schránky. Ale domluvili jsme se, že když se nespojíme, tak se v pondělí sejdeme v bungalovech u Roberta. Byli jsme tam svižnou chůzí za 2 hodiny. Roberta jsme našli a díky němu jsme zjistili, že jsme celou dobu volali a psali sms na špatné číslo. Jeho majitelka to bohužel nikdy nezvedla, ani jinak nám nedala vědět. Nyní, již se správným číslem jsme se Joedymu dovolali. Byl na poli asi hodinu od nás. Než přišel, tak jsme najedli a odpočinuli si.
 |
| Banyán na cestě k Joedymu |
S Joedym jsme se potkali u fotbalového hřiště a vydali se do jeho vesnice. Tedy, my jsme šli do jeho vesnice a Joedy nás doprovázel zpátky do Port Resolution na loď. Tuto neshodu jsme naštěstí objevili už za půl hodiny. Pája vypadala, že vybuchne a ještě před tím uškrtí Joedyho a pak hned mě. Emoce se naštěstí podařilo zvládnout a tak jsme stejnou cestou s velkým zpožděním konečně vyrazili k pěšince, která vedla přes kopce a údolí k vesnici Joedyho. Ten již od samého začátku projevoval velkou starost o to, jak tam dojdeme a že je to hodně šplhání z kopce a do kopce a on je na to zvyklý, ale jestli mi to zvládneme ..... ujistili jsme ho, že to určitě zvládneme a pokračovali v chůzi.
Už, když jsme došli k Robertovi, tak mě v mých super pohorách začal hrozně bolet kotník. Až teď, když už jsem nemohl jít jsem si vzpomněl, že jsem si ho před dvěma dny na lodi pořádně nakopl a kotníkové boty, jinak tolik praktické, mi na to místo tlačili. Nahlásil jsem tedy souputníkům, že, půjdu pomaleji. Nedovedl jsem si představit, že bych Páje sdělil, že to vzdám. Tedy když mohou chodit místní bez bot, mohu i já, pravil jsem k sobě. Sundal jsem si jednu botu a pokračoval v cestě. Ukázalo se, že na první pohled nepraktická chůze s jednou botou je vlastně možná a navíc poskytuje řadu nových vjemů. Jak je půda měkká, jak se mění její teplota, jak je potok studený, nebo balvany hladké a sopečné kameny ostré.
 |
| Joedyho Nakamal |
Jdouc pomalu jsem se kochal okolním lesem. Jak jsme se blížili k vesnici, Joedy začal čím dál častěji halekat do kopců a na jeho halekání se ozývalo z dálky podobé. To když už je odpoledne a muži končí práci daleko na svých políčkách v džungli, tak si halekáním radostně sdělujeme v kterém nakamalu dnes budeme pít kawu, objesnil nám Joedy. Za hodinu jsme vyšli kopec a objevili se u Joedyho domu. Joedy nám vyprávěl o všem co mohl, věděl a na co mu stačila jeho angličtina. Dozvěděli jsme se, že jeho pozemky sahají od řeky až po úpatí hory, že by chtěl postavit nějaký bungalov. Jeho místo bylo opravdu čarokrásné. Výhled na Yasur na jedné straně, okolo zelená džungle a na druhé straně hora s jeskyní, kde "Yasur was before". Ve vesnici roztroušené po kopci žila jen rodina Joedyho a několikrát opakoval, že tohle všechno je jeho půda. Byli jsme okouzleni krásou toho místa, kdybychom měli víc časo přenesli bychom si stan a zůstali několik dní. Joedy nám představil svou manželku, děti a strýce a vzal nás do svého Nakamalu, kde nám se strýcem předvedli přípravu kawy a ceremoniál uvítání po Vanuatsku.
 |
| Joedy připravuje kawu |
Nakamal je místo, kam nesmějí ženy. Scházejí se tam muži a diskutují o všem možném při pití kawy. Pája měla tentokrát jako host právo vstoupit do Joedyho nakamalu. Máte to místo na fotce. Kawa se tady připravuje jinak než na Fidži. Hlavní rozdíl je v tom, že se nepřipravuje z nasušených kořenů, ale z čerstvých. Díky tomu je mnohem a mnohem silnější. Dále se nepřipravuje do velké misky, ze které pak všichni pijí, ale kořen se rozžvýká, až je z něj taková kaše. Ta se pak dá do látky z kokosové palmy nebo od číňana a pak se do toho naleje trocha vody a vyždímá se to do připravených mističek. Miska se pak najednou celá vypije. Turistům se většinou ta část přípravy, kdy se kawa rozžvýká neukazuje, protože by jim to připadlo nechutné a popravdě ... je to nechutné a taky komické, protože si oba naši hostitelé narvali pusu plnou kawy, žvýkali a přitom se s námi snažili povídat a vysvětlovat nám celý proces. Pak to vyplivnou na připravený list divoké kawy a dalších 5 minut plivou všude okolo zbytky kawy. Ta poslední část je ta nechutná. Uvnitř samotného nakamalu stále hoří oheň. Je to praktické, protože je tam teplo a nejsou tam mouchy a komáři, ale po hodině sezení v kouři vám jde hlava kolem a oči slzí, až běda.
Kawa je tak silná, že už po jedné misce piják někdy nemůže chodit. My jsme s díky odmítli, to víte já mám po kawě vyrážku a Pája je ženská .... Tak to Joedy a jeho strýc bez problému vypili za nás a pranic se nezlobili.
 |
| Joedyho rodina |
Rozloučili jsme se s Joedyho rodinou i jeho překrásným místem. Se západem slunce jsme scházeli dolů k hlavní cestě. Já stále jen s jednou botou. Joedymu se nechtělo s námi loučit, protože se mu nepovedlo chytit kuře, které nám slíbil. Tak vymyslel, že s celou rodinou ráno dorazí za námi na loď. Řekli jsme mu, že klidně, ale v deset musíme odplout.
Domů jsme dorazili, když už dávno byla tma. Po cestě plné ostrých sopečných kamínků se mi už na boso opravdu nešlo dobře. Pak nám zastavilo auto z naší vesnice a náš taxikář John nás zadarmo vzal zpátky. Byl jsem rád .... pak jsme potkali Stanlyeho a ten nám vracel zpátky peníze o které jsme zaplatili za cestu víc ten den, co jsem s nimi jel do Lanakelu. Poděkoval jsem, vrátil jsem mu je, ať si za to koupí ty hřebíky, co na ně tuhle neměl. Urovnali jsme tedy před naším odjezdem všechny naše vztahy.
Cesta na Efate s černým pasažérem
 |
| Yasur po cestě na Efate |
Joedy bohužel ráno nedorazil a telefonické spojení se nepodařilo. Tak jsme vše připravili a v deset hodin jsme zvedali kotvu. Nebyli jsme ale jen dva, ale byli jsme tři. Měli jsme s sebou totiž černého pasažéra, Karine. Černého ne proto, že by se na naší lodi schovala a bez našeho vědomí s námi vyplula, ale protože, že Melanésani jsou černí lidé a trochu protože jsem jí neměl na crew listu.
Karine Páju poprosila, jestli bychom ji nevzali s sebou do Port Vila. Je to jen den plavby, tak jsme souhlasili, byli jsme rádi, že jí můžeme pomoc.
Cesta nám ubíhala hezky. Bylo krásné počasí, příjemný vítr a až do večera mírné vlny. Večer vítr zeslábl, zatím, co vlny se zvětšily a díky proudům mezi ostrovy přicházeli ze všech stran, až běda. Přečkali jsme noc, ráno jsme slavně vpluli do přístavu u hlavního města Vanuatu, Port Vila. Karine jsme vybavili ještě chycenou barakudou a předali na břehu sestře. Rozloučili jsme se, Karina odjela a my jsme se vrátili na loď dát si pořádnou snídani.
Čekala nás krátká a Intezivní návštěva Port Vila.
Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat