Vyrazili jsme autem bez stanu, jen úplně na lehko, do oblasti, které se tady říká Far North a ta se nachází v Northlands na Severním ostrově Nového Zélandu, jak název napovídá na severu. Vedlejším efektem výletu bylo otestovat před naší velkou cestou na Jižní ostrov (asi na 6 týdnů v březnu) jak budeme schopni bydlet v autě, shánět místo na spaní, kde si koupit jídlo a sehnat vodu. Povím vám tedy i tom.
Ráno 26.12. jsme nepřetržitě se hádajíc o množství věcí, které si s sebou budeme brát, vyrazili po silnici číslo 1 na sever. Celou cestu na 270km vzdálený severozápadní mys Cape Reinga se bylo na co koukat. Krajina se nám měnila před očima, jak jsme projížděli mezi nekonečnými pastvinami, kopci a lesy. Poslední část, asi 100 km je poměrně úzký kopcovitý výběžek, kde je často vidět moře na obou stranách, tedy jak Tasmánské moře na západě, tak Tichý oceán na východě. A to se do zeleně pastvin a lesů najednou přidá modř moře a pak šedá, bílá a zlatavá barva nekonečných pláží. Kameny v krajině a skalky jsou černé a šedé a terénní zlomy díky sopečnému původu podloží červené. Je to opravdu skvělá podívaná. Co chvíli jsme zastavili a kochali se pohledem do krajiny. Mají to tady na to na Zélandu zařízené na kochání dobře. Každou chvíli je tady parkovišťátko se stolkem a lavicí a nějakými naučnými cedulemi, kde se krásně kochá.
Brzy odpoledne jsme dorazili na konec silnice, kde bylo větší parkoviště s nápisem Cape Reinga, byli jsme na místě. Trochu mě poděsilo množství lidí a dokonce dva autobusy s čínskými turisty. My jsme však nasadili pohorky a už jsme scházeli po stezce dolů k pláži cestičkou, kde nikdo nebyl, dokonce nám všichni brzy zmizeli z očí, ani jsme nemohli věřit, že po deseti minutách chůze budeme samotní v nádherné krajině, mořem voňavé a sluncem prozářené. Co chvíli jsme se museli zastavit a s úžasem pozorovat veliké o skály tříštící se vlny. Na fotce je jen 10% toho, jak to tam opravdu vypadalo.
Dole na pláži jsme se vykoupali, omyli sladkou vodou z potoka a vyrazili zpátky nahoru. Pak jsme se zašli podívat tam, kam všichni, tedy k majáku a na kopec nad samotným mysem. Za chvíli jsme zase byli na stezce sami, tentokrát na stezce vedoucí na druhou stranu mysu, na tu Tichomořskou. Opět jsme byli v zátoce jen my dva, tedy vlastně tři, když započítám i kormorána, co se naší přítomností vůbec nedal vyrušovat a důkladně si na pláži čistil peří.
Pak jsme se vrátili k autu, přeparkovali na parkoviště číslo 2, kde tou dobou nikdo nebyl. Důkladně jsme prostudovali cedule a usoudili, že tady asi můžeme spát. Nadšeně jsme si tedy připravili auto na spaní, usalašili se a pak už zašlo sluníčko a jako když otočí vypínačem, měli jsme v autě asi 100 komárů. Po dvou hodinách úporného zabíjení jsme se pro jistotu namazali repelentem a znovu pokusili spát. Ne, nešlo to, když se člověk totiž namaže repelentem a snaží se mít u toho zavřená okýnka, tak je v autě na udušení a navíc bylo po slunném dni auto pěkně rozehřáté. Padala již ostrá slova, když jsem na mikro škvírku pootevřel okýnka ... za hodinu bylo auto plné komárů, nedalo se dýchat a 10 cm, které chybí na délku kufru, abychom si mohli natáhnout nohy učinilo z našeho prvního autového nocování noc hrůzy. Ne, nevzdáme se bez boje, usoudili jsme v 0530 ráno, kdy nám už byla pro změnu zima, vycházelo slunce a vařili jsme si ranní čaj po probdělé noci. Neustoupíme, z chyb se poučíme a další noc budeme spát zase v autě.
Den byl krásný, slunný a my jsme vyrazili pěšky do zátoky Pandora. Bylo to asi 2 hodiny nádherných výhledů tam a zase 2 hodiny zpátky i s mytím v potoce. Na konci stezky bylo místo na přenocování s chemickým záchodem, vodou a přístřeškem v zátoce, kde nikdo nebyl. Smutně jsme jej pozorovali a vzpomínali na horor předešlé noci.
Potom jsme navštívili další zátoku s kempem a pláží Spirits Bay. Odpoledne jsme vyrazili na západní pobřeží na místo, na kterém jsou obří pískové duny. Bylo to vážně působivé, jako poušť, jen tam byla řeka, okolo zelený les a na konci oceán, v dálce pastviny plné ovcí a krav. Opravdu velmi zvláštní a krásné místo.
Duny se tady rozkládají na územý asi 7km čtverečných a jsou vysoké 100m a víc, takže žádní drobečci. Provozuje se tady sand boarding. Celková scenérie a nečekaná podívaná nás úplně pohltila. Využili jsme toho, že máme skvělý vůz s pohonem všech čtyř kol a dojeli řekou až na pobřeží. Tam se lámaly veliké vlny a vůbec to tam bylo velmi divoké. Uvařili jsme si špagety z plechovky (veliký fujtajksl) a vyrazili přenocovat na parkoviště u hlavní silnice.
Nebudu zabíhat do detailů druhé noci, protože se od první lišila jen v tom, že jsme byli už hodně unavení, tak jsme spali i několik přes bzučení komárů a ráno nás v 6 probudil ranger, který po 10 minutách vyjednávání slevil z 200 dolarové pokuty za nepovolené kempování na kempový poplatek 6 dolarů na osobu a vysvětlil nám jeho výklad cedule o kempování v národním parku.
Třetí den jsme si řekli, že bude odpočinkový. Tak jsme pomalu směřovali autem na jih. Zastavili jsme se v táboře, kde pracovali dobyvatelé Kauri gum, tedy pryskyřice ze stromů Damoroňů. Na tomto, podobně jako na jiných místech Severního ostrova je totiž pohřbený Damoroní les starý 50 a hlouběji i 150 tisíc let. Přistěhovalci tady dobývali ze země pryskyřici těchto pradávných stromů, která se používala na výrobu leštidel, laků a později i linolea. Stromy tady jsou pohřbeny v zemi a stále se jedná o dřevo, tedy živé buňky, staré 150 tisíc let. Podobně zvláštní jako sahat na takto staré dřevo, je držet v ruce pryskyřici, ve které je komár z lesa před 150 tisíci lety, nebo ještěrka a nebo spoustu jiných věcí. Je to taková obdoba jantaru z Blatského moře, jen u jantaru se jedná o desítky milionů let a o plně fosilizovanou pryskyřici. Starší pryskyřice se nazývá Novozélandský kopál, což už je asi známější než Kaurigum, jak tady tomu říkají místní.
Pro mě je víc fascinující pohled na ty ohromné, několik tisíc let staré, velikány v lese a těch jsme tady viděli dnes spoustu. Ale to předbíhám. Po návštěvě muzea jsme se vydali zase na západní pobřeží, kde se stále táhla od Mysu Cape Reinga 90-mile beach, tedy pláž dlouhá 90 mil. Je to krásné a divoké místo. Podle přílivu a odlivu je pláž široká několik desítek až stovek metrů, je písečná a jsou na na ní ty správné servfovací vlny. Voda je ale docela studená, což správné surfaře odradit nemůže ... nejsme nesprávní surfaři. Po pláži se jezdí autem, platí tam stejná pravidla, jako na silnici i když si dovedete představit, že mnozí majitelé 4x4 jsou po příjezdu na nekonečnou pláž jako utržení ze řetězu a chtějí si svých benzínových kamarádů řádně užít. My si náš vůz šetříme, aby nás ještě pořádně povozil, tak jsme se drandění po pláži vzdali a byli jsme se jen projít pěšky.
Pro nocování jsme tentokrát vybrali pečlivě místo, které bylo mimo národní park, okýnka nechali zavřená a konečně, i když rozlámaní, jsme se vyspali. Celou noc lilo. Ráno jsme posnídali opravdu hnusné párky a zamířili dále na jih. Rozhodli jsme se, že místo turisticky navštěvované Bay of Islands pojedeme po opačném, tedy západním pobřeží, které bylo v knížce popsané, jako nejméně rozvinutá část Severního ostrova. A dobře jsme udělali. Z větší části prašné cesty vedly překrásnou krajinou kopců, lesů, zátok a pastvin, vesnice převážně Maurské a obyvatelstvo milé. Tak jsme projeli několik údolí kolem hluboké zátoky Hokianga. Nakonec jsme přepluli trajektem přes zátoku do Rewerewe a odtud dorazili na noc do lesa a parku jménem Puketi Forest.
Na závěr jsme spali venku pod širým nebem a co myslíte, no ano, vyspali jsme se do růžova, komáři si nás nevšímali, déšť počkal až na rána a tak jsme vyspalí a po dvouhodiné procházce Damaroňovým lesem odjížděli zpátky na loď nadšeni.
Tak, teď už jsme na lodi, Pája vyprala a já dospsal a těším se na postel, ono spaní v posteli má své nesporné výhody a biftek s brabmorem k obědu ze zásob v naší lodní lednici taky.
Takže na závěr bych to shrnul takto. Sever severního ostrova je opravdu moc krásný, je tady krásná krajina, krásné pláže, lesy, ptactvo. Jídlo v hospodách je tady hrozně drahé a docela mizerné kvality (hamburgr, kvality cca 25kč tady je za 180kč a v této relaci je skoro všechno jídlo). Obvyklé potraviny běžně používané v čechách na výletech jsou v podstatě nepoživatelné. Kempy jsou tady některé krásné a klidné a levné a jiné drahé, přelidněné, asi jako u nás. Spát měsíc v autě je blbost, bereme si stan.
No a co nás čeká dál ... zítra oslava Silvestra, potom týden nějakých dodělávek na lodi a po 10.1. vyplouváme nejspíš na Great Barier Island a pak do Aucklandu, kde by se k nám měl na konci ledna přidat David Exner.
Zdravím srdečně do Čech,
za celou posádku lodě i auta, Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat