Dva dny v hlavním Markézském městě nám utekly hrozně rychle. Ten první den jsme vykulení z Internetu a rychlého proclení seděli jen v restauraci v přístavu, pili džus, Internetovali a povídali si s ostatními jachtaři. Pája stihla ještě zajít do obchodu, kde mají v podstatě normální zboží, jen trochu drahé. Kromě jiných vymožeností jsme měli takovou vymoženost, jakou je zmrzlina ....
Včera jsme vstávali už v 5 ráno, abychom se podívali na trh. Už v šest jsme byly v malé tržnici. nabídka ale nebyla kdovíjak pestrá. Jen základní zelenina, která navíc moc vzhledem nelákala. No koupili jsme si brambory a zelí a to bylo všechno. Pak jsme zašli znovu do restaurace s kavárnou na snídani. Poplemousový džus, kafíčko a místní bábovkový chléb ... vynikající. Do toho se nám s Pájou podařilo zavolat domů po skypu ...
V přístavu čistili rybáři čerstvé úlovky. Najednou vidím i nadálku, jak se voda zčeřila a v tom víru žraločí ploutev, slušný dvoumetrový žralok. Později nám někdo vysvětloval, že žraloci jsou tam každý den na snídani v podobě zbytků ryb, které odhazují rybáři do vody. Dovedete si snadno představit, že dnes ráno jsme byli opět po šesté nastoupení na nábřeží a koukali na žraloky. Byli tam. Krásní velcí útesoví černocípáci. Ale připlést bych se mezi ně tentokrát nechtěl. Nebrali si při snídani žádné servítky a tekla krev i z nich.
Když jsme se vynadívali, tak jsme si rovnou koupili jednoho žlutoploutvého tuňáka. Teď jsme zrovna dojedli lehounce osmažené steaky z grilu, mňam. Ale počkat. Včera toho bylo víc. Po snídani jsme se vypravili do obchodu. Dopnili jsme zásoby mouky na bábovky a housky, sehnali podpultová vajíčka a ještě si koupili skvělé bagety ... Víte jak skvěle chutnají tyhle základní věci, když je dlouho nemáte. Taková bageta po měsíci je úplný svátek :-). Když už jsem u toho jídla, tak tady se jedí ryby převážně sirové. Jedno z nejlepších jídel, co tu mají je passion cru, což je syrová ryba na kostičky s okurkem a rajčetem v kyselém náevu s kokosovým mlékem. Je to naprosto fantastické. Jí se to k snídani, obědu i večeři. Tak to jsme měli včera k večeři.
Ráno, když jsme připluli k molu, tak byl odliv a to se musí vylézt na břeh po žebříku. Takže když Pája lezla po žebříku nahoru, tak tam čekal veliký bílý pes. No a hlavu Páji dole u země vnímal jako projev přátelství, takže se postavil nad žebřík a Páje olízal celý obličej, než se jí podařilo ho nějak odstrkat, aby mohla vylézt. No oni tady mají psů hodně a jsou to vesměs lovecká a bojová plemena. Mají jich vždycky několik, chodí s nimi na prasata a divoké kozy do hor. V přístavu je taková psí parta. Když jsme se šli projít, tak šly všichni s námi. Postupně se přidávali další psi a tak v jednu chvíli nás doprovázelo asi 10 bafanů. Připadalo mi, že jsou vděční jen za dobré slovo. Je to ale divočina, mají mezi sebou jasnou hierarchii. Naši dva kámoši z přístavu museli být ale velký šéfové, protože ostatní psi se před nimi dost klidili nebo se přidávali.
Tak jsme v doprovodu smečky dorazili i na místo, kde byl udělaný park z Morea (starodávné svatyně) a kamenných tiki. Je trochu zvláštní byt na místech, která byla tabu a kde probíhali i lidské oběti. Byla tam řada replik soch tiki a několik původních. Sochy většinou jsou zpodobněním těhotných žen, bojovníků, rodiny, sexuálních aktů. Všechny jsou ale s hlavou mimozemšťanů .... Jsou tady všude podobné.
Dnes jsme dopoledne překotvili o 6 mil východně do zátoky Baie du Controller. Kousek po řece je tady vesnice Taipivai. Vypravili jsme se se člunem na řeku do vesnice. V knize Sen o ráji od paní Trávníčkové jsme se dozvěděli, že Čechoslováci měli také nápad osídlovat Polynésii. Proběhlo zde několik pokusů, hlavně na Tahiti, nicméně na Markézách a konkrétně tady na Nuku Hiva je údolí, které se jmenuje Vale du Tsecho, kde se usídlilo několik čechů s rodinami. Tak jsme se rozhodli zjistit, jak to je. Ptali jsme se tady v Taipivai. Vale du Tsecho nezapírali, ukázali nám na mapě, kde se nachází. Je to v horách. Tak jsme začali pátrat, jestli by se tam dalo nějak dostat. Nakonec jsme se dostali k člověku jménem Daniel. Nakonec jsme se k němu dostali. Ukázalo se, že on má nějaké stromy v Vale du Tsecho, sám pochází z Martiniqeu. Vyprávěl nám, že Markézani nemají rádi cizincem kteří se tady chtějí usadit. Jeho manželku rodina vyloučila, když se rozhodla si ho vzít atd. K Českému údolí nám řekl, že tam nikdo už dobrých 100 let nežije a že to tamní lidé neměli lehké, protože je Markézani neměli v lásce a nechtěli, aby přicházeli do Taioaha nebo jiných původních Markézských vesnic. Je to zajímavé, k nám se všichni chovají velice přátelsky, mnoho lidí tady má geny asiatů a evropanů ... a doposavad na mě působí jako vysoce tolerantní lidé ... ale za tak krátkou dobu do skutečných poměrů nelze proniknout a může se to lišit místo od místa. Každá vesnice a údolí býval somostatný kmen a všichni byli velice bojovní. Od Daniela jsme na rozloučenou dostali okurky a velikánský trs banánů a ještě se nám omlouval, že mu teď v období dešťů ostatní ovoce moc nezraje ... nic nechtěl, prý všechno má a nic nepotřebuje ....
Ve vesnici jsme mimo jiné narazili na velikánskou perfektně udržovanou Morea s mnoha Tiki. Zrovna tam pracovalo mnoho lidí a vyřezávali sloupy hlediště a na pódiu. Vše se údajně připravuje na sobotní svátek hudby a tance. Na starodávném místě plném mana se budou v sobotu tančit tradiční tance ... chceme zůstat, můžeme prý přijít. Už děti ve škole se učí bubnovat a tančit tradiční tance. Každý večer jsou bubny z vesnice slyšet dlouho do večera ... věřte mi, že je velmi půspobivé ... sedíme tady na lodi a z pevniny k nám doléhá bubnování.
Zítra se vypravíme najít někde nad vesnicí důležité archeologické místo, kde by měla být vůbec největší Morea (svatyně) a několik původních tiki. Tak budou zase nějaké hezké fotky.
Z překrásných Markéz zdraví posádka Perly.
.
