Nejprve tedy faktografický úvod. Souostroví San Blas leží asi 20 km jihovýchodně vzdušnou čarou od Panamského kanálu. Je součástí Republiky Panama, až na to, že v celé oblasti mají velmi rozsáhlou autonomii původní Panamští obyvatelé, národ Kuna nebo také Guna Yala, jak si sami říkají. Tito lidé byli ze svých území postupně vytlačováni v 17,18 a 19 století, nejprve Španěly vozícími zlato z Jižní Ameriky a pak už Američany a všemi národy při stavbě kanálu. Jednou, a bylo to v roce 1925 se tento národ vzbouřil a v krvavém povstání povraždil ve svých vesnicích míšence a panamské policisty. Jen armáda USA zabránila ještě krvavějšímu potlačení vzbouřených Kunů. Výsledkem dlouhých vyjednávání bylo v roce 1938 vymezeni oblasti San Blas jako autonomního území Kunů a od té doby zde vládnou samotní Kunové. Mají velice propracovaný systém vládnutí, kdy každá vesnice volí svého zástupce - Congresa a ten pak zasedá v radě, která tvoří vládu na autonomním území. Samotní Congresové mají velkou autonomii ve svých vesnicích a území, které spravují. Půda patří všemu lidu Kuna a dostávají ji pronajatou od Congresa. Deštný les a hlavně řeky jsou největším bohatstvím tohoto lidu, takže o ně dobře pečují a v deštném lese citlivě hospodaří na políčkách, která byste ani nerozeznali od ostatní vegetace. Na řekách, odkud berou vodu na pití a dováží si ji na malé ostrůvky v zátoce, se vetšinou nesmí používat motory. Místo aut tady všichni jezdí na kanoe, plachtí nebo pádluji. Občas tady jezdi motorové kánoe, ale těch je málo a jsou hromadným dopravním prostředkem na větší vzdálenosti. Stromy tady mají své majitele a ti se o ně starají a vyměňují plody za jiné.
Jednim z mála dolarových zdrojů příjmu je prodej kokosové hmoty a prodej tak zvaných mola a pak poplatky, ktere zde plati občasní turisti a jachtaři. Co jsou to Mola? To už je součástí našeho setkani s lidmi Kuna.
My jsme se během plavby z Curacao probíraly skvělým jachtařským průvodcem manželů Zyndlerových. Už předtím jsem se jinde dočetl o zajímavých ostrovech nedaleko průplavu a tak jsem se začetl do kapiloly o souostroví San Blas. Nemuseli jsme se vzájemně dlouho přesvědčovat, že se tady zastavíme. Takže jsme změnili kurz o 10 stupňů jižně a v pondělí v poledne jsme už proplouvali korálovou bariérou a mířili k ostrovu Porvenir, kde sídlí Kuny spravovaná imigration a maritima oficina. Zmapování této oblasti je jen přibližné, ale za pomoci již zmíněného Zyndlerovic pilota a našeho dopředného sonaru jsme úspěšně propluli mezi mělčinami a útesy a zakotvili kousek od přistávací dráhy malého letiště na Porveniru. Poučeni návštěvou Los Roques jsme zakotvili tak, abychom nevadili přistávajícím letadlům.
Proclení bylo jednoduhé a přimočaré. Imigration 50USD za osobu, žádné papírování jen, odclení z Curacaa a potvrzení o zaplacení poplatku, to náleží Panamě, no a pak poplatek Kunum za vstup na jejich území 30USD za lod. Všechno trvalo 10 minut i s mou španělštinou.
Jižně od Porveniru byly dva ostrůvky s prvními vesnicemi. Doslova přetékaly chýšemi. Podle průvodce vesnice poměrně turisticky orientované, protože jsou nejblíž celnici. Obepluli jsme útes a zakotvili u vesnice na ostrůvku Wichubwala. Hned jsme se vydali na ostrůvek v očekávání, jak to tam bude vypadat. Koukali jsme jako puci. Ještě než jsme vyrazili už u nás byla první kánoe s třemi ženami a jestli si chceme koupit mola. No a co to je mola? Ptala se Pája jediné z nich mluvící Španělsky ... a ony vytáhly takovou nedbale sešitou dečku, Pája nechápavě koukala, no co to je a na co to je. Nepochopili jsme to byly to nedbale sešité čtverce látky s vyšitými vzory místních zvířat, indiánskými ornamenty atd. Nakonec jsme si alespoň pro dobré vztahy koupili korálky na ruku. Nu a vyrazili jsme do vesnice.
Chýše, uzounké uličky, všude lidé a ... a mola. Teprve tam jsme pochopili o co jde. Jsou to opravadu dečky, které jsou udělané tak, že jsou prostříhané a obšité různé barvy látek. Je to moc hezké. No a tyhle mola mají pak jen tak nalehko sešité k sobě a když nějaký chcete, tak vám to odtrhnou. Sláva, už víme, co je hlavním artiklem místních žen. A víte co bylo pro mě skvělým zjištěním? Že místní chléb jsou naše rohlíky, vážně ty obyčejné české rohlíky. Koupili jsme si ještě teplé, to byla dobrota. Po takové době trápení se sladkým pečivem amerického typu, český rohlík.
Co dělají chlapy? Ti vstávají před rozbřezkem a jezdí rybařit, obdělávat políčka atd. Vrací se k obědu, pak odpočívají a pak už se věnují rodině. Ženy tu vládnou rodinám a zajišťují v podstatě jediný příjem právě výrobou deček. Movitější rodiny se věnují pěstování kokosů, které jsou historicky tradičním obchodním artiklem Kunů
Ale pojďme zpátky k našemu cestování. Dnes jsme zvedli kotvu a vydali se kličkováním kolem dalších ostrůvků směrem k pevnině. Zastavili jsme u ostrůvku Nellie s největší hustotou obyvatel. Uličky tam měli úzké na šířku ramen. Tento ostrůvek byl o poznání méně turistický. Ale teprve tady na Narbagandup Pipi (Islas Amen) jsme byli skutečně v turismem nepoznamenané vesnici. Tady jsou uličky ještě užší. Krátce potom, co jsme vystoupili na ostrůvek, tak nás jeden z místních zavedl do Congresa k místnímu náčelníkovi. Ten nám řekl, že máme za návštěvu jeho vesnice, kotvení u ostrova zaplatit poplatek 10USD. V tom je již zahrnuto i povolení vplout na řeku Rio Nergala. Tedy rozumějte na člunu a pozor, použití motoru na řece je zakázáno, aby se neznečistila voda, kterou nejen tato vesnice používá k pití, vaření a mytí. Koupili jsme si trs banánů za dolar a za další dolar nám našli i vysoko v koruně zralý plod chlebovníku, vylezl nám pro něj mladík. Místní sekretář a tlumočník náčelníka nás doprovázel vesnicí a komunikoval, kde bylo potřeba překladu ze španělštiny do jazyka Kuna.
Řeku jsme navštívili ještě než jsme pluli do vesnice. Zítra se tam chceme vypravit znovu, asi 45 minut proti proudu je prý hřbitov. Kromě toho řeka je branou do deštného lesa. Okolo létají papoušci, kolibříci a slyšíte zvuky džungle. Okolo řeky jsou občas vidět pěšinky a zaparkované kanoe, kde místní chodí obhospodařovat svá malá políčka.
Zatím jsme tu potkali jen samé milé lidi, všichni odpovídají na pozdrav, oplatí úsměv úsměvem. Strašně milé a fajn jsou tady děti. Když jsme zakotvili, za chvíli připluje kanoe nebo tady taky dva kluci v uřízlém barelu. Ani nic nechtějí, jen koukají pozdraví, smějí se. Ve vesnici nás doprávazelo většinou tak 20 dětí. Nemluví, ale rozumí španělsky, tak nás dovedou k obchůdku s rohlíky nebo k někomu, kdo nám utrhne chlebovník. Jen s focením je to trochu těžší. Hlavně ženy se tady vůbec nechtějí nechat fotit, utíkají když člověk vytáhne foťák. Respektujeme to, samozřejmě, bez dovolení nefotíme.
Zítra máme v plánu kromě ještě jedné výpravy do vesnice popojet západněji k dalším, podle průvodce, velmi tradičně spravovaným vesnicím na ostrovech Cartí. Tam je možné podniknout také výpravu do lesa na místo, kde žijí paviáni. Takže se moc těšíme. Fokty, které máme dáme na web bohužel až budeme v Colonu na Internetu.
Domů ze země Kunů zdraví
Petr a Pája