Ráno, podle plánu, jsme před 8 hodinou vyrazili do Congresa zaplatit poplatek. Místo 10US jsme nakonec zaplatili dohromady s povolením plout na řeku 20USD. Těhle peněz ale nelituji, jsou vlastně pro vesnici. Opět nás všude doprovázely děti a pár místích. Museli sehnat náčelníka congresa a cancelora, aby překládal. Zaplatili jsme a ujasnili si, že na řece se nesmí používat motor, aby se v žádném případě neznečistila. Ještě jsme si domluvili s jiným šéfem přes vzdělání dětí, že v poledne mu dovezeme pro děti nějaké papíry a tužky a s jiným Kunou, že nám k obědu naloví a uvaří Langusty.
Vyrazili jsme na řeku. Už v Congresu nám říkali, že hřbitov, který jsme chtěli navštívit je muchu lejo - velmi daleko, ale chtěli jsme to zkusit. Jak jsme postupně pádlovali hloub do lesa nahoru po řece, tam jsme potkávali méně kánoí a starší Kuny. Ještě hloub jsme potkali několik žen, jak pere (a bez pracích prášků). Několikrát nás zastavil starší Kuna a vysvětloval nám, že na řeku je zakázáno plout, leda, že bychom měli povolení z Congresa. Tak jsme je všechny ujistili, že povolení z Congresa Narbagadup Pipi máme. Jeden nám říkal, že se tam nesmí nic fotit, druhý, že se tam může jen na kanoe a ne na bota, jak říkají gumovému člunu. Stačilo ale vysvětli, že jsme to probrali v Congreso a s kývnutím hlavy nás nechali jet. Pravděpodobně to byli kancelorové (něco jako rada starších) z vedlejšího Narbagandup Dumat. Ostatní Kunové nás s úsměvem pozdravili, mladá děvčata a malí kluci se hihňáli. Asi jsme jim s naším neohrabaným pádlováním připadali směšní.
Když už jsme pádlovali 2,5 hodiny a hřbitov nikde a starší kuna projížděnící okolo nám řekl, že to je ještě lejo, doprava, doleva, doprava, doleva, doprava doleva, doprava, doleva .... vzdali jsme se, abychom se zvládli vrátit kolem oběda zpět do vesnice. Po proudu se pádlovalo mnohem lépe a za hodinu jsme už byli u ústí říčky do moře. Pak jsme už na motor, upádlovaní, spálení a spocení dorazili na loď a po krátké osvěžení ve vodě jsme už mířili do vesnice. Poměrně rychle se ale vyskytl zádrhel v tom, že 100USD bankovku nebylo možné na ostrově rozměnit. Náčelník a notná část vesnice to řešili a jediné na co přišli, že musíme zajet na vedlejší ostrovy, které jsou více turistické, tam by nám 100USD mohli rozměnit.
Vzali jsme to jako dobrodružství. Dali jsme si skvělou langustu v domě hocha, který nám je s kamarádem nalovil. Větší část zážitku byla návštěva jejich domu. Domy patří u Kunů ženám a manžel se stěhuje do domu své ženy. Tak se zajišťuje soudržnost rodiny. Kunské ženy jsou o poznání méně sdílné než muži, jen pokud se jedná o prodej mola, to jsou sdílné. Obydlí se skládá z chýše, kde všichni spí v jedné místnosti v zavěšených postelých, pak dvorku s přístřeškem a velmi jednoduchou a čistou kuchyní.
Vodou Kunové hospodaří dokonale. Vždyť všechnu musejí dovézt z řeky na svých kánoe a odnosit na zádech. Voda po praní se používá na mytí atd. V domě všechno probíhá bez zbytečných zábran. Koupelna je jen místo na dvorku ohraničené kusem plátna nebo igelitu a tam se všichni myjí. Všiml jsem si, že kunové využijí každou příležitost se namočit, když prší, tak zachytávají vodu z palmových střech do barelů a pak ji na sebe vylévají ...
Po obědě jsme předali na ve škole tužky, plyšáky a papíry pro děti a nabídli místním učitelkám a řediteli přes vzdělávání dětí, že mohou jet na Islas Cartí s námi. Nadšeně to přijali a vyrazili jsme. Tito tři nebyli z vesnice, jsou to učitelé z jiných provincií Panamy. Vláda teprve nedávno zavedla program vzdělávání ve všech vesnicích. Kunové to neodmítají a děti do školy posílají. Na Narbagandup Pipi mají školu teprve rok a je to jen první stupeň. Dříve chodili do školy na vedlejší ostrov Dumat. Zajímavé je, že chodí do školy v uniformách, kluci v tričkách a holky v krásných místních pestrých šatech. Vzdělání hradí Panama i včetně kvalitních pomůcek. Škola, tedy rozumějte jedna třída byla krásná, čistá a velmi dobře vybavená.
Výlet na vedlejší ostrov s pedagogy z Pipi byla hrozná sranda. Každý byl jiné části Panamy, mluvili samozřejmě jen španělsky. Učitelky byly velmi mladé a také střelené. Pája měla velkou výhodu, že si mohla povídat španělsky, já rukama, nohama a se svou zásobou až 20 španělských slovíček jsem to měl o něco težší. Tam kde je ale vůle, nejsou žádné zábrany.
Byl jsem moc rád, že s námi jeli. Lili, střelenější ze dvou děvčat po cestě vytelefonovala, kde nám rozmění 100 dolarovky. Zajeli jsme tedy na místo, zvané Puerto Cartí, kde jsem jí zavezl na člunu na břeh a za deset minut se vracela s úsměvem a rozměněnými penězi. Statečně nastoupila do člunu za hrozného houpání a za hodinu už jsme byli zase zakotvení u Pipi. Naše poslední večerní výprava do vesnice byla nejlepší. Všichni velmi dobře věděli, že s námi byli učitelé a tak nám veliký houf dětí mával už ze břehu, předháněli se, kdo vezme lano a pomůže nám ze člunu. Zaplatili jsme dluhy za langusty a koupili si od dětí za dolar nějaké ovoce, kokosy. Vesničané se na nás usmívali a zdravili. Děti Kunů jsou vážně moc milé. Tentokrát padly bariéry s focením a všechny děti chtěli fotku a pak se strašně bavili tím, jak vypadají, holky byly zvlášť důležité. Kluci zase chtěli fotku party a dělali obličeje. Gabriel, mladý Kuna, co nám nachytal Langusty nás doprovázel a staral se o nás.
Bylo až těžké odjed zpátky na loď. Ale po šesté se rychle stmívá a tak nezbylo, než se vrátit s nákladem rohlíků a ovoce na Perlu. Narbagandup Pipi se rychle ponořil do tmy. Elektřinu tady na San Blas nemají, jen na některých ostrovech tu a tam solární panel, v noci se nesvítí. Místo televize se schází rodina a vypráví si příběhy. Spát chodí brzy a před svítáním už plují na kánoích na řeku, začíná nový den.
My dnes vyrazíme ještě více na západ podívat se na další ostrůvek a zkusit jít do lesa na výlet.
Ze San Blas zdraví Petr a Pája